Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.07.1996, sp. zn. III. ÚS 80/96 [ nález / ŠEVČÍK / výz-2 ], paralelní citace: N 62/5 SbNU 475 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:3.US.80.96

sp. zn. III. ÚS 80/96 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti navrhovatele Český stát - Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR, zastoupeného JUDr. J. H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, takto: Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. prosince 1995, sp. zn. 17 Co 598/95, se spolu s usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 9. května 1995, sp. zn. 3 C 66/95, z r u š u j í . Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), která i jinak splňovala podmínky stanovené zákonem (§§30 odst. 2, 34 odst. 1, 2, 72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb.), napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. prosince 1995 (sp. zn. 17 Co 598/95) a tvrdil, že pravomocným rozhodnutím odvolací soud, stejně jako předtím obecný soud I. stupně, jako orgány veřejné moci, porušily jeho ústavně zaručené základní právo (§72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.), totiž právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); v podrobném zdůvodnění své stížnosti poukázal pak na to, že v řízení před obecnými soudy zamýšlel usilovat o to, aby vedlejší účastník město H. (v řízení před obecnými soudy žalovaný) byl rozsudkem soudu zavázán "vydat mu a převést na jeho zvláštní účet vedený u České spořitelny, a. s., v Praze I, č. ú. 216 2096-008/0800, částku rovnající se konečnému zůstatku likvidace podniků Uhelné sklady, st. p., H. a Kovo-dřevo-elektro, st. p., H., a to spolu s náklady řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku". V naraci svého návrhu (žaloby) opřel stěžovatel svůj nárok o ustanovení §19 zák. č. 427/1990 Sb. s tím, že oba dříve jmenované státní podniky vedlejší účastník uvedl jako jejich zakladatel ke dni 31. prosince 1992 do likvidace; přestože likvidace vykázala aktivní saldo, vedlejší účastník v rozporu se shora citovaným ustanovením zákona toto převedl do svého obecního rozpočtu a přes opakované výzvy stěžovatele svou zákonem stanovenou povinnost nesplnil a aktivní saldo z likvidace stěžovateli nevydal. Takto formulovaný návrh (žalobu) pokládal obecný soud I. stupně za zásadně vadný (protože jím stěžovatel "nevymezil konkrétně předmět řízení"), a proto - pod následky vyplývajícími z ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. - vyzval jej k odstranění vady "jasným návrhem, o čem má soud rozhodnout". Na tuto výzvu obecného soudu reagoval stěžovatel podáním, v němž vyložil, že k okamžiku zahájení řízení (podání žaloby) přesnou výši aktivního salda nezná (především proto, že žalovaný mu odmítá podat jakékoli informace), nicméně že tato může být (v průběhu řízení) snadno zjištěna ze závěrečných zpráv o ukončení likvidace jmenovaných podniků a z koncových rozvah, kteréžto účetní doklady má žalovaný ve své dispozici a k jejichž předložení by měl být obecným soudem vyzván. Se zdůrazněním, že žalobce nedisponuje nijakým právním ani jiným nástrojem, kterým by žalovaného mohl sám přimět k předložení zmíněných listin a s prohlášením, že v průběhu řízení, jakmile se bude moci s označenými doklady seznámit, své návrhové žádání (petit) upraví, požádal obecný soud, aby v řízení pokračoval a ve věci nařídil jednání (§115 odst. 1 o. s. ř.). Stěžovatelovo vysvětlení však obecný soud I. stupně nepřijal a usnesením ze dne 9. května 1995 (sp. zn. 3 C 66/95) řízení zastavil (§43 odst. 2 o. s. ř.), když dospěl k závěru, že žalobce "nevymezil vůbec předmět řízení", neboť "ze žaloby nelze zjistit, čeho se žalobce domáhá, o čem má soud rozhodnout, čemu vyhovět, popřípadě co zamítnout". Odvolací soud, který se věcí zabýval z podnětu odvolání stěžovatele (v řízení před obecnými soudy žalobce), se ztotožnil s právním názorem obecného soudu I. stupně, ten sám doplnil v tom smyslu, že "vymezení práv a jim odpovídajících povinností (v petitu žaloby) musí být provedeno tak přesně, aby po jejich převzetí do výroku rozhodnutí soudu mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí, což platí zvláště, když se jedná o žalobu na plnění (§80 písm. b) o. s. ř.)" a napadené rozhodnutí soudu I. stupně svým usnesením ze dne 29. prosince 1995 potvrdil. Účastník řízení Krajský soud v Hradci Králové, jemuž ústavní stížnost byla doručena, se k ní na výzvu Ústavního soudu (§42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.) vyjádřil podáním předsedy senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, tak, že odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, vyslovil své přesvědčení, že svým rozhodnutím obecné soudy nikterak nezasáhly do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, a navrhl proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Ústavní stížnost je důvodná. Co do skutkových zjištění, resp. co do procesního průběhu řízení před obecnými soudy, Ústavní soud z předložených písemností zjistil, že tvrzení stěžovatele, jak vpředu jsou shrnuta, odpovídají skutečnosti, a proto z nich jako správných ve svém rozhodnutí vycházel a z nich vyvodil ústavně právní aspekty posuzované věci. Ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu má svůj základ v Listině základních práv a svobod; ta zaručuje každému (tedy i státu) právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), který především je povolán k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům (čl. 40 al. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.). Tyto ústavní záruky v občanskoprávních věcech provádí (a ústavně stanovený postup při ochraně práva před soudem kogentně rozvádí) procesní předpis, jímž je především zákon č. 99/1963 Sb., v současně platném znění, občanský soudní řád; ten upravuje postup soudu a účastníků v občanském řízení v zásadě tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků (§1 o. s. ř.) a obecným soudům ukládá povinnost - mimo jiné - projednávat a rozhodnout spory a dbát přitom na to, aby nedocházelo k porušení zájmů práv fyzických a právnických osob (§2 o. s. ř.). I když novely občanského soudního řádu z doby po listopadu 1989 svým obsahem i smyslem daly průchod zásadě odpovědnosti účastníka řízení za ochranu jeho práv ("každý nechť si střeží svá práva"), neznamená to ještě, že obecné soudy jsou pro tuto zásadu již zcela vyvázány ze své povinnosti poskytnout účastníkům řízení účinnou součinnost tam, kde je toho - z procesního hlediska - k ochraně práva nezbytně zapotřebí, a to tak a v takovém rozsahu, aby ústavní zásady plynoucí především z Listiny základních práv a svobod byly v řízení před ním respektovány; opačný postup by totiž ve svých důsledcích vedl k tomu, že by obecné soudy výkon spravedlnosti účastníkům odepřely (denegatio iustitiae), což již samo o sobě je zřetelným výrazem protiústavnosti. V posuzované věci opřely obecné soudy své negativní stanovisko ke stěžovatelově návrhu (žalobě) o skutečnost, že (pro pasivní resistenci protistrany) nebyl s to již v žalobě vyčíslit svůj peněžitý nárok (majetkový prospěch), k jehož vydání (odvedení na zvláštní účet stěžovatele) je vedlejší účastník ex lege povinen, a ve svých rozhodnutích se postavily na stanovisko, že absence konkrétního peněžitého vyčíslení stěžovatelova nároku v návrhovém žádání (petitu) zakládá neodstranitelnou překážku řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.); tak prý nastala situace, že "žalobce nevyznačil vůbec předmět řízení" (soud I. stupně), případně že "žalobní petit tak, jak byl žalobcem navržen, není určitý" (odvolací soud). I když lze připustit, že stěžovatelem formulovaný petit v jeho návrhu na zahájení řízení (žalobě) není příliš obratný, a že návrhové (žalobní) žádání je obecně pokládáno za vyvrcholení návrhové narace, v níž petit musí mít svůj zřetelný podklad, jen stěží by bylo lze přijmout právní závěry obecných soudů, totiž že v posuzované věci tento nedostatek již sám o sobě zakládá nemožnost vymezení předmětu řízení. Obecné soudy se mýlí, jestliže mají za to, že výlučně jen petit sám, přesněji řečeno, že jen přesné vyčíslení nároku v penězích v něm, je pro vymezení řízení rozhodující; vymezujícími kritérii jsou též takové skutečnosti, jimiž se postihne skutek, na jehož základě je nárok uplatňován (skutkový děj), přičemž jedinou (a nezbytnou) podmínkou je, aby popis skutku byl v návrhu (žalobě) natolik individualizován, že je vyloučena jeho záměna se skutkem jiným (k tomu srov. např. Bureš-Drápal in Občanský soudní řád - komentář); řečeno jinými slovy, rozhodujícími skutečnostmi (§79 odst. 1 al. 2 o. s. ř.), které jsou spoluurčujícími kritérii pro vymezení předmětu řízení (po skutkové stránce) jsou též takové údaje, které jsou nezbytné pro úvahu o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Z uvedeného posléze vyplývá, že pro vymezení předmětu řízení (tj. závěr, čeho se navrhovatel domáhá a na základě jakých rozhodujících skutečností) je rozhodující nejen samotné návrhové žádání jako takové, ale že je nutno posuzovat návrh jako celek. Z písemností předložených Ústavnímu soudu je zcela zřejmé, že návrh na zahájení řízení tak, jak byl stěžovatelem obecnému soudu předložen, před zmíněnými kritérii obstojí; nejen že je z něj patrno - při vší rezervě k němu - z jakých skutkových ale i právních skutečností žalobce vůči žalovanému svůj nárok vyvozuje, ale (z podání ze dne 21. dubna 1995, příp. z obsahu jeho opravného prostředku) též i to, jaké okolnosti žalobci v rané fázi řízení brání v tom, aby svůj nárok vůči žalovanému přesně v penězích vyčíslil. Bylo proto na obecných soudech, aby vhodným způsobem, ať již v ústním jednání či jiným opatřením (kupř. postupem ve smyslu §129 odst. 2 o. s. ř.) přiměly vedlejšího účastníka k předložení takových dokladů, z nichž by výtěžek likvidace státních podniků Uhelné sklady H. a Kovo-dřevo-elektro H. byl zřejmý, a umožnil tak stěžovateli upřesnění (přesné peněžité vyčíslení) jeho nároku, který vůči vedlejšímu účastníkovi ex lege má; tím, že obecné soudy v řízení přes tvrzenou svévoli žalovaného (lichost žalobcova tvrzení nebyla zjištěna) nepokračovaly, nejen stěžovateli neumožnily splnění jeho zákonné povinnosti, ale ve svých důsledcích mu odepřely jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Právo na soudní (a jinou právní) ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (právo na spravedlivý proces) je výrazem jedné ze stěžejních zásad, na nichž spočívá demokratický právní stát (čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), ctící jako ústavní a všelidské hodnoty práva a svobody člověka a občana (dtto); ochrana těchto práv je ústavně svěřena především obecným soudům (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), které při výkonu své jurisdikční pravomoci jsou vázány zákonem (čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), a to - jak se rozumí samo sebou - jak v oblasti hmotného, tak i procesního práva, jehož předpisy (pro úsilí o ochranu práva) vymezují stanovený postup (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jímž je vázán nejen účastník soudního řízení, ale i obecný soud sám; aplikace těchto procesních předpisů obecnými soudy, případně jejich výklad jako formální (procesní) předpoklad zákonnosti jejich rozhodnutí, musí proto být vždy s ústavními principy ve shodě. Spor o právo jako typické řízení kontradiktorní předpokládá ovšem přiměřenou součinnost (aktivitu) všech na řízení zúčastněných stran (účastníků řízení); je-li tato procesní součinnost ztěžována záměrným jednáním jedné z nich, přináleží obecným soudům, aby využitím všech procesních nástrojů, které jsou jim ex lege k dispozici, dbaly na to, aby navzdory tomu mohly dospět k meritornímu rozhodnutí; je proto porušením ústavních principů (zásad spravedlivého procesu), jestliže obecné soudy při výkonu spravedlnosti postupují jinak. Pravomocná rozhodnutí obecných soudů, jimiž řízení ve stěžovatelově věci proti vedlejšímu účastníkovi, vedené před Okresním soudem v Jičíně pod sp. zn. 3 C 66/95, bylo zastaveno (§43 odst. 2 o.s.ř.), jsou pro důvody shora vyložené výrazem zásahu orgánu veřejné moci do stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu; protože obě rozhodnutí obecných soudů trpí v důsledku protiústavního zásahu totožnými vadami, nezbylo než - též s přihlédnutím k zásadám procesní ekonomie - je jako taková obě zrušit (§82 odst. 1, 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat (§54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.). V Brně dne 4. 7. 1996