ECLI:CZ:US:2013:3.US.4149.12.1
sp. zn. III. ÚS 4149/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Romana Vybírala, zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3C, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 9. 2012 č. j. 4 To 56/2012-13381, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení, neboť je toho názoru, že jím Vrchní soud v Olomouci rozhodl v rozporu se zákazem výkonu libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušil čl. 37 odst. 3 Listiny, resp. zákaz být odňat svému zákonnému soudci, jakož i právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny, resp. v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, a současně i princip rovnosti a zásadu kontradiktornosti podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Tím pak soud - v kolizi se zásadou presumpce neviny zakotvenou v čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy - neoprávněně omezil jeho osobní svobodu (čl. 8 Listiny).
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta stížnost obžalovaných Radomíra Vybírala a Romana Vybírala (tj. stěžovatele) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2012 č. j. 30 T 7/2011-13314, kterým bylo podle §72 odst. 1 a 3 tr. řádu rozhodnuto o ponechání obžalovaných ve vazbě a podle §71a tr. řádu jím byla zamítnuta také jejich žádost o propuštění z vazby na svobodu.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byl odňat zákonnému soudci, neboť Krajský soud v Ostravě rozhodoval o ponechání obžalovaných ve vazbě podle §72 odst. 1 a 3 tr. řádu již v době, kdy byl proti jinému rozhodnutí téhož soudu (o přípustnosti peněžité záruky) podán opravný prostředek (stížnost státního zástupce); vzhledem k ustanovení §72 odst. 4 tr. řádu měl dle jeho názoru rozhodovat soud nadřízený (tj. Vrchní soud v Olomouci), a naopak Krajský soud v Ostravě byl soudem věcně nepříslušným. Tuto námitku nemohl uplatnit ve stížnostním řízení, neboť proti zmíněnému usnesení krajského soudu podal stížnost s tím, že ji blíže odůvodní po obdržení písemného vyhotovení uvedeného rozhodnutí, což učinil, avšak krajský soud jeho podání opomenul předat vrchnímu soudu, který dne 13. 9. 2012 o podané stížnosti rozhodl, aniž se námitkami v něm obsaženými zabýval, čímž mu byla zamezena realizace "obhajovacích práv" (v tomtéž duchu vyznívá námitka, že jemu, resp. jeho obhájci obecné soudy po dobu několika dnů neumožnily nahlédnout do spisu). Stěžovatel má všeobecně za to, že soudy bezdůvodně ignorují jeho argumenty a stanoviska, a naopak reagují výhradně na názory a požadavky státního zástupce, což se zjevuje i v tom, že Vrchní soud v Olomouci se nehodlá zabývat jeho dříve prezentovanými námitkami ve vztahu k vazebním důvodům, ale pouze odkazuje na podanou obžalobu a složitost dokazování v hlavním líčení. Vazební rozhodnutí podle stěžovatele postrádají řádné odůvodnění, neboť nemají náležitosti stanovené zákonem a neodpovídají ani požadavkům ústavnosti vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu. Konečně stěžovatel namítá i nepoužitelnost důkazu znaleckým posudkem BDO Appraisal services - Znalecký ústav, s. r. o., v dalších fázích trestního řízení, neboť jeho výsledky byly nepřípustně ovlivněny policejním orgánem, a obecné soudy se touto skutečností nezabývaly.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka (Vrchního státního zastupitelství v Olomouci) a seznámil s nimi stěžovatele, který poté k nim podal repliku.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, je relevantní, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci již bylo ze strany Ústavního soudu ústavněprávnímu přezkumu podrobeno, a to na základě ústavní stížnosti spoluobžalovaného Radomíra Vybírala, obsahující zčásti totožné odůvodnění, jmenovitě ve smyslu námitky nepříslušnosti Krajského soudu v Ostravě, nikoliv řádného odůvodnění vazebních rozhodnutí a tzv. procesní nepoužitelnosti shora označeného znaleckého posudku. Ústavní soud stěžovateli Radomíru Vybíralovi v těchto bodech nepřisvědčil a usnesením sp. zn. III. ÚS 4428/12 ze dne 19. 12. 2012 ústavní stížnost coby zjevně neopodstatněnou odmítl.
Stojí za připomenutí, že Ústavní soud v tomto rozhodnutí vyjádřil názor, že "z ústavněprávního principu zákonného soudce nelze dovodit příkaz, aby za situace, kdy v téže trestní věci je třeba ve vazebním řízení souběžně řešit několik dílčích problémů (rozhodnout o žádosti obviněného o propuštění z vazby, o dalším trvání vazby, o změně důvodů vazby, o nahrazení vazby zárukou, peněžitou zárukou, dohledem nebo slibem), musel o všech těchto otázkách vždy rozhodovat ten nadřízený soud, který o některé z těchto otázek právě rozhoduje v režimu stížnostního řízení", a že "z ústavněprávního hlediska je relevantní toliko požadavek, aby rozhodování o těchto otázkách bylo dvouinstanční a aby nedocházelo ke svévolnému přenášení příslušnosti mezi soudy první a druhé instance", načež dospěl k závěru, že "žádná taková protiústavní manipulace ze strany soudů nebyla v této věci zjištěna", neboť "již probíhalo soudní řízení a uskutečnilo se již několik hlavních líčení, takže byl průběh vazebních lhůt pod neustálou soudní kontrolou, kterážto je základním ústavněprávním požadavkem", přičemž stěžovatel "měl neustále zaručen přístup k soudu a nebyl zbaven možnosti podávat proti vazebním rozhodnutím opravné prostředky".
Není pochyb, že tato argumentace se plně uplatní i ve vztahu ke stěžovateli Romanu Vybíralovi.
Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 4428/12 rovněž přezkoumal, zda jsou příslušná vazební rozhodnutí řádně odůvodněna, a to jak z hlediska naplnění požadavku plynoucího z ustanovení §67 in fine tr. řádu, tak z hlediska naplnění vazebních důvodů podle §67 písm. a) i c) tr. řádu, a dospěl k závěru, že žádným ústavněprávním deficitem netrpí. Stejný závěr je logicky namístě i v nyní projednávané věci, k čemuž se patří dodat, že stěžovatelova opakující se argumentace byla povětšinou vypořádána již v dřívějších rozhodnutích, a tudíž nelze považovat případný odkaz soudu na ně za jakkoliv vadný, což ostatně platí i pro odkaz na odůvodnění obžaloby, pokud z tam uvedených tvrzení soud (rovněž) vychází, jestliže mají oporu ve spisu a jsou relevantní z hlediska výše citovaných zákonných ustanovení. Co do otázky procesní nepoužitelnosti vytýkaného důkazu, Ústavní soud tuto námitku posoudil již v dřívějším usnesení jako neurčitou, a upozornil na to, že trestní řízení dále probíhá a že příslušné soudy se v jeho rámci mohou příslušnou námitkou ještě zabývat. Jak upozornil Krajský soud v Ostravě, závěr ohledně existence "důvodného podezření" [§67 in fine a §73c písm. a) tr. řádu] není založen pouze na tomto jediném důkazu, z čehož plyne, že i kdyby byla tato námitka shledána důvodnou, mohlo by to mít vliv na ústavnost předmětných vazebních rozhodnutí jen stěží.
Nyní posuzovaná ústavní stížnost obsahuje i námitky, jimiž se Ústavní soud ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 4428/12 nezabýval, konkrétně 1. že Krajský soud v Ostravě nepředal odůvodnění stěžovatelem uplatněné instanční stížnosti Vrchnímu soudu v Olomouci a 2. že stěžovatelovu obhájci nebylo po dobu několika dnů umožněno nahlédnout do spisu.
V případě prvně uvedené výtky k pochybení ze strany obecných soudů skutečně došlo; jeho příčinou byla vadná komunikace mezi oběma soudy, z níž pro krajský soud vyplynulo, že o podané (blanketní) stížnosti stěžovatele již bylo rozhodnuto, což vedlo k úsudku, že postoupení odůvodnění stížnosti je již bezpředmětné. Rozhodné však je, zda v důsledku toho byl stěžovatel zkrácen na svém právu na obhajobu, a to v intenzitě, jež zakládá i porušení ústavnosti. Z "opomenutého" odůvodnění stížnosti se podává, že zde stěžovatel uplatnil jednak námitku nepříslušnosti krajského soudu, a jednak námitku, že není dán důvod vazby ve smyslu §67 písm. a) ani c) tr. řádu. K první se zde již Ústavní soud vyjádřil, a to tak, že v této konkrétní trestní věci jí přisuzovat ústavněprávní kvalitu nelze; usnesení krajského soudu deficitem ústavnosti tedy netrpí, a proto není potřebné otevírat její nové přezkoumání vrchním soudem. Námitka druhá je odůvodněna v zásadě stejnými argumenty, které stěžovatel předtím uplatnil v "prvostupňovém" řízení, a je namístě vycházet z toho, že se jimi, aniž výslovně předestřeny, oba soudy zabývaly, což speciálně platilo - při uplatnění revizního principu přezkumu - i pro vrchní soud při rozhodování o stěžovatelově stížnosti (z odůvodnění jeho usnesení se podává, že tak vrchní soud učinil). Nelze ani pomíjet, že obsahově stejné námitky stěžovatel (opakovaně) vznesl již v předchozích vazebních řízeních, orgány činné v trestním řízení se jimi zabývaly a vypořádaly, a jejich rozhodnutí byla přezkoumána Ústavním soudem, jenž žádné z hlediska ústavnosti relevantní vady nezjistil (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 425/12 ze dne 13. 3. 2012 a sp. zn. III. ÚS 2249/12 ze dne 13. 9. 2012). Lze tedy shrnout, že stěžovatelova argumentace byla Vrchnímu soudu v Olomouci principiálně známa a jím také zohledněna, a že tudíž stěžovatel v důsledku zmíněného pochybení na svých procesních právech, jichž se v ústavní stížnosti dovolává, fakticky zkrácen nebyl.
Co do další námitky, že obecné soudy neumožnily nahlédnout do spisu "po dobu cca 20 dnů", a že v důsledku toho byl stěžovatel omezen "v právu na získávání informací", je namístě úsudek, že takto otevřená otázka v dané věci nehraje významnou roli; tvrzená vada v postupu vrchního soudu vliv na ústavní stížností napadené usnesení mít nemohla, neboť měla vzniknout až po jeho vydání (Vrchní soud v Olomouci před svým rozhodnutím obhájci stěžovatele do trestního spisu sp. zn. 4 To 57/2012 nahlédnout umožnil, soudní úřednice jej toliko nesprávně informovala, že již bylo o stěžovatelově stížnosti rozhodnuto).
Shrnutím řečeného se tedy podává, že není opory pro závěr o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, jež by vedly k nutnosti odstranit rozhodnutí, jež bylo ústavní stížností napadeno.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu