ECLI:CZ:US:2007:3.US.737.07.1
sp. zn. III. ÚS 737/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem v Kralupech nad Vltavou, Riegrova 172, proti rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 19. 5. 2006, č. 455, a rozhodnutí ministra vnitra ze dne 17. ledna 2007, čj. KM-239/PK-2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 16. 3. 2007, označeným jako ústavní stížnost, jež bylo k výzvě Ústavního soudu doplněno prostřednictvím právního zástupce stěžovatele podáním ze dne 11. 6. 2007, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 19. 5. 2006, č. 455, a rozhodnutí ministra vnitra ze dne 17. ledna 2007, čj. KM-239/PK-2006.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, výše označeným rozhodnutím policejního prezidenta bylo ve smyslu §133 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "služební zákon"), zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí ředitele Policie České republiky správy hlavního města Prahy ze dne 27. 2. 2006, č. 3038/2006, kterým byl stěžovatel podle ustanovení §106 odst. 1 písm. d) ve spojení s §108 odst. 3 služebního zákona propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky pro úmyslné porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem.
Dopisem ze dne 27. 9. 2006 pak stěžovatel podle §135 odst. 1 služebního zákona požádal ředitele Policie České republiky správy hlavního města Prahy o zrušení jeho rozhodnutí, jak je výše označeno, a to z důvodu, že Městský úřad Mělník, odbor dopravy, svým rozhodnutím zastavil řízení ve věci podezření ze spáchání přestupku ve smyslu §22 odst. 1 písm. c) a §30 odst. 1 písm. h) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl stěžovatel dopustit. Tuto žádost posoudil ředitel Policie České republiky správy hlavního města Prahy, dle jejího obsahu, jako návrh ve smyslu §136 služebního zákona. Ministr vnitra pak ve shora označeném "rozhodnutí" stěžovateli sdělil, že po přezkoumání předmětného rozhodnutí neshledal rozpor s právními předpisy, resp. že rozhodnutí bylo vydáno v souladu s §124 služebního zákona; v závěru tohoto dopisu výslovně konstatoval, že neshledal důvod pro zrušení rozhodnutí o propuštění stěžovatele postupem podle §193 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, s přihlédnutím k ustanovení §227 téhož zákona.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že jeho jednání v souvislosti s dopravní nehodou, pro které byl propuštěn ze služebního poměru, nenaplňuje ustanovení §106 odst. 1 písm. d) služebního zákona, a že se policejní prezident jako odvolací orgán řádně nevypořádal se skutečností, že podal pouze blanketové odvolání, které chtěl, jak v něm uvedl, doplnit do protokolu u ředitele Policie České republiky správy hlavního města Prahy. Ministru vnitra stěžovatel vytýká, že se ve svém "rozhodnutí" vůbec nevypořádává s jeho základním tvrzením, že na základě výše uvedeného rozhodnutí správního orgánu v přestupkovém řízení nastala nová skutečnost, jež vede ke zpochybnění stěžovatelovy účasti na dopravní nehodě. Stěžovatel tak má za to, že uvedené orgány porušily zákon, a tím zasáhly do jeho ústavně chráněných práv (konkrétně měly porušit čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod).
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost má všechny formální náležitosti a zda jsou splněny i ostatní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Jde-li o ústavní stížností napadené rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 19. 5. 2006, č. 455, jedná se nepochybně o rozhodnutí, které bylo možno podrobit soudnímu přezkumu, a to na základě "správní" žaloby podle §65 a násl. soudního řádu správního (srov. ustanovení §137 služebního zákona). Jak však stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, předmětná žaloba podána nebyla. Z výše uvedeného je patrno, že stěžovatel nesplnil zákonnou podmínku ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Protože Ústavní soud nezjistil, že by byly naplněny podmínky podle odstavce 2 citovaného ustanovení, je nucen pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou.
Ve vztahu k výše citovanému "rozhodnutí" ministra vnitra lze předznamenat, že stěžovatel se sice domáhal svým podáním ze dne 27. 9. 2006 postupu podle §135 služebního zákona, nicméně toto podání nebylo (s ohledem na svůj obsah) posouzeno jako návrh na zrušení pravomocného rozhodnutí podle citovaného ustanovení, ale jako "návrh" na zrušení pravomocného rozhodnutí pro rozpor s právními předpisy podle §136 služebního zákona. Stěžovatel ovšem vůči tomuto postupu v ústavní stížnosti nic nenamítal. Přitom je třeba vzít v úvahu, že ustanovení §135 služebního zákona zakotvuje mimořádný opravný prostředek, jenž lze přirovnat k obnově řízení (srov. §192 zákona č. 361/2003 Sb.), zahajuje se na návrh a příslušný orgán v dané věci vydává rozhodnutí. Ustanovení §136 služebního zákona zakotvuje rovněž mimořádný opravný prostředek, nicméně jej mezi "klasické" opravné prostředky zařadit nelze, neboť účastník řízení (stěžovatel) není aktivně legitimován k podání návrhu, může pouze dát k danému řízení podnět. Jde tedy ve skutečnosti o dozorčí prostředek k ochraně objektivního práva, na který nemá účastník řízení právní nárok. Daný institut je možno srovnat s institutem přezkumného řízení podle §94 a násl. zákona č. 500/2005 Sb., správní řád, [předtím přezkoumání mimo odvolací řízení ve smyslu §65 a násl. zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů] či přezkoumávání daňových rozhodnutí podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. I. ÚS 239/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, usn. č. 26), ze dne 30. 8. 1996 sp. zn. II. ÚS 49/96 (uveřejněno tamtéž, svazek 6, usn. č. 20), stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000 sp. zn. Pl.-st. 12/2000 (uveřejněno tamtéž, svazek 21, str. 484) a usnesení ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 516/03 (uveřejněno tamtéž, svazek 33, usn. č. 37)]. Z tohoto důvodu pak "rozhodnutí" ministra, že neshledal důvody pro zrušení konkrétního pravomocného rozhodnutí, nelze (ve vztahu k předchozím rozhodnutím správního orgánu prvního a/nebo druhého stupně) považovat za procesní prostředek ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a současně za rozhodnutí o (hmotných) právech a povinnostech účastníka řízení (stěžovatele), které by jako takové pak bylo způsobilé zasáhnout do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. V této části je proto nutno považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Zbývá dodat, že pokud by měl stěžovatel za to, že příslušné orgány nesprávně posoudily jeho podání ze dne 26. 9. 2006 (jen) jako podnět podle §136 služebního zákona, a nikoliv tedy jako návrh ve smyslu §135 téhož zákona (což ovšem z ústavní stížnosti neplyne), pak by nebylo na místě v ústavní stížnosti navrhovat zrušení zmíněného "rozhodnutí" ministra vnitra podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ale bylo by třeba postupovat podle písmena b) citovaného ustanovení, a to vzhledem k tomu, že by šlo o nečinnost příslušného orgánu, jenž řádně nerozhodl o návrhu stěžovatele, jak mu ukládá příslušný zákon. Předtím by však musel stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, jakým je v dané souvislosti např. žaloba podle §79 a násl. soudního řádu správního.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost má všechny formální náležitosti a zda jsou splněny i ostatní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Jde-li o ústavní stížností napadené rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 19. 5. 2006, č. 455, jedná se nepochybně o rozhodnutí, které bylo možno podrobit soudnímu přezkumu, a to na základě "správní" žaloby podle §65 a násl. soudního řádu správního (srov. ustanovení §137 služebního zákona). Jak však stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, předmětná žaloba podána nebyla. Z výše uvedeného je patrno, že stěžovatel nesplnil zákonnou podmínku ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Protože Ústavní soud nezjistil, že by byly naplněny podmínky podle odstavce 2 citovaného ustanovení, je nucen pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou.
Ve vztahu k výše citovanému "rozhodnutí" ministra vnitra lze předznamenat, že stěžovatel se sice domáhal svým podáním ze dne 27. 9. 2006 postupu podle §135 služebního zákona, nicméně toto podání nebylo (s ohledem na svůj obsah) posouzeno jako návrh na zrušení pravomocného rozhodnutí podle citovaného ustanovení, ale jako "návrh" na zrušení pravomocného rozhodnutí pro rozpor s právními předpisy podle §136 služebního zákona. Stěžovatel ovšem vůči tomuto postupu v ústavní stížnosti nic nenamítal. Přitom je třeba vzít v úvahu, že ustanovení §135 služebního zákona zakotvuje mimořádný opravný prostředek, jenž lze přirovnat k obnově řízení (srov. §192 zákona č. 361/2003 Sb.), zahajuje se na návrh a příslušný orgán v dané věci vydává rozhodnutí. Ustanovení §136 služebního zákona zakotvuje rovněž mimořádný opravný prostředek, nicméně jej mezi "klasické" opravné prostředky zařadit nelze, neboť účastník řízení (stěžovatel) není aktivně legitimován k podání návrhu, může pouze dát k danému řízení podnět. Jde tedy ve skutečnosti o dozorčí prostředek k ochraně objektivního práva, na který nemá účastník řízení právní nárok. Daný institut je možno srovnat s institutem přezkumného řízení podle §94 a násl. zákona č. 500/2005 Sb., správní řád, [předtím přezkoumání mimo odvolací řízení ve smyslu §65 a násl. zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů] či přezkoumávání daňových rozhodnutí podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. I. ÚS 239/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, usn. č. 26), ze dne 30. 8. 1996 sp. zn. II. ÚS 49/96 (uveřejněno tamtéž, svazek 6, usn. č. 20), stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000 sp. zn. Pl.-st. 12/2000 (uveřejněno tamtéž, svazek 21, str. 484) a usnesení ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 516/03 (uveřejněno tamtéž, svazek 33, usn. č. 37)]. Z tohoto důvodu pak "rozhodnutí" ministra, že neshledal důvody pro zrušení konkrétního pravomocného rozhodnutí, nelze (ve vztahu k předchozím rozhodnutím správního orgánu prvního a/nebo druhého stupně) považovat za procesní prostředek ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a současně za rozhodnutí o (hmotných) právech a povinnostech účastníka řízení (stěžovatele), které by jako takové pak bylo způsobilé zasáhnout do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. V této části je proto nutno považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Zbývá dodat, že pokud by měl stěžovatel za to, že příslušné orgány nesprávně posoudily jeho podání ze dne 26. 9. 2006 (jen) jako podnět podle §136 služebního zákona, a nikoliv tedy jako návrh ve smyslu §135 téhož zákona (což ovšem z ústavní stížnosti neplyne), pak by nebylo na místě v ústavní stížnosti navrhovat zrušení zmíněného "rozhodnutí" ministra vnitra podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ale bylo by třeba postupovat podle písmena b) citovaného ustanovení, a to vzhledem k tomu, že by šlo o nečinnost příslušného orgánu, jenž řádně nerozhodl o návrhu stěžovatele, jak mu ukládá příslušný zákon. Předtím by však musel stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, jakým je v dané souvislosti např. žaloba podle §79 a násl. soudního řádu správního.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu