ECLI:CZ:US:2011:3.US.539.11.1
sp. zn. III. ÚS 539/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. března 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. M. Š., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Preslova 1269/17, 150 00 Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2010 č. j. 13 Co 296/2010-646, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. září 2010 č. j. 13 Co 297/2010-632 a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. ledna 2010 č. j. 0 Nc 968/2006-529 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. března 2010 č. j. 0 Nc 968/2006-535, za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. 2. 2011, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů; navrhuje zrušit rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2010 č. j. 13 Co 297/2010-632 v rozsahu jeho výroků pod body I., VIII. a IX., rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 1. 2010 č. j. 0 Nc 968/2006-529 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2010 č. j. 13 Co 296/2010-646 s tím, že současně tvrdí, že i dalšími rozhodnutími těchto soudů (usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 12. 2006 sp. zn. 0 Nc 968/2006, rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 8. 2007 č. j. 0 Nc 968/2006-177 a usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 12. 2008 č. j. 0 Nc 968/2006-324), jejichž zrušení však stěžovatel podle petitu ústavní stížnosti nenavrhuje, byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 10 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny.
Stěžovatel namítá, že obecné soudy v projednávané věci postupovaly "liknavě" (v rozporu s ustanovením §100 odst. 1 a 117 odst. 1 o. s. ř.), v řízení docházelo k neodůvodněným průtahům, což mu prý znemožnilo uplatnit právo otce na výchovu svých dětí a na rodinný život.
Ve vztahu k nařízenému předběžnému opatření, jímž byli nezletilí synové stěžovatele - A. a V. Š. (dále jen "nezletilí") předáni do výchovy jejich matky - MUDr. Š. Š., namítá jeho nedostatečné odůvodnění. Soudu prvního stupně stěžovatel vytýká, že tak rozhodl bez dostatečně zjištěných skutkových podkladů, že i později pochybil, pokud k vypracování znaleckých posudků stanovil znalce bez kvalifikace v oboru dětské psychologie, resp. psychiatrie, takže k vyšetření kvalifikovaným odborníkem - PhDr. M. došlo až v roce 2009.
Stěžovatel nesouhlasí se závěry vyplývajícími ze soudem vyžádaných znaleckých posudků, které považuje na nekvalifikované, trpící rozpory mezi písemným vyjádřením a slyšením u soudu, v jehož průběhu údajně stanovení znalci nebyli schopni své závěry "obhájit". Oba obecné soudy se údajně tvrzeními stěžovatele a důkazními návrhy na jejich doplnění řádně nezabývaly, což stěžovatel považuje za porušení principů důkazního řízení, spočívající v tzv. opomenutých důkazech a v nesprávně vyhodnocených důkazech, z nichž byla vyvozena nesprávná, resp. neúplná skutková zjištění. Pokud obecné soudy konstatovaly, že v projednávané věci není střídavá péče rodičů možná, mimo jiné z důvodu absence jejich vzájemné komunikace, měly podle názoru stěžovatele pátrat po příčině takového chování buď u jednoho, či u obou rodičů.
S odvoláním na závěry Ústavního soudu uvedené v nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09 stěžovatel dovozuje, že "souhlas matky se střídavou péčí není nutný", proto stěžovatel navrhuje zrušení výše označených rozhodnutí. V doplnění ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. 2. 2011, žádá o úhradu jím vyčíslených nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 12. 2006 sp. zn. 0 Nc 968/2006 soud vydal předběžné opatření, kterým byli oba nezletilí synové stěžovatele předáni do péče matky, stěžovateli nebylo stanoveno výživné a byl zamítnut návrh matky nezletilých, aby stěžovateli bylo zakázáno vycestovat s nezletilými dětmi do zahraničí bez jejího souhlasu. Soud při svém rozhodování vycházel z obsahu spisu a vzal za prokázané, že nezletilí a jejich matka nežijí již se stěžovatelem v jedné domácnosti od roku 2006, ale oba rodiče se o děti starají, přičemž stěžovatel se s nimi pravidelně stýká.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 1. 2010 č. j. 0 Nc 968/2006-529 byli nezletilí svěřeni do výchovy matky (I.), stěžovateli bylo stanoveno platit výživné na nezletilého A. ve výši 1 800,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. 2. 2007, počínaje dnem 1. 9. 2008 částku 2 200,- Kč a počínaje dnem 1. 9. 2009 částku 1 600,- Kč, na nezletilého V. bylo stanoveno výživné v částkách 1 600,- Kč (od 1. 2. 2007) a 1 400,- Kč (od 1. 9. 2009). Soud rovněž rozhodl o splatnosti výživného (III.), vyčíslil výši dlužného výživného a určil jeho splatnost (IV.) a konečně upravil styk stěžovatele s nezletilými (V.), přičemž tato úprava styku měla platit jak pro dobu před, tak i po rozvodu manželství (VI.).
Soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel z celé řady důkazů, ať již listinných, tak i z účastnických výpovědí rodičů nezletilých, svědeckých výpovědí, znaleckých posudků a po jejich zhodnocení dospěl k závěru, že "pro svěření nezletilých do výchovy má lepší podmínky matka dětí", neboť matka roli stěžovatele jako otce nezletilých respektuje a uznává jeho podíl na rodičovské péči o nezletilé. Nebrání stěžovateli ve styku s nimi. Jakékoli ovlivňování nezletilých matkou nebylo ani po znaleckém zkoumání prokázáno. V postojích stěžovatele se naopak projevuje negativní hodnocení morálních kvalit matky, její rodičovská úloha při výchově nezletilých není stěžovatelem akceptována, což stěžovatel dává jasně najevo v přítomnosti nezletilých. Pro zachování výlučné výchovy matky se vyslovili i oba nezletilí, i když jejich vztahy se stěžovatelem jsou dobré a přáli si je i nadále zachovat na stávající úrovni a v dohodnutém rozsahu.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 9. 2010 č. j. 13 Co 297/2010-632 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a VI, změnil ho ve výrocích pod body II až V a VIII tak, že stěžovateli uložil povinnost přispívat na nezletilé ve výroku blíže identifikovanými částkami; nově vyčíslil dlužné výživné pro oba nezletilé a stanovil dobu jeho splatnosti. Odvolací soud nově upravil i styk stěžovatele s nezletilými. Rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud zrušil ve výroku pod bodem VII a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 30. 9. 2010 č. j. 13 Co 296/2010-646 odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 10. 2009 č. j. 0 Nc 968/2006-429, kterým bylo soudem ustanoveným znalcům - PhDr. L. M. a MUDr. P. H. přiznáno znalečné ve výši jimi vyúčtované.
Odvolací soud konstatoval, že i když znalecký posudek nebyl vypracován ve stanovené lhůtě, jeho opoždění oproti termínu není zásadní natolik, aby bylo důvodem pro krácení odměny, přičemž se neztotožnil s námitkami stěžovatele ohledně kvality znaleckého posudku s tím, že nesouhlas stěžovatele s jeho závěry není pro přiznání odměny relevantní.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že soudy rozhodovaly ve smyslu ustanovení §26, §27 a §50 zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"). Tato ustanovení umožňují soudu, v případě, že se rodiče nedohodnou na výkonu svých rodičovských práv, aby rozhodl sám na základě zjištěného skutkového stavu, přičemž soud při svém rozhodování vždy sleduje především zájem dítěte.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že v rodinněprávních věcech zasahuje jen v případech skutečně extrémních, neboť posouzení, jestli jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů, resp. do výlučné výchovy jednoho z nich a jestli je takový postup v souladu se zájmem dítěte, jsou zásadně věcí obecných soudů. Ve stěžovatelem zmiňovaném nálezu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud vycházel z jiné skutkové situace, než je tomu v projednávané věci. I když tehdy byla znalcem střídavá výchova dítěte doporučena, nebyla soudem nařízena pro nesouhlas matky, který nebyl nijak racionálně odůvodněn. V nyní projednávané věci však znalci střídavou péči nedoporučili nikoli pro nesouhlas matky, ale z důvodu absence potřebné komunikace mezi rodiči nezletilých a pro negativní postoje a výhrady stěžovatele k výchovné způsobilosti matky, k jejímu údajně "nemravnému chování", kterého se měla dopustit tím, že odmítla nadále sdílet se stěžovatelem společnou domácnost a s nezletilými se odstěhovala po opakovaných neshodách se stěžovatelem. Soudy proto dospěly k závěru, že rodičovská vyspělost, zodpovědnost a empatie ve vztahu k chápání především citových potřeb není u obou rodičů na stejné úrovni do té míry, která by zaručovala funkční a bezproblémovou realizaci střídavé péče, přičemž nezletilí, pokud byli dosud ve výlučné péči matky, neztratili se stěžovatelem kontakt a nevyvinul se u nich ve vztahu ke stěžovateli syndrom tzv. zavrženého rodiče.
Je třeba v souvislosti s námitkami stěžovatele připomenout, že Ústavní soud ve výše citovaném nálezu mimo jiné uvedl, že "zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů, a není-li to možné, pak toho z rodičů, který k tomu má lepší předpoklady, mimo jiné uznává roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte a je přesvědčen, že i ten druhý je dobrým rodičem".
