Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.04.2001, sp. zn. III. ÚS 648/2000 [ nález / JANŮ / výz-3 ], paralelní citace: N 60/22 SbNU 39 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:3.US.648.2000

sp. zn. III. ÚS 648/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů J. K., a J. K-ové, bytem tamtéž, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.7.2000, sp.zn. 28 Cdo 1585/99 a sp.zn. 28 Cdo 1587/99, takto: Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.7.2000, sp.zn. 28 Cdo 1585/99 a sp.zn. 28 Cdo 1587/99, ve výroku označeném I., III. a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.12.1998, sp.zn. 9 Co 826/98, ve výroku označeném I., III. se zrušují . Odůvodnění: Stěžovatelé se ústavní stížností, podanou k Ústavnímu soudu dne 3.11.2000, domáhali zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo zamítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 18.12.1998, sp.zn. 9 Co 826/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp.zn. 17 C 120/95, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí. Ústavněprávní argumentaci opírali stěžovatelé o tvrzení, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud při hodnocení postupu Krajského soudu v Ostravě nepostupoval tak, aby bylo dostatečně chráněno jejich právo na nezávislý a nestranný soud. Stěžovatelé se u Okresního soudu ve Frýdku-Místku domáhali vydání rozhodnutí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jímž by byla žalované D. M. uložena povinnost uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitostí, a to objektu bydlení čp. 51 s pozemkem parc. č. 53/1 - zastavěná plocha, zapsaných v katastru nemovitostí na LV č.275 pro obec a katastrální území H. D. Podle jejich tvrzení nabyla žalovaná vlastnictví k uvedeným nemovitostem v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Původním rozsudkem Okresního soudu byl tento návrh nejdříve zamítnut, když soud konstatoval, že při nabytí nemovitostí žalovanou bylo postupováno v souladu s vyhláškou č.119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, které bylo shledáno důvodným, původní rozsudek Okresního soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud přitom dospěl k závěru, že stěžovatelé jsou osobami oprávněnými ( §3 odst.1 zákona č.87/1991 Sb.) a že žalovaná je v daném případě osobou povinnou ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., kdy žalovaná jako fyzická osoba nabyla předmětné nemovitosti od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění. Soudu I. stupně bylo uloženo, aby se zabýval otázkou, zda předmětné nemovitosti jsou způsobilým předmětem vydání. Okresní soud ve Frýdku-Místku jako soud I. stupně žalobě stěžovatelů rozsudkem ze dne 20.8.1998, č.j. 17 C 120/95 - 112, v celém rozsahu vyhověl a zavázal žalovanou uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání nemovitosti. Vycházel přitom ze zjištění, že nárok stěžovatelů je nárokem novým, který byl uplatněn včas, stěžovatelé jsou osobami oprávněnými, zatímco žalovaná je osobou povinnou, přičemž předmětné nemovitosti jsou způsobilým předmětem vydání. Vzal za prokázané, že žalovaná jako fyzická osoba nemovitosti, jichž se stěžovatelé domáhají, nabyla od státu smlouvou ze dne 17.11.1989 v rozporu s tehdy platnými předpisy a byla přitom protiprávně zvýhodněna, kdy porušení práva bylo shledáno ve skutečnosti, že otce stěžovatele, jemuž svědčilo právo doživotního a bezplatného užívání bytu v rodinném domku, bylo nutno považovat za dosavadního uživatele nemovitosti s ohledem na to, že když stěžovatelé emigrovali do zahraničí, měla být této osobě adresována nabídka odkoupení předmětného rodinného domku ve smyslu §14 odst. 7, věty druhé vyhlášky č. 119/1988 Sb. Svědeckou výpovědí bylo potvrzeno, že otec stěžovatele J. K. měl v rodinném domku výminek a zůstal zde bydlet i poté, co stěžovatelé v r.1988 opustili republiku. Tímto bylo dáno postavení žalované jako osoby povinné ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Na základě znaleckého posudku dospěl soud ke zjištění, že u předmětné nemovitosti nedošlo ke změně stavebně technického charakteru a je tedy způsobilým předmětem vydání. Rozsudek soudu I. stupně napadla žalovaná odvoláním, v němž zdůrazňovala, že předmětný pozemek parc. č. 53/1 - zast. plocha nemůže být předmětem vydání, neboť jde o pozemek, k němuž bylo žalované zřízeno právo osobního užívání. Dále uvedla, že právo otce stěžovatele zaniklo přechodem vlastnického práva k domu na stát ve smyslu §453a obč. zákoníku. Podle odvolatelky tedy stát zde nebyl povinen respektovat uvedenou vyhlášku č. 119/1988 Sb. a učinit otci stěžovatele nabídku k odkoupení předmětných nemovitostí. Odvolatelka tak dovozovala, že nedošlo k jejímu protiprávnímu zvýhodnění. Konstatovala též, že podle ustálené judikatury předpokládá závěr o protiprávním zvýhodnění na její straně zjištění , že převod domu od státu byl uskutečněn právě pro její osobu. Takové skutečnosti však zjištěny nebyly a nebyly ani tvrzeny. Odvolatelka se tak domáhala změny rozsudku okresního soudu v tom smyslu, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. Krajský soud v Ostravě přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že odvolání žalované je zčásti důvodné. S odkazem na skutková zjištění okresního soudu učiněná z výpovědí účastníků, znaleckého posudku a listinných důkazů konstatoval, že návrhu stěžovatelů lze vyhovět pouze ve vztahu k domu, tedy objektu bydlení čp. 51. Vydání pozemku parc.č. 53/1 zastavěná plocha totiž brání ustanovení §8 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., neboť k tomuto pozemku bylo po přechodu vlastnictví na stát zřízeno právo osobního užívání. Aplikaci tohoto ustanovení přitom není na překážku ani skutečnost, že v mezidobí se právo osobního užívání přeměnilo na právo vlastnické ( §872 odst. 1 obč. zákoníku ). Rovněž, v návaznosti na ustálenou judikaturu ( odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 7.9.1995 sp.zn. I.ÚS 142/94 ), není na překážku skutečnost, že předmětný pozemek je zastavěný, neboť dané ustanovení mezi pozemkem zastavěným a pozemkem nezastavěným nerozlišuje. Další odvolací argumentace žalované již před Krajským soudem neobstála. V otázce, zda žalované ve věci svědčí pasivní legitimace, resp. zda je osobou povinnou ve smyslu §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. neměl soud pochyb, že předmětný dům nabyla žalovaná od státu, který získal oprávnění s ním nakládat za okolností uvedených v ust. §6 odst. 1 písm. a) cit. zákona, tedy aplikací §453a obč. zákoníku v tehdy platném a účinném znění. Splněna byla též podmínka, aby žalovaná předmětnou nemovitost nabyla v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. Vzhledem k tomu, že ve smyslu ust. §14 odst. 7 věta druhá vyhl. č. 119/1988 Sb. měla být nabídka odkoupení předmětného rodinného domku adresována též otci stěžovatele, jehož nutno považovat za dosavadního uživatele nemovitosti, neboť mu svědčilo právo doživotního a bezplatného užívání bytu v tomto rodinném domku, potom neučinění této nabídky při převodu nemovitosti na žalovanou znamená rozpor s tehdy platnými předpisy. Je přitom irelevantní, zda uvedená osoba sama o odkoupení nemovitosti požádala či nikoliv. Poněvadž uvedeným porušením práva byla objektivně zvýhodněna právě žalovaná, jde v tomto smyslu o rozpor s právními předpisy relevantní z hlediska ust. §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Proto Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem z 18.12.1998, sp.zn. 9 Co 826/98, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ohledně uložení povinnosti žalované uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání objektu bydlení čp. 51 (výrok II.). Naopak ve výroku o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání pozemku parc.č. 53/1 rozsudek změnil tak, že žalobní návrh zamítl (výrok I.), a to s poukazem na ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani řízení odvolacího (výrok III.). Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě strany dovolání, přípustné dle ustanovení §238 odst.1 písm.a) a §238 odst.1 písm.b) občanského soudního řádu, v němž navrhovaly zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení. Stěžovatelé J. K. a J. K-ová jako dovolací důvod uplatňovali nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, který dle jejich názoru nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., jež se mělo stát obsoletním na základě §872 občanského zákoníku (zák. č. 509/1991 Sb.), kterým bylo dříve upravené právo osobního užívání pozemku změněno na vlastnictví fyzické osoby. Není tudíž důvod, aby osoby, pro které bylo původně zřízeno právo osobního užívání pozemku, byly jakkoli zvýhodněny ve srovnání s těmi, kdo pozemky od začátku nabyli do vlastnictví. Podle stěžovatelů měl odvolací soud řízení přerušit a předložit věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení §8 odst. 4. Dovolatelka D. M. projevila přesvědčení, že odvolací soud věc nesprávně posoudil z hlediska aplikace ustanovení §4 odst. 2 zák.č. 87/1991 Sb. Měla za to, že otci žalobce J. K. svědčící právo doživotního a bezplatného užívání bytu v rodinném domku, které mělo povahu osobního závazku, zaniklo přechodem nemovitosti do státního vlastnictví ve smyslu dříve platného ustanovení §453a obč. zákoníku. Nemohlo tedy dojít k tomu, že by předmětné nemovitosti nabyla v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, když ustanovení vyhlášky č.119/1988 Sb. se na tento převod nevztahovala. Rovněž v řízení nebylo prokázáno, že by nemovitosti získala na základě protiprávního zvýhodnění. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ve svém rozsudku z 20.7.2000, sp.zn. 28 Cdo 1585/99, 28 Cdo 1587/99, konstatoval, že odvolací soud při posouzení nároku stěžovatelů na vydání pozemku parc. č. 53/1 v obci a katastrálním území H. D. použil správný právní předpis ( §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. ), který si také správně vyložil, když vycházel z právních závěrů, které k výkladu daného ustanovení zaujal Ústavní soud v nálezu ze dne 7.9.1995, I.ÚS 142/94. Rovněž k dovolání D. M. soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že odvolací soud použil na řešení sporné otázky správný právní předpis [ §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v souvislosti s §6 odst.1 písm. a) téhož zákona ], který byl správně vyložen s ohledem na ustanovení §14 odst. 7 vyhl. č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem. Uvedená vyhláška totiž blíže nevymezovala, o jakého uživatele bytu v prodávaném domě mělo jít, aby mu tento dům musel být nabídnut k odkoupení ( nebylo tu např. stanoveno, že by mělo jít jen o toho, komu svědčilo dříve upravené právo osobního užívání bytu ). V daném případě pak šlo o uživatele, který byt získal k užívání na základě právního důvodu odpovídajícího ustanovením občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb.). Aplikace ustanovení §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. na projednávaný případ dle dovolacího soudu odpovídala slovnímu znění tohoto ustanovení i výkladu, který neodporoval obsahu a smyslu ustanovení. Z uvedených důvodů tedy dovolací soud nedospěl k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, a dovolání J. K. a J. K-ové stejně jako dovolání D. M. zamítl. Ve své ústavní stížnosti proti výše označenému rozsudku Nejvyššího soudu stěžovatelé upozornili, že argumentace dovolacího soudu je zcela v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 31.3.1999, uveřejněným ve Sbírce zákonů pod č. 83/1999 Sb., který se podrobně zabýval právě problematikou §8 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. Ústavní soud dle stěžovatelů v uvedeném nálezu dovodil, že je v souladu se smyslem zákona č. 87/1991 Sb., a to zejména v kontextu s restitučními předpisy jinými, pokud bude ustanovení §8 odst. 4 vykládáno tak, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě vydá také tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, za podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Ustanovení §8 odst. 4 nelze interpretovat izolovaně, nýbrž pouze v souvislosti s ustanoveními dalšími, zejména s §4 odst. 2 tohoto zákona. Ústavně konformní interpretací lze proto dospět k závěru, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě nevydá pouze tehdy, pokud by věc měla vydat fyzická osoba, jež ji nenabyla od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy či na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. Citovaným nálezem byl zamítnut návrh na zrušení §8 odst.4 zák. č. 87/1991 Sb. s odůvodněním, že lze výkladem tohoto právního předpisu dovodit, že za podmínek výše uvedených lze i podle tohoto předpisu pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, vydat. Stěžovatelé dále konstatují, že v jejich případě dospěly Okresní soud ve Frýdku-Místku, Krajský soud v Ostravě jakož i Nejvyšší soud k právnímu závěru, že žalovaná jako povinná osoba při nabytí stavby, která je umístěna na pozemku, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, byla objektivně zvýhodněna a je tedy namístě aplikace ustanovení §4 odst.2 zák. č. 87/1991 Sb. Podle stěžovatelů z uvedeného vyplývá, že za předpokladu, že Dagmar Mohylová nabyla objekt bydlení čp. 51 na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, tak jak má na mysli §4 odst.2, je v takovém případě nutné vydat oprávněné osobě rovněž pozemek, na kterém je tato stavba umístěna a ke kterému bylo zřízeno právo osobního užívání, což je v daném případě parcela č. 53/1 - zastavěná plocha v obci a kat. území H. D., a takovéto vydání resp. uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání je zcela v souladu s ust. §8 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. Stěžovatelé J. K. a J. K-ová proto navrhují, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.7.2000, sp.zn. 28 Cdo 1585/99, 28 Cdo 1587/99, ve výroku označeném I. a III., stejně jako předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.12.1998, sp.zn. 9 Co 826/98, ve výroku označeném I. a III., a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Včas podaná ústavní stížnost, splňující všechny zákonné formální náležitosti, byla Ústavním soudem shledána jako přípustná. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Nejvyšší soud ČR a Krajský soud v Ostravě. D. M. jako vedlejší účastníce řízení se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, zato sama ve stejné věci podala též ústavní stížnost, která byla Ústavním soudem projednána a rozhodnuta pod sp.zn. III.ÚS 637/2000. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvádí, že odvolací i dovolací soud správně vycházely ze slovního znění ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., které jednoznačně stanoví, že "pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě nevydává". K podpoře právního názoru, vycházejícího ze slovního znění citovaného ustanovení, poukázal dovolací soud na právní závěry nálezu Ústavního soudu ze 7.9.1995, I.ÚS 142/1994, uveřejněného pod č.45 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR. Naproti tomu ústavní stížnost poukazuje na jiný nález Ústavního soudu z 31.3.1999, uveřejněný pod č. 83/1999 Sbírky zákonů. Použitelnost argumentů ze zmíněných nálezů na daný případ ponechává Nejvyšší soud na posouzení Ústavnímu soudu, avšak podle jeho názoru není předmětná ústavní stížnost důvodná. Krajský soud v Ostravě navrhl zamítnutí ústavní stížnosti v té části, kde se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.12.1998, sp.zn. 9 Co 826/98. Navrhují-li totiž stěžovatelé současně zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.7.2000, sp.zn. 28 Cdo 1585/99 a sp.zn. 28 Cdo 1587/99, pak by v dané procesní situaci bylo v rozporu se zásadou subsidiarity vyhovět ústavní stížnosti v části, navrhující zrušení označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, a to i tehdy, byla-li by ústavní stížnost jinak shledána důvodnou. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí (včetně řízení, které jim předcházelo) dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud shledal, že předmětem ústavní stížnosti je otázka ústavně konformního způsobu interpretace a aplikace některých ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy otázka, ke které zaujal stanovisko již v některých svých dřívějších nálezech. Jedná se především o plenární nález ze dne 31.3.1999, Pl.ÚS 15/98, publikovaný pod č. 83/1999 Sb. ve Sbírce zákonů, dále nálezy I.ÚS 118/98 a I.ÚS 142/94. Podstata napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR vychází z názoru, že pokud ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. stanoví, že "pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě nevydává", potom z gramatické dikce tohoto ustanovení plyne, že v daném případě je vydání předmětného pozemku vyloučeno. Ústavní soud však ve svém výše uvedeném plenárním nálezu Pl.ÚS 15/98 (na který ve svém vyjádření poukazují stěžovatelé) zřetelně vyjádřil, že citované ustanovení nelze interpretovat izolovaně, nýbrž pouze v souvislosti s ustanoveními dalšími, zejména pak s ustanovením §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož povinnými osobami jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 téhož zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. Podle názoru Ústavního soudu je toto ustanovení nutno interpretovat tak, že se netýká pouze těch osob, které za uvedených podmínek nabyly vlastnické právo k věci, nýbrž i těch, které k věci (pozemku) nabyly právo osobního užívání. V §4 odst. 2 citovaného zákona se totiž nehovoří výslovně o omezení nabývacích titulů toliko na nabytí vlastnictví. Mimo to nelze přehlédnout, že právo osobního užívání k pozemkům bylo zcela odlišné od jiných užívacích práv a mělo mnoho atributů práva vlastnického. Zároveň je při interpretaci tohoto ustanovení třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. V tomto duchu je také nutno restituční předpisy vykládat, to znamená volit takový způsob interpretace, který bude orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, kdy by tím nevznikly křivdy nové. V daném případě vzal Ústavní soud za prokázané, že právo osobního užívání ke spornému pozemku parc.č. 53/1 - zastavěná plocha v katastrálním území H. D. bylo získáno D. M. zcela nepochybně v souvislosti s převodem domu čp. 51 na něm stojícím, který byl získán v rozporu s tehdy platnými předpisy, když stát po přechodu uvedených nemovitostí do státního vlastnictví na základě §453a tehdy platného občanského zákoníku, tj. restitučního titulu dle §6 odst. 1 písm. a) zák. č. 87/1991 Sb., nerespektoval §14 odst. 7 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, neboť při převodu nemovitostí na D. M. neučinil nabídku na odkoupení nemovitosti otci stěžovatele, kterého bylo nutno považovat za dosavadního uživatele ve smyslu uvedeného ustanovení vyhlášky. Není tedy žádného důvodu pro to, aby ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. bylo vykládáno odlišným způsobem, než jak to učinil Ústavní soud ve shora citovaném nálezu, jehož argumentace se stěžovatelé oprávněně ve své stížnosti dovolávali. Ústavnímu soudu proto nezbývá, než i v nyní posuzované věci zopakovat, že by bylo zcela proti smyslu restitučního zákona č. 87/1991 Sb., aby oprávněné osobě, jíž se za splnění zákonem stanovených podmínek vydává stavba, bylo upíráno právo na vydání pozemku získaného toutéž fyzickou osobou právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, kterou je tato osoba podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. povinna vydat. Ústavně konformní interpretace vede potom k závěru, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě skutečně nevydává, ovšem pouze tehdy, pokud by jeho vydáním mohlo dojít ke vzniku křivdy nové, tj. pokud by věc měla vydat fyzická osoba, jež ji nabyla od státu, ale nikoli v rozporu s tehdy platnými předpisy a nikoli na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele či osob jemu blízkých, byla-li na ně převedena. Naopak úmyslem zákonodárce nepochybně nebylo chránit práva těch fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění ve smyslu §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Ustanovení §8 odst.4 téhož zákona by proto nemělo být chápáno jako "absolutní" překážka pro vydání pozemku, nýbrž pouze jako překážka obecná, která však - v konkrétním případě při nabytí pozemku v souvislosti s nabytím vlastnictví ke stavbě - nemůže bránit vydání věci při splnění podmínek ustanovení §4 odst.2 cit. zákona. S tímto právním závěrem není v rozporu ani nález Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 142/94 (viz Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 45, str.11 a násl.), neboť v tomto nálezu - na nějž ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukazuje Nejvyšší soud ČR - Ústavní soud toliko vyslovil právní názor, že ustanovení §8 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. nerozeznává mezi zastavěným a nezastavěným pozemkem a vztahuje se nadále "také na veškeré nezastavěné pozemky, k nimž v minulosti bylo zřízeno právo osobního užívání". V uvedeném případě však navrhovatelé "požadovali vydání předmětného pozemku zároveň s vydáním budovy, a to přesto, že ani podmínky §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nebyly naplněny". Pro úplnost a bez ohledu na danou věc je třeba připomenout, že kdyby v jakékoli věci, o níž rozhodl nejprve nálezem senát Ústavního soudu, zaujalo následně plénum Ústavního soudu názor odlišný, byl by senát ve svém dalším rozhodování tímto názorem bez pochyby vázán. Jestliže tedy, s ohledem na výše uvedené, Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší soud ČR v posuzované věci stěžovatelů zaujaly názor opačný, než který vyplývá z citovaného nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 83/1999 ve Sbírce zákonů, jenž poskytl dostatečnou oporu pro ústavně konformní interpretaci sporného ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat, že tyto obecné soudy v důsledku uplatněné doslovné interpretace, jež je zcela jednoznačně v rozporu se smyslem restitučního zákona č. 87/1991 Sb. i obecně chápanými principy spravedlnosti, neposkytly právům stěžovatelů dostatečnou ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR. Rozhodnutí obecných soudů v dané věci nejsou v souladu také s čl. 1 Listiny, z něhož plyne povinnost soudů dbát rovnosti v právech, čemuž korespondují základní práva účastníků založená na principu rovnosti. Rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům totiž zakládá, kromě jiného, právo na stejné rozhodování ve stejných případech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva. Jedná se proto o porušení principu rovnosti v právech tam, kde obecné soudy neposkytnou účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ač již tato ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána. Takovýto postup obecných soudů je nutno hodnotit z ústavního hlediska jako nepřípustný, neboť jeho důsledkem je nerovnost v základních právech. Ze všech uvedených důvodů, s poukazem na porušení základních práv plynoucích z čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i na porušení čl. 90 Ústavy, Ústavní soud podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl a napadené výroky rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.7.2000, sp. zn. 28 Cdo 1585/99 a 28 Cdo 1587/99 zrušil; současně Ústavní soud z důvodu procesní ekonomie zrušil i napadené výroky rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.12.1998, sp. zn. 9 Co 826/98, aby bylo možno bez dalšího prodlení přikročit k meritornímu projednání restitučního nároku. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. 4. 2001