ECLI:CZ:US:2002:3.US.544.2000
sp. zn. III. ÚS 544/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným Z. J., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 To 92/2000, ze dne 29. 8. 2000, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 43 T 7/99, ze dne 29. 3. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti se navrhovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze a s ním spojeného rozsudku Městského soudu v Praze, označených shora. To s tím, že uvedenými rozhodnutími měla být zasažena jeho ústavně zaručená práva obsažená v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1, 2, a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky.
Z označených rozhodnutí plyne, že navrhovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze, čj. 43 T 7/99-702, ze dne 29. 3. 2000 (společně s dalším obžalovaným) uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. za použití §9 odst. 2 tr. zák. o spolupachatelství a byl mu uložen za použití §42 odst. 1, 2 tr. zák. a §29 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody. Proti uvedenému rozsudku podal navrhovatel odvolání, o kterém rozhodoval Vrchní soud v Praze. Ten rozsudkem, sp. zn. 7 To 92/2000, ze dne 29. 8. 2000, z podnětu odvolání navrhovatele, napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 trestního řádu (dále jen tr. ř.) znovu rozhodl tak, že navrhovatel se za pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, 2, písm. h) tr. zák. za použití §9 odst. 2 tr. zák. o spolupachatelství, kterým byl uznán vinným napadeným rozsudkem, odsuzuje k výjimečnému trestu odnětí svobody. V důvodech svého rozhodnutí poukázal na dokazování ve věci vedené, kterým bylo prokázáno spáchání uvedeného trestného činu (resp. pokusu k němu), označil také jednotlivé důkazy ve věci vedené, které také poskytly dostatečný základ k rozhodnutí o vině a objasnil, proč některé důkazy jako nadbytečné, právě s ohledem na rozsahem spolehlivě shledanou důkazní situaci, již neprováděl. Konečně zaujal i stanovisko k uloženému trestu, z hlediska úvah o postavení navrhovatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty, což také vyjádřil ve výroku svého rozhodnutí v části týkající se uloženého trestu, když výrok o vině ponechal beze změny.
Proti uvedeným rozhodnutím podal navrhovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, v rámci kterého namítal nesprávná a neúplná skutková zjištění, která takto neumožnila obecným soudům učinit nakonec závěry, ke kterým ve svých rozhodnutích tyto dospěly. Poukázal zejména na nepravdivost výpovědí tehdy spoluobžalovaného s tím, že ten po právní moci napadeného rozhodnutí změnil svou výpověď ve prospěch navrhovatele
(v tomto směru přiložil i vyjádření spoluodsouzeného V. N.). Obě napadená rozhodnutí proto navrhl zrušit s tím, že jejich vydáním a postupem, který tomu předcházel, byla zasažena jeho ústavně zaručená základní lidská práva a svobody, jak již vpředu označena. Přípisem ze dne 10. 5. 2001 tytéž skutečnosti uvedl právní zástupce navrhovatele s tím, že je vedeno k návrhu stěžovatele řízení o obnovu (trestního řízení) a požádal Ústavní soud, aby nepokračoval v projednání návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti do doby, než bude skončeno řízení vedené před obecnými soudy ohledně návrhu na obnovu řízení, kdy také budou doplněny důvody návrhu (ústavní stížnosti). Tak se nestalo a přes výslovnou žádost nebyl o skončení řízení o obnově informován ani Ústavní soud. Ten sám zjistil, dotazem na Městském soudě v Praze, že návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 7/99, byl dne 6. 5. 2002 pod sp. zn. Nt 125/2000, ve věci odsouzeného Z. J., podle §283 písm. d) tr. ř. zamítnut s tím, že stížnost podaná ve věci obnovy řízení navrhovatelem byla usnesením Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 8 To 86/02, ze dne 15. 7. 2002, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
K věci se na vyžádání Ústavního soudu vyjádřil Vrchní soud v Praze a v něm poukázal na to, že argumentaci užitou v podaném návrhu uplatnil navrhovatel již v řízení před obecnými soudy (zejména i v opravných prostředcích). V tomto směru uvedl, že na tuto argumentaci odvolací soud reagoval, vznesené výhrady jako neopodstatněné odmítl, a takto odkázal i na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Navrhl, aby podaný návrh (ústavní stížnost) proto byl, jako zjevně neopodstatněný, odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] popřípadě ústavní stížnost zamítnuta (§82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Vrchní státní zastupitelství v Praze se přípisem ze dne 20. 3. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Vycházejíc ze všech skutečností plynoucích ze spisového materiálu obsaženého ve spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 43 T 7/99, obsahu napadených rozhodnutí, argumentace vedené navrhovatelem i vyjádření Vrchního soudu v Praze, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Nutno připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, když není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jenom potud, pokud tyto soudy postupují ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, jakož i tomu odpovídajících ustanovení obsažených v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána (tak i hlava první Úmluvy). Takto vyjádřil v četných rozhodnutích (např. III. ÚS 23/93,
IV. ÚS 23/93 a dalších), že úkolem Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomocí obecných soudů, když nebyl zjištěn evidentní extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např.
III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a další), nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy, případně to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud takto může posoudit pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody zakotvená v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána. Uvedené konstatování se vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení provedených důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry plynoucí z takového hodnocení a podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení (právní kvalifikace) jsou pak, s ohledem na již uvedené, součástí nezávislého soudního rozhodování. Oba obecné soudy při posouzení uvedené věci respektovaly kautely obsažené v trestním řádu, respektovaly příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady trestního procesu, jakož i kautely transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění přijatých rozhodnutí, svoje rozhodnutí takto opřely o řádné, odpovídajícím rozsahem a způsobem zjištěné důkazy. Odvolací soud také přiléhavě reagoval na argumentaci obsaženou v odvolání navrhovatele a v tomto rámci reflektoval některé jeho nedostatky a z nich vyvodil přiléhavé závěry. Napadenými rozhodnutími tak nebyla porušena navrhovatelova základní práva či svobody, a to ani jím namítaná, včetně základního práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny).
S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh, jako zjevně neopodstatněný, podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu