ECLI:CZ:US:2014:3.US.3992.13.2
sp. zn. III. ÚS 3992/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Hrona, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem Praha 3, Vinohradská 126, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 2. 2012 č. j. 13 C 278/2008-446, Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2013 č. j. 18 Co 454/2012-492 a Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2013 č. j. 22 Cdo 2514/2013-597, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2013 č. j. 18 Co 454/2012-492, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů v řízení o obnovu (občanskoprávního) řízení z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý soudní proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jejích článků 37 odst. 3 a 38 odst. 2, jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na účinné právní prostředky podle jejího článku 13. Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2013 č. j. 18 Co 454/2012-492, a žádal o její přednostní projednání. Stížnost odůvodnil tím, že je proti němu vedeno exekuční řízení k vymožení pohledávky jeho bývalé manželky z rozhodnutí o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a bylo mu již doručeno usnesení soudního exekutora o udělení příklepu vydražitele k nemovitosti, kterou obývá, a nejde o jedinou jeho nemovitost ohroženou vydražením. Stěžovatel podotýká, že po dobu řízení o žalobě na obnovu řízení nebyla exekuce prováděna a poukazuje též na svůj neuspokojivý zdravotní stav, podstoupil několik operací, je ve špatném psychickém stavu a prodělává léčbu.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 1. 2013 č. j. 18 Co 454/2012-492 potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 2. 2012 č. j. 13 C 278/2008-446, jímž byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví stěžovatele a jeho bývalé manželky, v rámci jehož byly do výlučného vlastnictví přikázány tři obrazy o celkové ceně 9 000 000 Kč. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že skutečnost, že jde o falza cenných obrazů, byla stěžovateli známa již v původním řízení a nikoli až z pozdější komunikace s bankami, které měly obrazy v zástavě, a proto ve vztahu k subjektivní vědomosti stěžovatele o novou skutečnost ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nešlo.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 10. 2013 č. j. 22 Cdo 2514/2013-597 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s žádným z dříve jím vydaných rozhodnutí ve stěžovatelově věci ani s jinou judikaturou.
V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že příliš extenzivně vyložily ustanovení §228 odst. 1 o. s. ř. ohledně rozsahu břemene tvrzení a důkazního břemene co do okamžiku, kdy se dozvěděl o tom, že obrazy jsou padělané, a když tak učinil stanovením časového rozpětí konce roku 2003 a začátku roku 2004, hodnotily jeho tvrzení jako nevěrohodná. V rozhodné době neexistoval legální trh s danými starožitnostmi, a podle obecných soudů je nucen prokazovat tzv. negativní skutečnosti, což odporuje právnímu názoru Nejvyššího soudu vyslovenému v rozhodnutí ze dne 27. 2. 2001 sp. zn. 25 Cdo 1167/99. Stěžovatel též namítá, že soudy nevyslechly jím navržené svědky, jmenovitě syna a snachu, a byť připouští, že se "z výslechu omluvili ze zdravotních důvodů", vyslovuje názor, že příbuzenský vztah by neměl zakládat a priori pochybnosti o jejich věrohodnosti. Obecné soudy kritizuje rovněž proto, že se nevypořádaly s jeho motivací k vědomému uvedení vysoké ceny obrazů v původním řízení, a jejich úvahy o důvodech nevymáhání pohledávky vůči Romanu Rážovi, k zajištění jehož dluhu předmětné obrazy zastavil u bank, považuje za spekulace; disponoval totiž informacemi od "soukromého vymahače" o neznámém pobytu dlužníka, a proto by výkon rozhodnutí vedl jen k neúčelně vynaloženým výdajům.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud ve své judikatuře též mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
V dané věci jde tedy o to, zda se řízení před obecnými soudy svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo z mezí tzv. spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3 a článku 38 odst. 2 Listiny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 o. s. ř. a následující), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího se podává, že oba soudy založily své skutkové závěry na náležitě identifikovaných důkazech, a není spolehlivého poznatku, že při jejich provádění a hodnocení nepostupovaly v rámci příslušných procesních zásad, při zvažování všech rozhodných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Jestliže z jednotlivých dílčích zjištění učinily logické a srozumitelné závěry, které z pohledu těchto zásad obstojí, není pro ingerenci Ústavního soudu postačujícím důvodem ani to, že by mohly v rozhodném směru přicházet v úvahu i skutkové závěry jiné; bylo již řečeno, že Ústavní soud není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, a zejména ne instancí skutkovou.
Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč neprovedl stěžovatelem navržený důkaz (výslechem jeho syna), jestliže se z účasti na jednání opakovaně omlouval a odkazoval na své písemné vyjádření, z něhož při hodnocení důkazů a utváření skutkového závěru vycházel. V tomto kontextu a s přihlédnutím ke skutečnosti, že účast na jednání odmítal svědek v blízkém příbuzenském vztahu ke stěžovateli, který měl potvrdit jeho skutkovou verzi, pak nelze neprovedený důkaz hodnotit jako tzv. opomenutý důkaz ve smyslu vyloženém judikaturou Ústavního soudu.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Městského soudu v Praze sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu