ECLI:CZ:US:2004:3.US.485.04
sp. zn. III. ÚS 485/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele C. C. d., právně zastoupeného JUDr. Z. A., advokátem proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2003, č. j. 25 Cm 87/99-28, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2004, č. j. 4 Cmo 253/2003-42, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 8. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2003, č. j. 25 Cm 87/99-28, jakož i usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2004, č. j. 4 Cmo 253/2003- 42, a to pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2004, č. j. 4 Cmo 253/2003- 42, bylo podle ust. §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř") odmítnuto jako nepřípustné (ust. §202 odst. 1 písm. d) o. s. ř.) odvolání žalobce C. C. d., (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2003, č. j. 25 Cm 87/99-28, kterým soud prvního stupně podle ust. §43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce, aby ve lhůtě 15ti dnů od doručení usnesení doplnil podání ze dne 25. 5. 1999 tak, že doplní vylíčení rozhodujících skutečností, které soud ve svém usnesení konkretizoval, a dále, že žalobce doplní označení důkazů, jichž se dovolává (ust. §79 odst. 1 o. s. ř.).
V ústavní stížnosti stěžovatel po rekapitulaci dosavadního procesního vývoje v jeho věci poukazuje na to, že ust. §202 odst. 1 písm. d) o. s. ř. je možno aplikovat pouze v těch případech, kdy podání účastníka objektivně naplňuje podmínky neúplnosti, nesrozumitelnosti nebo neurčitosti. Podle názoru stěžovatele soud nemůže odmítnout žalobci poskytnout soudní ochranu tím, že v rozporu s obsahem podání účastníka prohlásí toto za neúplné, nesrozumitelné nebo neurčité. Tomuto závěru, uvádí stěžovatel, nasvědčuje i dikce ust. §43 odst. 2 věty první o. s. ř. Proto je stěžovatel toho názoru, že bylo povinností odvolacího soudu se zabývat otázkou, zda podání stěžovatele, k jehož doplnění byl usnesením prvoinstančního soudu vyzván, vykazuje neúplnost, nesrozumitelnost nebo neurčitost v rozsahu, zakládajícím důvodnost postupu soudu prvního stupně podle ust. §43 o. s. ř. Pokud nebyly naplněny podmínky stanovené v ust. §43 o. s. ř. pro vydání odvoláním napadeného usnesení soudu prvního stupně, není podle stěžovatele ani aplikace ust. §202 odst. 1 písm. d) o. s. ř. či ust. §218 písm. c) o. s. ř. odvolacím soudem na místě. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud připomíná, jak ostatně ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (viz např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78, str. 243).
Usnesení, jímž je účastník řízení vyzýván k doplnění své žaloby podle ust. §43 odst. 1 o. s. ř., je rozhodnutím nemeritorní povahy, proti němuž není odvolání přípustné [ust. §202 odst. 1 písm. d) o. s. ř.]. Pokud se tedy v daném případě odvolací soud odmítl odvoláním stěžovatele věcně zabývat, nelze jeho rozhodnutí vytýkat protiústavnost. Ústavní soud je toho názoru, že usnesení, jímž je účastník řízení vyzýván k doplnění či opravě žaloby ve smyslu ust. §43 odst. 1 o. s. ř., je rozhodnutím, které zůstává v podstatě bez vlivu na rozhodnutí ve věci samé, a že teprve rozhodnutí, jímž by byla žaloba ve smyslu ust. §43 odst. 2 o. s. ř. odmítnuta, by mohlo být na újmu práv stěžovatele. Proti takovému rozhodnutí je však již opravný prostředek přípustný, a právě v takto vyvolaném odvolacím řízení odvolací soud zkoumá, zda podání účastníka lze skutečně hodnotit jako podání neúplné, nesrozumitelné či neurčité, a zda tedy postup soudu prvního stupně podle ust. §43 odst. 1 o. s. ř. byl či nebyl na místě. Ústavní soud tak uzavírá, že napadenými rozhodnutími soudů k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu nedošlo, protože tato rozhodnutí nebyla způsobilá přivodit nezvratitelnou újmu na právech stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu