ECLI:CZ:US:2006:3.US.537.06.1
sp. zn. III. ÚS 537/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. M. R. právně zastoupené JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou AK se sídlem Dělnická 1a/434, 736 01 Havířov - Město, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2006 č. j. 11 Co 49/2006-340, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 7. 2006, se stěžovatelka s odvoláním na porušení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2006 č. j. 11 Co 49/2006-340.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobkyně Ing. M. R. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") se žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, domáhala, aby výživné, které jí bylo stanoveno v předchozím řízení, bylo počínaje dnem 1. 5. 2001 zvýšeno na částku 18 000,- Kč. Žaloba byla odůvodněna tvrzením, že od 1. 5. 2001 došlo na straně žalovaného Ing. M. R. ke změně poměrů, tento uzavřel pracovní poměr u společnosti Citibank, a. s., Praha. U žalovaného došlo k navýšení základní mzdy, když za měsíc květen 2001 činil příjem u žalovaného 37 022,- Kč. Žalobkyně se domáhala zvýšení výživného na celkovou částku 18 000,- Kč, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 11. 8. 2005 č. j. 112 C 229/2001-287, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni na zvýšeném výživném za dobu od 2. 10. 2001 do 8. 2. 2005 částku 252 836,- Kč (výrok pod bodem I.). Dále bylo uvedeným rozsudkem zastaveno řízení o zvýšení výživného za dobu od 9. 2. 2005 nadále o částku 15 000,- Kč měsíčně a za dobu od 1. 1. 2003 do 8. 2. 2005 o částku 5 000,- Kč měsíčně (výrok pod bodem II.). Dále okresní soud rozhodl o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (výrok pod bodem III. a IV.). K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 4. 2006 č. j. 11 Co 49/2006-340 změnil rozsudek Okresního soudu v Karviné-pobočka v Havířově ze dne 11. 8. 2005 č. j. 112 C 229/2001-287 vyjma výroku pod bodem II. tak, že žaloba o zvýšení výživného stanoveného rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 19. 5. 2000 č. j. 112 C 356/99-63 a rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 21. 6. 2001 č. j. 112 C 356/99-247 se v celém rozsahu zamítá.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě, a je přesvědčena, že uvedené rozhodnutí je výrazem libovůle, neboť institut dobrých mravů je tímto soudem vykládán zcela neopodstatněně k její tíži. Stěžovatelka je přesvědčena, že soud musí přesvědčivě zdůvodnit, proč její chování posoudil jako odporující dobrým mravům. Stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že okolnostmi, zda došlo na straně žalovaného ke změně poměrů, která by navrhované zvýšení odůvodňovala, se vůbec nezabýval. Stěžovatelka tvrdí, že dojde-li ke změně poměrů, je jejím právem domáhat se změny soudem stanovené výše vyživovací povinnosti, a toto právo jí nemůže být upíráno, navíc v situaci, kdy v příjmech manžela dochází k navýšení o částku počítanou řádově v desítkách tisíc korun. Stěžovatelka tvrdí, že Krajský soud v Ostravě ve svých úvahách o zneužití práva domáhat se zvýšení výživného opomněl zvážit takové okolnosti, jako je např. časová prodleva mezi vyhlášením rozsudku a nabytím právní moci, a naopak akcentoval dobu devíti týdnů, kterou posoudil jako nepřiměřenou. Stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že tento shledal rozpor s dobrými mravy též v tom, že stěžovatelka podala dne 6. 9. 2002 návrh na soudní výkon rozhodnutí, a je přesvědčena, že takovýto postup jí nemůže být upírán, když jde o výkon práva.
Stěžovatelka nesouhlasí ani s argumentací krajského soudu, že sama stěžovatelka v době podání neplnila vyživovací povinnost k dceři, podle stěžovatelky jde o závěr neodrážející skutečnosti, které byly v řízení prokázané, mj., že se stěžovatelka fakticky podílela na výživě jejich nezletilé dcery tím, že jí kupovala věci a dárky v době, kdy se s dcerou stýkala. Stěžovatelka je přesvědčena, že povinnosti, které jsou jí stanoveny v jejím postavení manželky ve vztahu k manželovi (úcta, věrnost, respekt aj.), nemohou být na újmu jejího postavení jako věřitele ve vztahu k dlužníkovi, resp. nezbavují ji práva domáhat se včas svého práva na plnění vyživovací povinnosti v zákonem stanoveném rozsahu, není-li toto plněno dobrovolně, či domáhat se splnění splatné pohledávky přiznané soudem, není-li tato splněna dobrovolně. Dle názoru stěžovatelky z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě plyne, že v situaci, kdy věřitel sám není schopen plnit své závazky (plnit vyživovací povinnost k nezletilé), nemůže se domáhat své pohledávky u jiných věřitelů (právo na zvýšené výživné manželky pro podstatné zvýšení příjmů manžela). Narušení dobrých mravů mezi manželi nelze dle stěžovatelky shledávat v uplatňování práv vůči manželovi před soudem. Stěžovatelka dále nesouhlasí s odůvodněním rozsudku Krajského soudu v Ostravě, když její korespondence s finančním úřadem byla soudem rovněž posouzena jako chování v rozporu s dobrými mravy. Podle názoru stěžovatelky je zřejmé, že tímto svým podnětem nehodlala způsobit pouze komplikace manželovi či jeho otci, jak konstatoval krajský soud, ale ovlivnit výsledek řízení, resp. objektivizovat pravdivost tvrzení účastníka řízení. K argumentaci krajského soudu, že takovýto postup je nesprávný a odporující dobrým mravům, když stejného výsledku lze docílit jinými důkazními návrhy, stěžovatelka namítá, že jí nemůže být upírán a zhodnocen k její tíži postup, který neodporuje zákonu, a kterým může docílit objasnění určité skutečnosti v řízení, která je v její prospěch, a to navíc v situaci, kdy přednesený návrh na doplnění dokazování může být ze strany soudu zamítnut.
III.
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, pod sp. zn. 112 C 229/2001.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv ochrana tzv. běžné zákonnosti, pokud se současně nejedná
o porušení ústavních práv stěžovatele. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 Ústavy ČR) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky (čl. 88 Ústavy ČR).
Ústavní soud poukazuje na to, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná, přičemž její zjevná neopodstatněnost plyne především z charakteru námitek obsažených v ústavní stížnosti.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatelky spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů, resp. soudu odvolacího. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR.
V předmětné věci stěžovatelka v ústavní stížnosti napadla rozsudek odvolacího soudu s tvrzením, že jeho postupem byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, když odvolací soud odmítl přiznat žalobkyni vyšší výživné s odkazem na ust. §96 odst. 2 zák. č. 94/1963 Sb., zákona o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině").
Podle ust. §96 odst. 2 zákona o rodině, "výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy".
Citované ustanovení zakotvuje hledisko dobrých mravů jako základní kritérium pro posuzování všech nároků na výživné. Jedná se o legální podmínku, která musí být splněna při rozhodování o jakémkoli nároku na výživné.
Citované ustanovení zákona o rodině používá relativně neurčitý pojem "dobré mravy", který poskytuje soudu možnost volné úvahy - samozřejmě v mezích zákona. Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům je věcí volné úvahy soudů, která ovšem nesmí vybočit ze zákonem stanovených mezí. U rozhodnutí založeného na zákonem povolené úvaze soudu je Ústavní soud povinen zkoumat, zda takovéto rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním pořádkem České republiky (čl. 88 Ústavy ČR).
V odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 20. 4. 2006 č. j. 11 Co 49/2006-340 Krajský soud v Ostravě konstatoval, že při hodnocení chování žalobkyně po 2. 10. 2001 dospěl k závěru, že by skutečně bylo zvýšení výživného v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud poukázal na to, že se žalobkyně domáhá zvýšení výživného devět týdnů poté, co jí bylo pravomocně výživné stanoveno a toto výživné žalovaný řádně platí. Krajský soud uvedl, že žalobkyně je v té době již zaměstnána, má tedy k dispozici svůj příjem, výživné od žalovaného, a přesto neplatí výživné na nezletilou dceru účastníků, která je ve výchově žalovaného. Při zhodnocení chování žalobkyně z hlediska dobrých mravů dospěl krajský soud k závěru, že mravné nebylo, neboť žalobkyně na jedné straně využívá toho, že jí soud v opatrovnické věci nestanovil výživné, a přestože došlo ke změně poměrů a z nezaměstnané žalobkyně se stala žalobkyně s příjmem, z kterého měla vyživovací povinnost k nezletilé (a do doby rozhodování odvolacího soudu za toto téměř dvouleté období nepřispěla na výživu pro nezletilou ničeho), na druhé straně však využívá možnosti podání žaloby na zvýšení výživného ve svůj prospěch. Zneužití práva ve svůj prospěch odpovídá podle odvolacího soudu chování žalobkyně následující po vydání rozsudku okresního soudu dne 27. 6. 2002, kterým bylo zvýšeno výživné na částku 18 000,- Kč a vyčísleno dlužné výživné k 30. 6. 2002 na částku 134 514,- Kč s tím, že další zvýšené výživné bylo splatné vždy prvého dne měsíce předem. Tento rozsudek byl zástupkyni žalovaného doručen dne 27. 8. 2002 a jak je nesporné, uvedl odvolací soud, 30. 8. 2002 žalovaný splnil svou povinnost a žalobkyni zaplatil částku 134 514,- Kč, přesto však již 6. 9. 2002 podávala žalobkyně návrh na soudní výkon rozhodnutí. Odvolací soud k tomu uvedl, že neupírá žalobkyni právo na soudní výkon rozhodnutí v případě, že toto není dobrovolně plněno, v daném případě s přihlédnutím k tomu, jak žalobkyně sama plnila své povinnosti, to jen dokresluje využívání práva.
Rovněž korespondenci žalobkyně s finančním úřadem posoudil odvolací soud jako chování v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalobkyně o tom, že plnila svou oznamovací povinnost a že jednala ve snaze o znevěrohodnění výslechu žalovaného. Z textu těchto dopisů ze dne 23. 4. 2002, uvedl odvolací soud, je zcela zjevný úmysl žalobkyně způsobit žalovanému a jeho otci komplikace. Pokud žalobkyně těmito dopisy neplnila žádnou oznamovací povinnost a jednala-li v úmyslu znevěrohodnit žalovaného, pak to podle odvolacího soudu mohla učinit jinými důkazními návrhy, nikoli přímou korespondencí s finančním úřadem. Odvolací soud dále poukázal na znalecký posudek PhDr. J. V. a jeho závěr o tom, jakým způsobem narušovala žalobkyně citový vztah nezletilé k žalovanému jako otci a o velmi nevhodných výrazech, které proti němu používala ve snaze poškodit žalovaného v očích nezletilé. Uvedené chování žalobkyně posoudil odvolací soud jako chování, které postrádá základní pravidla slušnosti, a proto se podle odvolacího soudu jeví jako nespravedlivé, aby s ohledem na toto chování byla dána povinnost žalovaného platit žalobkyni požadované zvýšené výživné.
Součástí pojmu právního státu je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."), a to způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Dodržování této povinnosti má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy ČR. Tuto povinnost řádného zdůvodnění odvolací soud v posuzované věci dodržel.
Krajský soud v Ostravě v předmětné věci převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, když ověřil, že okresní soud po provedeném dokazování dospěl ke správnému závěru o skutkovém stavu. K námitce žalovaného odvolací soud zkoumal chování stěžovatelky z hlediska dobrých mravů a dospěl k závěrům, které považuje Ústavní soud za přiléhavé. Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého rozsudku velice pečlivě a přesvědčivým způsobem vysvětlil, proč spatřuje jednání stěžovatelky v rozporu s dobrými mravy, přičemž k odůvodnění svého závěru uvedl dokonce několik závažných důvodů. Závěry krajského soudu jsou rovněž podloženy skutkovými zjištěními, tak jak byly učiněny soudem prvního stupně. Ústavní soud tedy neshledal, že by v souzené věci nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a závěry ztělesněnými v napadeném rozhodnutí, resp. že by k závěrům, k nimž obecný soud dospěl, nebylo možno v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí dojít.
Nelze se stěžovatelkou souhlasit, že nebylo respektováno její právo na spravedlivý proces. Její žalobou se zabýval nezávislý a nestranný soud, který postupoval podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod i v hlavě páté Listiny. Postup obecného soudu v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecného soudu, tak jak je rozvedena v rozhodnutí odvolacího soudu vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů. Ústavní soud proto uzavírá, že rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že je účastníku garantován úspěch v řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítala porušení čl. 1 Listiny, zakotvujícího rovnost před zákonem. Ani porušení uvedeného ustanovení však Ústavní soud v předmětné věci neshledal.
Ústavní soud ověřil, že Krajský soud v Ostravě rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, rovné postavení stěžovatelky, jako účastníka řízení, bylo plně respektováno.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu