ECLI:CZ:US:2002:3.US.575.01
sp. zn. III. ÚS 575/01
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti F. Z., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 43/2001, ze dne 18. 7. 2001, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 43/2001, ze dne
18. 7. 2001 a rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 56
T 1/2001, ze dne 6. 3. 2001, se zrušují, a to i ve vztahu
k Ing. V. V.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 27. 9. 2001 osobně podaným k Ústavnímu soudu
se navrhovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, sp.
zn. 5 To 43/2001, ze dne 18. 7. 2001. To s tím, že jeho vydáním
i postupem, který mu předcházel byla porušena jeho ústavně
zaručená základní práva na soudní ochranu vyjádřená čl. 36 odst.
1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále Listina)
a došlo i k porušení zásady presumpce neviny a práva na obhajobu
označené v čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 14 odst. 2 Mezinárodního
paktu o občanských a politických právech (dále Pakt) a čl. 1 a 2
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva).
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 56 T 1/2001,
Ústavní soud zjistil, že navrhovatel (spolu s dalším obžalovaným)
byl uznán vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, 4
trestního zákona a uložen mu nepodmíněný trest odnětí svobody.
Skutkově (ve stručnosti) šlo o to, že navrhovatel jako jednatel
společnosti F., s.r.o. vylákal (spolu s dalším odsouzeným) od
další osoby (poškozeného) půjčku ve výši 2.500.000,- Kč, kterou
zajistil zřízením zástavního práva ke dvěma automobilům uvedené
společnosti, přičemž zamlčel, že uvedené automobily byly zastaveny
pro další firmu (věřitele). Půjčku nesplatil, takto půjčené peníze
investoval způsobem, který zjevně neumožňoval půjčku splatit ve
sjednaném termínu, přičemž ta nebyla splacena ani do doby, kdy
rozhodoval soud. Odvolání podané navrhovatelem Vrchní soud
v Praze svým usnesením, sp. zn. 5 To 43/01, ze dne 18. 7. 2001,
dle §256 trestního řádu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí
poukázal na to, že nalézací soud provedl dokazování v souladu
s procesními předpisy a také v rozsahu, který mu umožnil ve věci
rozhodnout. Poukázal i na přiléhavé hodnocení provedených důkazů,
které koresponduje jeho závěrům o vině, když se v potřebném
rozsahu věnoval i obhajobě zvolené navrhovatelem. Uvedl, že oba
odsouzení uvedli poškozeného v omyl v tom směru, že mohl
předpokládat, že v případě potřeby může své nároky vůči oběma
uspokojit prodejem zastavených automobilů. Jejich postup byl takto:
shledán úmyslným, minimálně formou úmyslu eventuálního. Půjčené
peníze, které byly vloženy do filmové produkce, nemohly dle názoru
soudu být vráceny ve vymezené době, o čemž navrhovatel věděl.
Jištění půjčky směnkou ve prospěch poškozeného bylo soudem
odmítnuto s tím, že navrhovatel činil vše, aby nárok poškozeného
nemohl být uspokojen. Dospěl posléze k závěru, že jednání
navrhovatele vylučuje, že by se mělo jednat o běžný obchodní
vztah, kde by až dodatečně navrhovatel pojal úmysl půjčené peníze
nevrátit, případně by došlo k tomu, že svému závazku nemohl dostát
z důvodů vzniklých dodatečně. K neprovedení navrhovaných důkazů
pak odvolací soud stran očekávaných příjmů navrhovatele
v rozhodné době uvedl, že se jednalo pouze o přísliby ve vztahu
k nejisté okolnosti (povodeň na Moravě v té době a s těmi
související předpoklad objednávek u firmy, kterou navrhovatel
spoluvlastnil).
Proti označenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal
navrhovatel včas ústavní stížnost. Poukázal na to, že neměl ve své
věci dostatečnou možnost prokázat okolnosti ve svůj prospěch, kdy
i provedené důkazy byly hodnoceny pouze v jeho neprospěch. V této
souvislosti zdůraznil, že smluvní vztah k půjčce uzavíral na
principu smluvní volnosti ve standardním obchodním případě
přiměřeném k poměrům postaveným na zásadách ekonomických podmínek
a rovněž i rizik, když má za to, že takto nepřekročil základní
a minimální kriteria, kdy poukázal na svůj věk a dosavadní
bezúhonnost s tím, že nelze mít za to, že by jednal, bez
jakýchkoliv zábran či sebereflexe, jak nakonec dovodily obecné
soudy. Zásadní výhrady pak vznesl do závěrů vyjádřených
v odůvodnění obecných soudů, které dovodily jeho úmysl od samého
počátku nedostát smluvní povinnosti. Za důvod svého jednání
označil skutečnost, že věřil, že peníze vložené do filmové
produkce přinesou lukrativní zisk, a to v přiměřeném časovém
horizontu. Poukázal na sliby lidí z filmového prostředí ohledně
výhodnosti takové investice v krátkém čase. V této souvislosti
poukázal na svou naivitu, kdy nakonec byl za ni důrazně potrestán.
V této souvislosti má za protichůdnou argumentaci soudů, které
hovoří o úspěšnosti (finanční) filmu Princezna ze mlejna, na druhé
straně o lehkovážném přístupu navrhovatele k investici do druhého
dílu této filmové pohádky. Naplnění subjektivní stránky trestního
jednání soudy spatřovaly pouze v této skutečnosti, bez ohledu na
obhajobu navrhovatele, který poukazoval nejen na výnos filmu (jako
zdroj ke splacení půjčky), ale i na další podnikatelské formě
dosažení zisku z oblasti pro který byla firma, jejíž byl
spoluvlastníkem, vůbec zřízena. V této souvislosti nebyl na jeho
návrh slyšen svědek, který měl objasnit nejen předjednanou formu
uzavřených kontraktů v rozhodné době, ale i její vážnost,
závaznost, a to i vazbou na uzavřenou půjčku s poškozeným. V tomto
směru poukázal i na to, že obecné soudy se zabývaly pouze
hodnocením kategorie ziskovosti právnické osoby (dovodily
neschopnost splatit půjčku), aniž by se zabývaly dalšími
ekonomickými kategoriemi jako je současná a budoucí likvidita
firmy, její kapitálová vybavenost, jakož i její momentální
a budoucí postavení v podnikatelském prostředí. Tyto skutečnosti
soudy nevzaly v úvahu, při vědomí, že se takto jedná o odborné
kategorie, které mohly být znaleckým posouzením zjištěny. Slyšení
svědci v tomto směru nemohli objektivní stanovisko z naznačených
hledisek zaujmout. Poukázal na to, že prostředky, které oba
vložily do filmu nebyly darem a ani z tohoto pohledu nelze dovodit
jejich vědomí, že nehodlali dostát svému závazku resp., že měli
vědět, že za dané situace svůj závazek nedokáží zvládnout. To
znovu s poukazem na hospodářský stav firmy F., s.r.o., které byl
spoluvlastníkem, kdy v rámci trestního řízení vůbec nebylo
zjišťován majetek firmy v investičních prostředcích, předmětech
krátkodobé spotřeby a nesplacených pohledávek. V této souvislosti
poukázal i na uvedené úvahy soudů ústící v závěr, že odborného
posouzení v tomto směru nebylo zapotřebí. Pokud soudy vycházely takto:
pouze z povrchní výpovědi svědka Ing. Macha, bez ohledu na
výhrady navrhovatele z pohledu již řečeného, tak v tomto důležitém
směru jeho obhajobu bez odpovídajícího vysvětlení pominuly, když
nerespektovaly jeho právo na rovnocenné postavení v rámci
trestního řízení. Důkazní řízení pak vycházelo pouze ze
subjektivního poznatku soudů, který však nebyl podepřen důkazy,
které bylo lze označit za objektivní, nezkreslené, úplné a takto:
správné. Obecné soudy tedy nedostály své zákonné povinnosti
zjistit správně a úplně skutkový stav, který by jim nakonec
umožnil také jeho správné a přiléhavé právní hodnocení. Poukázal
i na výpověď svědka S. stran předpokládaného profitu z filmu, ale
i na to, že k výzvě poškozeného mu byly připraveny k předání již
zmíněné automobily, i když je nakonec nepřevzal. Uvedl také, že
půjčka byla uzavřena ve prospěch firmy F., s.r.o., z jejich
prostředků byla polovina uhrazena, a to solidárně
spoluobžalovaným, kdy nalézací soud tento fakt zohlednil poukazem
na ust. §88 odst. 1 trestního zákona pouze k osobě
spoluobžalovaného. Konečně uzavřel, že odvolací soud se obsahem
podaného odvolání z hlediska námitek uplatněných v ústavní
stížnosti a označených již od přípravného řízení důsledně
nezabýval a ve svém rozhodnutí v podstatě odkázal na důvody
obsažené v rozsudku nalézacího soudu, aniž by své závěry odůvodnil
z pohledu zákonných požadavků vyjádřených v ust. §125 trestního
řádu. Uzavřel, že označeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze
bylo takto zasaženo jeho ústavně zaručené základní právo na soudní
ochranu (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny), stejně jako
porušení zásady presumpce neviny a práva na obhajobu (čl. 40 odst.
2 Listiny), čl. 14 odst. 2 Paktu a čl. 1 a 2 Úmluvy, když vcelku
obecné soudy dovodily právní závěry, které jsou v extrémním
rozporu se skutkovými zjištěními. Z důvodů takto vymezených potom
navrhuje usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 43/2001, ze
dne 18. 7. 2001, zrušit.
K žádosti Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti, jako
účastník řízení, vyjádřil Vrchní soud v Praze. V něm uvedl, že
stěžovateli bylo jednání kladné mu za vinu za plného respektování
příslušných procesních ustanovení obsažených v trestním řádu a tak
prokázáno, že se dopustil trestného činu podvodu dle §250 odst.
1, 4, tr. zák. Jeho ústavní stížnost tak považuje za snahu domoci
se dalšího přezkoumání věci Ústavním soudem. Odkázal na odůvodnění
napadeného rozhodnutí s tím, že ústavní stížnost považuje v celém
rozsahu za nedůvodnou a navrhuje, aby byla podle §43 odst. 1
písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta,
popřípadě podle §82 odst. 1 cit. zákona nálezem Ústavního soudu
zcela zamítnuta.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se svým přípisem ze dne
1. 11. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před
Ústavním soudu vzdalo (§28 odst. 2 zák. o Ústavním soudu).
Po zvážení spisového materiálu obsaženého ve spisu Městského
soudu v Praze, sp. zn. 56 T 1/2001, vycházejíc z argumentace
navrhovatele i vyjádření Vrchního soudu v Praze, dospěl Ústavní
soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná.
V projednávané věci, která se týká trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 4, tr. zák., kterým byl navrhovatel uznán vinným se
jako klíčovou jeví otázka zavinění. které je obligatorním znakem
subjektivní stránky trestného činu. K jejímu naplnění se vyžaduje,
aby (tak i v daném případě) bylo prokázáno, že stěžovatel již
v době půjčky peněz jednal jednoznačně v úmyslu tyto buď vůbec
nevrátit nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě, případně alespoň
jednat s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit
a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku
obohatil. Na tomto místě je třeba zmínit konstantní judikaturu
obecných soudů podle které, jestliže teprve po uzavření smlouvy
o půjčce vznikly překážky, které mu bránily splnit závazek
z půjčky a které nemohl v době uzavření půjčky ani předvídat, když
jinak byl tehdy schopen závazek splnit, nebo jestliže byl sice
schopen peníze vrátit ve sjednané lhůtě, ale z různých důvodů
vrácení peněz odkládal, nebo dodatečně pojal úmysl peníze vůbec
nevrátit, pak jeho jednání nelze považovat za trestný čin podvodu
(tak i ustálená judikatura obecných soudů - např. R 54/1967,
R 15/69, R 57/1978-III., R 56/94). U trestného činu podvodu dle
§250 tr. zák. je vždy nezbytné jednoznačně dovodit z provedených
důkazů, že ve chvíli kdy si pachatel půjčoval peníze, již jednal
v úmyslu (byť alespoň nepřímém) peníze buď nevrátit vůbec nebo je
nevrátit ve smluvené lhůtě a že takto uvádí věřitele v omyl, aby
se ke škodě jeho majetku obohatil. V dané věci nelze přehlédnout
tvrzení navrhovatele uplatněná v rámci jeho obhajoby, kdy poukázal
na to, že v kritické době důvodně mohl očekávat větší počet
zakázek (i v souvislosti s uvedenými povodněmi), které by mu
umožnili získat prostředky k úhradě půjčky, a to i z hlediska
lhůty její splatnosti. V tomto směru také nabídl důkaz výslechem
svědka, poukázal i na jiné finanční možnosti vycházející
z kapitálové vybavenosti jím spolu vlastněné firmy, její aktuální
likvidity i jejího postavení v podnikatelském prostředí. Tato jeho
obhajoba, důležitá právě z hledisek úvah o prokazatelném úmyslu
v době půjčky již zapůjčenou částku nevrátit vůbec nebo ve
sjednané lhůtě, však obecnými soudy v zásadě nebyla vzata v úvahu
a jeho výhradami tomto směru uplatněnými v rámci řízení před
obecnými soudy se jimi vlastně ani nezabývaly a takto k nim
nezaujaly ani žádný postoj. Přitom nelze mít za to, že takto:
vznesené námitky navrhovatele byly bezobsažné či zjevně
redundantní, tedy takové na které by obecné soudy právem nemusely
vůbec reagovat. Navíc z výpovědi svědků z prostředí výroby
a produkce filmů je nepochybné, že navrhovatel (ale
i spoluodsouzený Ing. Vladimír Vymětal) se v této oblasti
nedostatečně orientovali, počínali si značně naivně se zřejmou
snahou a vírou v rychlý a vysoký výdělek. Z pohledu již řečeného
pak skutečnosti vážící se k dvojí zástavě uvedených movitých věcí
jeví jako druhořadé právě i s ohledem na úvahy týkající se
prvotního úmyslu v době sjednávání předmětné půjčky a jejího
řádného splacení. Další jednání navrhovatele z hlediska
prodlužování splatnosti půjčky či otázka velkého technického
průkazu zastaveného vozu nebo hodnocení úrovně snahy navrhovatele
půjčku splatit, jeho pasivita v tomto směru je již hodnocením
jednání navrhovatele, které nemá přímý vztah k okamžiku kdy si
peníze půjčoval a z takového jednání zajisté nelze dovodit jeho
úmysl půjčené peníze nevrátit již ve chvíli, kdy si je půjčoval.
Nelze ani přehlédnout, že navrhovatel prokazatelně po výzvě
věřitele v polovině roku 1998 připravil movité věci (osobní auta)
k realizaci zástavního práva, čehož věřitel, ať už z jakýchkoliv
důvodů, přes reálně uvedenou možnost (vytvořenou i navrhovatelem)
nevyužil. Znovu však nutno zopakovat, že klíčovým v dané věci je
nepochybné prokázání úmyslu navrhovatele při naplnění skutkové
podstaty trestného činu podvodu dle §250 trestního zákona.
Ústavní soud si je vědom toho, že dokazování v tomto směru bývá
začasté náročné, nicméně při zákonné konstrukci trestného činu
podvodu nelze než trvat také na nepochybném prokázání právě
i subjektivní stránky trestného činu. Jinak řečeno, je nezbytné
trvat na důsledném uplatňování odpovědnosti za zavinění, když tato
zásada je jednou ze stěžejních na kterých je vůbec vystavěna
definice trestného činu (§3 odst. 3 tr. zák. kdy "k trestnosti
činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li tento zákon
výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti"). K naplnění trestní
odpovědnosti za následek totiž nestačí ho jen způsobit, ale je
nutno ho také zavinit. Z pohledu takto řečeného pak je nepochybné,
že v dané věci obecné soudy se nezabývaly v potřebném rozsahu
relevantními námitkami vznesenými navrhovatelem z hlediska zejména
rozsahu a úrovně vedeného dokazování. To bylo vedeno nejenom
v nedostatečném rozsahu, ale i jednostranně do té míry, která
neodpovídá procesním pravidlům stanoveným trestním řádem (§2
odst. 5, 6, §89 a §125 tr.ř.) ale, a to zejména, také nárokům na
ústavně garantovaná práva navrhovatele vymezená ustanoveními čl.
6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech, což v konečném důsledku představuje
porušení navrhovatelova ústavně zaručeného základního práva na
soudní ochranu (spravedlivý proces) z hlediska čl. 36 odst. 1
Listiny. K otázce míry a rozsahu vedeného dokazování lze uvést, že
pokud soud odmítne provést důkazy navrhované účastníkem trestního
řízení (obžalovaným), svůj postoj v tomto směru musí přesvědčivě
odůvodnit a to způsobem, který v sobě nese úvahy logické a rozumné
do té míry, která je pro účastníky v řízení i z hlediska jejich
argumentace pochopitelná a také srozumitelná. Pokud se tak nestane
a soudy v naznačeném směru zaujmou stanovisko povrchní nebo
dokonce žádné či pouze formálně a bez potřebného vysvětlení odkáží
na důkazy, které byly bez dalších souvislostí soudy konstatovány,
potom z pohledu Ústavního soudu se tak jedná o tzv. opomenuté
důkazy (tak i ustálená judikatura Ústavního soudu, např.
rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 617/2000, sp. zn. III. ÚS 628/2000,
III. ÚS 181/2000 a další). Z pohledu řečeného nebylo proto soudy
v potřebném rámci (zákonem upraveným) přihlíženo k obhajobě
zvolené navrhovatelem, jako účastníkem (obžalovaným) trestního
řízení, a to již v rovině ústavně garantovaného práva, kterým je
zajisté i právo vymezené v čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž znovu
právo na spravedlivý proces. S poukazem na uvedené tak nezbylo
Ústavnímu soudu než napadené rozhodnutí zrušit, stejně jako
předcházející rozhodnutí soudu I. stupně, když Ústavní soud vzal
v úvahu hlediska procesní ekonomie, ale i skutečnost, že
protiústavní postup shledal již v řízení konaném před soudem
nalézacím.
Toto rozhodnutí se přirozeně týká i spoluodsouzeného Ing. V.,
když Ústavní soud respektoval zásadu dobrodiní záležící
v souvislosti (beneficium cohaesionis) vyjádřené v ust. §261
trestního řádu.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. května 2002