Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 08.03.2016, sp. zn. III. ÚS 75/16 [ usnesení / FIALA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2016:3.US.75.16.1

sp. zn. III. ÚS 75/16 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Leopoldov, Slovenská republika, zastoupeného JUDr. Pavlem Jiříčkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Jana Uhra 171/13, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2015 sp. zn. 6 Tdo 193/2015, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. června 2014 sp. zn. 2 To 19/2014 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 26. listopadu 2013 sp. zn. 61 T 7/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jmenovitě práva na spravedlivý proces, obhajobu a osobní svobodu a práva nebýt odsouzen za jednání, které není trestným činem, podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1, 3 písm. b), c), d) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem na přednostní projednání věci podle §39 zákona o Ústavním soudu a návrhem na odklad vykonatelnosti rubrikovaného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. 2. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [bod 1) až 6) výroku předmětného rozsudku], pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku [body 1/a), b) výroku předmětného rozsudku], pokračujícím přečinem šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku [body 2/a) - e) výroku předmětného rozsudku] a pokračujícím přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku [body 1/c), 2/f) a 5) výroku předmětného rozsudku]. Za tyto trestné činy stěžovatele odsoudil podle §175 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu dále uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu stanovil též trest propadnutí specifikovaných věcí. Soud současně rozhodl o vině a trestu dalších spoluobviněných. Krajský soud dále ve smyslu §228 odst. 1 tr. řádu rozhodl o solidární povinnosti stěžovatele a dalších obviněných k náhradě v rozsudku určené škody vůči konkretizovaným poškozeným. Část z poškozených soud podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. K odvoláním, která proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a poškozená, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Poté, co Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. 5. 2014 č. j. 2 To 19/2014-5896 podle ustanovení §23 odst. 1 tr. řádu vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí řízení proti specifikovaným obviněným rubrikovaným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. f), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání příslušného státního zástupce, stěžovatele a poškozené, napadený rozsudek částečně zrušil, a to v celém rozsahu ohledně stěžovatele (bod I.) a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl (bod II.) tak, že jej uznal vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [body 1) - 6)], přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku [body 1/a), b)], přečinem šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku [body 2/a) - e)] a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku [body 1/c), 2/f), 5)]. 4. Za tyto trestné činy odvolací soud odsoudil stěžovatele podle §175 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu uložil podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a podle §70 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku trest propadnutí specifikovaných věcí. 5. Podle §228 odst. 1 tr. řádu odvolací soud nově rozhodl o povinnosti stěžovatele a dalších obviněných k náhradě škody vůči konkretizovaným poškozeným. Podle §228 odst. 1 tr. řádu zavázal stěžovatele k náhradě škody dalším poškozeným. Podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázal část poškozených se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 6. Odvolací soud pak deklaroval, že ohledně dalšího obviněného zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. řádu odvolání tohoto obviněného a příslušného státního zástupce podané v neprospěch téhož obviněného zamítl. 7. Následné dovolání stěžovatele a dalšího obviněného Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněná odmítl. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel v části A. ústavní stížnosti namítá, že soudy porušily povinnost náležitě se vypořádat s jeho argumenty. Stěžovatel rekapituluje související judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") a vytýká, že i když byly skutkové závěry odvozené z jednotlivých důkazů (po jejich dezinterpretaci a opomenutí částí svědčících o opaku vyvozených závěrů) zjevně svévolné, soudy popisují výlučně to, že vina obviněných byla prokázána, či že je zjevné, že "to museli být" obvinění. K výroku rozsudků, tedy resp. k jejich skutkové větě, tato sporná zjištění relevantní příčinný vztah postrádají - nelze z nich bez důvodných pochybností rekonstruovat skutkový děj, zejména to, kdo přesně a jakým způsobem se na tom kterém skutku měl podílet. V předmětné trestní věci byl nejdřív vytvořen skutkový děj a poté se soudy omezily již jen na konstatování, že je prokázán, přičemž až k prohlášení, že nebylo zjištěno, že "to mohl být někdo jiný" (str. 141 rozsudku nalézacího soudu), resp. že "se to nejeví jako nelogické" (dovolací soud). Skutková zjištění [zejména nepřipouštějící úvahy o více než jednom pachateli, akceptující alternativy, resp. o nezjištěném jednání obviněných při skutku č. 3] nenalezla odraz ve skutkové větě, resp. zůstala beze změny i přes úplnou absenci opory v provedeném dokazování, a ani závěry z nich soudy vyvozené nejsou s vytvořeným skutkovým dějem v souladu. Je nezbytné zdůraznit, že pro stěžovatele rozhodný skutkový děj - tedy zcela přesné příkazy vždy spoluobviněným V. H. a T. Ď. z konkrétní pohnutky - byl postaven jen na domněnkách, přičemž odvolací soud uvedl jakýsi předpoklad viny stěžovatele (srov. tezi, že "nelze tak vůbec předpokládat jakoukoliv činnost skupiny bez pokynů a rozkazů"). Zcela přesná účast stěžovatele na skutcích představovala prostou hypotézu již od přípravného řízení a v řízení před soudem prokázána nebyla; nalézací soud nespecifikoval jediný důkaz s příčinným vztahem, souvislostí s dokazovanou skutečností, přičemž odvolací soud svévolně dospěl pouze k nepoužitelnému předpokladu, ze kterého rovněž nelze skutkový děj rekonstruovat. Uvedené skutečnosti tak akcentují protiprávnost postupu soudů spočívající v nevypořádání se s odvolacími a dovolacími námitkami stěžovatele. Vzhledem k identické situaci řešené Ústavním soudem nálezem ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 226/06 (N 48/56 SbNU 521) a v judikatuře ESLP je možné uzavřít, že došlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces a na obhajobu ze strany odvolacího soudu, ve kterém pokračoval také dovolací soud, jelikož na trestní řízení je třeba nahlížet v jeho celistvosti. Stěžovatel má za to, že výčet všech takto opomenutých námitek, neúspěšně uplatněných v odvolání a následně (z důvodů jejich ignorace) v dovolání, by byl vzhledem k rozsahu těchto podání přepjatým formalizmem, a proto na ně v dalším odkazuje. Ze způsobu, jakým se soudy zabývaly odvoláním, resp. mimořádným opravným prostředkem stěžovatele, je zjevné, že alibisticky přenesly své povinnosti na Ústavní soud. 9. Stěžovatel se v částech B. a C. ústavní stížnosti vymezuje proti úplnému opomenutí v odvolání navržených důkazů, vadám tzv. opomenutých důkazů vytýkaných nalézacímu soudu a svévolnému vypořádání se Nejvyššího soudu s těmito námitkami, jakož i proti odmítnutí navržených důkazů odvolacím soudem bez věcně adekvátního odůvodnění a svévolnému vypořádání se Nejvyššího soudu s touto polemikou. Uvádí, že všechny odmítnuté či opomenuté důkazy byly ve svém souhrnu způsobilé potvrdit jeho obhajobu a přitom se téměř v žádném případě nedostávaly do zásadní kolize s jinými důkazy. Předmětná trestní věc je totiž charakteristická tím, že závěry soudů jsou vybudovány výlučně na úvahách vyplývajících z faktu, že obvinění mohli mít motiv útoků, resp. z údajných pachových stop, které byly jako jediný důkaz hodnoceny coby důkazy přímé. Provedením navržených důkazů mohly být některé zásadní skutečnosti objasněny bez důvodných pochybností (jde zejména o opomenuté přímé důkazy) a na provedených důkazech by se tím v podstatě nic neměnilo, byly by pouze doplněny o chybějící části "mozaiky", ale s důsledkem nevyhnutelné změny v jejich dalším hodnocení, což jejich odmítnutí nepřipouští. Byť odvolací soud považuje vinu obviněných za prokázanou a další důkazy za nadbytečné, lze uzavřít, že jde pouze o formální fráze bez kontinuity s provedenými důkazy a zcela opomenutými odvolacími námitkami obviněného. Důkazní situace, kdy existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyslovil požadavek, že v takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. S těmito námitkami stěžovatele se Nejvyšší soud vyrovnal dvěma odstavci na str. 45-46 usnesení, když poukázal na listinu vyhodnocení záznamu kamerového systému Městské policie Zlín, ze kterého se "podává, že v nočních hodinách dne 21. 7. 2012 byl na území města Zlína zaznamenán pohyb vozidla (...), které pravidelně jmenovaní obvinění užívali". Nejvyšší soud dále uvedl, že "byť listina nebyla důkazem, sloužila jako podklad pro úvahu, zda dokazování doplnit dalšími důkazy" a "v kontextu skutečností rozvedených v napadených rozhodnutích pak přispěla k závěru, že dokazování nebylo zapotřebí doplňovat důkazy jinými nad rámec důkazů již provedených". Řečeným nicméně Nejvyšší soud nevyvrátil jedinou námitku stěžovatele a odvolací soud o většině návrhů na doplnění dokazování vůbec nerozhodl, část byla odmítnuta zcela nepřijatelným poukazem na obsah spisu či prostými spekulacemi a při části těchto návrhů je patrno, že odvolací soud si jednoduše vymýšlel. Ve světle ignorovaných námitek stěžovatele proti svévolným skutkovým zjištěním tak odmítnutí navrhovaných důkazů neobstojí. Stěžovatel prokázal vypovídací potenciál jednotlivých důkazů a nepřijatelnost argumentace odvolacího soudu, kterou byly tyto důkazy odmítnuty, s čímž se dovolací soud nevypořádal, a sám tak pokračoval v zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Je zcela absurdní odmítat důkazy způsobilé vyvrátit, resp. zpochybnit stávající skutková zjištění soudů výlučně poukazem na takto napadená skutková zjištění; jedná se o projev nepřípustné libovůle v postupu soudů. 10. V částech D. a E. ústavní stížnosti stěžovatel vytýká ústavněprávní vadu postupu odvolacího soudu spočívající v opomenutí rozporů mezi důkazy považovanými za usvědčující a nesprávné posouzení skutků jako pokusu trestného činu vydírání a rozpor právní věty rozsudku odvolacího soudu s odůvodněním, jakož i úplné ignorování této námitky Nejvyšším soudem. Ze skutkové věty rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že se ani nepokusil naplnit objektivní stránku trestného činu vydírání, a ani nezačal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě tohoto trestného činu, a tak nelze uvažovat o tom, že takto nejednal pouze kvůli nějaké objektivní překážce - skutková věta takové okolnosti neuvádí. Jde o nesprávné právní posouzení skutků - pojem bezprostředního směřování k naplnění objektivní stránky trestného činu vydírání pomocí časové a místní určenosti pokusu není vyjádřen skutkovými okolnostmi charakterizujícími jednání obviněného. Tuto zcela rozhodující právní námitku stěžovatele Nejvyšší soud ignoroval. Dovolací soud poté, co podal formální definici spolupachatelství, v usnesení popisoval, že trestný čin vydírání nemusí být spáchán jednorázovým aktem, ale může se jednat o případy posloupnosti jednotlivých konkrétních úkonů, které teprve ve svém celku zakládají znaky jeho skutkové podstaty a "tak tomu bylo v případě dílčích skutků v posuzované věci (...) ve výrocích napadených rozsudků popsané jednání jednotlivých obviněných (...) bylo minimálně oněmi články řetězu, které směřovaly ke spáchání trestného činu vydírání, a ve svém celku naplnily jeho skutkovou podstatu". Dále v odst. 5. na str. 67-68 usnesení Nejvyšší soud po nepřípustném popisu toho, že skrytá či v náznacích projevená hrozba (bez její specifikace a definice tr. zákoníkem) má být článkem řetězu spolupachatelství, opět uvedl naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání. Nejvyšší soud tak fakticky posoudil údajné jednání stěžovatele přísněji než odvolací soud. Pokud tedy v usnesení, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, popisuje jiné vývojové stádium trestné činnosti, než pro které byl odsouzen, je ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu nepřezkoumatelné a zjevně svévolné. 11. Stěžovatel odmítá závěry Nejvyššího soudu, který bez bližšího vysvětlení jako články řetězu objektivní stránky trestného činu vydírání označil "kontaktování jednotlivých poškozených v kontextu převodu pohledávek či smluvního zajištění jejich vymáhání a požadování úhrady reálně existujících či sporných pohledávek a informací nebo nabízení služeb bezpečnostní agentury, způsob komunikace s nimi". Připisovat trestněprávní konotace jinak nezávadnému jednání představuje extenzívní výklad trestního zákoníku; absenci objektivního jednání nelze suplovat subjektivním hlediskem (tedy poukazem na motiv, popř. smysl). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí vždy naplňovat znaky jednání vymezené v příslušné právní normě ve zvláštní části tr. zákoníku. Usnesení dovolacího soudu je navíc překvapivé a fakticky poprvé v trestní věci obviněných odůvodňuje užitou právní kvalifikaci, protože soudy nižších stupňů hodnotily organizovanou skupinu jako samostatný subjekt trestního řízení a rezignovaly na rozlišování spolupachatelství a účastenství obviněného na jednotlivých skutcích. V daném směru zjevně dal Nejvyšší soud stěžovateli za pravdu, ovšem pochybení zejména odvolacího soudu napravil sám, a stěžovatele tak postavil fakticky před nové rozhodnutí, vůči kterému nemá možnost se bránit řádným opravným prostředkem. 12. Stěžovatel zdůrazňuje, že byť se usnesení dovolacího soudu zcela míjí s rozsudkem odvolacího soudu a neprávem opomenutými dovolacími námitkami, protiprávní jednání lze spatřovat výlučně v samotném poškození cizích věcí, ublížení na zdraví a v šíření poplašné zprávy. V tomto jednání, resp. v části na něm může být shledáno zavinění obviněných a nelze ho extenzivním výkladem tr. zákoníku rozšiřovat na jiné jednání, které ve smyslu trestního práva není složkou objektivní stránky trestného činu. Jestliže ve skutku není obsaženo jednání ve smyslu trestního práva, tj. konání nebo opomenutí, odpadají další úvahy, zda mezi trestně irelevantním jednáním pachatele a následkem je příčinná souvislost a zda je dáno zavinění (srov. R 7/1988). V odst. 3. na str. 131 rozsudku nalézací soud uvedl, že stěžovatel jednal s dlužníky tak, aby jeho jednání nemohlo být napadnutelné ze strany tr. zákoníku a nezúčastňoval se samotné trestné činnosti spočívající v útocích na věci poškozených, případně samotného poškozeného, které měly sloužit k jejich zastrašení. Jelikož v samotných skutcích zjevně nedošlo k objektivnímu nucení poškozených cokoliv činit, odvolací soud právní větu upravil do souladu se skutkovou větou, tedy že jednání obviněného mělo bezprostředně směřovat k nucení jiného, aby něco konal. Usnesení dovolacího soudu, které popisuje zavinění stěžovatele ve větším rozsahu, než ve kterém byl odsouzen, je svévolné (překvapivé) a nepřezkoumatelné, a ve vztahu k obviněnému J. S. rovněž zjevně nesprávné, když za naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání jsou označovány úkony (jednání) obviněných, které nejsou protiprávní, a tak nemohou být subsumovatelné pod objektivní stránku daného trestného činu. Nalézací soud právně kvalifikoval skutkovou větu nesprávně, protože tato popisuje příkazy stěžovatele ke konkrétním skutkům dané v úmyslu dlužníky přimět k úhradě pohledávek; nevymezuje tedy naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání. Nejvyšší soud tak pokračoval v zásahu do základních práv a svobod obviněných, když předmětné skutky popisoval ryze formalisticky a v rozporu se skutkovou větou. 13. V části F. ústavní stížnosti stěžovatel oponuje úvahy soudů ohledně naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu vydírání. Soudy se s otázkou úmyslu, tedy proč měl dát příkaz k poškození cizí věci apod., vypořádaly argumentem, že tak jednal v úmyslu směřovaném k tomu, aby jiné násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco konali. Tato argumentace je však pouhou tautologií a není skutkově (důkazně) podložena. Použité konstatování (vyjádření úmyslu) tak toliko vyjadřuje výsledek hodnocení formy zavinění, tedy to, co bylo teprve zapotřebí dokazováním zjistit (mutatis mutandis sp. zn. IV. ÚS 433/02). Skutková věta výroku o vině musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti je třeba promítnout do skutkové věty, která stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci a je východiskem pro právní posouzení věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013 sp. zn. 7 Tdo 1529/2012). Vzhledem k okolnostem případu (viz zejména fakt, že stěžovatel ani nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu vydírání, i když bez jakýchkoliv potíží tak jednat mohl) pouze formální uvedení fráze, že jednal v úmyslu poškozené k něčemu přimět apod., k akceptovatelnému právnímu posouzení nestačí. Ještě zřejmější nedostatek užité právní kvalifikace vyplývá z úplné nepřezkoumatelnosti podkladů pro závěr, že stěžovatel zamýšlel způsobit škodu právě ve výši specifikované ve skutkové větě. Absolutně žádné skutkové okolnosti jednání stěžovatele tuto část subjektivní stránky trestného činu nenaplňují, a i v této části jsou učiněné závěry přímo v rozporu s provedeným dokazováním, protože např. v případě skutku č. 5) vůbec zaplacení uvedené částky nepožadoval - na jednání o konkrétní výši požadované úhrady ani nedošlo a po poškození majetku svědka M. Zaremby po něm rovněž nic požadováno nebylo. V případě ostatních dlužníků po nich stěžovatel žádal nespecifikované splácení v rámci jejich možností, a tak lze bez rozumných pochyb uzavřít, že v této části je soudem učiněný závěr vyloženě projevem libovůle. Nejvyšší soud se s touto argumentací nevypořádal. 14. V části G. ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje na překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu a porušení zákazu reformationis in peius ve vztahu k obviněným J. S. a R. H., s přímým důsledkem porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a nesprávné kvalifikace jeho údajného jednání jako pokusu trestného činu vydírání podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jakož i na úplné ignorování této námitky Nejvyšším soudem. Nevyhnutelnou konsekvencí svévolného postupu odvolacího soudu je tak nesprávné právní posouzení skutků u všech obviněných, protože např. jednání stěžovatele jako údajný prostý příkaz ke spáchání trestného činu, realizovaný obviněnými V. H. a T. Ď., bez jakéhokoliv popisu organizovanosti, plánovitosti a koordinovanosti, která by zvýšila pravděpodobnost jeho úspěšného provedení, nelze vůbec hodnotit jako spáchání těchto skutků členem organizované skupiny. Jsou zde též nepřípustné alternativní výroky, že se skutků č. 2a) - f), a 3) dopustil jeden pachatel, bez popisu protiprávního jednání další osoby, a tak i se stěžovatelem jde pouze o dvě osoby atd. Odvolací soud porušil právo všech obviněných na spravedlivý proces a došlo i k porušení principů právního státu, jelikož stěžovatel důvodně očekával, že se odvolací soud bude řádně zabývat jeho odvoláním, kde namítal i použití přitěžující okolnosti, že se měl skutků dopustit jako člen organizované skupiny, nevyjádření subjektivní stránky jednání dalších obviněných řádným způsobem apod., a tak zcela legitimně očekával, že kvůli absenci přímého úmyslu u obviněných J. S. a R. H. (ve spojitosti s nevyjádřením úmyslu ani u obviněných V. H. a T. Ď.), bude věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Zjištění soudu prvního stupně odvolací soud sám měnil v neprospěch obviněných - u obviněných J. S. a V. H. konstatoval úmysl přímý, přestože odvolání obviněných i státního zástupce byla zamítnuta, a tuto změnu rozsahu zavinění soud nijak nezdůvodnil, čímž porušil v jejich případě zákaz reformationis in peius. Nadto ani nevyplývá účastenství obviněných J. S. a R. H. na skutcích, fyzicky se jich neúčastnili, a nemůže být tedy naplněna skutková podstata trestného činu vydírání. Stěžovatel na tyto skutečnosti poukazoval v dovolání, avšak Nejvyšší soud pouze formalistický uvedl, že námitka porušení zákazu reformationis in peius nespadá pod žádný dovolací důvod. 15. V části H. se stěžovatel vyslovuje k nenaplnění znaků okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby při pokusu trestného činu vydírání podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Nedostatek protiprávního jednání jednotlivých obviněných naplňujícího znaky předmětné přitěžující okolnosti byl svévolně nahrazován nepřezkoumatelnými frázemi o spolupráci, součinnosti apod., lze říci popisem trestného činu podle §361 tr. zákoníku, kde samotná účast na organizované zločinecké skupině - aniž by takovým jednáním pachatel naplnil znaky některého jiného úmyslného trestného činu - je trestná. Z uvedených důvodů a s poukazem na svévolné zpřísnění zavinění u obviněných J. S. a R. H. je stěžovatel přesvědčen, že znaky přitěžující okolnosti podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku naplněny nebyly. Stěžovatel dále konstatoval nenaplnění znaků okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby. Spáchání skutků členy organizované skupiny nelze podle něj dovodit ze skutkové věty, neboť v rámci jednotlivých dílčích útoků nepopisuje konkrétní jednání jednotlivců, ve kterém by bylo možno spatřovat znaky rozdělení úkolů či společné dohody, nebylo provedeno žádné dokazování k prokázání "vzájemné dohody". Preambule uvádí různé fráze o součinnosti, která ale není seznatelná z konkrétních skutků. Ve skutkové větě absentuje vyjádření subjektivní stránky jednání obviněných V. H. a T. Ď., nelze tedy podle něj uvažovat o společně zamýšleném cíli a je vyloučeno jejich spolupachatelství. Obvinění J. S. a R. H. měli být s trestnou činností pouze srozuměni (ačkoli ani toto nebylo prokázáno). Stěžovatel podotýká, že při srozumění není možné plánování a promyšlené rozdělování úkolů. Jinak řečeno, soudy důsledně neodlišovaly organizovanou skupinu od organizované zločinecké skupiny. 16. V části I. ústavní stížnosti se stěžovatel podrobně vyjadřuje k nesprávnému právnímu posouzení jednotlivých skutků a k jednotlivým skutkům v návaznosti na námitky právních vad. Ke skutku 1/a) výroku rozsudku odvolacího soudu namítá, že - v popisu skutku není uvedena žádná "součinnost" obviněného J. S., jeho protiprávní jednání nelze dovozovat (nemá ani znaky účastenství ve formě návodu); nelze také dovodit, co přesně mu bylo známo o praktikách při vymáhání pohledávek; jeho vědomost o praktikách nevyjadřuje srozumění s žádným trestným činem; - se vůči obviněným V. H. a T. Ď. mohl dopustit pouze návodu k trestnému činu poškození cizí věci a porušování domovní svobody; ze skutkové věty navíc neplyne, zda výše jmenovaní obvinění byli vedeni stejným záměrem jako on, zda o jeho záměru vůbec věděli (absence vyjádření subjektivní stránky); - jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin spáchaný nejméně se dvěma osobami, neboť se na jednání objektivně nepodílel. Ke skutku 1/b) výroku rozsudku odvolacího soudu uvádí, že - se vůči obviněným V. H. a T. Ď. mohl dopustit pouze návodu k trestnému činu poškození cizí věci a porušování domovní svobody; není vyjádřena subjektivní a objektivní stránka jeho jednání, když se ve skutkové větě uvádí pouze "na příkaz", neplyne z ní, co a z jakých důvodů měl přikázat, ani není vyjádřena subjektivní stránka jednání obviněných V. H. a T. Ď.; neexistuje ani motiv, po poškozeném nebylo nic požadováno; - nejedná se o dílčí útok na skutek č. 1 písm. a) navazující. Ke skutku 1/c) výroku rozsudku odvolacího soudu konstatuje, že - se mohl dopustit pouze návodu k trestnému činu poškození cizí věci a nemůže být považován ani za návodce k trestnému činu nedovoleného ozbrojování, neboť není vyjádřeno jeho zavinění ani účastenství a nenaplnil znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu; - ve skutkové větě není vyjádřena subjektivní stránka jednání obviněných V. H. a T. Ď. a ani není projeven úmysl poškozené k něčemu přimět; - skutek nelze hodnotit jako dílčí útok pokračujícího trestného činu; - není dána trestní odpovědnost obviněného J. S., skutková věta je v rozporu s odůvodněním stran vědomosti obviněného J. S. o legálnosti jednání skupiny. Ke skutku 2) výroku rozsudku odvolacího soudu zdůrazňuje, že popis skutkové věty je nejasný, a vyjádřil domněnku, že podle popisu se nejedná o žádný trestný čin. Ke skutku 2/a) až e) výroku rozsudku odvolacího soudu dodává, že - byl nedostatečně zjištěn skutkový stav a bylo znemožněno právní posouzení skutku, včetně zavinění obviněných, resp. ani zde není vyjádřena subjektivní stránka jejich jednání; - se mohl dopustit pouze návodu k trestnému činu; - v souvislosti s (chybným) alternativním výrokem dochází k absenci trestněprávně relevantního chování vždy jednoho z dané dvojice; - z něj neplyne, zda byli obvinění vedeni stejným záměrem; obvinění nepřistoupili k naplňování skutkové podstaty trestného činu vydírání, šíření poplašné zprávy není násilím; k trestnému činu vydírání neexistuje úmysl; - obviněný R. H. nedával žádnou obchodní nabídku zástupcům klubu Musicland A, přesto, že útok směřoval i na tento klub; - absentuje zjištění, zda konkrétní (nezjištěný) pachatel byl veden stejným záměrem jako stěžovatel, popř. zda o takovém záměru vůbec věděl (akcesorita účastenství); z popisu soudu o vztahu obviněných V. H. a T. Ď. ke stěžovateli lze dovodit, že pouze plnili příkaz a pak nelze v jejich jednání spatřovat přípravu či pokus trestného činu vydírání (neexistuje zavinění, byli pouze vykonavatelé); při absenci vyjádření subjektivní stránky nezjištěného odsouzeného nelze hovořit, že by provozovatelé měli být k něčemu přinuceni. Ke skutku 2/f) výroku rozsudku odvolacího soudu shledává, že - se jedná o nedostatečně zjištěný skutkový stav, včetně zavinění, obsahuje chybný alternativní výrok ("nejméně jeden z nich"); on sám se mohl dopustit pouze návodu k trestnému činu; - nemůže být považován za návodce k trestnému činu nedovoleného ozbrojování; - není vyjádřeno jeho zavinění, jako účastník se na předmětném trestném činu nepodílel, nenaplnil znaky skutkové podstaty; - v souvislosti s alternativním výrokem absentuje trestněprávně relevantní chování vždy jednoho z dvojice, který pachatelem v daném případě nebyl; - jako motiv se jeví odmítnutá nabídka, nabídku však před skutky 2/a) - e) odmítal pan Šenkeřík, ne poškozený J. Mynář. K účasti obviněného R. H. na skutcích č. 2/a) - f) stěžovatel uvádí, že skutková věta neobsahuje žádné protiprávní jednání obviněného R. H. Tato skutečnost má podle stěžovatele také dosah na nesprávné právní posouzení jeho údajného jednání. Ke skutku 3) výroku rozsudku odvolacího soudu stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že - ve skutkové větě se tvrdí, že skutek "zorganizoval", skutková věta však neobsahuje popis konkrétního jednání, ze kterého by vyplývalo, že by skutek zorganizoval; - nebyla přesně zjištěna součinnost obviněných, není zřejmé, kdo z nich jak jednal, zda takové jednání naplňuje skutkovou podstatu nějakého trestného činu či účastenství; - v souvislosti s alternativním výrokem dochází k absenci trestněprávně relevantního chování těch, kteří pachateli nebyli, a nelze nést trestní odpovědnost za následek vzniklý jednáním nezjištěné osoby; nebyl zjištěn skutkový stav, soudy neměly o vině některého z obviněných žádný důkaz; - skutek nelze kvalifikovat jako dílčí útok pokračujícího trestného činu, ani jako spáchaný členy organizované skupiny, nelze dovozovat vinu žádného z nich; - srozumění s možností způsobení těžké újmy nelze vyvozovat ze směru útoku "zejména proti hlavě" nebo s ohledem "na intenzitu"; nelze ani vyvozovat srozumění i u ostatních odsouzených, kteří v tomto případě nebyli pachateli; - nelze dojít k závěru, že vůlí pachatele bylo způsobit těžkou újmu na zdraví (pachatel v útoku nepokračoval, ač mohl, neútočil intenzivně); odvolací soud bez provedení důkazů doplnil (vykonstruoval) podstatná (a vadná) skutková zjištění stran újmy, jež měla hrozit a závěru, proč k dokonání trestného činu nemělo dojít; - nebyl proveden žádný znalecký posudek jako důkaz o zranění poškozeného, což způsobuje nepřezkoumatelnost použité právní kvalifikace a porušení práva na spravedlivý proces; - není zřejmé, proč nedošlo k dokonání trestného činu; - ve výroku odvolacího soudu popsaný skutkový děj o vině odvolatele nelze nijak právně kvalifikovat a vyvozovat z něho zavinění ve vztahu k žádnému z obviněných. Ke skutku 4) výroku rozsudku odvolacího soudu podotýká, že - se mohl dopustit pouze návodu k trestnému činu poškození cizí věci; jeho motiv, úmysl není náležitě vyjádřen skutkovými okolnostmi; - subjektivní stránka u obviněných V. H. a T. Ď. jako hlavních pachatelů nebyla vyjádřena, skutek tak nelze kvalifikovat jako spáchaný organizovanou skupinou, ani jako dílčí akt pokračujícího trestného činu; - absentuje jednání, kterým by mělo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání; - nelze dovozovat úmysl způsobit škodu ve výši pohledávky - jednalo se o splátky. Ke skutku 5) výroku rozsudku odvolacího soudu poznamenává, že - popis jednání spoluobviněného R. H. ve skutkové větě nelze hodnotit jako protiprávní, není uvedeno žádné jeho trestněprávně relevantní chování, není založena trestní odpovědnost, ani žádná forma účasti na trestném činu; nebyla specifikována forma toho, co přesně, odkud a jak měl vědět; - preambule je nekonkrétní a nepřezkoumatelná - obvinění R. H. a J. S. se podle jejího znění účastnili některých konkrétních skutků, není však specifikováno kterých a jak; ve skutcích je pak popsáno nezávadné jednání; - samotná údajná vědomost obviněného R. H. nevyjadřuje formu součinnosti, z popisu skutku nelze dovodit ani jeho zavinění; - popsaná výše údajně zamýšlené škody (naplňující použití vyšší trestní sazby) je také v extrémním rozporu s provedenými důkazy; - trestní odpovědnost jiných osob nelze zakládat na subjektivním vnímání poškozeného M. Zaremby, že více mužů na schůzce vnímal jako formu nátlaku; - se mohl dopustit pouze návodu k trestnému činu poškození cizí věci a současně nemůže být považován za návodce k trestnému činu nedovoleného ozbrojování, když není vyjádřeno jeho zavinění, zda měl vědomost o přechovávání zbraně, sám se jako účastník na činu nepodílel a nenaplnil znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Ke skutku 6) výroku rozsudku odvolacího soudu zastává názor, že - ve skutkové větě (která obsahuje nesprávný a zmatečný popis) není popsáno žádné jeho jednání, které by bylo protiprávní, a ke kterému by měl obviněný J. S. poskytnout součinnost, ani žádné jiné trestněprávně relevantní jednání ostatních obviněných; - soudy obou stupňů nebyly dostatečně nestranné; - při jednání J. S. s poškozeným D. Malaťákem v Praze se J. S. nedopustil trestného činu vydírání, ale vyhrožování. Nikdo z dalších obviněných se na údajném vyhrožování nepodílel. Celá část skutku ohledně údajného vydírání D. Malaťáka telefonicky je pak prokazatelně vykonstruovaná. 17. Stěžovatel opětovně namítá existenci tzv. extrémního nesouladu z důvodu rozporů právních závěrů a skutkových zjištění s provedenými důkazy, resp. absence přesvědčivého a srozumitelného odůvodnění napadených rozhodnutí a spojitosti závěrů přijatých soudy s provedenými důkazy. V předestřených případech (s odkazem na argumentaci podanou v dovolání) upozorňuje na nepřezkoumatelnost výroků rozsudku odvolacího soudu. Chybí v nich podle jeho názoru podklad závěrů v provedených důkazech, dochází k jejich svévolnému hodnocení a soud se při hodnocení opírá o důkazy, které vůbec nebyly provedeny, a obvinění se k nim nemohli vyjádřit. Závěr, že se měl účastnit trestné činnosti způsobem uvedeným ve skutkové větě napadeného rozsudku (zejména údajnými příkazy, pokyny či rozkazy), označuje za svévolný a bez opory v provedených důkazech. U žádného ze skutků také podle něj není část výroku o vině odůvodněna, soudy neuvádí, které skutečnosti vzaly za prokázané, jakými úvahami se řídily, dochází k rozporu skutkové věty s odůvodněním. Podle jeho přesvědčení došlo k opomenutí výpovědí V. H. a T. Ď. Stěžovatel oponuje označení pachových stop jako důkazu přímého (namísto podpůrného) a navíc důkazu, který také prokazoval vinu i těch obviněných, jejichž pachová stopa se nenašla. Pachové stopy byly získány v rozporu s principy spravedlivého procesu (zejména nebyl dostatečně zdokumentován průběh jejich odběru a výsledků porovnávání, a to k tíži obviněných) a došlo k manipulaci s nimi (Policie ČR odebrala vzorky DNA a pachových stop při dechové zkoušce, přičemž není známo, jak bylo se stopami naloženo; náustky byly odebrány protiprávně). Soudy ignorovaly námitky jím vznesené stran vad a nedostatku důkazů a důkazní návrhy k prokázání nelegálního odběru vzorků odmítly. Nadto pachové vzorky obviněného V. H. a T. Ď. byly oficiálně zajištěny dne 14. 11. 2012, na středisko však byly doručeny již dne 12. 11. 2012; skutek 5), který však v předmětná data nebyl prověřován pod příslušným č. j. (připojen ke společnému řízení byl až dne 15. 11. 2012), byl již v tuto dobu zmiňován v žádosti o vypracování odborného vyjádření. 18. Stěžovatel se také vymezuje vůči zakrývání pochybností ohledně povolených sledování osob a věcí, o jejichž provedení podle něj neexistují záznamy. Poukazuje na svévolnost závěrů o úmyslných založeních požárů motorových vozidel, vymezuje se vůči výši způsobené škody, která podle něj nebyla dostatečně prokázána (výrok rozsudku o škodě není odůvodněný), a také k povinnosti její náhrady, neprovedení znaleckého posudku (znalce označil za podjatého z důvodu jeho vztahu s poškozeným M. Zarembou) a ke škodě na vozidlech jako důkazu. Výše škody společnosti ZLÍNLAND, s. r. o. pak nebyla prověřena vůbec. Předseda senátu podle přesvědčení stěžovatele udržoval přátelské vztahy se zmocněncem poškozeného (JUDr. J. Kapušňákem). 19. Stěžovatel v části J. ústavní stížnosti vytýká nesprávné hmotněprávní posouzení výše zamýšlené škody podle hodnoty pohledávek. Z hlediska právní kvalifikace údajného jednání stěžovatele soudy nezohlednily, že se měl domáhat existujících a legálně vlastněných pohledávek vůči poškozeným, a jejich výše pak byla mechanicky posouzena jako škoda velkého rozsahu, ke které mělo jednání obviněného směřovat (řečeno zjednodušeně a s výhradami dalších vad specifikovaných v dovolání). Stěžovatel zastává názor, že výše oprávněné pohledávky nemůže být v předmětné věci posouzena jako výše škody způsobené trestným činem. Polemizuje též se závěry stran přenositelnosti nosných důvodů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2001 sp. zn. 7 Tz 150/2001 na jeho trestní věc. Věřitel jako pachatel trestného činu vydírání fakticky nic poškozenému jako dlužníkovi neodnímá a objektem jeho protiprávního jednání je výlučně rozhodnutí dlužníka plnit svou povinnost - bez možnosti následku v podobě skutečné majetkové škody úhradou pohledávky. 20. V části K. ústavní stížnosti se stěžovatel soustředí k otázce vadného posouzení skutků jako pokračujících trestných činů. Namítá opomenutí rozlišování spolupachatelství od účastenství, když i u členů organizované skupiny je nutno rozlišovat, jakým způsobem se konkrétní členové na jednání podíleli, přičemž nelze některé dílčí útoky páchat ve formě pachatelství a jiné ve formě účastenství. Podotýká, že obvinění ani nebyli vedeni stejným záměrem, byli různí poškození. Poukazuje rovněž na alternativnost výroku skutkové věty ke skutkům pod bodem 2/a) - f) a bodem 3). 21. V části L. ústavní stížnosti se stěžovatel vyslovuje, že byl odsouzen za jednání, které není trestným činem. Stěžovatel byl odvolacím soudem odsouzen pouze za tzv. neukončený pokus trestného činu vydírání, nebyla naplněna skutková podstata předmětného trestného činu, a zavinění tak lze posuzovat výlučně podle jeho participace na trestných činech poškození cizích věcí, šíření poplašné zprávy, útoku na osobu J. Komosného a porušování domovní svobody. Námitku absence bezprostředního směřování k započetí naplňování objektivní stránky trestného činu vydírání Nejvyšší soud zcela ignoroval a vycházel pouze z rozsudku nalézacího soudu (při právním posouzení věci), aniž by se Nejvyšší soud vypořádal s rozdílností rozsudku odvolacího soudu a zjevné vady rozsudku nalézacího soudu reflektoval. Ani jeden ze znaků (článků řetězu) prezentovaných soudy nepředstavuje znaky trestného činu vydírání (a ani žádného jiného trestného činu) a uvedené jednání obviněných není protiprávní, trestné. Pohrůžka jiné těžké újmy pouze na základě subjektivního vnímání jednání stěžovatele - které ovšem nebylo protiprávní - jinou osobou, je zjevně nepřijatelná a stěžovatel, a ani žádný jiný spoluobviněný, nebyl odsouzen za spáchání trestného činu vydírání pohrůžkou jiné těžké újmy (akcentováno i v dalších částech ústavní stížnosti výše). Nejvyšší soud rozdíl v právní kvalifikaci útoků proti majetku či proti osobě nebo nepravdivé oznámení o hrozícím výbuchu bomby jako poškození cizí věci, pokusu těžkého ublížení na zdraví, šíření poplašné zprávy, nebo jako trestného činu vydírání, dovozuje výlučně z úmyslu, pro který měly být tyto trestné činy spáchány. Objektivní stránka trestného činu vydírání spočívá v tom, že pachatel jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Nucení jiného, aby něco konal, jako rozhodující znak objektivní stránky však musí být náležitě vyjádřen jednáním obviněných, nepostačuje subjektivní hledisko - tedy předpoklad, že trestné činy měly být spáchány v úmyslu jiného nutit k něčemu. Samotný úmysl jiného k něčemu nutit nepředstavuje naplnění objektivní stránky trestného činu vydírání - tento záměr (cíl) by musel být poškozenému předestřen (adresován) právě objektivním jednáním, k čemuž nedošlo. Dále stěžovatel namítá, že poškození netvrdí, že by objektivně byli k něčemu nuceni, vyslovili jen subjektivní podezření, že jejich majetek mohli poškodit obvinění. Svědek M. Zaremba [skutek č. 5)] uvedl, že po skutku nebyl nikým kontaktován takovým způsobem, který by skutek spojoval s ním, resp. s jakýmkoli požadavkem vůči němu. Stěžovatel tedy argumentoval způsobem vyžadujícím adekvátní reakci. 22. V části M. ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje existenci tzv. extrémního nesouladu z důvodu rozporů skutkových zjištění s provedenými důkazy, absence přesvědčivého a srozumitelného odůvodnění napadených rozhodnutí, spojitosti učiněných závěrů s provedenými důkazy apod. 23. Závěr, že se stěžovatel účastnil trestné činnosti způsobem uvedeným ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, je zcela svévolný a bez opory v provedených důkazech. Stěžovatel rovněž zde odmítá, že údajné pachové stopy obviněných V. H. a T. Ď. jsou přímým důkazem o vině všech obviněných; za svévolné pokládá vypořádání se Nejvyššího soudu s těmito námitkami. Dále stěžovatel zpochybňuje označení pachových stop jako přímého důkazu o vině obviněných a označuje tyto stopy za zmanipulované. Závěry o úmyslných založeních požárů motorových vozidel při skutcích č. 1a), b) a 5 považuje za svévolné a vytýká Nejvyššímu soudu jejich úplné ignorování. 24. Posléze stěžovatel vytýká porušení práva na spravedlivý proces v souvislosti se svévolným výrokem rozsudku ohledně výše způsobené škody a v povinnosti k náhradě škody; vymezuje se proti úplnému ignorování této námitky Nejvyšším soudem. Výrok rozsudků o povinnosti obviněných k náhradě škody poškozeným, kromě České pojišťovny, a. s., a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, je pro neuplatnění nároků na náhradu škody vůči nim společně a nerozdílně, zjevně svévolný a v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, která v dané věci představují uplatnění tohoto nároku pouze vůči nespecifikovanému obžalovanému v jednotném čísle. Soudy se nevypořádaly ani s dalšími stěžovatelovými námitkami stran určení výše údajné škody. Objektivní nezjištění výše škody a absence řádného odůvodnění výroku napadeného rozsudku, jakož i zcela svévolné části skutkové věty ohledně údajně způsobené výše škody, mají za následek nejen protiprávnost výroků o povinnosti k náhradě škody, ale zejména nemožnost stanovit rozsah viny, stupeň nebezpečnosti pro společnost a uložit odpovídající trest. Předmětné námitky Nejvyšší soud svévolně odmítl podřadit pod jakýkoli dovolací důvod. 25. Stěžovatel v této části ústavní stížnosti dále rozvíjí argumentaci co do otázek existence tzv. extrémního nesouladu, a to při skutcích č. 1a), 1b), 1c), 2, 2a) až e), 3, 4, 5 a 6 (viz též rekapitulace části I. ústavní stížnosti). Stěžovatel přitom zdůrazňuje, že rovněž z odposlechů vyplývá, že obracel pozornost k vymáhání pohledávek cestou legálních prostředků (včetně žalob). 26. V částech N., O. a P. ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v rámci celého trestního řízení mu bylo zamezeno řádně se obeznámit se všemi ve věci provedenými důkazy (seznámit se se spisem, resp. s vyhrazeným spisem), čímž mu byla znemožněna náležitá příprava obhajoby a došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces; dále vytýká svévolné vypořádání se Nejvyššího soudu s touto námitkou. 27. V souvislosti s tím poukazuje na údajné zatajování důkazů zabezpečených v předmětné věci (důkazů svědčících ve prospěch obviněných), zatajování existence spisu vedeného v režimu "vyhrazené" a na opakované (nevyslyšené) žádosti o nahlédnutí do předmětného spisu, resp. jeho prostudování a skutečnost, že důkazní návrhy obhájců k objasnění nakládání s předmětnými důkazy nebyly ani protokolovány. Uvádí, že soud se nejdříve snažil zjistit nakládání s předmětnými důkazy, po odročení však tyto snahy ustaly a získané informace nezpřístupnil. Odvolací soud přešel i jeho námitku o přečtení zprávy stran sledování a námitku nerozhodnutí jeho návrhu na výslech plk. Ing. Ivana Lehkého. 28. Dále stěžovatel namítá, že ani Vrchní soud v Olomouci mu neumožnil nahlédnout do spisu a do vyhrazeného spisu, v čemž opět spatřuje závažné porušení jeho práva na obhajobu, potažmo i na spravedlivý proces. Upozorňuje, že v odvolání, resp. v rámci odvolacího řízení, opakovaně žádal o nahlédnutí do spisu (včetně spisu vyhrazeného) a přehrání všech odposlechů, k čemuž mu nebyl v rámci přípravného řízení dán dostatečný časový prostor. Po nahlédnutí chtěl své odvolání doplnit. Odvolací soud mu podle jeho slov umožnil studium pouze v rozsahu cca tří hodin, v průběhu celého trestního řízení mu byl na prostudování spisu (včetně audiozáznamů) dán nedostatečný časový prostor cca 35 hodin. S oběma žádostmi se však podle jeho přesvědčení odvolací soud vůbec nevypořádal. Vrchní soud v Olomouci pak ještě uvedl, že stěžovateli bylo umožněno seznamovat se se spisem po vynesení rozsudku, tedy od 26. 11. 2013 do 14. 2. 2014, kdy byl spis předložen odvolacímu soudu s tím, že "obžalovaný to ani nepopírá". Jde však jen o další "vyfabrikovaný" závěr. Svůj nesouhlas pak stěžovatel vyjadřuje i vůči odůvodnění odvolacího soudu v jeho rozsudku stran nahlížení do spisu. Nejvyšší soud se v této souvislosti omezil pouze na opis rozsudků nižších stupňů a výčet úkonů směřujících k obhájcům stěžovatele, resp. k jeho nahlížení do listinného spisového materiálu, aniž by se vypořádal s jeho konkrétními námitkami. 29. V částech R. a S. ústavní stížnosti stěžovatel vytýká, že nerozhodnutím o námitkách podjatosti předsedy senátu nalézacího soudu došlo k porušení jeho práva na nezávislý a nestranný soud; namítá úplné ignorování této námitky Nejvyšším soudem. Kvůli vzneseným námitkám podjatosti, o kterých svévolně nalézací soud nerozhodl, bylo třeba považovat předsedu senátu JUDr. Radomíra Koudelu za vyloučeného - nebylo totiž rozhodnuto, že vyloučen není - a Vrchní soud v Olomouci postupem vykazujícím zcela zjevné znaky nepřípustné libovůle a ignorováním odvolacích námitek obviněného porušil jeho právo na spravedlivý proces a na odvolání v trestních věcech. 30. Nerozhodnutím o námitkách podjatosti předsedy senátu soudu prvého stupně nastalo porušení jeho práva na nezávislý a nestranný soud. Poznamenal, že opakovaně předložil námitky podjatosti předsedy senátu JUDr. Radomíra Koudely kvůli jeho projevům osobní averze a pro jeho vyjádření o vině stěžovatele ještě před vynesením rozsudku. O námitkách podjatosti předsedy senátu ze dne 11. 6. 2013, dvou ze dne 26. 6. 2013, a dále ze dne 1. 7. 2013 a 1. 10. 2013 pak nebylo podle stěžovatele rozhodnuto, v důsledku čehož došlo také k předčasnému vyhlášení rozsudku. Nesouhlasí se závěry vrchního soudu, v jeho postupu spatřuje nepřípustnou libovůli a ignorování odvolacích námitek, čímž podle něj došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a na odvolání v trestních věcech. 31. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že předsedu senátu nalézacího soudu JUDr. Radomíra Koudelu je třeba považovat za vyloučeného. V rámci odůvodnění ústavní stížnosti popisuje tvrzený konflikt s předsedou senátu, a to jako žalovaným v občanskoprávním sporu vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 24 C 27/2013. Tento konflikt byl podle něj s největší pravděpodobností důvodem zjevné zaujatosti předsedy senátu, a je proto nutné jej považovat za vyloučeného. Upozornil také na nepřijatelné vyjádření jmenovaného předsedy senátu o jeho vině ze dne 1. 10. 2013. Nedostatek nestrannosti je podle přesvědčení stěžovatele zřejmý i z postupu soudu při hlavním líčení. 32. V části T. ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho práva na nestranný soud z důvodů neuvedení jmen soudců Nejvyššího soudu rozhodujících v dovolacím řízení. Neuvedení jména a příjmení ani funkčního označení osob, které se na vydání usnesení podílely (členů senátu), vzbuzuje pochybnosti o důsledném naplnění ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Stěžovatel se domnívá, že neexistuje legitimní důvod tajení identity rozhodujících soudců v dovolacím řízení, které rovněž nestojí mimo rámec spravedlivého procesu. Takové ukryté vykonávání spravedlnosti, a to i kvůli způsobu, jakým soudy ve věci rozhodly, vede stěžovatele k přesvědčení, že došlo k porušení jeho práva na nestranný soud, resp. na spravedlivý proces. 33. V části U. ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje, že mu soud uložil exemplární trest odnětí svobody, tedy nepřiměřený trest, byť v zákonem stanoveném rozpětí. Z rozsudku nalézacího soudu se podle něj podává, že hlavní moment představovala generální prevence nepřípustně upřednostněná před prevencí individuální. Rovněž přitom podle něj soud nepřihlédl k vývojovému stádiu trestné činnosti; neukončený pokus má menší škodlivost než dokonaný trestný čin. Došlo tím k porušení práva na spravedlivý proces. 34. V částech V. a W. ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty bez splnění zákonem předpokládaných podmínek, porušení zákazu reformationis in peius, resp. úplné ignorování této námitky Nejvyšším soudem. Stěžovatel v prvé řadě akcentoval, že v jeho případě došlo k uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty bez splnění zákonem předpokládaných podmínek. Zdůraznil svoje tvrzení, že kromě mobilního telefonu se v dané trestní věci nejednalo o jeho majetek, nýbrž šlo o majetek Mgr. K. Michálkové, která své vlastnické právo k předmětným věcem uplatňovala, listinné důkazní návrhy však byly odvolacím soudem ignorovány. Okolnost, zda předmětná věc náleží pachateli, musí být prokázána, což se v daném případě nestalo. Ze skutkové věty podle něj není zřejmé ani to, že předmětné věci byly skutečně ke spáchání trestných činů užity, popř. že byly ke spáchání konkrétního trestného činu určeny. Závěrem namítl také extrémní rozpor závěrů s provedenými důkazy, porušení práva na spravedlivý proces, neboť nelze označit, která z věcí měla mít spojitost s protiprávním jednáním. Podle jeho názoru byl porušen i zákaz reformationis in peius. 35. Stěžovatel se dále podrobně vyjadřuje k uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou, v němž spatřuje rozpor se zákonem. Předmětný výrok podle stěžovatele nebyl odůvodněn, což zakládá extrémní nesoulad závěrů soudů s dokazováním a odůvodněním, svévolnost a nepřezkoumatelnost daného výroku. Podotýká, že na základě psychiatrického vyšetření a konstatování znalce není nebezpečný pro společnost. Zdůrazňuje, že vyhoštění na dobu neurčitou připadá do úvahy pouze u pachatele, jehož náprava není možná, což ale v daném případě nebylo provedeným dokazováním zjištěno. Z tohoto důvodu byl soud podle jeho mínění oprávněn rozhodnout pouze o trestu vyhoštění ve výměře od jednoho do deseti let a místo toho mu uložil trest, který zákon nepřipouští. Odvolací soud pak nevzal v úvahu jeho evropské občanství, pracovní a sociální zázemí v České republice, resp. z rozsudku nevyplývá, že by se jimi jakkoli zabýval. 36. V části X. ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na obhajobu a na spravedlivý proces z důvodu konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Stěžovatel akcentuje, že byl dvakrát (protiprávně) vykázán z jednací síně i přes nutnou přítomnost u hlavního líčení. Během první nepřítomnosti byla přečtena obžaloba a uplatněny nároky poškozených na náhradu škody, k jejichž náhradě byl poškozený následně zavázán. V druhém případě byl vykázán bez vyhlášení usnesení, pouze na příkaz předsedy senátu, který po námitce o protiprávnosti takového vykázání nechal do protokolu doplnit, že před odvedením bylo vyhlášeno usnesení. Zdůrazňuje, že podle jeho názoru není §204 odst. 2 tr. řádu ustanovením speciálním, kterým by bylo možné prolomit zásadu podle §202 odst. 4 tr. řádu. Upozorňuje, že nebyl obeznámen s obsahem jednání, které se konalo v době jeho nepřítomnosti, a nebylo mu umožněno se k němu vyjádřit. Poukazuje také na nedostatečnou protokolaci hlavního líčení ze dnů 11. a 12. 6. 2013 s tím, že odvolací soud uvedenou část jeho odvolání v tomto směru v podstatě ignoroval. Dovolací soud nesdílel názor komentáře k trestnímu řádu, podle kterého vůči osobě, jejíž stálá přítomnost při hlavním líčení je nutná, lze postupovat pouze podle §66 odst. 2, 3 tr. řádu (ovšem nevypořádal se s ním). Veškerá další argumentace Nejvyššího soudu se míjí s námitkami stěžovatele a je v rozporu se zvukovým záznamem z hlavního líčení, který dokazuje, že stěžovatel byl vykázán z jednací síně bez vyhlášení usnesení a tudíž protiprávně, a zejména pak to, že mu předseda senátu nesdělil obsah jednání konaného v jeho nepřítomnosti; objektivně stěžovatel neměl možnost vyjádřit se k údajným návrhům poškozených. Jelikož soud stěžovateli po návratu do jednací síně nesdělil, co představovalo předmět jednání v jeho nepřítomnosti, a nemohl se k těmto skutečnostem a důkazům, na jejichž základě byl zavázán k náhradě škody vyjádřit, bylo zásadním způsobem porušeno jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces. K porušení jeho základních práv došlo též vykázáním z jednací síně bez vyhlášení usnesení a stěžovatel zastává názor (v souladu s komentářem k trestnímu řádu), že osobu, jejíž stálá přítomnost u hlavního líčení je nutná, nelze vykázat - tedy že §204 odst. 2 tr. řádu není speciálním ustanovením, kterým by bylo možné prolomit zásadu, kdy nelze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného podle §202 odst. 4 tr. řádu. Jen pro úplnost stěžovatel dodává, že při přítomnosti obviněného u hlavního líčení - v případě jeho nepřístojného chování - lze v souladu s právním řádem České republiky vůči němu použít např. donucovacích prostředků. Nelze souhlasit se soudy podaným výkladem §202 odst. 4 tr. řádu vedoucím ve svých důsledcích k závěru, že nekorektní chování obviněného znamená úplnou eliminaci možnosti soudu provést hlavní líčení. III. Formální předpoklady projednání návrhu 37. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti IV. a) Obecná východiska pro posouzení zásahu 38. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, pokud takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 39. Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. 40. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny. 41. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 42. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. 43. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující. IV. b) Porušení povinnosti soudů vypořádat se s námitkami stěžovatele 44. K námitkám obsaženým v části A. ústavní stížnosti se sluší předeslat, že odvolací soud nemůže shledat vady napadeného rozsudku tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. řádu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Nicméně nemá-li základní právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny zůstat toliko formálním, je nezbytné, aby soud, který o opravném prostředku rozhoduje, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny námitky v podání obžalovaného uvedené, jsou-li alespoň zčásti smysluplné a relevantní [srov. nálezy ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 226/06 (N 48/56 SbNU 521) a ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 2564/12]. 45. Současně ovšem platí, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247) či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 162/13 a ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. IV. ÚS 750/14]. 46. Byť by rozhodnutí odvolacího soudu a soudu dovolacího plně neodpovídala očekávání stěžovatele v reakci na jeho obsáhlé námitky, je z hlediska výše rekapitulovaných limitů ústavněprávního přezkumu určující, že se z nich podává, v jakém rozsahu byla napadená rozhodnutí odvolacím soudem a dovolacím soudem přezkoumána, jaké okolnosti vzaly tyto soudy za podstatné, a na základě jakých právních názorů rozhodly. Podle rozsudku ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu, což lze přiměřeně aplikovat i na stěžovatelem zpochybňovaný postup odvolacího, resp. dovolacího soudu. IV. c) Opomenutí navržených důkazů 47. Pakliže jde o části B. a C. ústavní stížnosti, z ústavněprávních hledisek lze považovat za udržitelný závěr dovolacího soudu, že pokud se zejména odvolací soud nevyjádřil detailně ke všem návrhům na doplnění dokazování, pak nejde o takový nedostatek, který by znamenal porušení základních práv stěžovatele (především práva na obhajobu). Není též spolehlivé oponentury proti závěru, že soud prvního stupně a odvolací soud přiměřeně vyložily, že dosavadní důkazní řízení bylo úplné, dostatečné a poskytovalo základ pro zjištění skutkového stavu věci v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, čímž daly najevo, že další dokazování je nadbytečným. 48. Soud prvního stupně srozumitelně objasnil, z jakých důvodů považoval konkretizované důkazní návrhy stěžovatele a dalších obviněných za nadbytečné. Vrchní soud v Olomouci se s předmětnými úvahami ztotožnil s tím, že pouze pro řešení důvodnosti odvolacích námitek České pojišťovny, a. s., a obviněného J. S. dokazování doplnil (tj. listinami založenými na č. l. 820 - 821 spisu ohledně připojení se České pojišťovny, a. s., k trestnímu řízení s požadavkem na náhradu škody a obhajobě obviněného J. S. umožnil výslech svědka J. Staňka). 49. Nejvyšší soud v souvislosti s otázkou úplnosti dokazování pachatelství obviněných V. H. a T. Ď. k jednání ze dne 21. 7. 2012 připomenul, že součástí spisového materiálu je příloha, jejímž obsahem je Případová analýza a časový snímek ve věci ohlášení nástražného výbušného systému v podnicích FLIP a MUSICLAND ve Zlíně ze dne 21. 7. 2012, 22. 7. 2012, 27. 7. 2012, 28. 7. 2012 a 29. 7. 2012 a útoku na majetek majitele FLIPu J. Mynáře ze dne 8. 8. 2012, která obsahuje vyhodnocení záznamu kamerového systému Městské policie Zlín, resp. zjištění průjezdu zájmových vozidel. Z tohoto záznamu se podle soudů podává, že v nočních hodinách dne 21. 7. 2012 byl na území města Zlína zaznamenán pohyb vozidla VW Passat, což je vozidlo, které pravidelně jmenovaní obvinění užívali. Byť uvedená listina nebyla důkazem, sloužila jako podklad pro úvahu, zda dokazování doplnit dalšími důkazy. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti znovu se souvisejícím hodnocením důkazů vyslovuje nesouhlas s tím, že podle jeho názoru tyto důkazy coby převážně jen důkazy nepřímé netvoří uzavřený kruh, eventuálně že s potřebnou mírou spolehlivosti neprokazují jeho vinu, nejedná se o otázku, kterou by náleželo řešit Ústavnímu soudu. 50. Ústavněprávní diskrepanci nepředstavuje ani neprovedení dalších důkazů, kupř. výslechu svědkyně Mgr. K. Michálkové u skutku 2/a) a skutků dalších a obdobně pak výslech svědků T. Dubiny, T. Kulicha a P. Vrtiela či všech kamerových záznamů v případě skutku 2), a dále také příkladmo výslech svědků A. Pavlíka, T. Španihela a P. H. k objektivní nemožnosti obviněných V. H. a T. Ď. spáchat skutek pod bodem 5), resp. obdobně též 1/b) či neprovedení listinných důkazů - např. platebního dokladu ze dne 22. 5. 2012 apod. IV. d) Opomenutí rozporů mezi důkazy, nesprávné posouzení skutků jako pokusu trestného činu vydírání, rozpor právní věty rozsudku odvolacího soudu s odůvodněním a nenaplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu vydírání 51. Ohledně částí D., E. a F. ústavní stížnosti stojí za připomenutí, že Nejvyšší soud vymezil objektivní a subjektivní stránku trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku s četnými odkazy na související judikaturu (rozhodnutí č. Rt 1869/1925 Sb. rozh. NS - Vážný, rozhodnutí č. Rt 2637/1927 Sb. rozh. NS - Vážný, rozhodnutí č. Rt 3558/1929 Sb. rozh. NS - Vážný, rozhodnutí č. Rt 3683/1929 Sb. rozh. NS - Vážný, rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr., s. 23 a dále rozhodnutí č. 10/1979 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 50/2009 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud na tomto podkladě argumentoval, že zběžný náhled by sice mohl vést k úvaze, že stěžovatel byl účastníkem, konkrétně organizátorem ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvedený soud ovšem dále konstatoval, že jeho jednání bylo, pokud se již přímo nezúčastnil zjevného nátlakového jednání (viz demonstrace síly v hudebním klubu FLIP ve Zlíně), alespoň článkem řetězu celkového jednání obviněných (viz zejména jeho jednání s poškozenými vedené formálně sice bez výslovných hrozeb a nátlaku, avšak se skrytou či v náznacích projevenou hrozbou tak, aby byla v poškozených vyvolána obava a aby vyhověli nátlaku), přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu - směřovaly k přímému vykonání trestného činu vydírání a ve svém celku naplnily jeho skutkovou podstatu a působily současně. Pojem "působí současně" přitom nelze vykládat tak, že všechny úkony se musí odehrát v jeden jediný okamžik, jelikož trestný čin vydírání nemusí být spáchán jedním jednorázovým činem, může být výslednicí jednotlivých časově návazných posloupných aktů, jež ve svém komplexu naplňují znaky dané skutkové podstaty. Tak tomu bylo právě v posuzované věci, přičemž tento závěr platí ohledně všech obviněných. Stěžovatel se ústavněprávně relevantní argumentací nevymezuje ani proti závěru Nejvyššího soudu, že případná kvalifikace jednání stěžovatele coby organizátorství by neměla zásadní vliv na jeho postavení, jelikož je třeba zdůraznit, že trestní odpovědnost a trestnost účastníka se posuzuje stejně jako trestní odpovědnost a trestnost pachatele, pokud trestní zákoník nestanoví z této zásady výjimky, přičemž účastenství ve formě organizátorství bývá stejně závažné jako spolupachatelství, mnohdy dokonce závažnější. IV. e) Překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu a porušení zákazu reformationis in peius 52. Jestliže stěžovatel v části G. ústavní stížnosti upozorňuje na překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu a porušení zákazu reformationis in peius, patří se zaznamenat, že v odvolacím řízení došlo u něj ke změně k jeho tíži pouze ve výroku o jeho povinnosti k náhradě škody České pojišťovně, a. s., ovšem stalo se tak z podnětu zmíněného odvolání tohoto poškozeného. V ostatních směrech k reálnému zhoršení jeho postavení nedošlo. Nelze tedy činit závěr o porušení principu reformationis in peius. Uvádí-li stěžovatel, že došlo k porušení zákazu reformationis in peius ve vztahu k obviněným J. S. a R. H., patří se zdůraznit, že ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, či v zájmu ochrany veřejných zájmů, podat nelze; zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329)]. Ohledně námitky stěžovatele, že oponovaný postup odvolacího soudu měl přímý důsledek též ve sféře jeho práva na spravedlivý proces, lze konstatovat, že jde o tvrzení, které není doloženo. IV. f) Nenaplnění znaků okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby při pokusu trestného činu vydírání 53. V části H. ústavní stížnosti se stěžovatel vyjadřuje k nenaplnění znaků okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby při pokusu trestného činu vydírání podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny). Rovněž v této souvislosti Nejvyšší soud odkázal na relevantní judikaturu (rozhodnutí č. 45/1986 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010 sp. zn. 8 Tdo 940/2010). Soudy dovodily, že všichni obvinění vědomě jednali ve vzájemné shodě, vědomě tvořili skupinu, v níž byly rozděleny role a úkoly každého z nich (je zřejmé personální složení této skupiny, propojení jednotlivých jejích členů a dělba úloh mezi nimi). V tomto směru lze odkázat na dostatečně výstižné závěry popsané v rozsudku soudu prvního stupně. Stěžovatel byl podle soudů vůdčí osobností - ve většině případů to byl právě on, kdo jednal s poškozenými, kdo rozhodoval o podstatných věcech. Byl v úzkém vztahu s dalšími obviněnými, kteří s ním navštěvovali jednotlivé poškozené, plnili jeho příkazy a prováděli sledování poškozených a násilné útoky, a to ať již na majetek poškozených, anebo přímo vůči tělesné integritě a zdraví, či se dopouštěli jednání spočívajícího v telefonických oznámeních o výbušninách umístěných v objektech hudebních klubů. IV. g) Vadné právní posouzení jednotlivých skutků 54. V části I. ústavní stížnosti stěžovatel předestřel polemiku s nesprávným právním posouzením jednotlivých skutků a s jednotlivými skutky v návaznosti na námitky právních vad. Patří se odkázat na ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu, který se s těmito výtkami vypořádal ústavně konformním způsobem; jinými slovy, ústavněprávní rozměr tyto námitky postrádají. V této souvislosti jeví se ovšem vhodné zvlášť zdůraznit, že pachatelství je potvrzováno i důkazem v podobě otisku pachové stopy, zajištěné při ohledání místa činu dne 12. 8. 2012 (srov. protokoly o ohledání místa činu, včetně fotodokumentace, č. l. 841 a násl. spisu a protokol o odběru otisků pachových stop, č. l. 855 spisu), která byla ztotožněna s pachovým srovnávacím vzorkem obviněného V. H. (srov. odborné vyjádření, č. l. 856 spisu). Podstatné z hlediska ústavněprávního přezkumu je především to, že soudy nevycházely u jednotlivých skutků při posuzování viny stěžovatele jen ze zajištěných pachových stop, ale k odsouzení stěžovatele došlo až ve spojení s dalšími přímými či nepřímými důkazy. IV. h) Nesprávné posouzení výše škody podle hodnoty pohledávek 55. V části J. ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje úvahy soudů identifikující škodu s hodnotou pohledávek. Aniž by Ústavní soud vstupoval do výkladového sporu týkajícího se podústavního práva, nepovažuje za neakceptovatelný ani názor Nejvyššího soudu, podle kterého nelze stírat rozdíl mezi vymáháním nároků, které probíhá v rámci právního řádu, a takovým vymáháním nároků, které probíhá protiprávním způsobem. Z uvedeného pak jmenovaný soud v rozsudku ze dne 10. 7. 2001 sp. zn. 7 Tz 150/2001 dovodil závěr, podle něhož "je-li zákonným znakem trestného činu škoda, je tento zákonný znak po formální stránce naplněn i v případech, kdy ze sféry vlastnictví poškozeného přejde na pachatele nebo na jinou osobu určitá majetková hodnota za okolností, v nichž pachatel či jiná osoba má proti poškozenému skutečný nebo domnělý nárok na nějaké plnění, byť by to bylo plnění, které je co do druhu a množství shodné s tím, co bylo poškozenému trestným činem odňato". V širším kontextu stojí za zmínku, že Ústavní soud nepřehlíží otázku snížení škodlivosti činu - při formálním naplnění zvláště přitěžujících okolností - dané vymáháním dluhu trestným činem (srov. též Kocina, J.: Zvláště přitěžující okolnosti a snížení trestu odnětí svobody. Bulletin advokacie, roč. 2010, č. 1, str. 36 a násl.). IV. i) Vadné posouzení skutků jako pokračujících trestných činů, odsouzení za jednání, které není trestným činem a existence tzv. extrémního nesouladu 56. Pokud jde o část K. ústavní stížnosti, dlužno zaznamenat, že soudy se otázkou rozdílu mezi spolupachatelstvím a účastenstvím, jakož i znaků, jimiž je pokračování v trestném činu vymezeno, z ústavněprávních hledisek adekvátně zabývaly (srov. výše). 57. V části L. ústavní stížnosti stěžovatel soudům vytýká, že naplnění skutkových podstat trestných činů, pro které byl odsouzen, dovodily výlučně z úmyslu, pro který měly být tyto trestné činy spáchány. Namítá-li stěžovatel, že soudy opomenuly některé ze znaků objektivní stránky předmětných trestných činů, resp. že nepřípustně zaměnily jejich subjektivní a objektivní stránku, rovněž zde předkládá k posouzení spor o výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. 58. V části M. ústavní stížnosti stěžovatel ohlašuje existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, avšak z odůvodnění této výhrady vyplývá, že stěžovatel předestírá pouze polemiku s hodnocením důkazů přijatým soudy, přičemž - nedůvodně - očekává, že na jejím základě podrobí Ústavní soud rozhodnutí soudů dalšímu (instančnímu) přezkumu z pozic věcné správnosti; k tomu však Ústavní soud v žádném případě nebyl Ústavou povolán. V otázce pachových stop lze odkázat na konstatování Ústavního soudu k části I. ústavní stížnosti. Patří se dodat, že očividně formalistická a irelevantní je stěžovatelova výtka z uplatnění nároku na náhradu škody pouze vůči nespecifikovanému obžalovanému v jednotném čísle. IV. j) Odepření možnosti obeznámit se se spisovým materiálem 59. Jak bylo řečeno výše, v částech N., O. a P. ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu nebylo v rámci celého trestního řízení umožněno se obeznámit se všemi provedenými důkazy (tj. seznámit se se spisem). V této souvislosti postačuje odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, podle kterého orgány činné v trestním řízení vedly toto řízení korektně a vytvořily podmínky pro uplatnění práv stěžovatele, resp. jeho obhajoby v co nejširším slova smyslu. Uvedená skutečnost je dokladována např. tím, že dne 6. 12. 2012 nahlížel obhájce stěžovatele, Mgr. M. Freund, do aktuálního trestního spisu, z něhož si také pořizoval fotokopie (č. l. 131 spisu). Dne 1. 3. 2013 došlo k dalšímu nahlížení do spisu jmenovaným obhájcem a pořízení fotokopií, kdy už spis obsahoval i odtajněné žádosti a nařízení odposlechů a sledování vozidel stejně jako protokoly o jejich provedení a také protokoly o odběru pachových stop, odborná vyjádření a zkoumání v metodě pachové identifikace (č. l. 134 spisu). Dne 7. 3. 2013 pak bylo umožněno nahlížení do spisu také stěžovateli (č. l. 143 spisu). Již v přípravném řízení, konkrétně dne 5. 4. 2013, bylo Mgr. M. Freundovi vydáno 6 ks CD-R s odposlechy v akci Pyro + Oryp (č. l. 1946 spisu), dne 14. 12. 2012 byly obhajobě na žádost poskytnuty 4 DVD zachycující průběh výslechu stěžovatele ze dne 28. 11. 2012 (č. l. 3001 spisu). Ve dnech 2. 5. 2013 a 6. 5. 2013 pak byla obhájci Mgr. M. Freundovi předána kompletní kopie vyšetřovacího spisu (viz č. l. 3810 spisu). Již před podáním obžaloby měla obhajoba k dispozici také záznam odposlechů (č. l. 1944 - 1946 spisu). Ze strany policejního orgánu tedy byly obhajobě zajišťovány a předávány kopie listin, ale také CD nosičů jimi požadovaných. Ve dnech 2. 5. 2013, 3. 5. 2013, 6. 5. 2013 a 7. 5. 2013 proběhlo prostudování spisu, v jehož rámci byl stěžovateli předložen vyšetřovací spis a probíhalo i přehrávání audio nahrávek. IV. k) Podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně 60. V částech R. a S. stěžovatel směřuje pozornost k otázce podjatosti předsedy senátu nalézacího soudu. K této oponentuře se podrobně vyjádřil Nejvyšší soud, který - poté co rekapituloval teoretická východiska - dal najevo, že JUDr. Radomír Koudela práva obhajoby respektoval. 61. Uvedeného soudce nediskvalifikuje ani rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby při hlavním líčení dne 1. 10. 2013 (č. l. 4521 spisu). Ústavní soud ze zvukového záznamu (procesní spis, č. l. 4524) zjistil, že soudce JUDr. R. Koudela konstatoval při ústním odůvodňování rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě: "...je zjevné, že stěžovatel i poté, co byl trestně stíhán na Slovensku, se u nás dopouští jednání, pro které byl stíhán. Společně s vrchním soudem uvádím, že v současné době soud nemůže hovořit o tom, zda se obžalovaný dopustil trestné činnosti či nedopustil trestné činnosti, toto bude předmětem až samotného rozhodnutí ve věci." 62. Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15 dospěl k závěru, že státní orgány, zejména pak soudy, jsou povinny respektovat presumpci neviny ve všech řízeních. Především trestní soudci se tak musejí zdržet prohlášení, že považují určitou osobu za vinnou trestným činem, dokud o vině pravomocně nerozhodne příslušný soud. Existuje přitom zásadní rozdíl mezi vyjádřením, že určitá osoba je podezřelá ze spáchání trestného činu, a vyjádřením, že tento čin spáchala. Soudy jsou povinny ve svém rozhodování vycházet z toho, že státní orgány, zejména pak soudy, jsou povinny respektovat presumpci neviny ve všech řízeních, tedy i v jiném řízení než v tom, v němž je příslušný trestný čin projednáván. I v těchto řízeních se musejí zdržet prohlášení, z nichž vyplývá, že považují určitou osobu za vinnou trestným činem, ačkoliv o vině této osoby nebylo žádným soudem pravomocně rozhodnuto. Postup, který neodpovídá tomuto pravidlu, je neústavní pro rozpor s čl. 40 odst. 2 Listiny (presumpce neviny). Soudce, který ve svém rozhodnutí toto pravidlo nerespektuje, zpravidla bude v dalším rozhodování o osobě takto neprávem osočené považován za podjatého, a tudíž nebude nestranným soudcem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. 63. V daném případě považuje Ústavní soud za podstatné, že předseda senátu svůj výrok vzápětí a z vlastní iniciativy korigoval konstatováním, že "v současné době soud nemůže hovořit o tom, zda se obžalovaný dopustil trestné činnosti či nedopustil trestné činnosti". Ústavní soud - aniž by relativizoval nosné důvody citovaného nálezu - proto považuje za v ústavněprávní rovině udržitelný závěr, že v pořadí první vyjádření soudce krajského soudu představovalo toliko nepřesný slovní obrat, z něhož nelze bez dalšího dovozovat takový poměr k osobě stěžovatele, který by byl důvodem vyloučení. V této souvislosti dlužno připomenout sentenci: "Errare humanum est, perseverare diabolicum." Zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 1. 10. 2013 č. j. 61 T 7/2013-4527 z hlediska presumpce neviny odůvodnil náležitě. 64. Ústavní soud pokládá za adekvátní závěr Nejvyššího soudu, který v usnesení ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 3 Tdo 751/2014 judikoval, že skutečnost, že obviněný podal na soudce, který rozhoduje jeho trestní věc, k příslušnému soudu žalobu na ochranu osobnosti, sama o sobě nezakládá podjatost tohoto soudce podle §30 tr. řádu, tedy bez dalšího nesvědčí o existenci onoho osobního poměru, který eventuálně zakládá jeho vyloučení. V této souvislosti stojí za zdůraznění usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3152/14. Zde Ústavní soud konstatoval, že samotné zahájení občanskoprávního řízení nemůže bez dalšího znamenat podjatost ve věci rozhodujícího soudce. Dovedeno k závěrům ad absurdum by pak obviněnému postačovalo k "vyrobení" podjatosti soudce pouhé zahájení občanskoprávního řízení. Ve svém důsledku by uvedený postup mohl vést až k nemožnosti státu vykonávat soudní moc na svém území, což je nepřípustné. Ústavní soud si je vědom toho, že na nastalou procesní situaci nelze nahlížet jednostranně či se snažit o jakousi paušalizaci obdobných případů, nicméně pokud k podané žalobě na ochranu osobnosti nepřistoupí další okolnost svědčící či alespoň zpochybňující osobu soudce, nelze dospět k závěru o její podjatosti. Podle náhledu Ústavního soudu ve věci takový důkaz či alespoň naznačená souvislost předložena nebyla. 65. Nyní projednávanou ústavní stížností napadená rozhodnutí nekolidují ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 13/06 (N 126/50 SbNU 97), navazujícím na rozsudek ESLP ze dne 7. 6. 2005 ve věci Chmelíř v. Česká republika, stížnost č. 64935/01. 66. Tento rozsudek ESLP vychází ze širšího argumentačního základu než stěžovatelův případ, kdy se závěr o nedostatku požadované nestrannosti předsedy senátu Vrchního soudu v Praze odvíjel z nejen ze souběžného vedení řízení na ochranu osobnosti mezi stěžovatelem a předsedou senátu, ale rovněž z časového sledu jednání předsedy senátu vůči stěžovateli, pominutí zákonného účelu pokuty uložené stěžovateli s odkazem na §66 odst. 1 tr. řádu v odůvodnění usnesení, očividně nepřiměřené reakce soudce na jednání stěžovatele považovaného za hrubou osobní urážku atd. Sluší se připomenout rovněž rozhodnutí ESLP ze dne 26. 2. 2000 ve věci Tanner a Malminen v. Finsko, stížnosti č. 42114/98 a 42185/98. 67. K otázce opakovaně a na obdobném základě uplatňovaných námitek podjatosti se patří zaznamenat kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 1736/14. 68. Ústavní soud neshledává důvod pro zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí ani v nedoložených tvrzeních stěžovatele o "náhodném konfliktu" se jmenovaným soudcem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014 sp. zn. 7 Td 66/2013), resp. v jeho údajných osobních vazbách k zmocněnci poškozeného (srov. rozsudek ESLP ze dne 10. 6. 1996 ve věci Pullar v. Spojené království, stížnost č. 22399/93, odst. 38). IV. l) Neuvedení jmen soudců v usnesení Nejvyššího soudu 69. V části T. ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v usnesení Nejvyššího soudu je uvedeno pouze jméno předsedy rozhodujícího senátu 6 Tdo, a nikoli jeho dalších členů. K otázce transparentnosti přidělování věcí na základě rozvrhu práce soudu stojí za připomenutí nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1302/10 (N 77/61 SbNU 239). Z něj vyplývá, že do rámce základního práva na zákonného soudce Ústavní soud podřadil i požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, tj. předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu pro účastníky řízení. Ústavní soud považuje za postačující, jestliže tyto údaje jsou dostupné z rozvrhu práce uveřejněného na webu tohoto soudu. Dlužno podotknout, že stěžovatel neuvádí, jak by uplatněnou argumentaci přizpůsobil situaci, kdy by předmětná informace byla zaznamenána přímo v textu rozhodnutí. IV. m) Ukládání trestů 70. V části U. ústavní stížnosti stěžovatel namítá uložení nepřiměřeného trestu. K této výtce Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05), neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze za stavu, kdy by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace by mohla nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (srov. např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a usnesení ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14). 71. Žádné z uvedených pochybení Ústavní soud v projednávaném případě neshledal, neboť podle jeho zjištění byl stěžovateli uložen trest v rámci zákonné sazby, přičemž jeho výši soudy dostatečně odůvodnily. Pokud jde o údajnou exemplárnost trestu, tato námitka v ústavněprávní rovině neobstojí. Soudy výši trestu uvedly do kontextu s jednotlivými kritérii pro jeho ukládání. Poukázaly přitom na konkrétní vysokou škodlivost (závažnost) jednání, podmíněnou zejména jeho charakterem, způsobem a sofistikovaností páchání, jakož i faktem, že nešlo o jednorázovou činnost, nýbrž o více dílčích útoků, výší způsobené škody a škody, k níž jejich jednání směřovalo, resp. též následkem (účinkem) v podobě újmy na zdraví konkretizovaného poškozeného. Současně nepřehlédly dosavadní trestněprávní bezúhonnost stěžovatele. 72. V částech V. a W. ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje na uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty bez splnění zákonem předpokládaných podmínek, porušení zákazu reformationis in peius, jakož i uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou. 73. Stěžovatel nedoceňuje, že v odvolacím řízení došlo u něj ke změně k jeho tíži pouze ve výroku o jeho povinnosti k náhradě škody České pojišťovně, a. s., ovšem stalo se tak z podnětu odvolání tohoto poškozeného. V ostatních směrech k reálnému zhoršení jeho postavení nedošlo. Není tedy věcné opory pro závěr o porušení principu reformationis in peius. Tvrdí-li stěžovatel v rámci kritiky uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, že "kromě mobilního telefonu se v dané trestní věci nejednalo o jeho majetek, nýbrž šlo o majetek Mgr. K. Michálkové", patří se zopakovat, že zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis (srov. řízení o ústavní stížnosti jmenované stěžovatelky vedené Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 338/15). 74. Stran otázky uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou lze zmínit, že soudy poté, co rekapitulovaly obecná východiska, konstatovaly, že stěžovatel byl v posuzované trestní věci odsouzen za rozsáhlou a velmi závažnou trestnou činnost, kterou charakterizoval nemalý počet dílčích útoků, ale také specifický způsob páchání, které se dopouštěl podstatnou část svého pobytu na území České republiky, a která byla de facto zakončena až zásahem policejního orgánu. 75. Sám stěžovatel ve své argumentaci k nezákonnosti délky trestu vyhoštění poukazoval na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace psychiatrie a návykové nemoci, vypracovaného MUDr. P. Konečným, soudním znalcem (č. l. 3024 - 3033 spisu), který uvedl, že pobyt stěžovatele na svobodě není z psychiatrického hlediska nebezpečný. Dále stěžovatel zdůraznil, že ve znaleckém posudku není obsaženo sdělení, že by jeho náprava nebyla možná, což je však stěžejním (rozhodujícím) aspektem při ukládání trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Soudy na tuto stěžovatelovu argumentaci reagovaly odkazem na další konkrétní zjištění obsažená v posudku, která podle jejich názoru vyznívají zřetelně v neprospěch stěžovatele s tím, že provedení klinického psychologického vyšetření (k verifikaci a podrobnému popisu jeho osoby) stěžovatel odmítl. 76. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v projednávané věci nedošlo. IV. n) Konání hlavního líčení v nepřítomnosti stěžovatele 77. V části X. ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na obhajobu a na spravedlivý proces z důvodu konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Nejvyšší soud rekapituloval podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného (srov. §202 odst. 2, 4 a 5, §204 odst. 1 a 2, §208 a §209 tr. řádu, resp. související judikaturní závěry obsažené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011 sp. zn. 11 Tdo 55/2011 a ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. 3 Tdo 1015/2014). Výstižně přitom připomenul, že k námitkám stěžovatele týkajícím se jeho vykázání ze soudní síně se již vyjádřil Ústavní soud, který ve svém usnesení ze dne 15. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2206/13 konstatoval, že: "... předseda senátu postupoval podle ustanovení §204 odst. 1 tr. řádu, které stanoví, že osoby, které ruší pořádek, může předseda senátu z jednací síně vykázat. Obviněný nemůže vstupovat do soudního jednání, aniž by ho k tomu předseda senátu vyzval, o čemž byl při jednání stěžovatel poučen. To se týká jak vznášení námitek již při přednesu obžaloby státním zástupcem, tak vznášení námitek ke způsobu provedení úkonu před soudem. Obviněný se s obhájcem může radit mimo soudní jednání a při jednání může požádat o přerušení jednání k poradě s obhájcem. Nemůže se však s obhájcem radit kdykoliv v průběhu jednání. Vykázáním z jednací síně nedošlo k tvrzenému zásahu do práva na obhajobu, jež bylo i v době stěžovatelova vykázání zajišťováno jeho obhájcem, a stěžovatel měl ostatně k dispozici zvukový záznam z jednání soudu." 78. Odvolací soud a dovolací soud na argumentovaném základě dovodily, že k tvrzenému zásahu do práv stěžovatele nedošlo. Konstatovaly, že v posuzovaném případě z protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 6. 2013 i z pořízených zvukových záznamů je zřejmé, že stěžovatel již na samém počátku předmětného hlavního líčení přes napomenutí narušoval průběh jednání. Bylo mu proto dáno upozornění (výstraha) ve smyslu ustanovení §204 odst. 2 tr. řádu (srov. procesní spis, č. l. 3668 p. v.). Nedbaje napomínání a výstrahy stěžovatel ve svém rušivém chování (bez povolení předsedy senátu hovořil) pokračoval. Za tohoto stavu, kdy se napomenutí a výstraha míjely účinkem, vyhlásil předseda senátu po poradě senátu usnesení, jímž stěžovatele vykázal z jednací síně (srov. tamtéž, č. l. 3669). Po krátké době, během níž bylo především rozhodnuto o zproštění obhájce Mgr. L. Knota obhajoby obviněného V. H. a o vyloučení trestní věci obviněného V. H. k samostatnému projednání a rozhodnutí, byl stěžovateli povolen vstup do jednací síně. Jeho obhájce mu přitom předestřel v rámci porady průběh hlavního líčení v době jeho nepřítomnosti. V následujícím průběhu jednání stěžovatel narušoval přednes obžaloby státním zástupcem, a to přes předchozí upozornění předsedy senátu. Po poradě senátu, jeho usnesením byl stěžovatel opětovně z jednací síně vykázán (tamtéž, č. l. 3671 p. v.). Současně byl poučen, že do jednací síně bude vpuštěn poté, co přislíbí, že se bude chovat řádně. Poté státní zástupce dokončil přednes obžaloby, zmocněncům poškozených byla dána možnost uplatnit návrhy na náhradu škody a předseda senátu konstatoval návrhy na náhradu škody, s nimiž se k adheznímu řízení připojili další poškození. Po následné žádosti stěžovatele (skrze jeho obhájce) o návrat do jednací místnosti a seznámení s dosavadním průběhem řízení (srov. tamtéž, č. l. 3672) předseda senátu uvedl, že tento bude s průběhem hlavního líčení seznámen posléze a konstatoval, že podle §208 tr. řádu se budou konat výslechy obviněných odděleně. Následně soud prvního stupně provedl (za přítomnosti obhájce stěžovatele) výslech obviněného R. H., obviněného J. S., a poté (po krátké přestávce) byl do jednací síně přiveden stěžovatel, kterého, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení i zvukového záznamu, předseda senátu seznámil s dosavadním průběhem hlavního líčení a dal mu možnost se vyjádřit k věci. Poté již byl stěžovatel hlavnímu líčení, resp. hlavním líčením, přítomen s výjimkou hlavních líčení konaných dne 12. 11. 2013 a následně dne 26. 11. 2013, jichž se nezúčastnil, to však na základě jeho vlastní žádosti učiněné při hlavním líčení dne 11. 11. 2013 (č. l. 4905 p. v. a násl. procesního spisu), aby se další hlavní líčení ve věci (a to včetně závěrečné řeči - tato byla přednesena podle jeho písemné přípravy obhájcem Mgr. Pavlem Jiříčkem dne 26. 11. 2013 a založena do spisu - a vyhlášení rozsudku) konalo v jeho nepřítomnosti, čemuž soud prvního stupně ve smyslu §202 tr. řádu (č. l. 4929, 4994 procesního spisu) vyhověl. IV. o) Závěr 79. Na základě uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu, překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení, ani od pravidel ústavnosti traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. 80. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl. 81. Návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) se za těchto okolností již nebylo nutné zabývat, neboť se stal bezpředmětným. 82. O stěžovatelově návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud zvláště nerozhodoval, jelikož mu fakticky vyhověl (§39 zákona o Ústavním soudu). Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. března 2016 Josef Fiala v. r. předseda senátu