Z napadených rozsudků vzal Ústavní soud za prokázané, že obecné soudy zjišťovaly a zvažovaly, zda v projednávané věci jsou podmínky pro svěření nezletilých do výlučné péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče. Za účelem těchto zjištění bylo v projednávané věci provedeno množství důkazů, zejména znalecké posudky, výslech nezletilého, zprávy kolizního opatrovníka atd. Na základě provedených důkazů posoudily vztah nezletilých ke stěžovateli a k matce, zabývaly se výchovným prostředím na straně obou rodičů, jejich povahovými a citovými předpoklady, stejně jako materiálními podmínkami, životními poměry a schopnostmi podílet se na výchově jejich dětí.
Nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že při svém rozhodování soudy nepostupovaly v souladu se zájmem nezletilých, pokud vyslechly jen jednoho z nich. Úmluva o právech dítěte v čl. 12 přiznává dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se ho dotýkají. Těmto názorům se musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a vývoji. Za tímto účelem je možné nezletilého vyslechnout jak v soudním nebo správním řízení, které se ho týká, a to buď přímo nebo prostřednictvím zástupce či příslušného orgánu. V projednávané věci byli nezletilí vyslechnuti kolizním opatrovníkem ohledně jejich názoru na výchovné prostředí, přičemž oba opakovaně preferovali stávající stav, i ohledně rozsahu jejich faktického styku se stěžovatelem. I když v projednávané věci vzaly soudy v úvahu vyjádření nezletilých, nebylo jejich přání pro rozhodnutí určující.
Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, soudy vycházely zejména ze závěrů znaleckých posudků PhDr. M. a MUDr. H. Výhrady stěžovatele proti závěrům dřívějšího znaleckého zkoumání byly v tomto směru důvodem pro doplnění dokazování, přičemž soudy dospěly k závěru, že lepší předpoklady pro výchovu nezletilých má v projednávané věci jejich matka. Tento závěr odpovídá jak hodnocení provedených důkazů oběma soudy, tak i judikatuře Ústavního soudu.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitkám stěžovatele ohledně údajně neúplných důkazů, resp. jejich nesprávného hodnocení.
Rovněž námitka týkající se náhrady nákladů řízení neobstojí, neboť v projednávané věci jde o řízení nesporné. Namítané ustanovení §143 o. s. ř. lze užít jen v řízení sporném před soudem prvního stupně.
Ani ve vztahu k napadenému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2010 č. j. 13 Co 296/2010-646 Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by svou závažností dosahovalo úrovně porušení ústavnosti. Odvolací soud se zabýval námitkami stěžovatele jak ve vztahu k výši účtované odměny, kterou neshledal nepřiměřenou, tak i k závěrům znaleckého zkoumání, které již dříve v rozsudku ve věci samé hodnotil v souladu s ustanovením §132 o. s. ř., přičemž v nich neshledal žádné rozpory, které by odůvodňovaly, ve smyslu ustanovení §127 odst. 2 o. s. ř, podrobit závěry znalců reviznímu znaleckému zkoumání. Návrhy na doplnění dokazování soudy zamítly, neboť znalci splnili zadání uložené jim soudem. Ostatně stěžovateli bylo v řízení umožněno při slyšení znalců klást jim otázky a realizovat tak své procesní právo. Z tohoto důvodu nelze písemné dotazy stěžovatele, které zůstaly již bez odpovědi, považovat za tzv. opomenuté důkazy.
Ústavní soud se rovněž zabýval částí ústavní stížnosti, která směřuje proti dalším rozhodnutím, vydaným v rámci řízení vedeného Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 0 Nc 968/2006, jejichž zrušení však podle petitu ústavní stížnosti stěžovatel nežádá.
Ústavní stížnosti nelze v této její části vyhovět již proto, že petit návrhu nenavrhuje zrušení těchto rozhodnutí, jejichž nesprávnost (neústavnost) je stěžovatelem vytýkána. Ústavní soud nemůže změnit petit ústavní stížnosti, neboť je jím vázán. Pokud stěžovatel v případě zmiňovaných rozhodnutí navrhuje, aby Ústavní soud akademickým výrokem vyslovil porušení stěžovatelových práv bez zrušení rozhodnutí orgánů soudní moci, je nutné zdůraznit, že takový postup Ústava ČR a zákon o Ústavním soudu neumožňuje.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbytku podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) citovaného zákona, neboť jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Protože je ústavní stížnost odmítána zčásti jako zjevně neopodstatněná a zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, hradí náklady řízení před Ústavním soudem, které stěžovateli v souvislosti s tímto řízením vznikly, stěžovatel sám (§62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2011
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu