ECLI:CZ:US:2007:3.US.793.06.1
sp. zn. III. ÚS 793/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele POHODA I s.r.o., se sídlem v Brně, Údolní 8, zastoupeného Mgr. Stanislavem Kadečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova tř. 1000, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2006, č.j. 31 Ca 76/2006-12, takto:
Řízení se zastavuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 1 odst. 1, 2 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí krajského soudu, vydané v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, a tomuto soudu zakázal, aby v porušování jeho práva na spravedlivý proces pokračoval.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 4. 2006, č.j. 31 Ca 76/2006-12, k návrhu žalobců a/ Ing. J. K. a b/ M. H. zrušil rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, ze dne 10. 9. 2002, č.j. OÚSŘ U 24/41123/Mak/Wi (výrok I.) a rozhodnutí Úřadu městské části Brno-střed, odboru výstavby a územního rozvoje, stavebního úřadu, ze dne 14. 6. 2002, č.j. STU/01/0101371/000/010 (výrok II.); též rozhodl o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobcům (výrok III.).
Stěžovatel namítá, že krajský soud rozhodl ve věci podané žaloby podle §65 a násl. s.ř.s. zrušujícím rozhodnutím, aniž mu poskytl, jako osobě, o jejíž právech má být v řízení rozhodováno (k jeho návrhu bylo správním orgánem vydáno územní rozhodnutí, o jehož přezkum v soudním řízení šlo), možnost řízení se zúčastnit jakožto osoby ze zákona na něm zúčastněné (§34 s.ř.s.) a hájit tak svá práva. Zrušující rozsudek, jenž se zásadním způsobem dotkl jeho práv, soud doručil toliko žalobcům a žalovanému správnímu orgánu, a o jeho existenci se on sám dozvěděl až dne 23. 8. 2006 z výsledku řízení Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 7 As 16/2005. Teprve 13. 9. 2006 mu byl (k jeho výslovné žádosti) rozsudek krajského soudu i s vyznačenou doložkou právní moci doručen, a tím mu bylo upřeno i právo podat (včasnou) kasační stížnost (§102, §106 odst. 2 s.ř.s.). Stěžovatel kritizuje rozhodnutí krajského soudu i z hlediska věcného; pokládá je za nesprávné, jelikož má za to, že pro vydání zrušujícího rozsudku podmínky dle §76 odst. 1 písm. c) s.ř.s., jimiž soud argumentoval, ve skutečnosti dány nebyly. Své oprávnění k podání ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci (reprezentovaného napadeným rozhodnutím) podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pak stěžovatel dovozuje ze závěrů, vyslovených plénem Ústavního soudu v nálezu ve věci sp. zn. Pl ÚS 30/95.
Z připojené listiny, adresované Nejvyššímu správnímu soudu, Ústavní soud zjistil, že ve věci sp. zn. 5 As 3/2007, o kasační stížnosti žalovaného Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, proti (ústavní stížností napadenému) rozsudku krajského soudu, se stěžovatel dovolával svých procesních práv osoby zúčastněné na řízení podle §34 s.ř.s., a v této věci podal též odpovídající vyjádření. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2. 5.2 007, č.j. 5 As 3/2007-68, toto rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění kasačního rozhodnutí se podává, že tak učinil též pro procesní pochybení krajského soudu, spočívající v opomenutí práv stěžovatele jakožto zúčastněné osoby, jmenovitě práv zakotvených v §34 odst. 2, 3 s.ř.s.; Nejvyšší správní soud nepřehlédl ani okolnost, že stejná vada (ve vztahu k téže stavebně správní věci - zde "stavby vilových domů Neumanova") byla krajskému soudu vytknuta již nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 310/04.
Pro hodnocení dané ústavní stížnosti se odtud coby rozhodné podává, že jí napadené rozhodnutí - jež má v tomto řízení ve vztahu ke stěžovateli povahu "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl 30/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 5., str. 17, či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 310/04 ve věci účastníků řízení) - bylo v řízení před obecnými soudy (byť k návrhu jiného subjektu) již dříve odstraněno; a významné též je, že se tak stalo i pro ty procesní vady v řízení před krajským soudem, z nichž stěžovatel (v nyní posuzované ústavní stížnosti) dovozuje zásah do svých ústavně zaručených základních práv.
Obdobně postupům, jež Ústavní soud zvolil ve věcech sp. zn. IV. ÚS 126/96, resp. sp. zn. Pl. ÚS 4/94, je namístě uzavřít i zde tak, že předchozí odstranění rozhodnutí, jež má být podle petitu ústavní stížnosti (znovu) zrušeno, představuje nedostatek podmínky řízení ve smyslu §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, §103, §104 odst. 1 o.s.ř., důsledkem čehož je, že Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti zastaví. Lze si sice představit, pro založení rovněž přiměřené procesní reakce, i existenci důvodů pro usnesení odmítavé, avšak takový spor nemůže být relevantní; v obou případech jde o rozhodnutí jen procesní povahy, jejichž praktický důsledek je identický.
Vzhledem k zásadě vázanosti krajského soudu zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 3 s.ř.s.), jež se při odstranění napadeného rozhodnutí již uplatnila, je nadbytečné, resp. nepřípadné pozitivně reflektovat ústavní stížnost (ve smyslu opětovného uložení téhož) i v té části, v níž se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zakázal krajskému soudu, aby "pokračoval" v porušování jeho práva na spravedlivý proces. Zvláštního výroku, vedle výroku o zastavení řízení o ústavní stížnosti, již netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu