ECLI:CZ:US:2006:3.US.675.05
sp. zn. III. ÚS 675/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. března 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MH CIRUS spol. s r. o., se sídlem Postoloprty, Marxovo náměstí 96, zastoupené JUDr. Václavem Hlavínem, advokátem v Praze 6, Zavadilova 5, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 46 K 31/2001, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 2 Ko 62/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 236/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 21. 12. 2005 napadla stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 236/2003, jakož i jemu předcházející usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 2 Ko 62/2002, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 46 K 31/2001, s tím, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejího práva zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně i práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotvené v čl. 36 Listiny.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, výše označeným usnesením krajského soudu byl na návrh věřitele PERI, spol. s r. o. (dále jen "navrhovatel"), podaný dne 12. 6. 2001, na majetek stěžovatelky prohlášen konkurz a správcem konkurzní podstaty ustanoven Ing. Z. K. K odvolání stěžovatele pak Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí krajského soudu usnesením napadeným touto ústavní stížností jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.), přičemž konstatoval, že navrhovatel má splatnou pohledávku za stěžovatelkou, i když nelze její výši přesně zjistit, a tak má aktivní legitimaci (§4 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání; dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"); jde-li o "mnohost" věřitelů (§1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání), stěžovatel dluží určité částky VZP a OSSZ a dohodu s těmito úřady o splátkách nedodržuje. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR shora označeným usnesením odmítl s tím, že není podle §238a odst. 1 písm. a) ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v jejím případě nebyly naplněny zákonné znaky úpadku ve smyslu §1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, resp. že ke dni prohlášení konkurzu neměla nejméně dva věřitele, z nichž každý měl proti ní pohledávku po lhůtě splatnosti. Přitom argumentuje tím, že stav úpadku dlužníka je možno zjistit poměrně exaktními metodami, a tak si stran toho nechala vyhotovit odborné posudky a vyjádření. Z odborného vyjádření daňového poradce Ing. J. M. ze dne 6. 10. 2004 mělo vyplynout, že ke dni 31. 12. 2000, resp. 31. 12. 2001, nevznikly důvody pro existenci úpadku, neboť stěžovatelka byla schopna plnit své závazky po splatnosti v průměrné době 82 dnů, resp. 87 dnů, a nezastavila platby, ze znaleckého posudku Ing. Doc. F. N., CSc., ze dne 15. 12. 2002 mělo vyplynout, že pohledávka navrhovatele za stěžovatelkou nevznikla, ale že naopak vznikla pohledávka stěžovatelky za navrhovatelem, a ze znaleckého posudku Ing. L. R. 22. 2. 2005 mělo vyplynout, že stěžovatelka nebyla v roce 2001 v úpadku a že doba splatnosti závazků je výrazně pod hranicí 180 dní. Dále stěžovatelka tvrdí, že navrhovatel nepředložil jediný přesvědčivý důkaz o existenci splatné pohledávky. Přitom zpochybňuje správnost postupu obecných soudů, které v tomto bodě vycházely z listin, jak jsou uvedeny v odůvodnění jejich rozhodnutí, když tvrdí, že po celou dobu trvání jejich smluvního vztahu zjišťovala při dílčích inventarizacích zásadní rozdíly mezi účtovanou sumou nájemného a množství převzatého zboží, za které mělo být nájemné příslušnou fakturou účtováno, přičemž obchodní spor mezi nimi se transformoval na úpadek. Ke svému faxovému podání ze dne 28. 8. 2000 stěžovatelka uvádí, že bylo navrhovateli zasláno z důvodu kontroly účetní evidence a že jej v žádném případě nelze považovat za uznání závazku, za tento akt nelze ani považovat samotnou evidenci faktury. V souvislosti s tím stěžovatelka upozorňuje, že faktury byly navrhovatelem doručovány daleko dříve než doklad o převzetí zboží a evidovány byly na základě jejího předpokladu, že jejich obsah je ve shodě s údaji o dokladu o předání a převzetí zboží. Navrhovatel prý odstoupil od smlouvy s tím, že stěžovatelka neustále zpochybňovala jeho pohledávky a požadovala nějaké doklady, avšak to byl s ohledem na okolnosti případu, kdy jí byly zasílány neprůkazné doklady, legitimní požadavek. Stěžovatelka rovněž namítá, že dohody o splátkových kalendářích s některými subjekty (OSSZ Louny a VZP Louny) k závěru o její neschopnosti po delší dobu hradit splatné závazky nesvědčí, přičemž poukazuje na odborné vyjádření Ing. J. M. a znalecký posudek Ing. L. R. Závěrem stěžovatelka upozorňuje, že správce konkurzní podstaty pohledávku navrhovatele nejprve popřel, ale na "doporučení" soudce své rozhodnutí - nepochybně kvůli své ekonomické závislosti na soudci - změnil. Důvodem mělo být, že by působilo nevěrohodně, aby byla pohledávka jediného subjektu, na jehož návrh byl konkurz prohlášen, nakonec popřena. Vzhledem k výše uvedenému má stěžovatelka za to, že uvedené soudy nesplnily zákonem uloženou povinnost, aby rozhodovaly na základě zjištěného skutkového stavu věci, aby provedené důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, a aby v odůvodnění svého rozhodnutí jasně vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a jakými úvahami se přitom řídily. Přitom dle jejího přesvědčení nebylo prokázáno, že by navrhovatel byl ve věci aktivně věcně legitimován a ani že by nebyla schopna hradit více věřitelům své splatné závazky po delší dobu. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh podaný včas a i co do ostatních formálních náležitostí v souladu se zákonem, avšak že se jedná o návrh, jenž nutno považovat za zjevně neopodstatněný. V řízení před Ústavní soudem se za zjevně neopodstatněnou pokládá ústavní stížnost, jíž chybí ústavněprávní dimenze. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, je tomu tak obvykle tehdy, jestliže napadené rozhodnutí postrádá způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.
V ústavní stížnosti stěžovatelka v podstatě namítá, že rozhodnutí, jímž byl na její majetek vyhlášen konkurz, je vadné, neboť nebylo prokázáno, že navrhovatel je legitimován k podání návrhu (§4 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání), stejně tak nebyla prokázána skutečnost úpadku ve smyslu §1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, přičemž předkládá důkazy, které tato její tvrzení mají podporovat.
Nutno předeslat, že dle již ustálené judikatury Ústavního soudu vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že příslušný proces (v obecném slova smyslu) je zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, přičemž jejich vymezení se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy, což ostatně Ústavní soud stvrzuje svou konstantní judikaturou, dle níž tomuto soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. Výjimku pak tvoří ty případy, kdy skutkové (a následně právní) závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34).
Jde-li o otázku aktivní legitimace, touto se zabýval jak krajský soud, tak především vrchní soud, jenž v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil, z jakých důkazů, resp. podkladů při svém rozhodování vycházel a jak tyto hodnotil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje v obecné rovině nesouhlas s příslušnými závěry obecných soudů, přičemž předkládá svou vlastní verzi stavu věci, avšak pokud jde o nějaké konkrétní, natož z hlediska ústavnosti relevantní vady (viz výše) v tomto hodnotícím procesu, týkajícím se listin předložených navrhovatelem za účelem doložení existence splatné pohledávky (viz zejména str. 3 až 5 rozsudku odvolacího soudu), tyto stěžovatelkou označeny nejsou. Namítá-li stěžovatelka v této souvislosti pouze, že faxové podání ze dne 28. 8. 2000 nelze považovat za uznání závazku, tuto námitku stěžovatelka již uplatnila v řízení před obecnými soudy a tyto se s ní vypořádaly, přičemž z napadených rozhodnutí neplyne, že by jimi za takový právní úkon byla uvedená listina považována, přičemž nic nebrání tomu, aby jimi byla jako jeden z důkazů hodnocena. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá na podporu svých tvrzení důkaz znaleckým posudkem Doc. Ing. F. N., CSc. Obsahem tohoto posudku však není posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ale předestření skutkového stavu, což ovšem náleží soudům obecným (k tomuto viz také násl. odstavec).
Jestliže stěžovatelka popírá existenci zákonných podmínek úpadku a za tímto účelem předkládá Ústavnímu soudu nové důkazy, je třeba v prvé řadě upozornit, že úlohou Ústavního soudu není a nemůže být, protože by tak nahrazoval činnost soudů obecných, posuzování naplnění ustanovení §1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, ale přezkum ústavnosti jejich postupu, přičemž dokazování se provádí v zásadě jen za tímto účelem. Stěžovatelkou navrženými důkazy, které však v řízení před obecnými soudy, resp. před soudem prvního a druhého stupně uplatněny nebyly (a dovolací soud se jimi věcně zabývat vzhledem k ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. nemohl), má být prokázáno, že v jejím případě úpadek v rozhodné době nenastal.
Pokud by Ústavní soud odhlédl od toho, že znalecké posudky obsahují právní závěry, tedy že stěžovatelka v úpadku nebyla, kteréžto zjištění náleží pouze soudu, i v takovém případě napadená rozhodnutí, jde-li rovněž o tento stížností bod, z hlediska ústavnosti plně obstojí. Výklad a aplikace uvedeného ustanovení, konkrétně významu (obsahu) pojmů "není schopen plnit" či "po delší dobu", jak již bylo zmíněno shora, je totiž plně věcí obecných soudů a zásah Ústavního soudu připadá v úvahu až za situace, kdy v příslušném soudním rozhodování je obsažen prvek libovůle. To však v posuzované věci zjištěno nebylo, neboť závěru, že pokud dlužník dohodne s věřiteli (v daném případě s VZP Louny a OSSZ Louny) tzv. splátkový kalendář, jenž navíc ani nedodržuje (a toto stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybňuje), nemůže hradit své splatné závazky ve smyslu cit. ustanovení, nelze z hlediska formálního ani věcného cokoliv vytknout. Zbývá snad dodat, že skutečnost, že "doba splatnosti závazků je výrazně pod hranicí 180 dní", jež má plynout ze znaleckého posudku Ing. L. R., by jen správnost postupu obecných soudů potvrzovala.
Namítá-li stěžovatelka, že pohledávka navrhovatele byla původně správcem konkurzní podstaty popřena, nelze tuto skutečnost považovat za nějaký doklad její neexistence, a proto je nutno odmítnout ji jako irelevantní.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2006
Jan Musil
předseda senátu