ECLI:CZ:US:2013:3.US.3811.11.1
sp. zn. III. ÚS 3811/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Polákové, zastoupené JUDr. Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne 14. 10. 2011 č. j. 12 Ksz 4/2011-122, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť jím podle jejího názoru mělo dojít k porušení čl. 1, čl. 2 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Nejvyšší správní soud shora uvedeným rozhodnutím k návrhu vrchního státního zástupce v Praze výrokem stanovil, že podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění zákona č. 314/2008 Sb., je stěžovatelka vinna, že: "jako vedoucí státní zástupkyně (krajská státní zástupkyně v Plzni) poté, co se dne 22. 12. 2009 seznámila s podnětem Policie ČR, SKPV KŘ policie Západočeského kraje, č. j. KRPP-9255/TČ-2009-030080, datovaným dne 16. 12. 2009, že při vyhodnocování odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v této trestní věci, nařízeného podle §88 odst. 1, 2, trestního řádu k účastnickému číslu obviněného Mgr. Šouleje, vyšlo najevo, že JUDr. Řeřicha měl dotyčnému pomáhat s obhajobou a i jinak se v jeho prospěch angažovat, v rozporu s §24 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ukládajícímu odpovědně plnit své úkoly, zejména postupovat odborně, si sama dne 28. 12. 2009 za použití §14 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, vyžádala doplnění policejních materiálů z těchto odposlechů zejména za účelem zjištění, zda JUDr. Řeřicha nevedl hovory s Mgr. Šoulejem v pracovní době, načež následně použila tyto záznamy odposlechů ke zpracování kárného návrhu ze dne 5. 1. 2010, sp. zn. 1 SPR 380/2009, a předložila je 6. 1. 2010 jako přílohy tohoto návrhu Nejvyššímu správnímu soudu jako soudu kárnému coby stěžejní a v podstatě jediné usvědčující důkazy". Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že uvedeným jednáním stěžovatelka zaviněně porušila povinnosti státního zástupce, čímž spáchala kárné provinění podle §28 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, současně podle §30 odst. 2 téhož zákona rozhodl tak, že se upouští od uložení kárného opatření, neboť projednání kárného provinění je postačující.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že:
1. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň - město JUDr. Řeřicha vykonával veřejnou funkci, přičemž neexistuje věcný důvod, aby se nižší nároky na ochranu soukromí veřejných funkcionářů nevztahovaly na kárné řízení, pokud je vztažené pouze k existenci této veřejné funkce. Byl-li by jmenovaný státní zástupce stíhán trestně, náležela by mu vyšší úroveň ochrany soukromí než v řízení kárném, kde se jedná též o udržení určitého standardu důvěry veřejnosti v justici jako takovou. V kárném řízení se uplatní pouze procesní pravidla trestního řízení, kdežto hmotněprávní limity těchto postupů - zahrnující též otázku ochrany soukromí - jsou jiné. K zásahu do práv JUDr. Řeřichy dojít nemohlo, neboť sporný důkaz sice založen ve spisu byl, avšak v kárném řízení k jeho provedení nedošlo. Její postup byl postupem lege artis par excellence rovněž tím, že v kárném řízení následně navrhla provedení důkazů jiných, o kterých - byť jejich realizace byla kárným soudem zamítnuta - pochybnosti vyvstat nemohly.
2. Kárným soudem vyslovená vina vycházející ze zpochybnitelné právní argumentace představuje zásah do jejího práva na nerušený výkon veřejné funkce spadající pod dosah čl. 21 odst. 4 Listiny. V obecné rovině lze připustit, že "vadný, a nikoli nutně protiprávní" postup může znamenat zásah do subjektivních práv kárně obviněného, avšak kárné stíhání původce tohoto porušení (někdejšího kárného žalobce) "není nástrojem nápravy tohoto jednání".
3. Rozhodnutí, zda bude předmětný důkaz veřejně proveden (a tedy zasáhne do sféry soukromí kárně obviněného), učinil kárný soud. Svůj postup konzultovala a "postupovala v důsledku širšího konsensu v rámci soustavy". Povinností veřejných žalobců a kárných navrhovatelů je "zkoušet, co se dá použít, zjišťovat hranice systému a chránit veřejný zájem nejvíce účinně, jak je to jen možné", zatímco ochrana lidských práv je rolí soudů. V rozsahu "precedenční závaznosti" je přípustná určitá diskuse.
4. Výsledek kárného řízení představuje porušení principu právní jistoty vyslovením viny za jednání, které není protiprávní. Kárný soud nedocenil nosné důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1076/07, podle kterého kárné řízení není totéž jako řízení trestní; přiměřeným použitím je míněno, že ustanovení trestního řádu se použije s přihlédnutím k podstatě a smyslu kárného řízení, jímž je mimo jiné ochrana integrity soudcovského sboru, nezávislosti a nestrannosti soudců a soudní moci a důvěry veřejnosti v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. Z řečeného vyplývá, že aplikace procesních standardů určených pro trestní stíhání za zvlášť závažné trestné činy na kárné delikty je "více než nelogická".
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995, N 5/3 SbNU 17).
Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními procesních předpisů, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady předmětných řízení, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Deficit spravedlivého procesu, jak je řečeným předznačen a který stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je racionální a předvídatelný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání aplikovaných právních institutů.
Kárný senát Nejvyššího správního soudu je dle názoru Ústavního soudu formulovaném v nálezu sp. zn. I. ÚS 3061/09 ze dne 7. 4. 2011 soudem ve smyslu ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") i (a to zejména) čl. 81 Ústavy, v důsledku čehož jsou uvedené zásady aplikovatelné i na řízení o kárné odpovědnosti stěžovatelky.
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde o to, zda výše uvedené - ústavněprávně relevantní - následky nastaly výkladem a aplikací zejména ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění zákona č. 314/2008 Sb., resp. §28 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství.
Ústavní soud je názoru, že nikoli.
Především platí, že Nejvyšší správní soud své právní závěry založil na skutkových zjištěních v tomto směru nesporných.
Co do interpretace podmínek kárného provinění stěžovatelkou je rozhodné, že Nejvyšší správní soud výstižně vysvětlil ústavněprávní východiska aplikované právní úpravy.
Konstatoval, že i když Listina ve svém čl. 13 (ochrana tajemství zpráv podávaných telekomunikačním zařízením) stanoví pro možnost zásahu do autonomního prostoru jednotlivce pouze formální výhradu zákona, vždy musí být respektován čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož musí být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu. Dále poukázal na "základní uvozující princip" z čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, totiž, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Posléze připomenul, že podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy musí mít předmětný zákon takovou kvalitu, aby každá osoba mohla pro sebe předvídat jeho důsledky (srov. rozsudek ESLP ze dne 6. 9. 1978 ve věci Klass a další v. Spolková republika Německo, stížnost č. 5029/71, rozsudek ESLP ze dne 2. 8. 1984 ve věci Malone v. Spojené království, stížnost č. 8691/79 a rozsudek ESLP ze dne 24. 4. 1990 ve věci Kruslin v. Francie, stížnost č. 11801/85).
Na takto argumentované bázi Nejvyšší správní soud dovodil, že neexistuje-li v českém právním řádu žádný právní základ pro použití odposlechů telefonických hovorů pořízených v trestním řízení v řízení disciplinární povahy, jakým je řízení o kárné odpovědnosti státního zástupce (srov. a contrario §88 odst. 6 tr. řádu), postup stěžovatelky v právní rovině neobstojí.
Předmětné interpretační závěry shledal jednoznačnými a srozumitelnými "každé osobě práva znalé" (a nadto připomenuté stanoviskem Nejvyššího státního zastupitelství č. 6/2006 ke sjednocení a výkladu zákonů a jiných právních předpisů k poskytování údajů z odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu pořízených pro účely trestního řízení jiným orgánům). Současně odmítl, že projednávaná věc je případem "pochybení při výkladu práva", který - byl-li by menší závažnosti - nemohl by sám o sobě vést k výroku o odpovědnosti za kárné provinění, přičemž tvrzené konzultace s funkcionářem Nejvyššího státního zastupitelství nemohou na odpovědnosti stěžovatelky ničeho změnit.
Je očividné, že tím byla stěžovatelčina obhajoba vypořádána a není důvod na předmětné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu neodkázat.
K jednotlivým námitkám stěžovatele se sluší zaznamenat následující:
Ad 1 : / Stěžovatelce (která nicméně nejednala coby soukromá osoba využívající své svobody projevu, nýbrž postupovala při státní správě státního zastupitelství) lze dát za pravdu, že státní zástupce je osobou veřejného zájmu (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 6. 2002 ve věci Nikula v. Finsko, stížnost č. 31611/96, odst. 50), z čehož vyplývá zejména zvýšená míra právně přípustné kritiky, která je vůči němu adresovatelná. Ve prospěch stěžovatelky též svědčí polehčující okolnost, že jí formulovaná kritika byla obsažena toliko v neveřejné komunikaci představované kárnou žalobou (srov. přiměřeně rozsudek ESLP ze dne 8. 4. 2010 ve věci Bezymyannyy v. Rusku, stížnost č. 10941/03, odst. 37, 39 a 42, resp. rozsudek ESLP ze dne 5. 10. 2006 ve věci Zakharov v. Rusko, stížnost č. 14881/03, odst. 23). Tyto skutečnosti, jakož i další stěžovatelce příznivá zjištění ohledně jejích profesních kvalit, nicméně Nejvyšší správní soud přiměřeně zohlednil ve výše citovaném závěru, že projednání kárného provinění je postačující a od uložení kárného opatření se upouští (§30 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství). Ústavní soud neshledává za věcně udržitelný stěžovatelčin předpoklad, že v případě odposlechů zachycujících též komunikaci státního zástupce, které nesporně nepředstavují procesně použitelný důkaz v řízení trestním, nebyla dána překážka jejich provedení v řízení kárném (jinými slovy, že odposlechy mají být šířeji využitelné u méně závažných deliktů, neboť ty jsou spojené s mírnějšími postihy); ve sledovaných souvislostech postačuje přitom poukázat na výše interpretované čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, resp. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. 3. 2011, 94/2011 Sb., odst. 48. Očividně bez relevance jsou též stěžovatelčiny úvahy, že v kárném řízení posléze navrhla důkazy jiné.
Ad 2/ : Jelikož neobstojí stěžovatelčina teze, podle níž kárný soud uplatnil v ústavněprávní rovině zpochybnitelnou právní argumentace, je bezpředmětná její následná úvaha, že tímto soudem vyslovená vina představuje porušení jejího práva na nerušený výkon veřejné funkce spadající pod dosah čl. 21 odst. 4 Listiny. Stěžovatelka tvrzením, že její kárné stíhání nebylo "nástrojem nápravy", otevírá diskusi ohledně sankčního a satisfakčního působení právní úpravy kárného řízení, avšak příslušné normativní řešení z hlediska ústavnosti nezpochybňuje.
Ad 3/ : Stěžovatelce nelze přisvědčit, že jejím úkolem coby kárného žalobce bylo "zkoušet, co se dá použít, zjišťovat hranice systému", neboť jak již Ústavní soud judikoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000, N 111/19 SbNU 79), ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, a tedy rovněž stěžovatelky jednající jakožto kárný žalobce; právě respektováním ústavnosti je zajišťováno, že bude - slovy stěžovatelky - "chráněn veřejný zájem nejvíce účinně, jak je to jen možné". Poukazy na "konzultace" a "širší konsens v rámci soustavy" jsou nejen vágní, nýbrž současně přehlížejí, že ani na tomto podkladě není nevyhnutelně zajištěn zákonný požadavek, podle něhož výkon správy státního zastupitelství se musí dít především odborně (§24 odst. 1 a 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství). Není pochyb, že sporný důkaz proveden veřejně nebyl (srov. ad 1/), nicméně protisměrný závěr součást skutkové věty rozhodnutí kárného soudu nepředstavuje.
Ad 4/ : Ústavní soud nepřehlíží odlišnosti řízení kárného od (soudního) řízení trestního, přičemž stojí za zopakování, že z norem ústavního práva, resp. jejich judikatorního výkladu, nikterak nevyplývá, že by v jeho rámci měly být právně přípustné "invazivnější" postupy než v rámci trestního řízení ve věcech vymezených v §88 odst. 1 tr. řádu (srov. ad 1/). Opětovně lze konstatovat, že stěžovatelka v ústavněprávní rovině nedoložila, že výsledek kárného řízení představuje vyslovení viny za jednání, které není protiprávní.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu