ECLI:CZ:US:2015:3.US.3820.13.1
sp. zn. III. ÚS 3820/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra K. (jedná se o pseudonym) zastoupeného Mgr. Pavlou Rajmanovou, opatrovnicí a zároveň advokátkou se sídlem Ulrichovo nám. 737, Hradec Králové, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2013, č.j. 2 Rod 1/2012-50, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2013, č.j. 12 Rodo 4/2013-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předně je třeba uvést, že advokátka stěžovatele v ústavní stížnosti uvádí několik kombinací označení rozhodnutí, proti kterému ústavní stížnost směřuje, konkrétně: rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 12 Rodo 3/2012-50 ze dne 19. 9. 2013, č.j. 12 Rodo 3/2012-83 ze dne 18. 9. 2013 a č.j. 12 Rodo 3/2012-83 ze dne 19. 9. 2013.
K ústavní stížnosti však bylo jako napadené rozhodnutí přiloženo rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2013, č.j. 12 Rodo 4/2013-83. Z textu ústavní stížnosti dále vyplývá, že napadeným rozhodnutím je rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým tento soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2013, č.j. 2 Rod 1/2012-50. Telefonickou konzultací na Okresním soudě v Hradci Králové bylo zjištěno, že o odvolání opatrovnice Mgr. Pavly Rajmanové proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 2 Rod 1/2012, Krajský soud v Hradci Králové rozhodl tak, že jej potvrzuje, dne 18. 9. 2013, č. j. 12 Rodo 4/2013-83.
Ústavní soud proto dovodil, že ústavní stížnost směřuje vedle rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2013, č.j. 2 Rod 1/2012-50, také proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2013, č.j. 12 Rodo 4/2013-83.
Dále je třeba zmínit, že se jedná v pořadí o již druhou ústavní stížnost stěžovatele. Předchozí ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta jako návrh nepřípustný, jelikož směřovala proti kasačnímu rozhodnutí a řízení před obecnými soudy nebylo v dané době ukončeno (usnesení sp. zn. IV. ÚS 3227/12 ze dne 28. 1. 2013). V rámci usnesení o odmítnutí předchozí ústavní stížnosti stěžovatele se Ústavní soud zabýval také otázkou, zda lze pro účely řízení o ústavní stížnosti připustit, aby jako právní zástupkyně (advokátka) stěžovatele vystupovala jeho opatrovnice, a to i při absenci speciální plné moci pro zastupování před Ústavním soudem, přičemž dospěl k závěru, že taková situace možná je. Touto otázkou se proto nyní Ústavní soud již nezabýval a na závěry a odůvodnění obsažené v usnesení ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3227/12, pouze odkazuje.
II.
Dne 11. 1. 2012 byl u Okresního soudu v Hradci Králové jako soudu pro mládež podán Okresním státním zastupitelstvím v Hradci Králové návrh na uložení opatření dítěti mladšímu patnácti let podle §90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o soudnictví ve věcech mládeže", případně "ZSM").
Okresní soud v Hradci Králové jako soud pro mládež rozhodl dne 8. 3. 2012, č.j. 2 Rod 1/2012-16, tak, že podle §93 odst. 11 zákona o soudnictví ve věcech mládeže zamítl návrh státního zástupce na uložení opatření dítěti mladšímu patnácti let, týkající se stěžovatele. Toto své rozhodnutí odůvodnil tak, že v daném případě došlo k situaci, kdy osoba, která byla poškozena jednáním nezletilého, je osobou uvedenou v ustanovení §163 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Z řízení samého přitom vyplynulo, že tato osoba, tedy babička nezletilého, by nedala souhlas k trestnímu stíhání a věc by tak měla být odložena dle §159a odst. 2 trestního řádu za použití ustanovení §11 odst. 1 písm. i) trestního řádu. Pokud by bylo tímto způsobem postupováno, nebyl by státní zástupce povinen podávat návrh na uložení opatření a jednání nezletilého by tak nebylo kriminalizováno. Tento postup by byl zcela nepochybně volen v případě, že by se zcela stejného skutku dopustila osoba starší patnácti let, tedy osoba již trestně odpovědná. Neexistuje pak jediný zákonný důvod, který by vedl k tomu, aby u osoby mladší patnácti let byl volen jiný, zcela odlišný, postup. Ten by totiž znamenal zcela jasnou nerovnost před zákonem, když dítěti mladšímu patnácti let by bylo přiznáno nejen méně práv než osobě dospělé, ale i méně než osobě mladistvé a popřeno by tak bylo i právo na spravedlivý proces.
Následně k odvolání státního zastupitelství Krajský soud v Hradci Králové jako soud pro mládež rozhodl dne 30. 5. 2012, č.j. 12 Rodo 3/2012-30, tak, že výše uvedené rozhodnutí soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. K tomuto rozhodnutí přistoupil proto, že dospěl k závěru, že výrok, kterým okresní soud zamítl návrh na uložení opatření dítěti mladšímu patnácti let, je nesprávný a nedůvodný a skutečnosti, které okresní soud použil ke zdůvodnění svého rozhodnutí, jsou v daném řízení bezpředmětné.
Okresní soud v Hradci Králové jako soud pro mládež ve věci znovu jednal dne 30. 4. 2013, č.j. 2 Rod 1/2012-50, a vázán předchozím názorem krajského soudu rozhodl tak, že podle §93 odst. 1 písm. c) zákona o soudnictví ve věcech mládeže uložil stěžovateli opatření, a to napomenutí s výstrahou.
Opatrovnice stěžovatele, Mgr. Pavla Rajmanová, se proti tomuto rozsudku okresního soudu odvolala. O jejím odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci králové jako soud pro mládež dne 18. 9. 2013, č.j. 12 Rodo 4/2013-83, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Zároveň uvedl, že řízení ve věci návrhu na uložení opatření dítěti mladšímu patnácti let dle §90 odst. 1 ZSM není řízením trestním, státním zástupcem ani není podáván návrh na potrestání (jak opakovaně uvádí opatrovník v podaném odvolání) a cílem tohoto řízení není ani uložení trestu.
III.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím krajského soudu byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 3 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny a v čl. 1 odst. 1 a 2 Ústavy a čl. 96 Ústavy.
Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu a naopak se plně ztotožňuje s právním názorem Okresního soudu v Hradci Králové, tak jak byl vyjádřen v usnesení ze dne 8. 3. 2012, č.j. 2 Rod 1/2012-16. Na tento právní názor a úvahy k němu vedoucí v rámci ústavní stížnosti plně odkazuje.
IV.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
V.
Z §163 odst. 1 trestního řádu vyplývá, že trestní stíhání pro vybrané trestné činy lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Dle §11 odst. 1 písm. d) trestního řádu nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jde-li o osobu, která pro nedostatek věku není trestně odpovědná.
Ustanovení §89 zákona o soudnictví ve věcech mládeže stanoví, že dítě mladší patnácti let není trestně odpovědné. Dle §89 odst. 2 ZSM platí, že dopustí-li se dítě mladší než patnáct let činu jinak trestného, učiní soud pro mládež opatření potřebná k jeho nápravě, která jsou uvedena v §93 ZSM (kromě jiných např. napomenutí s výstrahou). Dítěti mladšímu než patnáct let, které se dopustilo činu jinak trestného, lze uložit opatření na návrh státního zastupitelství. Státní zastupitelství je přitom povinno návrh podat bezodkladně poté, jakmile se dozví, že trestní stíhání je nepřípustné, protože jde o osobu, která není pro nedostatek věku trestně odpovědná (§90 ZSM).
Z výše uvedeného vyplývá, že dítě mladší patnácti let tedy není trestně odpovědné a jeho trestní stíhání je nepřípustné - trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat. Pakliže je trestní stíhání u dítěte mladšího patnácti let podle trestního řádu a zákona o soudnictví ve věcech mládeže nepřípustné, jeví se argumentace okresního soudu stran souhlasu se zahájením trestního stíhání ze strany poškozené jako nepřípadná. Pokud trestní stíhání dítěte mladšího patnácti let nelze zahájit (resp. v něm pokračovat), není podstatné, že by v dané věci nebyl dán souhlas k trestnímu stíhání ze strany poškozené.
Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 8. 3. 2012 uvedl, že pokud by se stejného skutku jako stěžovatel dopustila osoba starší patnácti let, bylo by využito ustanovení §163 odst. 1 a jelikož poškozená (babička stěžovatele) by nedala souhlas k trestnímu stíhání, věc by byla odložena dle §159a odst. 2 trestního řádu a §11 odst. 1 písm. i) trestního řádu. Dle názoru okresního soudu přitom neexistuje jediný zákonný důvod, který by vedl k tomu, aby u osoby mladší patnácti let byl volen jiný, odlišný postup. Ten by totiž znamenal nerovnost před zákonem, když dítěti mladšímu patnácti let by bylo přiznáno méně práv než osobě mladistvé a dospělé. Osoba mladší patnácti let by tak byla znevýhodněna oproti mladistvým a dospělým, a to za situace, kdy by jí naopak měla být přiznána větší míra právní ochrany.
S názorem okresního soudu lze souhlasit v tom směru, že dětem mladším než patnáct let by měla být s ohledem na jejich nízký věk poskytována větší míra právní ochrany. Nicméně tato ochrana je realizována již povahou samotného řízení ve věcech dětí mladších patnácti let (§89 a násl. ZSM), jak ostatně ve svém rozhodnutí uvádí i krajský soud. Dítě mladší patnácti let předně není trestně odpovědné a dopustí-li se činu jinak trestného, jeho trestní stíhání je nepřípustné, jelikož se jedná o osobu, která pro nedostatek věku není trestně odpovědná. Navíc pokud se dítě mladší patnácti let dopustí činu jinak trestného, nelze mu uložit trest dle §52 a násl. zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, jako osobám dospělým, ani trestní opatření podle §24 a násl. ZSM, jako osobám mladistvým.
Dopustí-li se dítě mladší patnácti let činu jinak trestného, může mu soud pro mládež uložit toliko opatření, spočívající např. ve výchovné povinnosti, výchovném omezení, dohledu probačního úředníka nebo napomenutí s výstrahou. Při ukládání opatření přitom soud pro mládež dbá na výchovné působení na dítě a sleduje preventivní účinek opatření (§93 odst. 8 ZSM). Opatření mají směřovat především k obnovení narušených sociálních vztahů, začlenění dítěte do rodinného a sociálního prostředí a k předcházení protiprávním činům. Účelem těchto opatření je tedy především ochrana dětí před škodlivými vlivy, obnovení jejich sociálního zázemí a motivační a výchovné působení, které má směřovat k vysvětlení nesprávnosti jejich počínání, čímž mají být vedeny k tomu, aby se již obdobných jednání nedopouštěly.
Podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže (§96 ZSM), soud pro mládež postupuje v řízení podle hlavy III. tohoto zákona (řízení ve věcech dětí mladších patnáct let) podle předpisů upravujících občanské soudní řízení, nestanoví-li tento zákon jinak. Zákon v této hlavě neodkazuje na žádné z ustanovení trestního řádu, a tedy ani na jeho §163. Nelze tedy uvažovat ani o analogii zákona či analogii práva, protože jde o různé právní předpisy a různá odvětví práva.
Z výše uvedených důvodů se tak Ústavní soud ztotožňuje se závěrem a argumentací krajského soudu. Ústavní soud nemá za to, že by uložením trestního opatření za dané situace došlo ke stěžovatelem namítanému porušení jeho základních práv.
VI.
Při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu tak nezbylo než konstatovat, že rozhodnutí, vůči kterým ústavní stížnost směřuje, nevykazují znaky zjevné libovůle a z hlediska ústavněprávního proto obstojí. Z obsahu napadených rozhodnutí a rozhodnutí souvisejících se podává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy nepochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, která jsou na rozhodování obecných soudů kladeny.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2015
Vladimír Kůrka v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu