ECLI:CZ:US:2013:3.US.4062.12.2
sp. zn. III. ÚS 4062/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. R., právně zastoupeného JUDr. Rostislavem Netrvalem Ph.D., advokátem se sídlem v Klatovech, Zlatnická 78/1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2010 č. j. 2 T 6/2009-4206, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 2 To 6/2011 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012 č. j. 3 Tdo 1365/2011-92, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho základní ústavně garantovaná práva podle článku 3 odst. 3, článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel (v původním řízení "obviněný") v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2010 uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), spáchaným formou účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §173 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Skutek trestného činu spočíval (stručně řečeno) v tom, že se jako pomocník podílel na loupežném přepadení pobočky Raiffeissenbank v Chomutově, při němž organizovaná skupina spolupachatelů dne 14. 12. 2007 za použití ozbrojeného násilí a zmocněním se rukojmí odcizila částku přesahující 7 milionů Kč.
Stěžovatel podal odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, o němž tento soud rozhodl rozsudkem ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 2 To 6/2011 tak, že napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že uložil trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž však usnesením ze dne 11. 7. 2012 č. j. 3 Tdo 1365/2011-92 dovolání stěžovatele odmítl s odkazem na ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje v podstatě námitky shodné s námitkami jím uplatněnými v rámci řádného opravného prostředku a posléze v dovolání k Nejvyššímu soudu.
Dle stěžovatele měla být jeho základní práva porušena tím, že nalézací soud provedl v hlavním líčení důkazy, jež byly údajně opatřeny nezákonným způsobem. Dle tvrzení stěžovatele má jít především o pachové stopy, jež byly odebrány před zahájením trestního stíhání bez toho, aby se o jejich odebrání v trestním spise vyskytoval jakýkoliv záznam. Po zahájení trestního stíhání pak bylo provedeno porovnání neznámých vzorků, které měly být odebrány ještě před zahájením trestního stíhání svědkem Koutníkem, a to aniž by byl kdokoliv vyrozuměn o provedení tohoto úkonu, ačkoliv se jednalo o úkon po zahájení trestního stíhání. Navíc vzhledem k jednání, jehož se měl stěžovatel dopustit, je důkaz pachovou stopou důkazem nevztahujícím se k jednání, které je kladeno stěžovateli za vinu, a v neprospěch stěžovatele tedy byly hodnoceny důkazy, které se k jednání stěžovatele vůbec nevztahují.
Stěžovatel dále tvrdí, že utajený svědek H. je prý uměle vytvořenou figurou sloužící k tomu, aby Policie České republiky odstranila absenci důkazů. Navíc má stěžovatel za to, že podmínky pro výslech utajeného svědka nebyly splněny.
Dále stěžovatel poukazuje na to, že spoluobviněný M. B., který měl být hlavním organizátorem trestné činnosti, byl nalézacím soudem zproštěn obžaloby. Za této podmínky pak stěžovatel bere za prokázané, že M. B. žádné loupežné přepadení neorganizoval a nemohl mu tedy ani poskytnout informaci, kterou by měl snad postoupit dále. Důkazní řízení v otázce poskytnutí informací bylo vedeno pouze ve vztahu osob B. a R., a možný závěr o získání informací od jiné osoby tedy podle stěžovatele nemůže mít reálný podklad.
Stěžovatel je přesvědčen, že proti němu v celém trestním spise není žádný přímý důkaz. Svědek, poškozený M. P. jej nepoznal, a to i přes výrazné zjizvení jeho tváře, nepoznal ani jeho hlas, hovořil o jiném typu a barvě automobilu, a žádný důkaz o jeho vině tedy v celém trestním spise není. Odůvodnění rozsudku soudu nalézacího a rozsudku soudu odvolacího neobsahuje dle názoru stěžovatele nic, z čeho by se dalo usuzovat, jakými důkazními prostředky soudy závěr o jeho vině podložily. Byl vlastně odsouzen za to, že zaparkoval osobní vozidlo, jinak se rozsudek o dalším jeho jednání nezmiňuje a neexistuje jediný důkaz o jeho účasti na trestné činnosti. Nebylo žádným způsobem prokázáno, ale ani prokazováno, že o trestném činu věděl, tedy, že věděl, že poskytuje jinému pomoc či vytvářel podmínky k účinnému provedení trestné činnosti.
Stěžovatel rovněž namítá, že bylo zkráceno jeho právo na obhajobu, neboť záznamy obsahu odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu nebyly jednak do okamžiku seznámení se spisem autorizovány a také nebyly k dispozici v přepisu (v tištěné podobě), ale pouze na CD a obviněným ani obhájcům nebylo k dispozici žádné technické zařízení, umožňující ověření obsahu CD a seznámení se s ním.
Dále dle stěžovatele došlo k porušení obecného principu presumpce neviny, neboť nebyla dodržena zásada, podle které, pokud nelze dospět k jednoznačnému závěru, že obžalovaný skutek spáchal, je nutné jakoukoliv pochybnost vykládat ve prospěch obviněného (stěžovatel se odvolává zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01).
III.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem, Vrchního soudu v Praze i Nejvyššího soudu jako účastníků řízení. Obecné soudy se shodně vyjádřily tak, že stěžovatel v podané ústavní stížnosti opakuje svou argumentaci užitou již v předcházejících shora uvedených řízeních, a odkázaly proto na příslušná vydaná rozhodnutí, a souhlasně navrhly ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Za této situace považoval Ústavní soud za nadbytečné zasílat uvedená vyjádření stěžovateli k replice.
IV.
Ústavní soud podrobně přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. K tomu však v projednávaném případě nedošlo.
Pokud stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 dostupný v internetové databázi NALUS, stejně jako další judikáty zde citované). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93).
Ústavní soud konstatuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti se shodují s námitkami, které již stěžovatel uplatňoval v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu i v dovolání k Nejvyššímu soudu. Dle názoru Ústavního soudu se jak odvolací soud, tak i Nejvyšší soud dostatečným způsobem s námitkami stěžovatele vyrovnaly. Obecné soudy se podrobně zabývaly argumenty stěžovatele o porušení práva na obhajobu utajením identity svědka H. i otázkami zákonnosti provedeného důkazu výpovědí svědka H., odběru pachových konzerv a porovnáním pachových stop. Ústavní soud považuje za nadbytečné opakovat argumentaci obecných soudů a v detailech na jejich precizně odůvodněná rozhodnutí odkazuje.
Celkově Ústavní soud dospěl k závěru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že mu nebylo umožněno seznámit se s obsahem spisu, konkrétně s obsahem odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu (které mu byly poskytnuty pouze na CD nosiči bez technického zařízení umožňujícího seznámení se s obsahem CD nosičů), lze akceptovat argumentaci odvolacího soudu. Při samotném seznámení s výsledky vyšetřování, ale ani poté v průběhu řízení před soudem prvního stupně stěžovatel ani jeho obhájce nenamítali, že nebyly před podáním obžaloby založeny do spisu záznamy o uskutečněném telekomunikačním provozu v tištěné podobě. Straně obhajoby přitom nic nebránilo domáhat se seznámení se s těmito záznamy v písemné podobě předtím, než byly provedeny soudem jako důkaz (viz str. 13 rozsudku odvolacího soudu). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je pak podstatné, že těžiště dokazování se nalézá ve fázi řízení před soudem, kde stěžovatel dostal náležitý prostor se k uvedeným důkazům vyjádřit, polemizovat s jejich zákonností či obsahem a prosazovat svou vlastní ospravedlňující verzi jejich hodnocení.
K utajení totožnosti svědka je třeba poznamenat, že je ústavněprávně nepřípustné, aby rozhodnutí o vině bylo výlučně nebo v rozhodující míře založeno na anonymních výpovědích (srov. nález sp. zn. I. ÚS 481/04). K tomu ovšem v posuzovaném případě nedošlo, neboť rozhodnutí o vině bylo založeno na celé řadě důkazů, které tvoří ucelený obraz trestného jednání.
Při využití institutu utajení svědka je třeba vážit, zda je tento zásah možné shledat proporcionálním zásahem do práv obžalovaného na obhajobu. Utajení svědka H. bylo v tomto konkrétním případě opodstatněné zejména s ohledem na to, že pachatelé posuzovaného trestného činu loupeže prosazovali své záměry bez ohledu na zdraví a životy osob, které jim překážely, nebo se u jejich jednání náhodně vyskytly. Proto, pokud by totožnost tohoto svědka znali, mohli by i jej ohrozit na životě a zdraví. Ústavní soud tedy ani v tomto bodě neshledává s ohledem na zásadu proporcionality porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Konečně namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměly soudy po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnuly do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v projednávané věci nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
Ústavní soud dospěl k názoru, že obecné soudy své závěry řádně a pečlivě zdůvodnily a z ústavněprávního hlediska jim tak není čeho vytknout.
Za situace, kdy Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu