ECLI:CZ:US:2014:3.US.706.14.1
sp. zn. III. ÚS 706/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Strouhala, zastoupeného Mgr. Martinem Čumpelíkem, advokátem se sídlem Praha 1, V Kolkovně 921/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013 č. j. 21 Cdo 3038/2013-284, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013 č. j. 62 Co 77/2013-248 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. září 2012 č. j. 8 C 372/2011-188, spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností (doručenou Ústavnímu soudu datovou zprávou dne 21. 2. 2014), se domáhal stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdil, že jimi byla porušena jeho základní práva (především na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").
2. Obvodní soud napadeným rozsudkem zastavil řízení v části, ve které se žalobce domáhal určení, že pracovní poměr žalobce (stěžovatele) k žalovanému (MSB Legal, v. o. s.) trvá. Dále zamítl návrh v části, ve které se žalobce domáhal určení, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné žalovaným vůči žalobci dopisem ze dne 1. 11. 2011 je neplatné (výrok II). Soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel byl u žalovaného zaměstnán v hlavním pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ve funkci advokátního koncipienta. Ve dnech 24. 10. 2011 až 27. 10. 2011 provedl žalovaný kontrolu pracovních prostředků žalobce. Dne 2. 11. 2011 žalovaný doručil stěžovateli okamžité zrušení pracovního poměru. Podle textu listiny měl zaměstnavatel tři důvody okamžitého zrušení pracovního poměru. Prvním důvodem byla okolnost, že stěžovatel ve dnech 20. 9. 2011 a 11. 10. 2011 vykonával advokacii pro jiného advokáta. Jako důvod absence na pracovišti žalovaného přitom uvedl střevní problémy a školení koncipientů. Dalším důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru byla okolnost, že žalobce v období od srpna do října 2011 opakovaně na notebooku poskytnutém mu žalovaným pracoval na soukromých právních kauzách. Třetím důvodem pak byla okolnost, že žalobce v září 2011 předal žalovanému podklady, které měly posloužit k fakturaci klientovi, přičemž výkaz práce v těchto podkladech uváděl smýšlené práce odvedené žalobcem v rozsahu 9 hodin. Soud prvního stupně uzavřel, že skutky uvedené pod druhým a třetím bodem nemohou sloužit jako podklad okamžitého zrušení pracovního poměru. Ovšem prvním skutkem stěžovatel porušil zvlášť hrubým způsobem své povinnosti, neboť v uvedených dvou dnech skutečně zaslal žalovanému lživé emailové omluvy své nepřítomnosti v práci a navíc se v těchto dnech věnoval výkonu advokacie pro jiného advokáta bez souhlasu zaměstnavatele. Tím porušil pracovní povinnosti podle §38 odst. 1 písm. b) ve spojení s §301 písm. a), b) zákoníku práce (podle kterého mohou zaměstnanci vedle svého zaměstnání vykonávat výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, jen s jeho předchozím písemným souhlasem), a to zvlášť hrubým způsobem. Byly tak splněny podmínky podle §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce a žalovaný se stěžovatelem platně zrušil pracovní poměr.
3. Městský soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že opětovně poučil žalobce o povinnosti označit důkazy k prokázání jeho tvrzení, že měl písemný souhlas zaměstnavatele s výkonem činnosti advokacie pro jiného advokáta. Ovšem žalobce písemný souhlas nepředložil, jen uvedl, že disponoval ústním souhlasem. Proto odvolací soud uzavřel, že žalobce neunesl důkazní břemeno k prokázání písemného souhlasu zaměstnavatele. Poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. soudem první instance tedy nezakládalo vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve sporné věci, a to obzvláště za situace, kdy toto poučení bylo žalobci soudem prvního stupně již poskytnuto dostatečně určitě (neboť soud prvního stupně poučil stěžovatele o nutnosti prokázání toho, že měl souhlas k výkonu advokacie pro jiného advokáta), a pochybil jen tím, že ho nepoučil o nutnosti prokázání souhlasu ve formě písemné. Odvolací soud též potvrdil právní posouzení skutkového stavu. Již jen pouhá skutečnost, že žalobce vykonával v pracovní době bez vědomí svého zaměstnavatele advokacii pro jiného advokáta, je zvlášť závažné porušení povinnosti zaměstnance. Nejednalo se o ojedinělé porušení pracovních povinností, neboť je porušil ve dvou dnech, tedy opakovaně, když navíc svojí nepřítomnost v zaměstnání omluvil pokaždé smýšleným důvodem.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl a uvedl, že v dovolání byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá následující. Nejvyšší soud svoje rozhodnutí řádně neodůvodnil. Stěžovateli není zřejmé, z čeho Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatel uplatnil jiný důvod než uvedený v §241a o. s. ř. Obvodní soud porušil dvojinstančnost řízení, nevypořádal se mj. s veškerou argumentací stěžovatele či nepoučil dostatečně stěžovatele podle §118a o. s. ř.; tyto vady odstranil až městský soud, proti kterému však již není přípustný řádný opravný prostředek. Soudy měly provést výslech stěžovatele coby žalobce za účelem prokázání vědomosti jeho zaměstnavatele o stěžovatelově výkonu advokacie pro jiného advokáta. Podle stěžovatele soudy nereflektovaly judikaturu obecných soudů, podle kterých je třeba naplnění intenzity hrubého porušení pracovních povinností. Stěžovatel namítá, že obvodní soud vyšel z nepodložené úvahy, že měl stěžovatel užívání pracovního notebooku pro soukromé užívání zakázáno.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl žalobcem před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
9. Co do skutkové roviny řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu) a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. Jako orgán ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy Ústavní soud respektuje příslušnost obecných soudů rozhodovat v rámci kautel práva na spravedlivý proces o právech stran sporu a vykládat na základě odpovídajících skutkových zjištění předpisy obyčejného (podústavního) práva.
10. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že žaloba stěžovatele byla přijata, věcně posouzena nalézacím soudem a posléze i odvolacím soudem. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému skutkovému závěru, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými stěžovatelem. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo.
11. Za tohoto stavu nelze soudům - i pokud jde o právní posouzení věci - nic podstatného z hlediska poslání Ústavního soudu vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Samotná ústavní stížnost je pak především pokračováním v argumentaci stěžovatele, s jehož námitkami se soudy dostatečně vypořádaly.
12. V konkrétnostech dodává Ústavní soud následující. Stěžovatel namítá porušení principu dvojinstančnosti. Avšak vyloučení odvolacího (dovolacího) přezkumu občanskoprávních rozhodnutí není - v obecné rovině - v rozporu s ústavním pořádkem (zejména čl. 36 odst. 1 Listiny). Ústavní pořádek vyžaduje odvolání proti trestnímu rozsudku o vině či trestu (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a tam uvedené výjimky z práva na trestní odvolání). Z toho plyne, že princip dvojinstančnosti civilního řízení není požadavkem ústavněprávním. Ostatně k tomu směřuje i dikce §219 o. s. ř., která pojednává o správnosti rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku, nikoli i v odůvodnění. Z hlediska ústavního je klíčové, že se věcí stěžovatele řádně zabývala alespoň jedna instance. V tomto ústavním kontextu jsou tak námitky stěžovatele, podle kterých se tou kterou námitkou stěžovatele zabýval až odvolací soud, neopodstatněné. Podobně to platí ve vztahu k námitce nedostatku poučení podle §118a o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně, neboť podstatné je, že adekvátní poučení poskytl stěžovateli odvolací soud. Ostatně stěžovatel ani netvrdí, co mu nedostatečné poučení nalézacím soudem negativního způsobilo, když sám měl před odvolacím soudem uvést, že nedisponuje důkazem písemného souhlasu zaměstnavatele s výkonem advokacie pro jiného advokáta (k čemuž směřovalo příslušné poučení) a dovolával se jen svědectví (a svého případného účastnického výslechu) za účelem zjištění existence toliko ústního souhlasu, což nedostatek prokázání souhlasu ve formě písemné nemohlo odstranit. Stěžovatelovy námitky, že měl dovoleno užití pracovního notebooku k soukromým účelům, nejsou podstatné, protože soudy v této části okamžitému zrušení pracovního poměru nepřisvědčily (dovodily jeho platnost jen v rozsahu výkonu advokacie pro jiného advokáta bez písemného souhlasu zaměstnavatele, nikoli v rozsahu užívání notebooku k soukromým účelům). Obecné soudy se rovněž zabývaly zvýšenou intenzitou porušení pracovních povinností ve smyslu ustálené judikatury. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, je sice jeho odůvodnění stručné, když uvádí jen závěr o nenaplnění zákonného dovolacího důvodu. Jak však uvedl například Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 3890/13, stručné odůvodnění dovolacímu soudu umožňuje §243f odst. 3 o. s. ř., podobně jako Ústavnímu soudu ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu lze seznat, že tento soud vyložil text stěžovatelova dovolání tak, že je jím ve skutečnosti napadán skutkový stav věci (kdežto nesprávné právní posouzení nanejvýš zprostředkovaně). Ostatně, v kontextu s ústavní konformitou rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně v meritu věci by hypotetická výtka Ústavního soudu ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu (a případná kasace dovolacího rozhodnutí) byla formalistickým prodlužováním řízení, které by stěžovateli na výsledku co do základu nemohlo nic podstatného přinést.
13. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Důvod pro přiznání náhrady nákladů řízení Ústavní soud neshledal již kvůli výsledku řízení o ústavní stížnosti, která byla odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu