ECLI:CZ:US:2015:3.US.739.15.1
sp. zn. III. ÚS 739/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Oldřicha France, zastoupeného Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou se sídlem Údolní 33, 602 00 Brno 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014 č. j. 7 Afs 164/2014-33, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014 č. j. 7 Afs 138/2014-38, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2014 č. j. 31 Af 59/2013-56 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2014 č. j. 31 Af 49/2013-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel je provozovatelem fotovoltaické elektrárny v Ústí nad Orlicí. V období od 1. 8. 2012 do 30. 9. 2012 stěžovatel dodal plátci daně elektřinu v této elektrárně vyrobenou a vystavil za ni faktury ve výši 366 126,35 Kč. Plátce daně tyto faktury uhradil pouze částečně, v celkové výši 286 797,35 Kč. Důvodem bylo provedení srážky ze solárního odvodu podle §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů"). Stěžovatel podle §237 odst. 3 daňového řádu podal na postup plátce daně stížnost, kterou Finanční úřad v Děčíně rozhodnutími ze dne 13. 11. 2012 a 15. 11. 2012 zamítl. Proti těmto rozhodnutím se stěžovatel odvolal, Odvolací finanční ředitelství je však rozhodnutím ze dne 24. 6. 2013 potvrdilo. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství napadl stěžovatel správní žalobou, kterou ústavní stížností napadeným rozsudkem č. j. 31 Af 49/2013-57 ze dne 22. 5. 2014 zamítl Krajský soud v Hradci Králové. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem č. j. 7 Afs 138/2014-38 ze dne 11. 12. 2014 zamítl.
Obdobná situace nastala při dodání elektřiny od 1. 10. 2012 do 31. 12. 2012. Stěžovatel vystavil faktury na celkovou částku 146 456,20 Kč, které byly uhrazeny pouze ve výši 114 722,20 Kč. Stížnost na postup plátce daně byla Finančním úřadem v Děčíně zamítnuta, jehož rozhodnutí dne 9. 8. 2013 potvrdilo Odvolací finanční ředitelství. Správní žalobu proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem č. j. 31 Af 59/2013-56 ze dne 22. 5. 2014 zamítl. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem č. j. 7 Afs 164/2014-33 ze dne 11. 12. 2014.
Argumentace správních soudů byla v obou případech identická. Krajský soud poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012, kterým Ústavní soud zamítl návrh na zrušení §7a až 7i a §8 v části "s výjimkou kontroly odvodu a jeho správy" zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, a na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 76/2013-57 ze dne 17. 12. 2013, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že pokyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech (uvedený ve výše citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11) je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně dle §260 daňového řádu v návaznosti na §259 daňového řádu. Nejvyšší správní soud pak v nyní napadených rozsudcích uvedl, že neshledal žádné důvody ke změně své judikatury, a poukázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1645/14 ze dne 10. 6. 2014 a sp. zn. II. ÚS 1157/14 ze dne 17. 4. 2014, kterými Ústavní soud výklad zastávaný rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu z ústavněprávního hlediska aproboval.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, v níž se vymezuje zejména proti právním názorům uvedeným v usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 76/2013-57 a v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2216/14 ze dne 13. 1. 2015. V něm se Ústavní soud podrobně zabýval závěry plynoucími z usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 76/2013-57 a uzavřel, že změna judikatury, ke které tímto usnesením došlo, není v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatelů.
Stěžovatel namítá, že v důsledku citovaných rozhodnutí nemá výrobce energie ze slunečního záření k dispozici žádný prostředek ochrany, jímž by se mohl bránit proti tvrzeným protiústavním dopadům solárního odvodu. S ohledem na znění čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 2 Listiny musí podle stěžovatele existovat mechanismus zohledňující v individuálních případech protiústavní důsledky solárního odvodu na konkrétní výrobce. Musí se přitom jednat o právní nástroj, který je v plné procesní dispozici subjektu, jenž zásah do svých práv namítá. Zároveň se musí jednat o účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy, tedy o právní prostředek, který musí být účinný jak po právní stránce, tak v praxi. Jediným takovým prostředek má být §237 daňového řádu. Naopak žádosti o prominutí solárního odvodu podle §259 daňového řádu, jak navrhuje Nejvyšší správní soud, by nemohlo být vyhověno, neboť zákon pro tento případ nestanoví finančnímu úřadu pravomoc solární odvod prominout. Hromadné prominutí daně podle §260 daňového řádu nemá povahu individuálního správního aktu, je vydáváno z moci úřední a na základě diskreční pravomoci ministra, jako takové také nenaplňuje požadavky na účinný prostředek ochrany práv. Stěžovatel na tomto místě uvádí, že Ministerstvo financí České republiky dosud veškeré žádosti o prominutí daně podané v návaznosti na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyhodnotilo toliko jako podněty k vydání rozhodnutí podle §260 daňového řádu, přičemž se nechalo slyšet, že rozhodnutí o prominutí daně vydávat nehodlá, a ani nepřipravuje žádnou relevantní zákonnou úpravu. Navíc prominout daň lze pouze do doby uplynutí lhůty k jejímu placení, která činí 6 let. Účinným prostředkem ochrany pak není ani žádost o vrácení přeplatku či žádost o posečkání daně.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, aby k posouzení nedodržení zákonem garantované doby návratnosti investice stěžovatele došlo až po uplynutí patnácti let. Po uplynutí této doby totiž již ochrana práv stěžovatele ze strany soudů nemůže efektivně zabránit protiústavním dopadům solárního odvodu.
Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřuje i v samotné změně judikatury Nejvyššího správního soudu, která dlouhodobě akceptovala postup podle §237 daňového řádu, jakožto možné řešení případných nepřiměřených důsledků solárních odvodů. Náhlý obrat považuje stěžovatel za překvapivý a rozporný s principem právní jistoty.
Pro úplnost stěžovatel dodává, že pokud by byl právní názor Nejvyššího správního soudu správný, bylo by povinností správních soudů klasifikovat stížnost stěžovatele podle §237 daňového řádu jako z materiálního hlediska jiné podání, a to takové, které by za platné a účinné právní úpravy mohlo vést k poskytnutí účinné soudní ochrany právům stěžovatele proti případným protiústavním důsledkům solárního odvodu.
Aplikace solárního odvodu na stěžovatelovu situaci má být v rozporu s ústavními principy zákazu retroaktivity, ochrany legitimního očekávání, rovnosti a nediskriminace, jakož i se základními zásadami berního práva. Ve stěžovatelově případě totiž není dodržena zákonná záruka patnáctileté doby návratnosti investice do fotovoltaické elektrárny, a solární odvod tak údajně zasahuje do samotné majetkové podstaty stěžovatele.
Stěžovatel konečně poukazuje na to, že v rozporu s jeho legitimním očekáváním bylo období, za něž je solární odvod odváděn, oproti právní úpravě, kterou posuzoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, dále prodlouženo.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně opakuje, že povinností odvodu z elektřiny ze slunečního záření dle tehdy platného §7a zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů se zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Došel tehdy k závěru, že volba zákonných opatření směřujících k omezení státní podpory výroby elektřiny ze slunečního záření je za podmínek zachování garancí v rukou zákonodárce. Zároveň však Ústavní soud nevyloučil, že v individuálních případech dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny. V těchto případech bude nutno hodnotit jak dodržení garancí ve smyslu §6 odst. 1 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů v jejich dlouhodobém trvání, tak okamžité (průběžné) účinky napadených ustanovení, aby byl v takovém výjimečném případě vzniklý nárok ochráněn.
Příkazem Ústavního soudu zohlednit eventuální rdousící efekt na některé výrobce se posléze zabývaly správní soudy, které sjednotily svou judikaturu usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 76/2013-57. V něm Nejvyšší správní soud konstatoval, že stížnost dle §237 daňového řádu není nástrojem, který by ve výše popsaných případech mohl poplatníkovi ochranu poskytnout. Nejpřiléhavějším prostředkem k zohlednění individuálních účinků odvodu vyměřeného podle zákona, leč dopadajícího rdousícím způsobem na jednotlivce, je podle Nejvyššího správního soudu (za stávající právní úpravy) institut prominutí daně dle ustanovení §259 daňového řádu.
Tento názor, který Nejvyšší správní soud uplatnil i v mnoha dalších případech, včetně nyní projednávaného, Ústavní soud z ústavněprávního hlediska aproboval mimo jiné v nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14.
Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. S ohledem na to, že pro věc významnou otázku již Ústavní soud souborně vyřešil v nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14, a to včetně ústavnosti judikaturního odklonu rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, postačí stěžovatele odkázat na odůvodnění tohoto nálezu. Lze stručně uzavřít, že úvahy Nejvyššího správního soudu v napadeném rozsudku jsou v souladu se závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14 a z ústavního hlediska jim není co vytknout.
Ústavní soud neopomenul, že se stěžovatel proti citovanému nálezu vymezuje a poukazuje na neochotu státu na pokyn Ústavního soudu adekvátně reagovat. Ústavní soud nicméně přes stěžovatelovy argumenty neshledává důvod svůj postoj vyjádřený v daném nálezu měnit. Je nadále na státních orgánech, aby přijaly adekvátní opatření zamezující eventuálním protiústavním důsledkům solárních odvodů. Lze nicméně opět připomenout, že Ústavní soud je a bude připraven v opodstatněných případech chránit základní práva a svobody stěžovatelů, kteří by byli zasaženi ve svých právech a svobodách nečinností normotvůrce. Jak totiž Ústavní soud zdůraznil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006, jestliže některá ze složek moci přestoupí ústavní rámec svého vymezení, nebo naopak neplní své úlohy a tím brání řádnému fungování druhé (v posuzovaném případě soudní) moci, musí nastoupit kontrolní mechanismus brzd a vyvažování. Stejně jako ve věci sp. zn. II. ÚS 2216/14 však platí, že případ stěžovatele do této fáze doposud nedospěl, jelikož nelze tvrdit, že by již nyní bylo zřejmé, že státní moc úmyslně zamýšlela v neakceptovatelné míře zasáhnout do práv a svobod dotčených provozovatelů fotovoltaických elektráren, neboť mj. ani neuběhla doba, v rámci níž stát garantoval návratnost investic do těchto zdrojů. Za této situace tedy nelze dospět jednoznačně k závěru, že by bylo v neúměrné míře zasaženo vlastnické právo stěžovatele, a proto není možné jakkoli nahrazovat normotvorbu zákonodárce pro stěžovatele výhodnou interpretací právních norem. Výše uvedené nicméně bez dalšího neznamená, že případná reakce Ústavního soudu by nemohla přijít již před uplynutím doby, během níž mělo k návratnosti investic dojít.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2015
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu