ECLI:CZ:US:2014:3.US.757.14.1
sp. zn. III. ÚS 757/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Rajka Vranješe, t. č. ve Vazební věznici v Litoměřicích, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Plzni, nám. Republiky 2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. června 2013 č. j. 50 T 8/2013-4619 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. února 2014 č. j. 50 T 8/2013-5247, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel dne 26. února 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo být přítomen vazebnímu zasedání vyplývající z čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že krajský soud usnesením ze dne 3. června 2013 č. j. 50 T 8/2013-4619 rozhodl, že se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť v jeho věci i nadále trvá vazební důvod dle ustanovení §67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Přitom krajský soud rozhodl v neveřejném zasedání, ačkoliv nařídil konání vazebního zasedání na den 3. června 2013. Od jeho konání však upustil z důvodu živelné pohromy (povodně), neboť stěžovatele nebylo možno eskortovat do budovy soudu, nemohl se dostavit ani jeho obhájce a rovněž tak nebylo možné dojet do věznice z důvodu zaplavených silnic. Usnesením ze dne 20. února 2014 č. j.
5 T 8/2013-5247 rozhodl krajský soud o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě, neboť důvody pro její zachování stále trvají. Přitom krajský soud odmítl námitku, že by výše jmenované usnesení mělo být nezákonné ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3326/13 ze dne 15. 1. 2014, a to z toho důvodu, že stěžovatel se nedomáhal zrušení tohoto usnesení prostřednictvím podané stížnosti.
3. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
4. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
5. Jak byl stěžovatel krajským soudem poučen, mohl se zrušení obou napadených usnesení domáhat prostřednictvím podané stížnosti ve smyslu ustanovení §74 trestního řádu. Jelikož tak neučinil, je třeba jím podanou ústavní stížnost hodnotit přinejmenším v části směřující proti pozdějšímu z obou napadených rozhodnutí jako bezpochyby nepřípustnou ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud se pro úplnost, s ohledem na zvláštní okolnosti případu, zabýval rovněž naplněním podmínek ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal. Stěžovatel existenci důvodu popsaného v ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu sice namítal, ale učinil tak pouze povšechně, odkazem na text příslušného zákonného ustanovení. Ústavní soud přezkoumal naplnění uvedeného důvodu ve vztahu k usnesení krajského soudu ze dne 3. června 2013 č. j. 50 T 8/2013-4619, jehož tvrzené nedostatky byly v příčinné souvislosti s mimořádnou událostí v podobě povodně. Obecně vzato lze připustit naplnění důvodu mimořádné přípustnosti ústavní stížnosti podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v případě, kdy je možnost podání opravného prostředku ztížena či dokonce znemožněna mimořádnými faktickými okolnostmi, k nimž významné přírodní kalamity, jež dokonce pozastaví řádný chod státních orgánů, bezpochyby patří. V konkrétním případě je však i v takové situaci třeba vyžadovat přiměřený stupeň procesní "bdělosti" účastníků soudních řízení. V uvedeném případě je zjevné, že stěžovatel nepodal proti uvedenému usnesení po odpadnutí mimořádné překážky v rozumném časovém rozmezí ani stížnost dle trestního řádu, ani ústavní stížnost a případné porušení jeho procesních práv, spočívající v nekonání vazebního zasedání, tak jde na vrub rovněž jemu, kdy žádný ze soudů nedostal příležitost se takovou námitkou ani v obecné rovině zabývat. Vzhledem k této procesní situaci a časovému odstupu, během nějž měl již stěžovatel opakovaně možnost zúčastnit se ústního jednání, řešícího otázky relevantní pro jeho ponechání ve vazbě, nespatřuje Ústavní soud ve stěžovatelově konkrétním případě naplnění podmínek aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejně tak Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal jako relevantní odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3326/13, kde naopak stěžovatel procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, vyčerpal, což mělo zásadní dopad na právní posouzení projednávané věci.
7. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2014
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu