ECLI:CZ:US:2007:3.US.663.06.1
sp. zn. III. ÚS 663/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila jako soudce zpravodaje ve věci ústavní stížnosti T. P., právně zastoupeného Mgr. Petrem Kočím, advokátem se sídlem Na Šťáhlavce 1105/16, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. července 2006 sp. zn. Vol 51/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví blíže označeného usnesení Nejvyššího správního soudu (dále jen ,,napadené usnesení"), neboť jím dle názoru stěžovatele mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené článkem 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina" ) a článkem 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ,,Úmluva").
Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu byl zčásti zamítnut a zčásti odmítnut stěžovatelův návrh ze dne 15. 6. 2006, jímž se stěžovatel domáhal určení neplatnosti volby poslanců a náhradníků zvolených ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konaných ve dnech 2. a 3. 6. 2006 (dále jen ,,volební stížnost", resp. ,,parlamentní volby").
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí a dalšího spisového materiálu, požadoval stěžovatel, jenž je zapsán do stálého seznamu voličů ve volebním okrsku patřícím pod volební kraj Hlavního města Prahy, aby Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení §87 odst. 1 a 5 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů (dále jen "volební zákon") vyslovil neplatnost volby všech poslanců a jejich náhradníků zvolených do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve volbách konaných ve dnech 2. a 3. června 2006. Pro případ, že jmenovaný soud neshledá protiústavnost části §87 odst. 1 volebního zákona, stěžovatel alternativně navrhoval, aby tento soud vyslovil neplatnost volby všech poslanců a jejich náhradníků zvolených v těchto volbách ve volebním kraji Hlavní město Praha.
Svůj návrh Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatel odůvodnil tím, že podle ustanovení článku 18 Ústavy ČR (dále jen ,,Ústava") se volby do Poslanecké sněmovny konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásad poměrného zastoupení. Protože procedura sčítání hlasů zakotvená ustanovením §26 věta 2 a §49 až §51 volebního zákona je dle názoru stěžovatele s tímto principem v rozporu, stěžovatel navrhoval, aby uvedený soud před meritorním projednáním návrhu stěžovatele řízení podle ustanovení §48 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), přerušil a věc předložil v souladu s ustanovením článku 95 odst. 2 Ústavy Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení uvedené části volebního zákona. Zároveň s tím měl dle návrhu stěžovatele být Ústavnímu soudu obecným soudem předložen návrh na zrušení části ustanovení §87 odst. 1 volebního zákona, konkrétně textu "zapsaný do stálého seznamu ve volebním okrsku, kde byl poslanec volen", neboť takové omezení aktivní žalobní legitimace voliče stěžovatel považuje za protiústavní.
K principu poměrného zastoupení a k možné deformaci tohoto principu stěžovatel v řízení před Nejvyšším správním soudem odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 42/2000. Stěžovatel ve volební stížnosti poukazoval na skutečnost, že zvolená D´Hondtova volební formule ve spojení s rozdílnou velikostí jednotlivých volebních krajů vedla v parlamentních volbách k výsledku, podle něhož Strana zelených potřebovala k zisku jednoho mandátu téměř dvojnásobek hlasů než Občanská demokratická strana (dále je ,,ODS"). Konkrétně u ODS činí počet hlasů na jeden mandát 23 364, u České strany sociálně demokratické (dále jen ,,ČSSD") 23 363, u Komunistické strany Čech a Moravy (dále jen ,,KSČM") 26 359, u Křesťanské a demokratické unie-Čs. strany lidové (dále jen ,,KDU-ČSL") 29 747 a u Strany zelených 56 081. Stěžovatel poukazoval na zjevný nepoměr mezi volebním výsledkem Strany zelených a KDU-ČSL, které, ačkoli získaly srovnatelný počet voličských hlasů, mají být ve Sněmovně zastoupeny výrazně nestejně jen proto, že voličské preference Strany zelených jsou rozptýleny přibližně rovnoměrně mezi jednotlivými volebními kraji, zatímco voličská přízeň KDU-ČSL je z územního hlediska nerovnoměrná. Stávající podoba volebního zákona proto dle stěžovatele vyvolává stejné protiústavní efekty jako jeho podoba dřívější, v podstatných částech zrušená citovaným nálezem Ústavního soudu jako protiústavní.
Stěžovatel ve volební stížnosti uvedl, že jím tvrzená protiústavnost vzniklého stavu je vyvolána rovněž nerovností mezi voliči a voličskými hlasy. Stěžovatel uvádí počty voličů v jednotlivých krajích a poukazuje na skutečnost, že mezi krajem s největším a s nejmenším počtem oprávněných voličů je více než čtyřnásobný rozdíl a tento rozdíl dále prohlubuje D´Hondtova volební formule. To vede k výsledku, že podmínka poměrného zastoupení je dle jeho názoru naplněna prakticky jen ve velkých volebních krajích, zatímco v krajích malých je situace jiná. Stěžovatel ve volební stížnosti poukázal na skutečnost, že nejvýrazněji byla uvedeným způsobem poškozena Strana zelených v Libereckém kraji, kde sice získala největší volební úspěch v rámci všech krajů (9,58%), nicméně jí v tomto kraji nepřipadl ani jeden z osmi přidělovaných mandátů. Stěžovatel z toho dovozuje, že chce-li volič zapsaný do seznamu voličů v některém z malých volebních krajů, aby jeho hlas přispěl k vyššímu počtu mandátů politické strany, u níž lze očekávat výsledek v rozmezí 5-10% hlasů, může tak učinit pouze volbou v jiném volebním kraji na základě voličského průkazu. V tomto směru stěžovatel odkazuje např. na ustanovení §3 odst. 3 německého volebního zákona, podle něhož se počet voličů ve volebních krajích může od průměru odchylovat do 15% a pokud tato odchylka činí 25%, musí dojít k jejich novému rozdělení. V projednávaném případě je rozdíl mezi ideálně poměrným a skutečným počtem mandátů více než dvojnásobný, což dle názoru stěžovatele znamená porušení poměrného volebního principu i porušení principu rovnosti hlasování.
Stěžovatel ve své volební stížnosti zároveň tvrdil, že porušení zákona při volbě poslance (jeho náhradníka) zasahuje do veřejného subjektivního práva všech občanů České republiky. Omezení práva napadnout tento zásah pouze na ty osoby, které byly oprávněny nezákonně zvoleného kandidáta volit, je dle názoru stěžovatele vykročením z mezí ústavnosti. Stěžovatel proto ustanovení §87 odst. 1 volebního zákona považuje za neústavní odepření přístupu k soudu a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud věc předložil Ústavnímu soudu.
Stěžovatel ve volební stížnosti zdůraznil, že je dle jeho názoru namístě vyslovit neplatnost volby všech poslanců i náhradníků. Protože si však stěžovatel byl vědom toho, že v případě občana není jasné, zda může navrhnout vyslovení neplatnosti voleb všech kandidátů, podal obecnému soudu alternativní petit, který požaduje vyslovení neplatnosti volby všech kandidátů zvolených ve volebním kraji Hlavního města Praha a jejich náhradníků.
Nejvyšší správní soud poté, co si vyžádal vyjádření Státní volební komise a všech poslanců zvolených ve volebním kraji Hlavního města Prahy, rozhodl o volební stížnosti tak, že návrh stěžovatele na neplatnost volby kandidátů v části týkající se kandidátů zvolených ve volebním kraji Hlavní město Praha jako nedůvodný dle §90 s. ř. s. zamítl. Zbývající část návrhu (tzn. ve vztahu k volbě kandidátů z ostatních 13 volebních krajů) Nejvyšší správní soud z důvodu chybějící aktivní legitimace navrhovatele odmítl dle §46 odst. 1 c) s. ř. s.
II.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel nejprve namítl, že Nejvyšší správní soud pominul část VII. stěžovatelovy volební stížnosti, v níž zevrubně vysvětloval, proč nepokládá předmětná ustanovení volebního zákona za ústavně konformní, a to pro výše uvedený stěžovatelem tvrzený rozpor s článkem 36 odst. 2 Listiny. Porušení svého základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy stěžovatel spatřuje v tom, že se obecný soud dle jeho názoru s obsahem volební stížnosti vůbec neseznámil. Stěžovatel dále namítá, že je mu obecným soudem v odůvodnění napadeného usnesení nesprávně podsouván návrh na zrušení celého ustanovení §87 odst. 1 volebního zákona, ač on svým návrhem usiloval toliko o zrušení formulace ,,zapsaný do stálého seznamu ve volebním okrsku, kde byl poslanec volen" . Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvádí svůj vlastní návrh modifikovaného ustanovení volebního zákona a zdůrazňuje, že smyslem jeho návrhu nebylo odstranění v citovaném usnesení upraveného opravného prostředku, ale naopak rozšíření aktivní věcné legitimace k podání volební stížnosti pro všechny občany, nikoli pouze na potenciální voliče příslušného kandidáta.
Stěžovatel dále polemizuje s právním názorem obecného soudu, vyjádřeným v napadeném usnesení; na rozdíl od Nejvyššího správního soudu stěžovatel neshledává logickou souvislost mezi rozsahem volebního práva a rozsahem možnosti napadnout nezákonnost, resp. neústavnost volby. Stěžovatel namítá, že rozsah aktivní volební legitimace má reflektovat skutečnost, že zvolení poslanci a senátoři výkonem své pravomoci, zejména v oblasti legislativy, zasahují do právní sféry všech občanů, a proběhne-li tedy volba některého z nich vadným způsobem, právní zájem na nápravě takového stavu svědčí každému, jehož práva tím byla dotčena, nikoli pouze jeho voličům. Stěžovatel uvádí, že jím tvrzená nesprávnost argumentace Nejvyššího správního soudu vynikne zvlášť v případech, kdy byl výsledek volby těsný (tzv. ,,volební pat"), jak tomu bylo v napadených parlamentních volbách, neboť tím značně vzrůstá význam regulérnosti volby každého jednotlivého poslance. Zájem na zákonnosti volby každého poslance svědčí každému občanovi a nikoli pouze těm voličům, kteří daného poslance měli možnost volit. Stěžovatel odkazuje na bližší odůvodnění volební stížnosti ohledně jím tvrzené kolize §87 odst. 1 volebního zákona s cit. článkem 36 odst. 2 Listiny, podle nějž každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, musí mít možnost obrátit se na soud (popř. jiný orgán), aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Z téhož důvodu je dle názoru stěžovatele na místě zrušit pro rozpor s ust. článku 36 odst. 2 Listiny i výrok II. napadeného usnesení, jímž Nejvyšší správní soud volební stížnost odmítl a tím stěžovateli dle jeho názoru upřel přístup k soudu. Stěžovatel zdůrazňuje vázanost soudu zákonem a jeho povinnost řízení přerušit a postoupit věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení zákonného ustanovení, o němž soud dojde k přesvědčení, že není ústavně konformní.
V souladu se svou argumentací před obecným soudem stěžovatel i v ústavní stížnosti hodnotí platný volební zákon z hlediska principů poměrného zastoupení a rovnosti volebního práva, jež jsou zakotveny v článku 18 odst. 1 Ústavy a odkazuje při tom jako již dříve na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/2000. Stěžovatel přitom opět kritizuje současný volební systém, způsobilý vést k výraznému nepoměru mezi počtem voličských hlasů potřebných k zisku jednoho mandátu a jež v důsledku toho dle názoru stěžovatele již vůbec nelze za systém poměrného zastoupení považovat. Stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu k úvaze, zda není na místě derogace příslušných ustanovení volebního zákona, vede-li volební systém k rozdílu voličských hlasů připadajících na jeden mandát mezi dvěma stranami v poměru 1: 2,40.
Stěžovatel dále namítá, že předmětem jeho volební stížnosti není vymezení vyšších územně samosprávných celků, tzn. krajů, jak mu dle jeho názoru nesprávně podsouvá obecný soud. Předmětem jeho kritiky je toliko automatické využití zmíněných správních krajů jako krajů volebních. Stěžovatel dále vytýká obecnému soudu, že nesprávně porozuměl znění německého volebního zákona, jímž stěžovatel ve své volební stížnosti argumentoval a polemizuje s dalšími závěry, jež obecný soud na základě dle stěžovatele chybného výkladu německého zákona učinil. Dále stěžovatel pokračuje v argumentaci ústavními předpisy jiných států, jejichž volební systémy porovnává s volebním zákonem platným v ČR. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že v návrhu na zrušení ust. §49 až 51 volebního zákona nepolemizoval s účelností uplatnění D´Hondtova přepočítávacího pravidla in abstracto, jak mu dle jeho názoru podsouvá obecný soud, nýbrž na základě zcela konkrétních výsledků voleb dochází k závěru, že tato metoda, je-li aplikována ve spojení s nestejnou velikostí volebních krajů a s takovým počtem volebních krajů, jaký je zákonem stanoven, vede nutně k tomu, že velké strany jsou před malými zvýhodněny do té míry, že nutně vzniká otázka, zda takové narušení principu poměrného zastoupení nedosáhlo ústavní dimense a není třeba takovou úpravu volebního zákona označit za ústavně nekonformní.
Pokud jde o návrh na zrušení §49 volebního zákona, stěžovatel opět namítá, že obecný soud jeho argumentaci nepochopil, odvolal-li se v ústavní stížností napadeném rozhodnutí na již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/2000 a dovodil, že je dána překážka rei iudicatae, jež brání, aby Ústavní soud rozhodoval o ústavnosti tohoto ustanovení. Stěžovatel takový závěr označuje rovněž za nepochopení platného znění zákona o Ústavním soudu. Zdůrazňuje, že předně navrhl zrušení ustanovení §49 volebního zákona toliko proto, že to tvoří s ustanovením §50 a §51 funkční a logický celek, a je-li napadána metoda přepočtu hlasů na mandáty, je nutné učinit tak systematicky, souhrnným návrhem na zrušení všech právních norem, které tvoří jeden celek; stěžovatel zdůrazňuje, že ve volební stížnosti netvrdí, že by předmětné ustanovení (jež implementuje tzv. uzavírací klauzuli) bylo samo o sobě nutně protiústavní, byť pro takový názor by dle stěžovatele bylo lze najít řadu přesvědčivých argumentů. Stěžovatel dále argumentuje ust. §35 zákona o Ústavním soudu, jež nelze vykládat tak, že by nebylo možné projednat návrh na zrušení určitého zákona nebo jeho ustanovení jen proto, že takový návrh byl Ústavním soudem již jednou, ve věci jiného navrhovatele, odmítnut nebo zamítnut, zejména jestliže předmětné ustanovení bylo napadáno z jiného důvodu a s jinou právní argumentací, eventuálně ve světle jiných skutkových okolností rozhodované věci. Na tom dle názoru stěžovatele nic nemění ani ustanovení o obecné závaznosti judikatury Ústavního soudu (článek 89 odst. 2 Ústavy). Stěžovatel v této souvislosti dále považuje za potřebné upozornit i na ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu, upravující postup v případě, že senát Ústavního soudu dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru vysloveného v předchozím nálezu.
Stěžovatel upozorňuje na vyjádření Nejvyššího správního soudu v závěru napadeného usnesení, z něhož dle jeho názoru vyplývá, že tento soud sdílí určitou míru pochybností o vhodnosti současné úpravy volebního zákona, nenahlíží však, jak tuto situaci jednoduše řešit a tvrdí, že zajistit nápravu je především věcí samotného zákonodárce. Stěžovatel nesouhlasí s názorem obecného soudu, podle nějž by stěžovatelem požadované zrušení citovaných ustanovení volebního zákona mohlo vyvolat závažné komplikace. Stěžovatel podotýká, že v úvahu přichází vymezení volebních krajů částečně nebo zcela nezávisle na správním členění státu, jak je tomu v případě voleb senátních. Jakkoli je skutečně věcí zákonodárce, aby zjednal nápravu, nelze dle názoru stěžovatele očekávat, že tak učiní z vlastního popudu, ale měl by k tomu být přinucen derogací těch ustanovení volebního zákona, která je dle názoru stěžovatele nutno pokládat za protiústavní.
Stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud napadeným usnesením zcela rezignoval na své ústavně vymezené povinnosti, když místo toho, aby své pochybnosti o ústavnosti stávající úpravy vtělil do návrhu na zrušení příslušných částí zákona a věc delegoval Ústavnímu soudu, který je k takovému posouzení příslušný, stěžovatelovu volební stížnost jako nedůvodnou zamítl. Stěžovatel dále konstatuje, že v kontextu všech dalších usnesení, jimiž se Nejvyšší správní soud vypořádal s volebními stížnostmi jiných navrhovatelů, lze v postupu tohoto soudu shledat jistý rys formalismu: dle názoru stěžovatele má uvedený soud tendenci věcně závažné námitky navrhovatelů i skutková zjištění bagatelizovat, takže celý proces přezkumu zákonnosti voleb se stal víceméně formálním aktem s předem daným výsledkem, který bylo nutné toliko s potřebnou mírou sofistikovanosti odůvodnit.
Z důvodů výše naznačených stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud po projednání jeho ústavní stížnosti vydal nález, jímž by zrušil ustanovení §26 věta 2, §49 až 51 a část textu ustanovení §87 odst. 1 znějící ,,zapsaný do stálého seznamu ve volebním okrsku, kde byl poslanec volen" zákona č. 247/1995 Sb. o volbách do Parlamentu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že tato ustanovení odporují ust. článku 18 odst. 1 Ústavy a článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dále stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud vyslovil, že napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu bylo porušeno stěžovatelovo právo na přístup k soudu ve smyslu ustanovení článku 36 odst. 1 a 2 Listiny, a stěžovateli nebyla poskytnuta ochrana jeho volebního práva, zakotveného ust. článku 18 odst. 1 Ústavy.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle §74 cit. zákona může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis (srov. článek 87 odst. 1 písm. a) Ústavy a §64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Podle článku 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle článku 95 odst. 2 Ústavy, dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu (srov. i článek 112 Ústavy a §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Podstatou argumentace projednávané ústavní stížnosti je názor navrhovatele, že Nejvyšší správní soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, když nevyhověl jeho návrhu a nepostupoval ohledně jím blíže označených ustanovení volebního zákona podle článku 95 odst. 2 Ústavy a §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud takový názor nesdílí.
Předně je třeba připomenout smysl posledně citovaného článku Ústavy, jenž vychází z principu koncentrované ochrany ústavnosti a spolu s dalšími ustanoveními (článek 4, článek 83 a násl. Ústavy) definuje vzájemný vztah obecných soudů a soudu Ústavního. Základní význam tohoto ustanovení spočívá jednak v tom, že rozhodování o ústavní konformitě příslušného zákona svěřuje výhradně Ústavnímu soudu (srov. článek 95 odst. 1 Ústavy a contrario), jednak vyjadřuje právo a zároveň povinnost obecného soudu obrátit se o pomoc k Ústavnímu soudu v okamžiku, kdy je přesvědčen, že určitý zákon pro výše uvedený rozpor nelze aplikovat. Jak již Ústavní soud konstatoval mimo jiné v nálezu sp. zn. I. ÚS 30/94 (nález ze dne 6. června 1995, uveřejněný pod č. 26 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR) a v nálezu sp. zn. II. ÚS 87/06 (nález ze dne 11. července 1996, č. 66, sv. 5 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), nezakládá ustanovení článku 95 odst. 2 Ústavy subjektivní veřejné právo, nýbrž je jen jednou z institucionálních záruk ochrany ústavnosti a složkou právního státu. Obecné soudy jsou při svém rozhodování nezávislé, mají možnost k závěru podle článku 95 odst. 2 Ústavy nedospět, uplatní-li však strana takový návrh, je třeba, aby soud o něm rozhodl nebo jinak vyjádřil své stanovisko k tvrzenému rozporu.
V projednávaném případě obecný soud z takto vymezeného rámce v žádném případě nevykročil, s argumentací stěžovatele se náležitě vypořádal a své závěry obšírně a logicky odůvodnil. Lze jen přisvědčit vyjádření Nejvyššího správního soudu, že úkolem obecného soudu z hlediska článku 95 odst. 2 Ústavy není hodnocení vhodnosti právní úpravy, ale toliko zvážení její ústavní konformity. Jedině odůvodněné vnitřní přesvědčení obecného soudu o rozporu aplikovaného zákona s předpisem ústavní právní síly je s to vyvolat překážku v řízení, kterou svým rozhodnutím odstraní Ústavní soud. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ač lze sdílet pochyby navrhovatele o vhodnosti platného znění volebního zákona, nelze sdílet jeho přesvědčení o protiústavnosti stěžovatelem napadených ustanovení, přičemž obecný soud tyto své závěry srozumitelně a logicky rozvedl. Za této situace, kdy chybí odůvodněné přesvědčení obecného soudu o rozporu ve smyslu cit. článku Ústavy výše uvedené intenzity, bylo by naopak porušením příslušného ustanovení zákona [§48 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], pokud by obecný soud řízení zastavil a domáhal se rozhodnutí obecného soudu (srov. i článek 2 odst. 3 Ústavy). V projednávaném případě tudíž nelze hovořit o porušení práva na spravedlivý proces, jež stěžovatel mylně zaměňuje s právem na úspěch ve věci v řízení před obecným soudem, jež ovšem žádné ochrany ze strany Ústavního soudu nepožívá.
Pokud jde o otázku ústavní konformity §87 odst. 1 volebního zákona, touto se Ústavní soud zabýval již ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 540/02, publikovaném in: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 35, str. 603 a násl., Ústavní soud konstatuje, že procesní prostředek podle ust. §87 odst. 1 volebního zákona neslouží primárně k ochraně subjektivního volebního práva jednotlivce, nýbrž především zajištění objektivnosti demokratické volby jako takové. S tímto primárním účelem však není v rozporu vymezení subjektů oprávněných k podání uvedeného procesního prostředku dle citovaného ustanovení volebního zákona. Aktivní žalobní legitimace občanů zapsaných do stálého seznamu ve volebním okrsku, kde byl volen poslanec, jehož volba má být napadena, vyjadřuje princip kontroly občana právního státu nad volbou konkrétních kandidátů, jíž se jako volič mohl účastnit. V takovémto omezení aktivní žalobní legitimace nelze spatřovat porušení kteréhokoli z ústavních principů, jak správně v napadeném rozhodnutí dovodil i obecný soud: Realizuje-li se volební právo občana v určitém volebním okrsku, je logické, že uvedená žalobní legitimace občana by neměla být rozšířena nad rozsah jeho volebního práva. Obdobně lze souhlasit se závěry Nejvyššího správního soudu, konstatoval-li, že možnost dosáhnout zpochybnění neplatnosti volby všech kandidátů zvolených na území státu je dána především politickým stranám, a to i vzhledem ke znění článku 5 Ústavy.
K vlastní otázce ústavní konformity vymezení volebních krajů a procedury sčítání hlasů, zakotvených v ustanovení §26 věta 2 a §49 až §51 volebního zákona, Ústavní soud může toliko odkázat na argumentaci uvedenou v své starší judikatuře k článku 18 odst. 1 Ústavy, zejména na zásadní nález sp. zn. Pl. ÚS 42/2000. Je to právě kontrast mezi právní úpravou zrušenou tímto nálezem a platnými předpisy, z nějž lze vyvodit další závěry ohledně přípustných většinových prvků v rámci systému poměrného zastoupení. Ústavní soud v citovaném nálezu označil za rozpornou s článkem 18 odst. 1 Ústavy takovou koncentraci integračních prvků ve volebním předpise, jež by ve svém souhrnu produkovala účinky systému většinového. Tak tomu bylo v případě nálezem Ústavního soudu zrušených ustanovení volebního zákona ve znění jeho novely z roku 2000. Změny volebního zákona provedené zákonem č. 204/2000 Sb. totiž byly s to umožnit sestavit nekoaliční ,,jednobarevnou" většinovou vládu i v případech, kdy by vítězná politická strana získala jen něco více než 30% hlasů. Naopak integrační prvky obsažené v nyní platné právní úpravě, byť vedou k patrnému znevýhodnění malých politických subjektů, neznamenají ani zdaleka příklon k většinovému volebnímu modelu.
K aspektům rovnosti volebního práva se již Ústavní soud vyjadřoval ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/96 (č. 88/1997 Sb.). Ústavní soud konstatoval, že jisté omezení diferenciace při rozdělování mandátů je nevyhnutelné, a proto přípustné. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že cílem voleb není pouze vyjádření politické vůle jednotlivých voličů a pořízení jen diferencovaného zrcadlového obrazu názorových proudů a politických postojů voličů, nýbrž především utvoření funkčního a akceschopného parlamentního systému. Tento závěr lze vztáhnout i na argumentaci stěžovatele, jak ostatně v napadeném rozhodnutí učinil i Nejvyšší správní soud.
Po zvážení výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že návrhům stěžovatele, obsaženým v ústavní stížnosti, nelze vyhovět. Ústavní soud byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu