ECLI:CZ:US:2001:3.US.565.2000
sp. zn. III. ÚS 565/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným O. K., zast. JUDr. J. M., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 36/2000, ze dne 28. 7. 2000 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 11/96, ze dne 20. 1. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 23. 9. 2000 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 36/2000, ze dne 28. 7. 2000 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. 2 T 11/96. To proto, že uvedenými rozhodnutími měla být porušena jeho ústavně zaručená základní práva obsažená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2, 3, 4 Listiny základních práv a svobod (dále Litina), čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a konečně i čl. 1 Ústavy ČR.
V předmětné věci si Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 11/96, ze kterého zjistil, že navrhovatel byl rozsudkem označeného soudu ze dne 20. 1. 2000, uvedené spisové značky uznán vinným trestným činem krádeže dle §247 odst. 1, 4 trestního zákona a uložen mu trest odnětí svobody pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Skutkově šlo o to, že navrhovatel spolu s dalšími dvěma odsouzenými (B., Český, dne 10. 10. 1990 se kolem 8.00 hod. sešli na smluveném místě v Praze za účelem konečné domluvy a realizace plánu spočívajícího v tom, že protiprávně získají od ing. S. a J. S. v bytě posledně jmenovaného velkou finanční částku v čsl. korunách, když tuto částku podle dohod měl do označeného bytu (manželů S. v Praze 10,) přinést ing. S. k nelegální valutové výměně s J. B. Poté po jednání v uvedeném bytě za přesně nezjištěných okolností získali protiprávně finanční částku ve výši nejméně 5.837.143,- Kč, kterou si mezi sebe rozdělili tak, že na navrhovatele připadla částka 160.000- Kč. Na tomto místě nutno zdůraznit, že bylo bezpochybně prokázáno, že v kritické době došlo v označeném bytě mezi účastníky označené transakce k fyzickému střetu (na místě zjištěny prokazatelně stopy krve, střela vypálená ze střelné zbraně a obsahující lidskou tkáň, zachycena i zřejmá snaha krev z místa, a to i ze schodů domu odstranit). Nutno též připomenout, že od oné kritické chvíle jsou ing. S. i J. S. nezvěstní. V obsáhlém odůvodnění rozsudku vydaného nalézacím soudem je pak poukazováno na celou řadu především nepřímých důkazů, které podle přesvědčení soudu I. stupně z trestného činu krádeže dle ust. §247 odst. 1, 4 trestního zákona navrhovatele usvědčují. Je takto prokázán zřejmý kontakt všech tří odsouzených, jejich počínání v době před a po spáchání trestné činnosti, kontakty zejména ing. S. s B., identifikace oblečení na místě činu, pohyb vozidel ing. S. i J. B., zajištění značných peněžních částek u odsouzených po 10. 10. 1990. Podrobně jsou hodnoceny výpovědi J. B. učiněné v průběhu celého trestního řízení z hlediska jejich vývoje, když skutečností také zůstává, že navrhovatel sám ve věci nevypovídal. Ve věci byla slyšena celá řada svědků, kteří se vyjadřovali zejména k pobytu a přítomnosti odsouzených na místě činu a v rozhodné době. Nalézací soud poukázal i na zjištění učiněná policií při ohledání místa trestného činu, kde jak již řečeno bylo nalezeny stopy krve pocházející z masivního krvácení člověka (krevní skupina "A" shodná s krevní skupinou ing. S.). Tak i posudek soudního lékaře. Z celé řady takto provedených důkazů nalézací soud dovodil spáchání označeného trestného činu i navrhovatelem s tím, že z celé řady procesně odpovídajícím způsobem zjištěných nepřímých důkazů lze i jednání navrhovatele rekonstruovat do té míry přesvědčivě, že bylo možné stanovit jeho vinu. Uzavřel, že celý řetěz nepřímých důkazů je přesvědčivě a logicky provázán do té míry, že umožnil soudu přijmout závěry posléze v napadaném rozsudku vyjádřené. Proti uvedenému rozsudku podal navrhovatel odvolání, ve kterém uplatnil řadu výhrad vůči provedení zejména jednotlivých důkazů, a to i s poukazem na jejich získání či provedení z hlediska příslušného procesního předpisu, takto trestního řádu, stejně jako na hodnocení těchto důkazů soudem a právních závěrů soudem z této činnosti vyvozených.
O podaném odvolání rozhodoval Vrchní soud v Praze, který označeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu. I. stupně, uznal jej vinným z trestného činu krádeže dle §247 odst. 1, 4 trestního zákona, uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody a rozhodl i o nároku poškozené. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stran skutkových zjištění provedl nalézací soud důkazy, na základě kterých zjistil skutkový stav věci, o kterémžto nejsou důvodné pochybnosti a učinil tak v rozsahu nezbytném pro učiněné rozhodnutí. Provedené důkazy potom nalézací soud dle přesvědčení soudu odvolacího jednotlivě i v souhrnu zhodnotil logickým a přesvědčivým způsobem, to vše z příslušných hledisek obsažených v ust. §2 odst. 5, 6 trestního řádu. O věci rozhodl rozsudkem především proto, že dospěl k odlišnému závěru hodnocení B. a Českého jako zvlášť nebezpečných recidivistů soudem nalézacím a stejně tak i v případě trestu propadnutí věci a určení jednotlivých poškozených. Konečně reagoval i na námitky také navrhovatele stran jeho postoje v rámci vedeného trestního řízení, v jehož rámci nevypovídal s konstatováním, že se jedná o jeho právo, jak uvedl již soud nalézací., bez jakýchkoliv dalších závěrů, které by navrhovateli byly přičteny k tíži. Stejně tak vysvětlil proč nebyly provedeny některé důkazy navržené i stěžovatelem, když uzavřel, že důkazy nezbytné k rozhodnutí provedeny byly. Zabýval se i otázkou případného spolupachatelství, které z hlediska prokázaného úmyslu spáchat trestný čin, připojení se k trestnímu jednání i hodnocením objektivní i subjektivní složky děje z hlediska celku, vysvětlil. Stran hodnocení provedených důkazů zdůraznil, že nalézací soud respektoval specifiku důkazní situace sestávající z nepřímých důkazů, když důkazní stav zvažoval a hodnotil v jeho celistvosti i komplexnosti, kdy samozřejmě hrozí stav, kdy každý jednotlivý nepřímý důkaz vytržený ze souvislosti může být zpochybněn. Právě způsob hodnocení jednotlivých důkazů izolovaně od ostatních je postupem, který nelze akceptovat právě pro absenci celkového pohledu a vzájemných souvislostí, které teprve umožňují objektivní pohled, bez onoho subjektivního nahlížení na jednotlivé důkazy, vytržené z kontextu dalších.
Jak již řečeno, proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů brojí navrhovatel s tím, že jejich vydáním byla zasažena jeho základní práva již shora označená. Argumenty obsažené v návrhu potom v zásadě opakují námitky vznesené v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu s tvrzením, že postup prakticky všech orgánů činných v trestním řízení vedeném proti navrhovateli, zakládá taková pochybení, která nenesou pouze snahy nezákonnosti, ale i protiústavnosti. V důsledku tohoto názoru pak navrhl, aby obě napadená rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zrušil.
Ve vyjádření Vrchního soudu v Praze, které si Ústavní soud vyžádal, odvolací soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že se vypořádal se všemi námitkami navrhovatele, stejně jako rozhodnými okolnostmi mající vliv na otázku viny a trestu. Má za to, že výrok napadeného rozsudku je založen na nepochybných skutkových zjištěních a nepřipouští alternativní výklad, jak se snaží dovozovat navrhovatel. Upozornil na zkreslené tvrzení navrhovatele o možnosti úspěšného zpochybnění každého nepřímého důkazu, když soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že to je možné pouze a jenom potud, pokud je takový důkaz vytržen ze souvislosti; v tom také spatřuje snahu navrhovatele, kterou je nutno odmítnout. Uzavřel, že tvrzení navrhovatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces, porušení zásady prezumpce neviny a požadavek úplného a nepochybného prokázání viny považuje za nepodložené, protože stěžovateli bylo zákonnou cestou prokázáno, že se dopustil trestného činu krádeže dle §247 odst. 1, 4 trestního zákona a jeho návrh tak v konečném důsledku považuje pouze za snahu domoci se dalšího přezkoumání této trestní věci, tentokráte Ústavním soudem. S ohledem na uvedené pak navrhl, aby ústavní stížnost podaná navrhovatelem byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, případně nálezem Ústavního soudu zamítnuta.
Vycházeje z obsahu připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 11/96, z argumentace navrhovatele i Vrchního soudu v Praze, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněný.
Především poznamenává, že argumentaci, která se na několika místech v návrhu objevuje a týká se i spoluodsouzených, se Ústavní soud zabývat nemohl, neboť takto se jedná v této věci o osoby neoprávněné, když výlučným (a jediným) stěžovatelem je pouze O. K. Stran jeho námitek potom Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že tyto námitky byly uplatňovány v průběhu trestního řízení a zejména i v jednání před oběma soudy. Ty na ně reagovaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily svůj postoj k nim. Takto i odvolací soud poukázal na některé nejasnosti a nepřesnosti rozsudku soudu prvního stupně, sám ve věci rozhodl rozsudkem a v rámci jeho odůvodnění zákonem odpovídajícím způsobem vyložil jaké skutečnosti vzal za prokázané a z nich také vyvodil příslušné závěry k otázkám viny i trestu. Je na místě připomenout, že zejména skutkově šlo o obsáhlou a složitou věc, kde prováděné dokazování bylo založeno na množství důkazů, které lze označit za nepřímé. V postupu obou soudů při zajisté náročném hodnocení provedených důkazů potom nelze spatřovat postoj libovůle, neadheznost či extrémní nesoulad mezi jejich provedením a následným hodnocením. Ústavní soud v této souvislosti si dokáže představit obratnější formulace v odůvodnění napadených rozhodnutí, nicméně z odůvodnění obou rozhodnutí jako celku i z argumentace v nich užité, nelze dovodit postup, který by bylo možné označit za nezákonný, tím méně za protiústavní. V rámci prováděného dokazování zajisté měl navrhovatel možnost plně uplatnit svá práva spojená se svou obhajobou a uznal-li za vhodné, také tak činil. Také Ústavní soud je přesvědčen o tom, že obecné soudy zjistily skutkový stav věci, o kterém takto nelze mít důvodné pochybnosti, když toto zjištění bylo vykonáno v rozsahu, která byl nezbytný pro rozhodnutí, když následně je hodnotil přiléhavým způsobem, který se také jeví jako přesvědčivý a založený na zásadách logického myšlení. Ústavní soud může (je oprávněn) zasáhnout do takového postupu obecných soudů pouze z hlediska ústavně právního, které jediné zakládá jeho ingerenci do jurisdikční činnosti soudů obecných. Pouze z takového pohledu může zkoumat zda ty ve své rozhodovací činnosti postupovaly ve shodě (event. v rozporu) s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. V daném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že provedené dokazování nenese znaky svévole, bylo provedeno (stejně jako hodnocení důkazů), způsobem, který předpokládá trestně procesní předpis (trestní řád), který byl také v projednávané věci respektován. Nelze než znovu připomenout, že podle již ustálené judikatury Ústavního soudu může tento zasáhnout do rozhodnutí soudů z pohledu naznačených úvah pouze a výlučně tehdy, pokud provedené dokazování je ve výrazném nesouladu s právními závěry soudů z provedeného dokazování odvozených. V dané věci se tak podle přesvědčení Ústavního soudu nestalo. Nelze takto než odkázat na argumentaci v tomto směru oběma soudy vedenou. Provedené důkazy byly pečlivě analyzovány i co do jejich původu, závažnosti i věrohodnosti, a to ve vzájemné návaznosti, tvoří ucelený soubor, doplňují se a vzájemně také korespondují. Jejich hodnocení není libovolné a také dle názoru Ústavního soudu vychází z vnitřního přesvědčení soudů, vykazuje i znaky logického postupu, vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách. Z hlediska procesních výtek uplatněných navrhovatelem lze konstatovat, že v průběhu celého trestního řízení byla respektována práva na obhajobu navrhovatele, kdy také ve fází
přípravného řízení nebyl navrhovatel zjevně zbaven možnosti se hájit a poukazovat na jím namítaná pochybení cestou instrumentů, které mu umožňoval trestní řád. Soudy se přiléhavým způsobem zabývaly i namítanou otázku spolupachatelství. K provedení důkazů, ze kterých soud při svých úvahách vycházel konečně, je na místě zdůraznit, že zejména v případě existence toliko důkazů nepřímých je zapotřebí prohlížet na jejich provedení a vlastní hodnocení pouze v jejich vzájemné souvislosti, návaznosti a ucelenosti. Z tohoto pohledu se jeví námitky navrhovatele vůči jednotlivým důkazním závěrům jako účelové, bez ohledu na komplexní zvážení celého skutkového děje, tak jak byl soudy zjištěn a také popsán. Obecně lze konstatovat, že pokud je rozhodnutí soudu (jeho odůvodnění) založeno na prokázání viny pachatele toho kterého trestného činu pouze na existenci nepřímých důkazů, jde o myšlenkovou činnost a z tohoto pohledu užitou argumentaci, která je bezesporu zpravidla velmi náročná. Proto jí také musí být věnována mimořádná pečlivost v tom směru, že užité nepřímé důkazy musí být soudem podrobně popsány, zváženy a musí se také do té míry doplňovat a na sebe navazovat tak, aby příslušné rozhodnutí bylo odůvodněno přesvědčivě. Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci soudy obdobným způsobem postupovaly, vedení dokazování i jeho hodnocení věnovaly dostatek pozornosti, závěry z této činnosti vyvozené jsou přiléhavé, nepostrádají prvky logiky a korespondují s trestněprávními předpisy na uvedenou věc dopadajícími, a to jak z hledisek hmotněprávních tak i procesních. Případné drobné nesrovnalosti plynoucí z nešikovné stylistiky samy o sobě nezakládají postup, který by bylo lze označit za protiústavní. Je na místě opakovaně zdůraznit, že argumentaci vedenou obecnými soudy v daném případě nutno posuzovat výlučně a právě v uceleném souboru provedených důkazů i jejich hodnocení, kdy právě z tohoto hlediska závěry učiněné soudy z pohledu již řečeného ústavněprávně obstojí. Nelze než uzavřít, že navrhovatel byl stíhán a posléze zbaven svobody z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, mohl se domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jeho věc byla projednána veřejně a v jeho přítomnosti s tím, že se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (otázka případných zbytečných průtahů není v dané fázi řízení již aktuální, když i k té se mohl bezpochyby v průběhu trestního řízení navrhovatel vyjádřit), byl respektován princip prezumpce neviny, stejně jako právo na obhajobu z hlediska ust. čl. 40 odst. 3, 4 Listiny.
S poukazem na uvedené tak nezbylo ústavnímu soudu než podaný návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2001
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu