ECLI:CZ:US:2013:3.US.706.11.2
sp. zn. III. ÚS 706/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2013 v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti Alpine Mayreder Bau GmbH, se sídlem v Rakouské republice, 5071 Wals, Alte Bundesstrasse 10, zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou se sídlem Sokolovská 47/73, 186 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010 č. j. 21 Cdo 4564/2009-358, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2009 č. j. 18 Co 184/2009-313 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. ledna 2009 č. j. 19 C 137/2007-297, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 4. 3. 2011 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jejich prostřednictvím došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv a svobod, zejména do práva na ochranu majetku a na spravedlivý proces podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky a společnosti AT 10 Vermögensverwaltung GmbH, směřující proti Mgr. Adamu Sigmundovi, správci konkursní podstaty úpadce UNO-CENTER, s. r. o. (dále jen "úpadce"), České dražební - spol. s r. o., a Best Properties South, a. s., na určení, že je neplatná smlouva uzavřená mezi správcem konkursní podstaty úpadce a Českou dražební - spol. s r. o. o provedení dražby, konané dne 21. 12. 2004 na základě dražební vyhlášky ze dne 15. 11. 2004 č. 23/2004 ohledně konkrétních nemovitostí v k. ú. Vysočany (výrok I), a že je neplatná i samotná tato dražba (výrok II). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu brojila dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením pro nepřípustnost odmítl s tím, že není přípustné ani na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že žalovaná Best Properties South, a. s., v dobrovolné dražbě vydražila nemovitosti, které byly součástí konkursní podstaty úpadce, za cenu podstatně nižší, než by bylo možno získat, pokud by zmíněná dobrovolná dražba proběhla v souladu se zákonem č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Protože stěžovatelka je konkursní věřitelkou úpadce, byla v důsledku vadného postupu správce konkursní podstaty poškozena. V návaznosti na to stěžovatelka vyslovuje nesouhlas s názory obecných soudů, že žalobci nemají aktivní věcnou legitimaci k vedení daného sporu ohledně určení neplatnosti dražby. Upozorňuje, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 20/2005 a 21 Cdo 32/2005, na která poukazoval soud prvního stupně, neplyne, že by výčet účastníků dražby ve smyslu §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách byl "absolutně konečný", přičemž Nejvyšší soud neřešil postavení subjektů, které měly zájem se dražby zúčastnit, avšak úmyslným jednáním navrhovatele nebo dražebníka jim to nebylo umožněno. Přitom takovou osobu je třeba považovat za účastníka dražby, jak má plynout z názoru vyjádřeného v odborné literatuře (Veselý/Rakovský/Mikešová/Šimonová: Zákon o veřejných dražbách, Komentář, C. H. Beck, 2001, s. 592). Uvedený názor pak stěžovatelka nepovažuje za "judikatorně překonaný", jak uvedl odvolací soud.
Stěžovatelka rovněž poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 930/2007 s tím, že na rozdíl od uvedené věci jí český právní řád neposkytuje žádný jiný prostředek právní ochrany a že se nemůže fakticky dožadovat uspokojení svých oprávněných požadavků vůči správci konkursní podstaty, neboť vzhledem k předpokládané výši jeho majetku nelze mít za to, že je schopen dostát svým závazkům, a to ani v případě, že by bylo vzato v úvahu standardní pojištění.
Z těchto důvodů má stěžovatelka za to, že jí byla odepřena spravedlnost, že protiprávní jednání bylo fakticky uznáno platným v důsledku formalistického rozhodování soudů a že je "trestána" za to, že zákonodárce přijal imperfektní normu, když nestanovil prostředky právní ochrany pro případ, že budou nezákonným provedením dražby poškozena práva osob stojících mimo dražební vztah. Výklad právních norem, provedený obecnými soudy, jde-li o otázku "účastníků dražby", je podle mínění stěžovatelky restriktivní, v rozporu s jejich obecně chápaným a akceptovaným smyslem, a nerespektující (tudíž) ústavní principy.
Stěžovatelka vyslovuje nesouhlas i se závěrem obecných soudů, že nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o provedení dražby, který obecné soudy opřely o svůj nesprávný právní názor o "nenapadnutelnosti" dražby. S ohledem na absenci "dalšího odůvodnění" nelze daný závěr argumentačně vyvrátit, přičemž takovéto nedostatečné odůvodnění je v rozporu s právem na spravedlivý proces. Současně však stěžovatelka argumentuje tím, že pokud je uvedená smlouva neplatná, má to vliv na určení platnosti samotné dražby.
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu soudu, že se nevypořádal s dovolacími důvody, resp. že bez řádného zdůvodnění její dovolání odmítl.
Závěrem uvádí, že stát v případě bankrotujících subjektů svěřil zásadní pravomoci do rukou správce konkursní podstaty, a pokud ten jedná protiprávně a není zde možnost, jak účinně chránit konkursní věřitele, měl by stát dbát na nápravu prostřednictvím soudní moci, a to tím, že vysloví neplatnost příslušného protiprávního úkonu.
II.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, takže Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. jestliže ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje své argumenty, resp. námitky, které použila či uplatnila již v řízení před obecnými soudy. Má jít o nesprávnou interpretaci a aplikaci ustanovení §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách při řešení otázky, zda lze stěžovatelku považovat za osobu oprávněnou k podání návrhu na vyslovení neplatnosti dražby, a dále o posouzení toho, zda má stěžovatelka naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o provedení dražby [§80 písm. c) o. s. ř.]. Jak patrno z napadených soudních rozhodnutí, soudy všech stupňů se těmito otázkami zabývaly a náležitě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
Podle ustanovení čl. 90 věty první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jsou to obecné soudy, kdo je povolán (především) k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a nelze jej proto považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Jde-li o vlastní vedení soudního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, Ústavní soud musí respektovat, že řešení těchto otázek je v zásadě věcí obecných soudů, a do daného rozhodovacího procesu může zasáhnout jen v případě takových (zásadních) pochybení, která mají za následek porušení ústavnosti; o jaké (tzv. kvalifikované) vady jde, je pak zřejmé z judikatury Ústavního soudu.
Z tohoto důvodu běžná polemika s řádně zdůvodněnými právními závěry obecných soudů opodstatněnost ústavní stížnosti principiálně není s to založit. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice namítá, že v důsledku nesprávného výkladu "podústavního" práva došlo i k porušení ústavnosti, neboť se nemůže domáhat ochrany svých práv, avšak v tomto ohledu jí Ústavní soud nemůže přisvědčit. Předně nutno podotknout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že by se sama chtěla zmíněné dražby zúčastnit, ale že měli existovat zájemci, kteří - pokud by se dražby zúčastnili - předmět dražby by vydražili za vyšší částku, a ona by tak (coby konkursní věřitelka) mohla z konkursní podstaty získat více. Má-li tedy spočívat dotčení práv stěžovatelky v tom, že eventuálně došlo ke škodě na jejím majetku, má stěžovatelka podle názoru Ústavního soudu možnost se domáhat náhrady na osobách, které jí tuto škodu způsobily, mj. na správci konkursní podstaty; úvahy o solventnosti tohoto správce jsou jen spekulací, která z hlediska právního posouzení věci nehraje roli. Dlužno dodat, že v tomto duchu se již vyjádřil odvolací soud.
K výkladu ustanovení §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách možno uvést, že pokud by byl přijat stěžovatelčin názor, mohl by se v podstatě každý domáhat vyslovení neplatnosti dražby s tvrzením, že měl v úmyslu se dražby zúčastnit, což by bylo v rozporu s principem ochrany práv nabyvatele předmětu dražby, kterou uvedené ustanovení zjevně sleduje. Navíc z napadeného usnesení Nejvyššího soudu lze vyvodit, že uvedený soud toto ustanovení vykládá šířeji, než by mohlo plynout z jeho gramatického výkladu, neboť bere v úvahu i situaci, kdy dražebník svým jednáním nebo opomenutím zabrání zájemci v účasti na dražbě; nicméně ani tato situace podle Nejvyššího soudu nenastala. Poukazuje-li stěžovatelka na rozsudek sp. zn. 21 Cdo 930/2007, Nejvyšší soud se v něm vyjádřil právě proti extenzivnímu výkladu §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách (v tehdy platném znění), když odmítl oprávnění dotčeného spoluvlastníka předmětu dražby požadovat vyslovení neplatnosti dražby. Není rovněž bez významu, že zákonodárce shledal okruh osob oprávněných napadat dražbu za příliš úzký, a tak jej zákonem č. 315/2006 Sb. rozšířil, nikoliv však s takovým výsledkem, jakého mělo být extenzivním výkladem zákona o veřejných dražbách v původním znění, jak stěžovatelčina uplatňovala, dosaženo.
Obecné soudy se rovněž náležitě zabývaly otázkou, zda stěžovatelka má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o provedení dražby. Nalézací soud dostatečně vysvětlil, že by takovéto určení nemělo pro stěžovatelku žádný význam, a to s odůvodněním, že samotná dražba napadnutelná není a na jejím výsledku by se požadovaným určením nic nezměnilo, přičemž odvolací i dovolací soud se s tímto názorem plně ztotožnily.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu