ECLI:CZ:US:2006:3.US.774.06
sp. zn. III. ÚS 774/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. listopadu 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti MUDr. K. G., zastoupené JUDr. Pavlem Čadrou, advokátem se sídlem Karlovo nám. 28, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. července 2006 č. j. 1 Co 115/2006-58 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2006 č. j. 32 C 134/2005-51, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje formální náležitosti a předpoklady uvedené v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatelka usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 2006 č. j. 1 Co 115/2006-58 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2006 č. j. 32 C 134/2005-51, a uvádí, že tato výše označená rozhodnutí obecných soudů porušila její ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 3, čl. 7, čl. 10 odst. 1, 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále 1 odst. 1, odst. 2, čl. 2 odst. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv.
Porušení ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatelka ve skutečnosti, že obecné soudy řízení o jí podané žalobě na ochranu osobnosti zastavily z důvodu nezaplacení soudního poplatku, aniž předtím "vyčerpávajícím způsobem posoudily podstatu žaloby".
V další části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka velmi obšírně rekapituluje obsah žaloby na ochranu osobnosti, podané k Městskému soudu v Praze, a důvody, které ji k tomuto kroku vedly.
Ve vztahu k ústavní stížností napadeným rozhodnutím stěžovatelka tvrdí, že odůvodnění odvolacího soudu nesplňuje podmínky uvedené v ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť se Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí nevypořádal s odvolacími námitkami stěžovatelky, takže jeho rozhodnutí je v zásadě, podle názoru stěžovatelky, nepřezkoumatelné. Tato okolnost měla údajně v konečném důsledku vést i k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. K porušení práva domáhat se práva na ochranu cti, dobrého jména a pověsti ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) došlo ze strany obou obecných soudů tím, že výše označené soudy pro nezaplacení soudního poplatku řízení o žalobě stěžovatelky zastavily.
II.
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 3. 2006 č. j. 32 C 134/2005-51 řízení ve věci žaloby stěžovatelky proti žalovanému MUDr. A. F. o ochranu osobnosti zastavil (výrok pod bodem I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II.). Důvodem pro zastavení řízení ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, bylo nezaplacení soudního poplatku stěžovatelkou, i když k tomuto úkonu byla vyzvána poté, co nabylo právní moci usnesení, jímž stěžovatelce nebylo v předmětném řízení přiznáno osvobození od soudních poplatků.
Usnesení soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné usnesením ze dne 12. 7. 2006 č. j. 1 Co 115/2006-58 Vrchní soud v Praze, který uvedl, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud řízení zastavil z důvodu stěžovatelkou nezaplaceného soudního poplatku a připomněl, že v řízení není možné vyčkávat rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti, jíž stěžovatelka napadla rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, neboť "ústavní stížnost nemá ve vztahu k předmětnému rozhodnutí odkladný účinek".
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře pravidelně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není z tohoto důvodu oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, ani si na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu (např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, nález č. 5, str. 41), to ovšem potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy).
Otázkou rozhodování obecných soudů o nepřiznání osvobození od soudních poplatků v pravomocně skončeném řízení se Ústavní soud zabýval se svém usnesení sp. zn. III. ÚS 280/06 ze dne 12. 10. 2006, jímž byla ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněná odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.]. Proto, i když je obdobná argumentace stěžovatelkou znovu akcentována i v této ústavní stížnosti, nevidí Ústavní soud důvod se k této problematice znovu vracet.
V případě nezaplacení soudního poplatku Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že důvod k zásahu Ústavního soudu by byl dán v případě, pokud by obecný soud při rozhodování o nepřiznání osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") neposkytl žadateli dostatečný časový prostor pro úhradu soudního poplatku a pro pokračování v řízení ve věci samé (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002 sp. zn. III. ÚS 588/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. 26, nález č. 56, str. 107 a násl.). Taková situace však v předmětné věci nenastala, neboť stěžovatelka netvrdí, že by jí usnesení, vyzývající ji k zaplacení soudního poplatku, nebylo doručeno, a že by se tak stalo před rozhodnutím soudu o nepřiznání osvobození od soudního poplatku, případně že by odpovídající soudní poplatek zaplatila.
V předmětném řízení nebylo stěžovatelce (ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř.) usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2005 č. j. 32 C 134/2005-17 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2006 č. j. 1 Co 394/2005-42, přiznáno osvobození od soudních poplatků. Následně soud prvního stupně vyzval stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku. Přestože tato výzva byla stěžovatelce doručena, stěžovatelka soudní poplatek nezaplatila. Jak správně zdůraznil odvolací soud, odůvodněnost takového postupu nelze shledat ve skutečnosti, že stěžovatelka proti rozhodnutí soudu o nepřiznání osvobození od soudního poplatku podala ústavní stížnost.
Z ústavní stížností napadených usnesení vyplývá, na základě jakých skutkových zjištění a z nich vyvozeného právního závěru obecné soudy rozhodly, přičemž procesní postup a aplikace podústavního práva obecnými soudy byla v předmětné věci zcela ústavně konformní; k zásahu do stěžovatelkou tvrzených ústavně zakotvených práv a svobod nedošlo.
Protože tedy Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu