ECLI:CZ:US:2009:3.US.549.09.1
sp. zn. III. ÚS 549/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 19. března 2009 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatelky A. S., zastoupené Mgr. Ing. Ladislavou Jindřichovou, advokátkou se sídlem Komenského 4, 339 01 Klatovy, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. prosince 2008 č. j. 4 Ads 81/2008-49, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. dubna 2008 č. j. 16 Cad 315/2006-30 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 12. října 2006 č. j. 265 517 083, a o návrhu na zrušení ustanovení §82a odst. 5 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 267/2006 Sb., ve slovech "a nejdříve od splátky důchodu splatné po 1. červenci 2006", takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §82a odst. 5 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 267/2006 Sb., ve slovech "a nejdříve od splátky důchodu splatné po 1. červenci 2006" se odmítá.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 12. října 2006 č. j. 265 517 083 byla stěžovatelce dle §82a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 267/2006 Sb., zvýšena od splátky důchodu splatné po 1. červenci 2006 procentní výměra vdovského důchodu o částku 2.134,- Kč měsíčně s tím, že vdovský důchod činí 2.808,- Kč měsíčně a starobní důchod 8.302,- Kč měsíčně.
Předmětné rozhodnutí napadla stěžovatelka žalobou ve správním soudnictví. Tvrdila, že jí měl být přiznán ještě doplatek vdovského důchodu za období březen 1995 až červen 2006 v přesně specifikované výši. Krajský soud v Plzni její argumentaci nepřisvědčil a rozsudkem ze dne 22. dubna 2008 č. j. 16 Cad 315/2006-30 žalobu s odkazem na již citované zákonné ustanovení zamítl, přičemž následná kasační stížnost stěžovatelky byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. prosince 2008 č. j. 4 Ads 81/2008-49 poté, co tamní soud poukázal na to, že §82a citovaného zákona nezakládá zpětně nárok na zvýšení vdovského důchodu od data vzniku nároku na tento důchod a neztotožnil se ani s tvrzením stěžovatelky o protiústavnosti předmětného zákonného ustanovení.
Stěžovatelka napadla citovaná rozhodnutí orgánů veřejné moci včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností s tvrzením, že jimi došlo k porušení principu rovnosti, resp. ústavních kautel zakotvených v čl. 1, čl. 95 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Vyjádřila přesvědčení, že se tak stalo v důsledku aplikace ustanovení §82a odst. 5 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění zákona č. 267/2006 Sb., ve slovech "a nejdříve od splátky důchodu splatné po 1. červenci 2006". Považuje jej za rozporné s ústavním pořádkem zaručenými a již označenými právy, pročež se s poukazem na §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala jeho zrušení. V podrobně rozvedené naraci návrhu potom vyložila důvody, pro které má za to, že z pohledu principu rovnosti mělo být příslušné navýšení vdovského důchodu realizováno za celé období, v němž byla znevýhodněna z důvodu souběhu důchodových dávek, čehož si byl vědom i zákonodárce, jak je patrno z jím přijaté právní úpravy a odůvodnění příslušného poslaneckého pozměňovacího návrhu. V něm se, jak stěžovatelka zdůraznila v ústavní stížnosti, mimo jiné uvádí, že "na rozdíl od dosavadních návrhů vychází tento návrh z koncepce založené na individuální úpravě výše vdovských důchodů, které byly postiženy souběhem. Jedná se proto o vyváženou a spravedlivou úpravu, která citlivě reflektuje vývoj každého konkrétního případu.". Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že v předmětné právní úpravě ovšem došlo k nápravě stavu diskriminace v rozporu s ústavním pořádkem až od 1. července 2006.
Z uvedených důvodů se domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci a ustanovení §82a odst. 5 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 267/2006 Sb., ve slovech "a nejdříve od splátky důchodu splatné po 1. červenci 2006".
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Stejně postupuje, shledá-li u návrhu podaného podle §64 odst. 1 až 4 důvod k odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a), tj. jde-li o návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) cit. zákona].
Stěžovatelka adresuje svou kritiku nikoliv k odůvodnění napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci, nýbrž k obsahu právní úpravy jimi aplikované.
Rozhodovací důvody samotné jsou dle názoru Ústavního soudu v předmětných rozhodnutích ústavně souladným způsobem vyloženy, pročež na ně postačí v tomto ohledu odkázat.
Směřuje-li návrh stěžovatelky ke zrušení §82a odst. 5 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění zákona č. 267/2006 Sb., ve slovech "a nejdříve od splátky důchodu splatné po 1. červenci 2006", a to z důvodu tvrzeného porušení principu rovnosti, odůvodněného z pozice argumentu, dle kterého příslušné navýšení vdovského důchodu mělo být ve shodě s principy spravedlnosti realizováno zpětně i před datem v něm uvedeným, sluší se nejprve říci, že v souladu s principem dělby moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy ČR) to byl právě zákonodárce, kdo určil časový bod, od něhož zamýšlel dosáhnout realizace právní úpravou sledovaného účelu a takto jím chtěného stavu věcí.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tzv. negativního zákonodárce, jenž disponuje derogační pravomocí, tj. pravomocí rušit zákony a jejich jednotlivá ustanovení pro rozpor s ústavním pořádkem s účinky ex nunc (čili s účinky pro budoucnost). Ve své částečně, velmi omezeně (a v jiném ohledu) toto stanovisko prolamující dosavadní judikatuře, byť za jiné normativní situace, připustil toliko, že "pravá retroaktivita v případě vyslovení protiústavnosti již zrušeného zákona a posouzení předchozích skutkových jednání ústavně konformní právní úpravou s účinky ex tunc na straně veřejné moci nezakládá porušení principu ochrany důvěry občanů v právo, příp. zásah do právní jistoty, resp. nabytých práv" (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 38/06, Pl. ÚS 72/06, Pl. ÚS 12/06, Pl. ÚS 12/07, Pl. ÚS 48/06).
Ve stěžovatelkou posuzovaném případě je ovšem Ústavní soud konfrontován s návrhem, jemuž nemůže již z povahy věci samé retroaktivně (implicite) s účinky ex tunc vyhovět. Tato se totiž co do důsledků de facto domáhá pozitivního zásahu zákonodárce, čili aktu, jenž v kompetenci Ústavního soudu není [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR a contrario] (srov. nález sp. zn. III. ÚS 288/04, přiměřeně nález sp. zn. Pl. ÚS 15/02).
Proto byly jak ústavní stížnost, tak i s ní spojený návrh na zrušení označené části citovaného zákonného ustanovení podle §43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuty.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2009
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu