ECLI:CZ:US:2000:3.US.446.99
sp. zn. III. ÚS 446/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Ivany Janů a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti A., a.s., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.6.1999, č.j. 30 Ca 85/99-12, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.7.1999, č.j. 30 Ca 85/99-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.6.1999, č.j. 30 Ca 85/99-12, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 29.3.1999, č.j. 752/140/99-N11-ki, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky ve věci vyměření daně z nemovitosti, a zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.7.1999, č.j. 30 Ca 85/99-14 ve věci návrhu na zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.6.1999, č.j. 30 Ca 85/99-12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že napadenými usneseními bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a též článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení spatřuje v nesprávném postupu soudu, který - dle jejího názoru - pochybil jednak zastavením řízení pro nezaplacení soudního poplatku v okamžiku, kdy soudní poplatek již byl více než 14 dnů uhrazen a současně vyloučil možnost odvolání proti usnesení o zastavení řízení, dále tím, že usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku nezrušil ani k odvolání stěžovatelky a konečně i tím, že rozhodl o odvolání sám, aniž věc postoupil odvolacímu soudu. Tímto postupem soud vyloučil přezkum rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové, a proto se stěžovatelka, ač přesvědčena o jeho nezákonnosti, již nemůže domáhat jeho soudního přezkoumání. Stěžovatelka se domnívá, že postupovala v souladu s §9 odst. 4 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), jež umožňuje zaplatit soudní poplatek ještě během odvolací lhůty proti usnesení o zastavení řízení a tedy připouští odvolání proti tomuto usnesení. Zákon o soudních poplatcích považuje za speciální ve vztahu k občanskému soudnímu řádu, a proto zastává názor o jeho přednostním uplatnění. Poukazuje též na skutečnost, že obč. soudní řád neuvádí mezi taxativními důvody pro zastavení řízení nezaplacení soudního poplatku (§205d odst. 3 obč. soudního řádu), proto je třeba k zastavení řízení přistupovat podle zákona o soudních poplatcích a pak je nutné připustit též odvolání.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti setrval na stanovisku vyjádřeném v napadených usneseních a vyjádřil přesvědčení, že usnesení jsou v souladu s platnými předpisy i se základním právem na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka domáhá. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Finanční ředitelství v Hradci Králové se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Ústavní stížnost není důvodná.
Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaných vyjádření a z obsahu předloženého spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 Ca 85/99 vyplývá, že stěžovatelka podala dne 20.5.1999 u Krajského soudu v Hradci Králové žalobu proti pravomocnému rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 29.3.1999, č.j. 752/140/99-N11-ki, jímž stěžovatelce zamítnuto odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Pardubicích č. 980000681 na daň z nemovitostí na rok 1996, č.j. 132991/98248960/3322, ze dne 5.10.1998. Stěžovatelka však při podání žaloby nezaplatila soudní poplatek, a protože nejde o řízení věcně osvobozené od soudních poplatků, byl její právní zástupce soudem vyzván, aby ve lhůtě do 8 dnů od doručení výzvy soudní poplatek zaplatil. Ve výzvě k zaplacení byl právní zástupce výslovně upozorněn na případné nepříznivé následky spojené s nezaplacením. Jelikož právní zástupce stěžovatelky soudní poplatek zaplatil až po uplynutí stanovené lhůty, Krajský soud v Hradci Králové řízení prvním z napadených usnesení ze dne 40.6.1999, č.j. 30 ca 85/99-12, zastavil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl poučení, že proti němu není přípustný opravný prostředek s odkazem na §250j odst. 4 obč. soudního řádu. Stěžovatelka však navzdory poučení podala proti uvedenému usnesení odvolání s návrhem na jeho zrušení. Nato Krajský soud v Hradci Králové druhým z napadených usnesení ze dne 28.7.1999, č.j. 30 Ca 85/99-14, rozhodl, že návrhu na zrušení se nevyhovuje. Podstatu argumentace odůvodnění usnesení tvoří konstrukce, že při rozhodování ve věcech správního soudnictví, a to bez ohledu na to, zda rozhoduje podle obč. soudního řádu nebo podle jiného předpisu, tedy i podle zákona o soudních poplatcích, je opravný prostředek podle §250j odst. 4 obč. soudního řádu vyloučen. Ustanovení §9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích je pro řízení ve věcech správního soudnictví nepoužitelné, neboť v těchto věcech účastníkům řízení žádná lhůta k podání odvolání neběží.
Ústavní soud především poukazuje na odůvodněný závěr Krajského soudu v Hradci Králové, že správní soudnictví je v České republice vybudováno na principu jednoinstančního řízení, ve kterém je podání opravných prostředků podle §250j odst. 4 obč. soudního řádu pro řízení podle hlavy druhé části páté vyloučeno. To platí nejen pro meritorní rozhodnutí, ale také pro rozhodnutí procesní povahy. V tomto smyslu představuje úprava správního soudnictví lex specialis také vůči regulaci poplatkové povinnosti. Pokud krajský soud při rozhodování o zastavení řízení usnesením ze dne 30.6.1999, č.j. 30 Ca 85/99-12, postupoval podle §9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích, jenž jinak v §9 odst. 4 předpokládá možnost podání odvolání. Uvedené ustanovení nemůže samo o sobě způsobit, aby v souzené věci patřící do sféry správního soudnictví byl přípustný opravný prostředek. Ústavní soud, jak již podobně vyjádřil v usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 188/97 ze dne 10.11. 1998, akceptuje aplikaci využívající logickou metodu výkladu "a maiore ad minus", s níž lze dospět k poznatku, že pokud není přípustné odvolání ve správním soudnictví ve věci samé, není přípustné ani při rozhodnutí o zastavení řízení podle §9 odst. 2 zák. č. 549/1991 Sb. Z uvedených důvodů považuje Ústavní soud dosavadní přístupy obecných soudů, včetně názoru obsaženého v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.10. 1992, 6 A 91/92, uveřejněném pod R 38/94 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, za ústavně konformní.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základního práva stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, či k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu lze konstatovat, že k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, event. by zůstal v řízení delší dobu nečinný). K takové situaci nedošlo, když soud postupoval v intencích předpisů upravujících jeho postup a když si stěžovatelka sama svým laxním přístupem k povinnosti zaplatit soudní poplatek přivodila nepříznivé následky, které jsou s porušením této povinnosti spojeny.
Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně , dne 3.2.2000
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu Ústavního soudu