ECLI:CZ:US:2013:3.US.4464.12.1
sp. zn. III. ÚS 4464/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Praha - Pankrác, právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, advokátem se sídlem v Hořovicích, Husovo nám. 65/2, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. ledna 2012 sp. zn. 9 T 13/2011, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012 sp. zn. 10 To 27/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. října 2012 sp. zn. 6 Tdo 1153/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byla dne 22. 11. 2012 doručena ústavní stížnost ve smyslu ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v níž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práv garantovaných ústavním pořádkem a je v rozporu s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. ledna 2012 (9 T 13/2011-910) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ze šesti skutků popsaných ve výroku o vině. Za výše uvedené činy byl stěžovatel odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný zavázán zaplatit poškozené České spořitelně, a.s. škodu ve výši 144 855 Kč a Kooperativě pojišťovně, a.s. Vienna Insurance Group, ve výši 370 445 Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze dne 3. 4. 2012 (10 To 27/2012-1009) tak, že jej zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. řádu. Stěžovatel podal dovolání proti usnesení odvolacího soudu, které bylo Nejvyšším soudem České republiky odmítnuto dne 2. 10. 2012 (6 Tdo 1153/2012-21) dle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. řádu.
Stěžovatel má za to, že v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů byla založena na nesprávných skutkových zjištěních a následném vadném právním posouzení předmětných skutků. Stěžovatel byl odsouzen na základě nepřímých důkazů (nekvalitní záznamy a snímky průmyslové kamery) a usvědčující výpovědi podjaté bývalé manželky V. V. Zásadní nedostatky napadených rozhodnutí byly podle názoru stěžovatele zapříčiněny tím, že obecné soudy opomněly provést některé stěžovatelem navrhované důkazy svědčící o jeho nevině (zejména výslechy navržených svědků, rekognice na všech pobočkách České spořitelny, znalecký posudek z oboru antropologie,), aniž by uvedly dostatečné důvody pro tento postup. Stěžovatel navíc obecným soudům vytýkal nesprávné hodnocení provedených důkazů, když soud vzal za prokázanou přítomnost stěžovatele na místě činu na základě pachových stop. Stěžovatel poukázal na znění trestního řádu, kogentní právní normu, jež v Hlavě V. neuvádí pachovou stopu jako důkaz. Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí obecných soudů postrádají řádné a dostatečné odůvodnění, považuje postup obecných soudů za narušení práva na spravedlivý proces, rovnost v řízení a práva na obhajobu.
Stěžovatel tvrdil, že orgány činné v trestním řízení nezjistily skutkový stav, o němž nejsou žádné pochybnosti, a nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby rozhodnutí obecných soudů byla zrušena.
II.
Na základě spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
V daném případě ústavní stížnost vyjadřuje pouze stěžovatelův nesouhlas s rozhodnutím obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by případ posunovalo do roviny ústavněprávní. Stěžovatel předložil Ústavnímu soudu vlastní skutkovou verzi celého případu, popřel svoji vinu a tvrdil, že byl odsouzen na základě jediného usvědčujícího důkazu. Tvrzení stěžovatele jsou pouhou polemikou se skutkovým a právním závěrem obecných soudů o jeho vině. Stěžovatel v podstatě opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před obecnými soudy, a po Ústavním soudu tak požaduje, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly. Se všemi námitkami stěžovatele se přitom obecné soudy přesvědčivě vypořádaly, a to včetně jejich řádného odůvodnění. Na jejich závěrech nehodlá Ústavní soud nic měnit, jelikož není jeho úkolem přehodnocovat skutková a právní zjištění nalézacích soudů, pokud jsou racionálně a přesvědčivě zdůvodněna.
Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další v pořadí čtvrté instance trestního soudnictví, jež Ústavnímu soudu v žádném případě nepřísluší. K možnosti Ústavního soudu kasačně zasáhnout na základě ryze skutkové polemiky tohoto rázu se Ústavní soud vyjádřil opakovaně (v nedávné době viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3125/12 ze dne 17. 4. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud principiálně vychází ze skutkového stavu, jak jej zjistil nalézací soud a nepřezkoumává jím učiněná skutková zjištění (srov. i tzv. zásadu bezprostřednosti dle §2 odst. 12 tr. řádu).
Ve výjimečných případech lze do rozhodovací pravomoci nalézacího soudu zasáhnout tehdy, je-li dán očividný nesoulad mezi nalézacím soudem provedenými důkazy a z nich dovozenými skutkovými zjištěními, resp. právními závěry. Takový významný rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů, resp. jsou-li skutková zjištění trestního soudu vyjádřená v popisu skutku ve zjevném rozporu s tím, co bylo skutečným obsahem dokazování (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1397/08 ze dne 18. 3. 2010, případně usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08 ze dne 25. 6. 2009 a další judikaturu tam citovanou, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Podobný extrémní rozpor však v projednávané věci nelze dovodit; orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu, když zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.
Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzením stěžovatele, že byl odsouzen jen na základě jediného důkazu (výpovědi bývalé manželky), či pachových stop. Nalézací soud vycházel mimo jiné i z výpovědí svědkyň, které byly přítomny při přepadení jednotlivých poboček a jejich výpovědi byly konfrontovány s dalšími provedenými důkazy. Svědkyně z řad zaměstnankyň přepadených jednotlivých poboček (s výjimkou svědkyně Oltové) označily stěžovatele za pachatele přepadení jednotlivých poboček, tomu svědčí i ostatní provedené důkazy (pachové stopy, výpověď svědka Přemysla Zemana č. l. 892-874, Petra Tomáška č. l. 897-898, finanční situace stěžovatele atd.). Nelze vytýkat nalézacímu soudu, že vzal v úvahu i pachové stopy jako podpůrný důkaz, který podporuje výpověď pracovnic poboček, kde došlo k přepadení. Nejedná se však o jediný usvědčující důkaz.
Odvolací soud konstatoval, že, jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, soud prvního stupně provedl všechny důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Vzájemně je konfrontoval a vyhodnotil (str.12-13). Velmi podrobně popsal úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Odvolací soud se s jeho postupem plně ztotožnil, konstatoval, že byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v takovém rozsahu, který je nutný pro rozhodnutí, přičemž neshledal důvod k doplnění dokazování.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy úplně a správně zjistily skutkový stav, provedené důkazy hodnotily jednotlivě a ve vzájemné souvislosti, hodnocení je logické a nevykazuje vady, proto nelze obecnému soudu vytýkat, že neprováděl další dokazování. Ústavní soud považuje argumentaci nalézacího soudu v napadeném rozhodnutí za dostatečně podrobnou, logickou a srozumitelnou, bez známek libovůle. Obdobně lze v případě stěžovatele odmítnout námitky týkající se údajného opomenutí ospravedlňujících důkazů či neúplnosti dokazování (str.14). Ústavní soud opakovaně judikoval, že skutková zjištění trestního soudu lze v odůvodněných případech opřít o výpověď jediného svědka, což není v projednávané věci stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 861/11 ze dne 15. 3. 2012, usnesení sp. zn. III. ÚS 1854/10 ze dne 5. 2. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 861/11 ze dne 15. 3. 2012 a starší judikaturu tam citovanou, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud vzal dále v úvahu, že bylo vydáno usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatele, jakožto posledním procesním prostředkem k ochraně stěžovatelova práva. Stěžovateli by tím byla upřena možnost ústavního přezkumu rozhodnutí dovolacího soudu. Ústavní soud se proto rozhodl přezkoumat rovněž ústavnost rozhodnutí Nejvyššího soudu, ačkoliv je stěžovatel jako napadené označil teprve ve svém dodatečném podání Ústavnímu soudu.
Stěžovatel v dovolání adresovaném Nejvyššímu soudu uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a vyslovil názor, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu je možné, aby dovolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí i z hlediska procesního (opatřování důkazů, obhajoba, uplatněné námitky). Stěžovatel namítal, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud námitku stěžovatele o gramatickém výkladu zákonného ustanovení vyvrátil a svůj názor podložil dostatečně zevrubným odůvodněním (str. 4). Poukázal na interpretaci zákonného ustanovení stěžovatelem v rozporu s výkladem Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Stěžovatel dovoláním brojil proti porušení procesních předpisů a domáhal se přezkumu správnosti a úplnosti zjištění skutkového stavu a úplnosti provedeného dokazování a správnosti hodnocení dokazování ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Stěžovatel opakovaně tvrdil, že se žádného ze skutků, jimiž byl uznán vinným závažného zločinu loupeže dle §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, nedopustil. Stěžovatel, ačkoli uplatnil výlučně dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve své argumentaci nevznesl žádnou hmotně právní námitku, která by napadala nesprávnost právního posouzení skutkových zjištění soudů.
I ve vztahu k dovolacímu soudu je však nutné konstatovat, že tento soud v zásadě není povolán ke zkoumání skutkového stavu, a od tohoto pravidla se může odchýlit pouze v případě zcela zjevných pochybení nalézacího či odvolacího soudu, která by ústila v očividný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, jež by zakládal porušení práva dovolatele na spravedlivý proces. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že k takto extrémnímu rozporu v rozhodovací činnosti soudů prvního a druhého stupně nedošlo, přičemž Ústavnímu soudu nezbývá, jak výše uvedeno, než se s tímto názorem ztotožnit. I s otázkou opomenutých důkazů, jež stěžovatel v dovolání namítal, se Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vypořádal dostatečně a řádně odůvodnil, proč v tomto smyslu neshledal na straně soudů prvního a druhého stupně pochybení.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovateli bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, rovnost (čl. 37 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 2, odst. 3 Listiny), po celou dobu trestního řízení byl zastoupen advokátem a nebylo mu bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky) a jsou řádně odůvodněna. Z obecného pohledu je třeba si uvědomit, že právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu a porušení práva na presumpci neviny.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu