ECLI:CZ:US:2011:3.US.790.11.1
sp. zn. III. ÚS 790/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. R., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem v Praze 1, Křemencova 1/185, proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 8. 11. 2010 č. j. 0 Nc 1218/2010-28 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2010 č. j. 23 Co 491/2010-49, spolu s návrhy na zrušení §169 odst. 2 o. s. ř., odložení vykonatelnosti předběžného opatření a nahrazení nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 3. 2011 a doplněnou podáním, doručeným dne 15. 4. 2011, stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, jimiž bylo údajně porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel nesouhlasí s předběžným opatřením, kterým bylo jemu a další účastnici řízení, jako žalovaným, zakázáno nakládat s pozemkem, parcelou č. 598, v katastrálním území Kozinec, okres Praha-západ, a to zejména převést tento pozemek na další osobu, rozdělit, sloučit s jiným pozemkem, směnit, zatížit jakýmkoli věcným břemenem, právem zástavním, právem nájemním nebo k němu jakékoli osobě zřídit jakékoli jiné obligační právo. Žalobcům bylo předběžným opatřením uloženo podat ve lhůtě dvou měsíců od právní moci usnesení o nařízení předběžného opatření návrh ve věci samé.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, že usnesení o nařízení předběžného opatření neobsahuje, s odkazem na §169 odst. 2 OSŘ, odůvodnění. Stěžovatel tvrdí, že uvedené ustanovení je protiústavní, neboť stěžovateli odpírá právo na odůvodnění. Stěžovatel dále, avšak bez relevantní argumentace, namítá, že byl odňat svému zákonnému soudci. Předběžné opatření považuje za retroaktivní zásah do jeho již po právu učiněném úkonu (darování) a za zásah do jeho práva jednat svobodně podle předem známých pravidel. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že při svém rozhodování vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu a nevypořádal se s žádným z odvolacích důvodů. Vzhledem k tomu, že předběžné opatření bylo fakticky odůvodněno až odvolacím soudem, stěžovatel má za to, že byl zkrácen i na svém právu patřičně se odvolat z hlediska důvodů rozhodnutí, když soud prvního stupně žádné neuvedl.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že v dané věci se žalobci domáhali nařízení předběžného opatření z důvodu, že u Okresního soudu Praha-západ probíhalo pod sp. zn. 5 C 182/2006 sporné řízení, v němž se otec stěžovatele a další žalované domáhal proti žalobcům určení, že je vlastníkem předmětného pozemku. Okresní soud Praha-západ ústavní stížností napadeným usnesením vyhověl návrhu žalobců a nařídil předběžné opatření, kterým se stěžovateli a další žalované zakazuje nakládat s předmětným pozemkem, a žalobcům uložil, aby do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení podali návrh na zahájení řízení ve věci samé. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Ústavní soud především konstatuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41), do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, ale výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
Ústavní soud, v takto naznačeném rámci, přezkoumal stěžovatelem napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Směřuje proti rozhodnutí o předběžném opatření. Z hlediska kompetence dané Ústavnímu soudu může být podstatou takového přezkumu jen posouzení ústavnosti. Posouzení podmínek pro jeho nařízení je již zásadně věcí obecných soudů, jak vyjadřuje Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 158, str. 171).
Je-li ústavní stížností napadeno rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení předběžného opatření, projevuje se o to důrazněji zásada minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů. Předmětem jeho přezkumné činnosti jsou totiž dílčí rozhodnutí obecných soudů, resp. postup k jejich nařízení směřující, pouze výjimečně. Pokud jde o ústavní stížnosti proti předběžným opatřením, Ústavní soud je toho názoru, že s ohledem na jejich omezenou způsobilost zasáhnout ústavně zaručená základní práva nebo svobody lze je jen výjimečně podrobit ústavnímu přezkumu, aniž bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto (nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 24, str. 327).
Podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na proces celkový). Jde o posouzení, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), zda o něm bylo rozhodnuto příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Podle přesvědčení Ústavního soudu uvedeným požadavkům stěžovatelem napadená rozhodnutí zcela vyhovují.
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, tento soud nařídil předběžné opatření výše uvedeného obsahu a s odkazem na ustanovení §169 odst. 2 OSŘ uvedl, že předmětné usnesení o nařízení předběžného opatření nemusí obsahovat odůvodnění. Soud prvního stupně tak jednal v souladu se zákonnou úpravou, podle které vyhotovení každého usnesení, jímž se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, nemusí obsahovat odůvodnění. Aplikaci tohoto ustanovení soudem na daný případ nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele. Ze skutečnosti, že stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím soudu, nelze usuzovat na to, že obecným soudem aplikované ustanovení OSŘ je neústavní.
Odvolací soud pak dostatečně odůvodnil své rozhodnutí, kterým potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné. Při svém rozhodování vycházel především z toho, že je třeba zatímně upravit poměry účastníků s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen rozsudek krajského soudu a vlastnictví stěžovatele a druhé žalované není postaveno najisto. Podle názoru odvolacího soudu je třeba, aby poměry účastníků byly předběžným opatřením zatímně upraveny do doby, než bude znovu pravomocně rozhodnuto o vlastnických vztazích k předmětnému pozemku, aby se předešlo dalším případným sporům o vlastnictví tohoto pozemku.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud učinil závěr, který řádně a logicky odůvodnil. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, z jakých skutkových okolností odvolací soud vyšel, jak je hodnotil a k jakým závěrům posléze dospěl. Z jeho obsahu je patrno, že podmínky pro vydání předběžného opatření dostatečně zvážil a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že okolnosti svědčící o potřebě zatímní úpravy poměrů účastníků byly prokázány. V dalších podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní soud připomíná, že k jinému hodnocení "potřeby zatímní úpravy poměrů" není povolán, a to ani v případě, kdyby měl za to, že je k dispozici posouzení přiléhavější.
Ústavní soud proto uzavírá, že posouzení podmínek nařízení předběžného opatření je zásadně věcí obecných soudů, a proto nemá, co by k jejich shora uvedeným závěrům v této souvislosti dodal. Pokud stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce, Ústavní soud se k této námitce nemůže vyjádřit, neboť ji stěžovatel dále ničím konkrétním nedokládá. Za situace, kdy o otázce vlastnictví k předmětnému pozemku není pravomocně rozhodnuto, není taktéž relevantní námitka stěžovatele, že předběžné opatření zasáhlo do jeho již po právu uskutečněnému úkonu (darování).
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zjevně porušeno nebylo, a proto jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrhy stěžovatele na zrušení §169 odst. 2 o. s. ř. a na odložení vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
S ohledem na to, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze vydat rozhodnutí o tom, že náklady stěžovatelova zastoupení zcela zaplatí stát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu