ECLI:CZ:US:2006:3.US.626.06
sp. zn. III. ÚS 626/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 17 Co 233/2006, a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. 5. 2006, čj. 7 C 1463/2002-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 17 Co 233/2006, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. 5. 2006, čj. 7 C 1463/2002-44, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na pokračování v řízení. Dle tvrzení stěžovatele bylo uvedenými rozhodnutími porušeno jeho právo na ochranu práv zakotvené v čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, dále právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a také "právo na soudní ochranu v reálném čase". Stěžovatel se současně domáhal, aby Ústavní soud uložil Okresnímu soudu ve Znojmě pokračovat v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 1463/2002 bez zbytečných průtahů.
Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů a obsahu vyžádaných spisů Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 5 C 1619/2002, 7 C 1463/2002 a 11 C 1784/2004, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Žalobou podanou dne 27. 11. 2002 se stěžovatel domáhal zaplacení částky 14 400,- Kč s příslušenstvím, představující dlužné nájemné za byt v blíže konkretizovaném domě (dále jen "nemovitost"). Nájemné nebylo zaplaceno z důvodu, že stěžovatel nájemníkům neprokázal vlastnické právo k nemovitosti.
Usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 12. 4. 2005, čj.
7 C 1463/2002-39, bylo rozhodnuto o přerušení řízení o nájemném do pravomocného skončení věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 5 C 1619/2002, ve které se žalobci - stěžovatel a manželka stěžovatele - domáhají určení vlastnictví k nemovitosti. Důvodem přerušení řízení bylo to, že posouzení otázky vlastnictví nemovitosti má význam pro řízení o zaplacení nájemného a je tedy v tomto řízení předběžnou otázkou.
Dne 18. 4. 2006 podal stěžovatel návrh na pokračování v řízení s odůvodněním, že ve věci sp. zn. 5 C 1619/2002 nebylo sice ještě pravomocně rozhodnuto, avšak bylo rozhodnuto ve věci vedené týmž soudem pod sp. zn. 11 C 1784/2004.
Návrh stěžovatele na pokračování v řízení byl usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. 5. 2006, čj. 7 C 1463/2002-44, zamítnut s tím, že ve věci nejsou dosud splněny podmínky pro pokračování v řízení, neboť věc sp. zn. 5 C 1619/2002 není ještě pravomocně skončena. Poukazované skončení věci sp. zn. 11 C 1784/2004 pak nepředstavuje odpadnutí překážky v přerušeném řízení o nájemném, neboť v této věci bylo rozhodnuto pouze o vlastnickém právu manželky stěžovatele (odlišnost účastníků řízení), zatímco v řízení sp. zn. 5 C 1619/2002 (jehož výsledek je v přerušeném řízené významný) byla podána žaloba na určení, že nemovitost je ve společném jmění stěžovatele a jeho manželky.
Proti usnesení o zamítnutí návrhu na pokračování v řízení podal stěžovatel odvolání, v němž tvrdil, že překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, odpadla.
Krajský soud v Brně rozhodl o odvolání usnesením ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 17 Co 233/2006, tak, že prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Uvedl, že se ztotožňuje s postupem soudu I. stupně, neboť v řízení o určení vlastnictví sp. zn. 5 C 1619/2002 nebylo dosud rozhodnuto a neodpadla tak překážka vedoucí k přerušení řízení o nájemném. Dále uvedl, že stěžovatelem poukazovaný rozsudek ve věci sp. zn. 11 C 1784/2004-99 neřeší otázku aktivní legitimace stěžovatele v řízení o nájemném.
V ústavní stížnosti stěžovatel, kromě výčtu práv, která byla dle jeho tvrzení porušena, a popisu procesního postupu před oběma obecnými soudy, uvedl pouze dvě tvrzení. Uvedl, že Krajský soud v Brně při rozhodování o jeho odvolání přehlédl, že rozsudkem čj. 11 C 1784/2004-99 bylo pravomocně rozhodnuto, že nemovitost do právní moci tohoto rozhodnutí byla ve společném jmění stěžovatele a jeho manželky, tudíž stěžovatel byl a je oprávněn k podání žaloby ve věci nájemného (překážka řízení tak v době rozhodování odvolacího soudu neexistovala). Dále poukázal na to, že odvolací soud přehlédl, že ve věci přerušeného řízení se ve spise nachází návrh s datem 17. 11. 2004 na přistoupení stěžovatelovy manželky do řízení na straně žalující, o kterém prvostupňový soud nerozhodl a v době přerušení řízení již nemůže rozhodnout.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozhodnutí o přerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy. Kritériem přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu je to, zda je v jiném řízení řešena otázka, která může mít pro rozhodnutí soudu zásadní význam. Je-li tato okolnost dána či nikoliv, je věcí zvážení konkrétních okolností případu. Tato otázka je věcí výkladu jednoduchého práva a její hodnocení přísluší obecným soudům, které jsou oprávněny a současně i povinny odpovědně zvážit, jaký procesní postup v konkrétním případě zvolí. Ústavnímu soudu nepřísluší zpochybňovat procesní postup soudů, které jsou v dané věci nejlépe informovány o okolnostech případu, ani měnit jejich řádně odůvodněné závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování. Závěry soudů o existenci či neexistenci podmínek pro přerušení řízení se Ústavní soud může zabývat pouze, pokud by mohly vést k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud má v daném případě za to, že stěžovatelova práva zakotvená v čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nebyla porušena.
Obecné soudy ve svých rozhodnutích řádně odůvodnily svůj závěr o nutnosti trvání přerušení řízení o nájemném. Odůvodnění jsou srozumitelná a důvodnost přerušení řízení, resp. zamítnutí návrhu na pokračování v řízení, je zřejmá. Řízení o nájemném je vedeno na základě žaloby stěžovatele. Vlastnictví k nemovitosti však bylo dosud určeno pouze ve vztahu k manželce stěžovatele, nikoliv ve vztahu ke stěžovateli (v době rozhodování Ústavního soudu již sice bylo prvostupňovým soudem vydáno ve věci sp. zn. 5 C 1619/2002 dne 18. 8. 2005 rozhodnutí, avšak nenabylo právní moci, neboť proti němu bylo podáno odvolání). Postup obecných soudů nevykazuje prvky libovůle. Svá rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnily a jejich závěry vyplývají ze zjištěných skutečností. Nejedná se o případ nepřiměřených průtahů a liknavosti soudů, kdy by soudy bezdůvodně přerušily řízení a odmítaly v řízení pokračovat.
Stěžovatel namítl, že odvolací soud přehlédl význam rozsudku ve věci sp. zn. 11 C 1784/2004 pro jeho aktivní legitimaci v řízení o nájemném. S tímto tvrzením se Ústavní soud neztotožňuje. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud učinil uvedený rozsudek předmětem svých úvah a dovodil, že jím nebyla odstraněna překážka v řízení o nájemném. S tímto názorem se Ústavní soud ztotožňuje, neboť uvedeným rozsudkem bylo deklaratorně rozhodnuto o vlastnickém právu manželky stěžovatele k nemovitosti. Z rozsudku vyvozené závěry stěžovatele o jeho spoluvlastnickém právu k nemovitosti v rámci společného jmění manželů před právní mocí uvedeného rozsudku jsou tedy liché.
Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce o průtazích ani ve spojení s tvrzením, že soudu byl již dne 17. 11. 2004 podán návrh na přistoupení manželky stěžovatele do řízení o nájemném, o kterém nebylo rozhodnuto. Ústavní soud posoudil, zda nerozhodnutí o návrhu na přistoupení manželky do řízení mohlo způsobit nepřiměřené průtahy v řízení a odepřít tak stěžovateli ochranu jeho práv (resp. oddálit rozhodnutí ve věci nájemného), avšak dospěl k závěru, že nikoliv. V případě, že by soud o tomto návrhu rozhodl záporně, stávající situace by zůstala nezměněna. V případě, že by rozhodl kladně, postavení stěžovatelovy manželky jako druhé žalobkyně by nijak neovlivnilo nejistotu soudu o legitimaci stěžovatele k podání žaloby na zaplacení nájemného. Tedy ani při vyhovění návrhu, by věc nájemného nemohla být meritorně projednána, a to pro nejistotu ve splnění jedné z podmínek řízení. Nerozhodnutí o návrhu dle §92 odst. 1 občanského soudního řádu tak, ve vztahu k uplatněnému nároku na nájemné, nezpůsobuje nepřiměřené průtahy.
S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2006