ECLI:CZ:US:2011:3.US.49.11.1
sp. zn. III. ÚS 49/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. února 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o., se sídlem Mariánské Lázně, Palackého 796/57a, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 11. 2010 č. j. 69 EC 645/2009-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jeho vydáním došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka dále tvrdí, že postupem obecného soudu došlo k porušení zásady vyjádřené v čl. 90 Ústavy ČR.
Z ústavní stížnosti a z přiloženého rozsudku vyplývá, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Karviné domáhala po žalovaném zaplacení částky 1.008,- Kč s příslušenstvím z důvodu dlužného jízdného. Aktivní legitimace stěžovatelky byla založena postoupením pohledávky od Dopravního podniku Ostrava, a. s., na FREEDOM Investment s. r. o., a dále touto společností na stěžovatelku.
Napadeným rozsudkem Okresní soud v Karviné (dále též "okresní soud") žalobu stěžovatelky zamítl, neboť dospěl k závěru, že došlo k promlčení nároku stěžovatelky. Okresní soud konstatoval, že v dané věci nebylo možné přistoupit k aplikaci §110 odst. 1 občanského zákoníku z důvodu absence skutkových tvrzení, přičemž soud zdůraznil, že skutkovým tvrzením není odkaz na listinný důkaz a soud je vázán žalobou, tedy nikoli jen žalobním petitem, nýbrž právě i vylíčením všech rozhodných skutečností pro posouzení žalobního požadavku.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s výše uvedeným právním názorem obecného soudu a tvrdí, že byly splněny podmínky pro vyhovění žalobě a zejména pro aplikaci §110 občanského zákoníku. Stěžovatelka uvádí, že si je vědoma bagatelnosti sporu, avšak tvrdí, že v jejím případě šlo o tak závažné porušení ústavních práv, kdy v důsledku nepřezkoumatelnosti napadaného rozhodnutí může dojít k zamítnutí důvodné žaloby zcela v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a se zněním zákona.
Ústavní soud poté, co prostudoval obsah ústavní stížnosti a přiloženého rozsudku, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již ve své dřívější rozhodovací praxi dal najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, in Sb.n.u., sv. 34, usn. 43, str. 421, a obdobně i rozhodnutí ve věcech IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01 a další). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud nadto dodává, že se v minulosti již vícekrát zabýval ústavními stížnostmi téže stěžovatelky, v nichž se jednalo o tzv. bagatelní částky. Zejména např. v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1307/10 byla již stěžovatelka vyrozuměna o tom, že z hlediska řízení o ústavní stížnosti je taktéž podstatné, že v případě stěžovatelky jde o zcela bagatelní věc, která nemá pro stěžovatelku, obchodní společnost, zaměřující se na vymáhání pohledávek, zásadní faktický dopad. Tato skutečnost v ústavní stížnosti tvrzena není ani z ní nevyplývá a ani ji z ničeho vyvodit nelze. Právě tyto faktické důsledky zásahu orgánu veřejné moci pro fyzickou či právnickou osobu nelze dle Ústavního soudu přehlížet, neboť jinak by se ochrana poskytovaná ze strany Ústavního soudu mohla stát jen formální, bez podstatného významu, a to jak z obecného hlediska, tak z hlediska přímo dotčeného subjektu. Případná pozitiva, plynoucí ze zásahu Ústavního soudu, která zde mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání uvedené částky, jsou zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci, a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt (viz usnesení ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 1679/09). Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen řádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Ve výše citovaném usnesení Ústavní soud taktéž uvedl, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. Ani v tomto případě v ústavní stížnosti stěžovatelky Ústavní soud neshledal důvod, pro který by se měl odchýlit od svých předchozích právních závěrů.
Ústavní stížností napadený rozsudek nelze považovat za rozhodnutí extrémní ve shora uvedeném smyslu. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti formálně namítá porušení ústavních norem, avšak ve skutečnosti její návrh představuje pouhou polemiku s výkladem a aplikací zákonných norem tak, jak to učinil obecný soud. Z odůvodnění napadeného rozsudku však vyplývá, že obecný soud dostatečně zjistil skutkový stav, na který aplikoval přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu. Závěry obecného soudu jsou srozumitelné a řádně odůvodněné.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Obiter dictum lze připomenout, že ve vztahu k posouzení tzv. bagatelních věcí byl v judikatuře Ústavního soudu formulován i závěr přísnější, totiž že v těchto případech je navrhovatel k podání ústavní stížnosti osobou zjevně neoprávněnou ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (usnesení sp. zn. II. ÚS 597/10, I. ÚS 163/10).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu