ECLI:CZ:US:2007:3.US.511.07.1
sp. zn. III. ÚS 511/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Radkem Adámkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2006, sp. zn. 38 Co 426/2006, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2006, č.j. 84 Nc 909/2006-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podané ve smyslu §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí, kterými bylo zahájeno řízení o jeho způsobilosti k právním úkonům a následně odmítnuto jím podané odvolání, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 3 odst. 3, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1, 2, 3, čl. 12 odst. 1, čl. 13 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel kritizuje postup městského soudu, který v reakci na podnět Městského státního zastupitelství v Brně vydal usnesení o zahájení řízení o způsobilosti stěžovatele k právním úkonům, aniž by pro něj existovaly věcné důvody; poukazuje na znalecký posudek vypracovaný MUDr. D. D., jehož závěrem je, že "netrpí žádnou duševní poruchou ve vlastním slova smyslu ...a nejsou tedy dány podmínky pro zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům". Stěžovatel je přesvědčen, že jediným důvodem pro zahájení předmětného řízení byla skutečnost, že podal trestní oznámení, neboť "se cítil být poškozen jednáním neznámých pachatelů na svých základních lidských právech souvisejících s nedotknutelností (jeho) obydlí ...". Řízení o způsobilosti k právním úkonům pokládá stěžovatel za "lidsky nedůstojné", představující "intenzívní zásah do jeho lidské důstojnosti a osobní cti", jež vyvolává potřebu zásahu i "v pořadu ústavního soudnictví". Kritickou pozornost věnuje stěžovatel též tomu, že usnesení o zahájení řízení postrádá odůvodnění, což pokládá za rozporné se závěry, jež Ústavní soud vyjádřil v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 686/02.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy")]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. (se vztahem k §43) zákona o Ústavním soudu.
Především platí, že ústavní stížnost musí být podána ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Podle §81 odst. 1 o.s.ř. může soud i bez návrhu zahájit řízení - mimo jiné - též o způsobilosti k právním úkonům. Podle §202 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odvolání není přípustné proti usnesení, jímž bylo zahájeno řízení bez návrhu.
Z uvedeného plyne, že lhůtu pro podání ústavní stížnosti je nezbytné odvozovat ode dne doručení usnesení o zahájení řízení, nikoli až od doručení usnesení, jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto stěžovatelovo odvolání.
Ústavní soud však z ústavní stížnosti a napadeného usnesení městského soudu zjistil, že tento soud v poučení - nesprávně - uvedl, že proti jeho rozhodnutí je odvolání přípustné, a stěžovatel tohoto opravného prostředku využil. Za této situace pak Ústavní soud nemohl posoudit ústavní stížnost jako opožděnou, neboť důsledky nesprávného poučení soudu nelze přičítat k tíži stěžovatele (srov. sp. zn. II. ÚS 634/04).
Ku stěžejní námitce stěžovatele - o neopodstatněnosti zahájení řízení o způsobilosti k právním úkonům - je nutné předeslat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat do jimi zvolených procesních postupů v rámci probíhajícího řízení; tato zásada je prolomitelná jen v případech extrémních, kdy soud vybočí ze zákonného procesního rámce natolik, že zasáhne ústavně zaručená základní lidská práva (čl. 83 Ústavy).
Takové pochybení ve věci stěžovatele Ústavní soud neshledal.
Především platí, že pro procesně efektivní uplatnění věcné argumentace proti napadenému usnesení je stěžovateli k dispozici celé řízení, jež jím bylo zahájeno. Lze vycházet z toho, že výsledek řízení bude (zpětně) reflektovat i oprávněnost úsudku, jejž stěžovatel prosazuje již nyní, o opodstatněnosti samotného zahájení řízení; jinak řečeno, odpověď na Ústavnímu soudu kladenou otázku, zda zahájení řízení o jeho způsobilosti k právním úkonům bylo důvodné či nikoli, vyjádří posléze již obecný soud v rozhodnutí ve věci samé. Pro dané stadium řízení je pak - z hledisek ústavněprávních - podstatné, že je v něm jinak postupováno náležitě potud, že bylo zajištěno zastoupení stěžovatele advokátem, do řízení byl přibrán znalec k podání věci odpovídajícího znaleckého posudku a není důvod k obavě, že se stěžovateli nedostane příležitosti uplatnit svá procesní práva účastníka řízení.
Napadené usnesení - samo o sobě - má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy) a bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny). Stěžovatelovy (kritické) úvahy o povaze zahájeného řízení a dopadů do osobních poměrů jeho účastníka za relevantní pojímat nelze, neboť jsou vlastní tomuto řízení jako takovému.
Stěžovateli lze přisvědčit potud, že absence odůvodnění usnesení o zahájení řízení je pochybením, neboť toto usnesení není tím, jež by odůvodnění nevyžadovalo (a contrario §169 odst. 2, 3 o.s.ř.). Podle obsahu ústavní stížnosti je však zřejmé, že stěžovali je důvod zahájení řízení - založený podnětem Městského státního zastupitelství v Brně Městskému soudu v Brně ze dne 29. 6. 2006, resp. vtělený do jeho obsahu - znám, pročež lze dojít k závěru, že tato procesní vada reálný vliv na postavení stěžovatele v řízení neměla.
I kdyby Ústavní soud stěžovateli vyhověl a napadené usnesení městského soudu zrušil, vydáním nového, řádně odůvodněného usnesení by se stěžovatelova situace - s ohledem na absenci opravného prostředku proti takovémuto rozhodnutí - nemohla zásadně změnit, přičemž možnosti Ústavního soudu - co do přezkumu důvodnosti usnesení o zahájení řízení o způsobilosti k právním úkonům - jsou rovněž limitovány (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 539/03), zejména pak vzhledem ke stadiu, v němž se řízení před obecným soudem již nachází.
V obecné rovině však Ústavní soud má za potřebné dát najevo, že jmenovitě usnesení o zahájení řízení o způsobilosti k právním úkonům - pod "sankcí" důsledků rozhodnutí "svévolného" - být odůvodněno musí, a to pro jeho specifickou "osobní" povahu, již stěžovatel v ústavní stížnosti nikoli nepřiléhavě vystihl.
Jen výjimečné okolnosti daného řízení (již dosažený stav řízení, odůvodněný podnět k jeho zahájení, zadání a vyhotovování znaleckého posudku, stěžovatelova znalost jeho obsahu a další širší souvislosti) dovolují vyslovit závěr, že bude přiléhavější ponechat obecné soudy, aby řízení dovedly k meritornímu rozhodnutí s tím, že teprve pak bude stěžovateli k dispozici prostor k případné ústavněprávní ochraně.
Ve stejném smyslu působí okolnost, že ústavněprávní přezkum je ovládán principem subsidiarity, jenž zahrnuje též jeho zdrženlivost ve vztahu k rozhodnutím jen procesní povahy, jež obecné soudy vydávají v průběhu jimi vedených řízení.
Z řečeného je namístě závěr, že posuzovanou ústavní stížnost je přiměřené mít za návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, který proto senát (mimo ústní jednání) usnesením podle téhož ustanovení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu