ECLI:CZ:US:2023:3.US.444.23.1
sp. zn. III. ÚS 444/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., zastoupené Mgr. Petrou Vytejčkovou, advokátkou se sídlem Eliášova 28, Praha 6, proti vyrozumění Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 13. 12. 2022, č. j. MHMP 2282909/2022, sp. zn. S-MHMP 2221935/2022, a usnesení Úřadu městské části Praha 6 ze dne 8. 8. 2022, č. j. MCP6 312664/2022, zn. R-0708/2021, za účasti Magistrátu hl. m. Prahy a Úřadu městské části Praha 6, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovatelce se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatelka proti v záhlaví označenému vyrozumění Magistrátu hl. m. Prahy a usnesení Úřadu městské části Praha 6, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízení, předcházejícím podání nyní posuzované ústavní stížnosti, Úřad městské části Praha 6 napadeným usnesením odložil oznámení přestupků, učiněné stěžovatelkou, a to z důvodu, že správní trest, který lze za přestupky uložit, je bezvýznamný vedle trestu, který byl podezřelému uložen v trestním řízení za jiný skutek. Konkrétně se jednalo o přestupky proti občanskému soužití podle §7 odst. 1 písm. a) a písm. c) bod 4 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích ("přestupkový zákon"), kterých se měl vůči stěžovatelce dopustit J. V. (zjednodušeně vyjádřeno) zasláním celkem 114 e-mailových zpráv obtěžujícího či výhrůžného charakteru. Magistrát hl. m. Prahy následně stěžovatelku nyní rovněž napadeným vyrozuměním o vyřízení podnětu k ochraně před nečinností informoval, že údajné přestupky byly spáchány v době nejméně od 10. 6. do 18. 10. 2020 a u těchto přestupků činí promlčecí doba 1 rok [§30 písm. a) přestupkového zákona]. K zániku odpovědnosti za přestupky proto došlo dnem 22. 11. 2022 (do promlčecí doby se totiž nezapočetla doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení, tzn. od 16. 7. 2020 do 19. 8. 2021).
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že správní orgány svým postupem znemožnily efektivní postih pachatele, porušily její základní práva a nerespektovaly nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3006/21 (judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka rekapituluje průběh předchozího řízení a uvádí, že Úřad městské části Praha 6 byl dlouhou dobu nečinný, byť byl skutkový stav věci i osoba pachatele přestupků dostatečně znám, a nezahájil řízení o přestupku. Namísto toho Úřad městské části Praha 6 věc odložil, o čemž ji informoval až dne 10. 10. 2022 a omezil tak její možnosti další právní obrany. Stěžovatelka přitom legitimně očekávala, že správní orgán bude respektovat právní názor Ústavního soudu.
4. Stěžovatelka dne 11. 11. 2022 podala žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti, nicméně Úřad městské části Praha 6 prý nepostoupil tuto žádost nadřízenému správnímu orgánu bezprostředně, nýbrž "vyčkával až na chvíli, kdy bude odpovědnost pachatele za přestupek promlčena". K tomuto promlčení došlo dne 22. 11. 2022. Stěžovatelka proto uvádí, že je srozuměna s tím, že řízení o přestupku v dané věci již nelze zahájit z důvodu promlčení a proto se domáhá pouze deklaratorního výroku vztahujícího se k postupu správních orgánů, zejména protiústavního postupu Úřadu městské části Praha 6, kterým bylo porušeno její právo na účinné vyšetřování. Stěžovatelka připouští, že nebyla přímým účastníkem řízení (§68 zákona č. 250/2016 Sb.), nicméně správní orgány svým postupem materiálně zasáhly do jejích práv a v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 1393/19, kde byla stěžovatelkou také osoba postižená spácháním přestupku. Stěžovatelka rovněž vychází z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Beizaras a Levickas proti Litvě ze dne 14. 1. 2020 (č. stížnosti 41288/15). Stěžovatelka zdůrazňuje, že měla legitimní očekávání, že Úřad městské části Praha 6 bude respektovat nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3006/21, ze kterého zejména plyne, že je povinností státu poskytnout jí odpovídající ochranu. To se však nestalo v trestním a ani správním řízení a Úřad městské části Praha 6 se dopustil kvalifikovaných vad, když postupoval velmi pomalu (proto došlo k promlčení), neumožnil stěžovatelce vyjádřit se k její e-mailové komunikaci s pachatelem a vyslechl ho nestandardním způsobem. Usnesením ze dne 11. 7. 2022 navíc ve stěžovatelce vzbudil mylný dojem, že má v úmyslu řízení o přestupku včas zahájit, a proto se nedomáhala ochrany před nečinností dříve než v listopadu 2022. Rovněž usnesení o odložení věci považuje stěžovatelka za nepřezkoumatelné. Stěžovatelka proto považuje postup orgánů veřejné moci v této věci za stav kontinuálního bezpráví. S ohledem na shora popsané konkrétní okolnosti stěžovatelka požaduje úplnou náhradu nákladů řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
5. Dne 21. 2. 2023 Ústavní soud stěžovatelku požádal o sdělení, zda v dané věci využila prostředky ochrany ve správním soudnictví a zároveň konstatoval, že neuvedla žádný důvod, pro který ústavní stížnost přesahuje její vlastní zájmy [§75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
6. Na tuto výzvu stěžovatelka odpověděla dne 24. 2. 2023, když uvedla, že se o promlčení přestupku dozvěděla dne 14. 12. 2022 a domáhat se účinného vyšetřování protiprávního jednání v rámci správního soudnictví již nebylo možné. Na zahájení řízení o přestupku navíc není právní nárok a nelze se jej domáhat ani žalobou proti nečinnosti. Stěžovatelka odkazuje na některá usnesení Ústavního soudu, ve kterých byla shledána přípustnou ústavní stížnost brojící proti usnesení o zastavení řízení o přestupku. Přesah vlastních zájmů stěžovatelka spatřuje v tom, že se Ústavní soud ještě nevyjádřil k otázce práva dovolávat se práva na účinné vyšetřování i ve věci, která je formálně vedena jako přestupek, byť jednání pachatele naplňuje znaky trestného činu.
7. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených podkladů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje částečně opožděný a částečně zjevně neopodstatněný návrh [§43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
8. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci (v daném případě orgánů veřejné správy) přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
9. Ze shora uvedeného se podává, že stěžovatelka napadla ústavní stížností usnesení Úřadu městské části Praha 6 a dále vyrozumění Magistrátu hl. m. Prahy.
10. Obsahem usnesení Úřadu městské části Praha 6 je odložení oznámení přestupků, učiněného stěžovatelkou, a to z důvodu, že správní trest, který lze za přestupky uložit, je bezvýznamný vedle trestu, který byl podezřelému uložen v trestním řízení za jiný skutek. Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 7. 2021, č. j. 7 T 100/2021, byl totiž obviněný J. V. shledán vinným přečinem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci dle §352 odst. 2 trestního zákoníku, a za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců odloženému na zkušební dobu v trvání jednoho roku, a dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 10 000 Kč. Stěžovatelka byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na občanskoprávní řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že toto usnesení Úřadu městské části Praha 6 jí bylo sděleno dne 10. 10. 2022.
11. Stěžovatelka (v postavení poškozené) nebyla oprávněna podat proti tomuto usnesení odvolání a situaci řešila "žádostí o uplatnění opatření proti nečinnosti", které vyřídil Magistrát hl. m. Prahy vyrozuměním, napadeným rovněž nyní posuzovanou ústavní stížností.
12. K této procesní situaci Ústavní soud uvádí, že "žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti" nelze považovat za efektivní opravný prostředek, jehož vyčerpáním by mělo být podmíněno podání ústavní stížnosti. V reakci na výzvu Ústavního soudu ostatně samotná stěžovatelka připouští, že na zahájení řízení o přestupku není dán právní nárok a nelze se jej domáhat ani žalobou proti nečinnosti. V tomto případě proto stěžovatelka, zastává-li právě uvedený názor, měla podat ústavní stížnost bezprostředně proti předmětnému usnesení Úřadu městské části Praha 6 a domáhat se (přinejmenším) deklaratorního výroku Ústavního soudu o porušení svých základních práv, což sice učinila, avšak teprve poté, co podala zmiňovanou "žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti" a co obdržela předmětné vyrozumění Magistrátu hl. m. Prahy.
13. Ve vyžádaném doplnění ústavní stížnosti přitom dokonce sama stěžovatelka uvádí a dokládá, že Ústavní soud v minulosti opakovaně shledal přípustnou ústavní stížnost brojící přímo proti usnesení o zastavení řízení o přestupku, resp. o odložení věci podezření ze spáchání přestupku. Je proto značně nelogické, proč tímto způsobem nepostupovala i ve své věci a namísto toho podala žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti. Toto podání je totiž namístě učinit pouze tehdy, nevydá-li správní orgán rozhodnutí ve věci v zákonné lhůtě (§80 odst. 1 správního řádu), což však nebyl případ stěžovatelky, jelikož Úřad městské části Praha 6 o jejím podání rozhodl, byť pochopitelně nikoliv způsobem, který by ji mohl uspokojit, a navíc s určitou prodlevou. To je však otázka, ke které by se mohl Ústavní soud věcně vyjádřit jen tehdy, byla-li by ústavní stížnost ve vztahu k předmětnému usnesení Úřadu městské části Praha 6 věcně projednatelná, což ovšem není tento případ.
14. Tuto část ústavní stížnosti proto Ústavní soud odmítl pro opožděnost, jelikož podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jak se však podává ze shora uvedeného, usnesení Úřadu městské části Praha 6 jí bylo sděleno dne 10. 10. 2022 a ústavní stížnost podala až dne 14. 2. 2023, tedy po marném uplynutí uvedené zákonné lhůty.
15. Ve vztahu k napadenému vyrozumění Magistrátu hl. m. Prahy Ústavní soud uvádí, že jeho obsahem je konstatování, že v daném případě došlo k promlčení předmětných přestupků (měly být spáchány v době nejméně od 10. 6. 2020 do 18. 10. 2020). Protože Magistrát hl. m. Prahy konstatoval, že k zániku odpovědnosti za přestupek došlo ještě dříve, než magistrát podnět k opatření proti nečinnosti obdržel, nepřezkoumával namítanou nečinnost Úřadu městské části Praha 6, "neboť ani pokud by byl úřad nečinný, zjevně nemohla být přijata žádná opatření směřující k ochraně před nečinností ve smyslu §80 odst. 4 správního řádu, jejichž účelem je docílení zahájení řízení a vydání meritorního rozhodnutí."
16. K tomu Ústavní soud uvádí, že právě citované vyrozumění svojí povahou není způsobilé zasáhnout tvrzená základní práva stěžovatelky, protože Magistrát hl. m. Prahy ani nebyl v procesní situaci, kdy by mohl tato práva jakkoliv efektivně chránit.
17. K odůvodnění předmětného vyrozumění zdejší soud navzdory tomu uvádí, že jeho podstatou mělo být především konstatování, že se Úřad městské části Praha 6 nemohl dopustit stěžovatelkou namítané nečinnosti, protože v dané věci rozhodl formou usnesení. Postup stěžovatelky v této věci nedává Ústavnímu soudu možnost se k tomuto usnesení vyjádřit věcně, nicméně podstatné je, že nadřízený správní orgán učiní z moci úřední opatření proti nečinnosti správního orgánu, nevydá-li rozhodnutí ve věci v zákonné lhůtě (§80 odst. 1 soudního řádu správního). V nyní posuzovaném případě přitom Úřad městské části Praha 6 toto rozhodnutí vydal a nebylo proto namístě zabývat se prostředkem ochrany proti jeho nečinnosti. Ani tato okolnost však nic nemění na závěru, že napadeným vyrozuměním nemohlo být zasaženo (ani čistě hypoteticky) do základních práv stěžovatelky, jelikož se ze strany Úřadu městské části Praha v době podání podnětu stěžovatelkou o nečinnost nejednalo.
18. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatelka domáhala (zcela pochopitelně) primárně určité formy morální satisfakce za jednání, kterému byla vystavena se strany J. V. Proto také petitem ústavní stížnosti nepožadovala zrušení napadených aktů orgánů veřejné správy, nýbrž toliko konstatování zásahu do jejích základních práv. Pokud by totiž měla skutečně za to, že se správní orgány dopouštějí nečinnosti, pak bylo namístě postupovat podle §79 a násl. soudního řádu správního a před podáním ústavní stížnosti se domáhat ochrany proti nečinnosti správního orgánu u správního soudu. Nic takového však neučinila, což plyne i z jejího shora citovaného vyjádření, vyžádaného k výzvě Ústavního soudu.
19. Ke zmíněné morální satisfakci Ústavní soud uvádí, že odmítnutí této ústavní stížnosti nic nemění na jeho názoru, obsaženém v nálezu sp. zn. III. ÚS 3006/21 a vydaném v případu této stěžovatelky, kde je jasně uvedeno, že "stěžovatelka mohla mít odůvodněné obavy z jednání člověka, který je nevypočitatelný, byl či stále je stěžovatelkou a jejími aktivitami až posedlý, opakovaně ve svých zprávách používá symboliku šibenic či národních tribunálů a kombinuje je s nechutným pornografickým obsahem, hovoří o popravách muslimů a "zrádců národa", kteří s nimi spolupracují. Tvrzení, že by vedlejší účastník své výhrůžky nerealizoval, může být sice objektivně pravdivé, avšak stěžovatelka, která byla cílem jeho e-mailových útoků, jen těžko - s ohledem na povahu zasílaných zpráv - mohla bez dalšího dospět k závěru, že vedlejší účastník je skutečně pouze jakýsi neškodný provokatér, který není schopen překročit hranice verbálních útoků na ni. [...] Celá řada (či dokonce většina) e-mailů vedlejšího účastníka přitom byla takové povahy, že zcela zřetelně a bez jakýchkoliv pochyb vybočovala z mezí akceptovatelných v demokratické společnosti a míra jejich ústavní ochrany může být z tohoto důvodu toliko zcela marginální. I kdyby tak stěžovatelku bylo skutečně možno považovat za veřejně činnou osobu, nemá tento argument v kontextu posuzované věci takový význam, aby převážil nad argumentem, podle něhož výroky vedlejšího účastníka s ohledem na jejich obsah a formu požívají pouze mizivé ústavní ochrany."
20. Stěžovatelka konečně žádá, aby jí oba správní úřady nahradily náklady řízení před Ústavním soudem. K tomu však Ústavní soud konstatuje, že uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení lze jen v odůvodněných případech podle výsledků řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Za situace, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta, nicméně právě uvedené zákonné podmínky pro přiznání nákladů řízení splněny nebyly a Ústavní soud proto návrhu stěžovatelky nevyhověl.
21. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako částečně opožděný a částečně zjevně neopodstatněný návrh [§43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu