Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 08.07.1997, sp. zn. III. ÚS 77/97 [ nález / ŠEVČÍK / výz-3 ], paralelní citace: N 94/8 SbNU 361 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:3.US.77.97

sp. zn. III. ÚS 77/97 Nález Ústavní soud rozhodl v III. senátě ve věci ústavní stížnosti V. K., zastoupené JUDr. J. N., proti Krajskému soudu v Českých Budějovicích, o výkon věcného břemene, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Ústavní stížností, která co do formálních náležitostí splňovala podmínky stanovené zákonem [§§30 odst. 1, 34, 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb.], napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. listopadu 1996 (sp. zn. 8 Co 2250/96) a tvrdila, že obecný soud jako orgán veřejné moci tímto svým rozhodnutím jednak porušil její ústavně zaručené základní právo plynoucí z čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jednak nesplnil své ústavní povinnosti uložené mu čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.; porušení těchto ústavních práv (povinností) spatřuje stěžovatelka v tom, že již zmíněným rozhodnutím Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, potvrdil pro ni nepříznivý rozsudek soudu I. stupně (Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 12. srpna 1996, sp. zn. 2 C 301/96), jímž byl zamítnut její návrh na určení, že smlouva o zřízení věcného břemene (práva odběru vody z blíže označené studny) uzavřená s vedlejším účastníkem (AGS T.) je neplatná, když současně obdobným výrokem zamítl další její návrh, totiž aby vedlejší účastník byl zavázán z dotčené studny odebírání vody se zdržet. Podle odůvodnění ústavní stížnosti založil odvolací soud své rozhodnutí na nesprávném právním názoru, dle něhož jím posuzovaná smlouva (viz shora) není neplatná pro rozpor s dobrými mravy a dovodil, že vlastník (v dané věci studny) má neomezené právo jakékoli dispozice se svým vlastnictvím a že v důsledku toho může svou nemovitost "prakticky neomezeně zatížit věcnými břemeny ve prospěch neomezeného počtu oprávněných"; to však pro stěžovatelku znamená, že výkon jejího obdobného práva z věcného břemene plynoucího (podle jiné smlouvy s vlastníkem studny) je ohrožen, a protože napadené rozhodnutí obecného soudu tak odepřelo ochranu jejího práva (jako práva věcného), je zřejmé, že se ocitlo v rozporu s ústavní zásadou, dle níž vlastnictví jednak zavazuje, jednak nesmí být zneužito na újmu práv druhých (čl. 11 odst. 3 al. 1, 2 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem rozsudek odvolacího soudu zrušil. Účastník řízení o ústavní stížnosti (Krajský soud v Českých Budějovicích) k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.) se k věci podáním předsedy senátu, o jehož rozhodnutí jde (§30 odst. 3 cit. zák.), vyjádřil tak, že zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl. Vedlejší účastníci řízení, AGS T., a Pozemkový fond České republiky, územní pracoviště v Jindřichově Hradci, se k věci kvalifikovaným způsobem (§30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.) nevyjádřili, resp. (pozemkový fond) ponechali výzvu Ústavního soudu bez povšimnutí, a proto Ústavní soud s nimi jako s vedlejšími účastníky nejednal. Ústavní stížnost není důvodná. Podle odůvodnění rozhodnutí obecných soudů I. a II. stupně vlastníkem studně, o jejíž vodu v posuzované věci jde, je až dosud Pozemkový fond České republiky; ten smlouvou ze dne 3. srpna 1994, vloženou do katastru nemovitostí dne 10. srpna 1994, zřídil ve prospěch stěžovatelky věcné břemeno, dle něhož je stěžovatelka oprávněna z jeho studny (na pozemku p. č. 161/1 v obci B., kat. úz. M. R.) čerpat a odebírat vodu a vlastník pozemku (studny) je povinen takový odběr trpět. Obdobnou smlouvu, vloženou do katastru Krajského úřadu v Jindřichově Hradci, uzavřel vlastník studny (a shora označeného pozemku) též s vedlejším účastníkem a v jeho prospěch, a to dne 20. listopadu 1995; zde ovšem s tím, že odběr vody ze studny je omezen na období jaro až podzim a jen v případech ohrožení zásobování vodou dovozem (jde o rekreační objekt), kdykoli během celého roku. Podle tvrzení stěžovatelky a podle odůvodnění rozsudku obecného soudu I. stupně kolizi mezi oběma oprávněnými ze zřízených věcných břemen, pro menší vydatnost studny má být bráněno tím, že místa odběru ze studny jsou diferencována (sací koš stěžovatelky je o 30 cm níž než sací koš vedlejšího účastníka), navzdory tomu se však stává (podle stěžovatelky často, podle vedlejšího účastníka AGS v T. občas), že dům stěžovatelky trvale obývaný jí a její rodinou je bez vody; v současné době je situace taková, že vodu ze studny odebírá toliko stěžovatelka, když sací zařízení vedlejšího účastníka bylo ze studny (příbuzným stěžovatelky) odstraněno. Takto zjištěný skutkový stav, proti jehož úplnosti stěžovatelka námitky nevznesla, posoudily obecné soudy v obou stupních v podstatě shodně, a to tak, že především - z hlediska podmínek určovacího návrhu [§80 písm. c) o. s. ř.] - jí upřely věcnou legitimaci s odůvodněním, že nebyla a není účastníkem smlouvy, stran níž se vyslovení (absolutní) neplatnosti domáhá, a dále též proto, že na její straně nezjistily na určovacím výroku naléhavý právní zájem; odvolací soud nadto nezjistil důvody, které by dostatečně přesvědčivým způsobem podložily (ve smyslu tvrzení stěžovatelky) závěr o absolutní neplatnosti jí napadené smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Ve smyslu ustálené judikatury Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost rozhodnutí, vydaných obecnými soudy v řízeních, v nichž byly dodrženy zásady plynoucí z Listiny základních práv a svobod (její hlavy páté); stěžovatelka ostatně ani netvrdí, že by v její věci bylo řízení před obecnými soudy postiženo takovými procesními vadami, které by zasáhly do jejích ústavně zaručených základních práv, a proto přezkoumávat postup obecných soudů z hlediska procesní čistoty řízení nejevilo se Ústavnímu soudu ani potřebné. Při rozhodování o ochraně práv (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb., §1 o. s. ř.) výklad v úvahu přicházejících norem hmotného práva a jejich aplikace na zjištěný skutkový základ konkrétní věci spadá výlučně do pravomoci obecných soudů, neboť jim svědčí ústavní povinnost, aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 al. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), a není proto v pravomoci Ústavního soudu, aby do jurisdikční činnosti obecných soudů zasahoval jinak než za podmínek daných Ústavou [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. a) úst. zák. č. 1/1993 Sb.] a způsobem a v rozsahu jak je v obecně přístupných nálezech již dříve vyložil (srov. např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, C. H. Beck Praha, 1994). Zmíněné podmínky však ve věci posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Podstatná část vývodů ústavní stížnosti spočívá v (opakované) polemice s rozhodovacími důvody obecných soudů a nadto je zaměřena do otázek spojených s legalitou napadeného rozhodnutí, tedy do oblasti, do níž pravomoc Ústavního soudu z důvodů již zmíněných nesahá; aniž by Ústavní soud napadená rozhodnutí meritorně přezkoumával, již z obsahu uplatněných námitek je zřejmé, že stěžovatelka přehlíží smluvní základ zřízených věcných břemen a povahu, způsob a rozsah jejich smluvní úpravy a zejména, že posuzovanými věcnými právy se podstata vlastnictví k zatížené věci nevyčerpává. Řečeno jen poněkud jinými slovy, smluvní volnost na straně jedné a zákonná i ústavní volnost výkonu vlastnického práva na straně druhé nejsou, a jak z jejich vlastní podstaty vyplývá, ani nemohou být vůči sobě v kontradiktorní pozici, která by při smluvním vzniku věcného práva (nebyl-li by podle týchž zásad smluven opak) již sama o sobě vlastníka věci vylučovala ze smluvní volnosti vůči třetím subjektům, a to tím spíše, jestliže - jako je tomu v posuzované věci - je následně smluvené břemeno ve srovnání s břemenem předchozím svým rozsahem omezeno. Z hlediska ochrany ústavně zaručeného základního práva plynoucího z článku 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod proto neobstojí tvrzení, že obecné soudy v napadených rozhodnutích vykročily z ústavně omezujících kautel; podle přesvědčení Ústavního soudu zásada plynoucí z věty prvé odstavce třetího čl. 11 Listiny základních práv a svobod míří především vůči vlastníkovi samotnému, jehož tak váže náležitou a dostatečnou péčí o jemu svědčící vlastnictví, a proto z ní zpravidla nelze vyvozovat nadzákonné povinnosti mimo vlastnictví samotné. Obdobně je tomu i stran tvrzeného porušení zásad daných větou druhou a třetí téhož odstavce citovaného článku; aplikace třetí věty v posuzované věci je již pojmově vyloučena, a to nejen proto, že až dosud nejsou - z důvodů obecně známých - stanoveny nezbytné limity (míra stanovení zákonem), ale také - a to v prvé řadě - proto, že zásada z této věty plynoucí míří v obecném slova smyslu na zdroje ohrožující životní prostředí (lidské zdraví, přírodu) jako takové, a nikoli jak se stěžovatelka mylně domnívá na individuální nesoulad při výkonu smluvně stanovených práv (odběru vody), jejichž ani souhrnný výkon (odběr vody výkonem obou věcných břemen) se životního prostředí (lidského zdraví, přírody) jako obecné hodnoty nikterak nedotýká. Poněkud obtížnější je tomu u věty druhé; zde stěžovatelka vychází zřejmě z přesvědčení, že její právo (čerpání vody jako smluvního břemene) časově předcházející obdobnému právu vedlejšího účastníka, jej z tohoto práva (jako protiřečící dobrým mravům) vylučuje vůbec; tato právní konstrukce je však nesprávná. S ohledem na to, co bylo vyloženo již dříve, platí, že vlastníka jako výlučného pána nad věcí nelze ani z Ústavy, a tím méně pak ze zákona, omezit v jeho smluvní volnosti; v případech obdobných tomuto klasická nauka mluví o pluralitě subjektů, jimž jako oprávněným jedna a táž věc zatížená břemenem (služebností) slouží jako věc služebná; jde zde o několik služebností, jež si co do jejich výkonu (jeho rozsahu) konkurují. Zmíněná konkurence služebností, když vlastníkovi služebné věci zůstává vše co není služebností (služebnostmi) konzumováno, nemá však za následek, že by kterákoli z nich (kupř. pro vznik služebnosti následné) zanikla, takže - ve vyhraněných případech - bylo by rozhodnout, zda a pokud má některá z konkurujících si služebností přednost před jinou (jinými), což však již není otázkou zániku služebnosti (práva), ale toliko jejich vzájemného pořadí (k tomu srov. např. Rouček - Sedláček: Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému). Z vyložených důvodů nelze proto ani z ústavního hlediska dovodit, že následná smlouva, zřizující věcné břemeno obdobné tomu, které svědčí z předcházející smlouvy jí, by byla pro rozpor s dobrými mravy (absolutně) neplatná. Zde si je ovšem Ústavní soud plně vědom, že současná právní úprava v úvahu přicházejících otázek [§151n a násl. o. z.] je v uvažovaném směru pro absenci pozitivních ustanovení občanského zákona nedostatečná, nicméně je přesvědčen, že z vpředu naznačených zásad, uznávaných až do zrušení obecného zákoníku občanského z roku 1811 (zákonem č. 141/1950 Sb.), tedy do doby, kdy po násilném zvratu v čsl. státě počalo docházet k rozrušování právního řádu, je třeba zásad zcela odpovídajících demokratickým hodnotám státu (čl. 1, čl. 2 odst. 4, čl. 4 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) dbát i v současné době a z nich při aplikaci současného práva vycházet, a to zejména tam, kde současná právní úprava vykazuje mezery, které nezbývá než překlenout výkladem. Na těchto závěrech nemohou nic změnit ani okolnosti, na které poukázal zástupce stěžovatelky u jednání dne 26. 6. 1997 a posléze též v doplnění ústavní stížnosti; podstata námitek, pokud konstatují zásadní nedostatečnost zákonné úpravy co do "ochrany uživatele vodního zdroje před odběrem dalšího odběratele za situace, kdy je takovým odběrem, pokud jde o kapacitu vodního zdroje, a kdy uživatel (sc. předchozí) je ohrožován či omezován", stačí odkázat na již vyložené důvody vztahující se ke konkurenci služebností a v dalším pak na to, co bylo vyloženo stran pozice vlastníka věci zatížené břemenem (služebností). V podstatě z již vyložených důvodů neobstojí ani další stěžovatelčiny námitky stran tvrzené nesprávnosti ustálené judikatury obecných soudů pokud jde o podmínky návrhu podaného ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř.; zde - obdobně jako v předchozích svých tvrzeních - stěžovatelka přehlíží, že její oprávnění k odběru vody ze studny vlastnicky náležící jinému subjektu, je založeno smluvním vztahem a jako takové musí být posuzováno a že v případě střetu s obdobným právem jiného (dalšího) subjektu je nutno případnou ochranu svého práva založit jiným způsobem než v posuzované věci se stalo. Veden tímto přesvědčením a z důvodů, jak vpředu byly vyloženy, dospěl proto Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost je nedůvodná, a proto rozhodl, jak z výroku tohoto nálezu je zřejmé, když ostatní vývody ústavní stížnosti odkazuje na důvody v tomto nálezu vyložené. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.). V Brně dne 8. 7. 1997