ECLI:CZ:US:2011:3.US.804.11.1
sp. zn. III. ÚS 804/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. července 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Annou Haisovou, advokátkou v Brně, Úvoz 507/4, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2011 č. j. 37 Co 28/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud"), vydaného v řízení o úpravu styku otce s nezletilým. V ústavní stížnosti tvrdí, že bylo porušeno jeho právo pečovat o své dítě a podílet se na jeho výchově ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Postupem odvolacího soudu měl být porušen též čl. 96 odst. 1 Listiny.
Ze shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2010 č. j. 24 Nc 52/2009-M42 bylo vydáno předběžné opatření, podle kterého je matka povinna nezletilého předávat stěžovateli (otec nezletilého) ke styku každý týden v sobotu od 10.00 do 17.00 hodin. K odvolání matky nezletilého rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením a změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že matka je povinna nezletilého předávat stěžovateli ke styku každou sudou sobotu od 10.00 do 17. 00 hodin.
Stěžovatel tvrdí, že mu odvolací soud odepřel právo účastnit se řízení před ním, neboť jej nevyrozuměl o odvolání matky do rozhodnutí soudu prvního stupně a fakticky rozhodoval bez stěžovatele. Uvádí dále, že o jednání u odvolacího soudu vůbec nevěděl, v důsledku čehož došlo také k porušení jeho práva na zákonného soudce.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědom toho, že Ústavní soud nespadá do soustavy obecných soudů a netvoří další přezkumnou instanci, vyžaduje na Ústavním soudu právě přezkoumání zákonnosti napadeného usnesení. Ústavní soud však konstatuje, že odvolací soud postupoval při rozhodování o předběžném opatření v souladu se zákonem. Z ustanovení §214 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, totiž vyplývá, že v případě, kdy odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, není třeba nařizovat jednání. Ustanovení §210 odst. 1 občanského soudního řádu pak stanoví, že odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné.
Stěžovatelova námitka, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces tím, že mu bylo odepřeno právo účastnit se řízení před odvolacím soudem, není z hlediska výše uvedeného důvodná, neboť na základě uvedeného ustanovení občanského soudního řádu se žádné jednání nekonalo. Odůvodnění napadeného usnesení sice neobsahuje odkaz na příslušná zákonná ustanovení, upravující nařízení jednání a doručování odvolání účastníkům řízení o předběžném opatření [§210 odst. 1 a §214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu], tato okolnost však sama o sobě nedosahuje intenzity porušení základních práv stěžovatele. Odvolací soud své usnesení jinak dostatečně podrobně odůvodnil a srozumitelně objasnil, jaké důvody jej vedly ke změně předběžného opatření, vydaného soudem prvního stupně. V této souvislosti odvolací soud také uvedl, že sám stěžovatel ve svém návrhu na vydání předběžného opatření uvádí styk každou sudou sobotu v roce, tedy tak, jak bylo rozhodnuto napadeným usnesením odvolacího soudu.
V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že je-li ústavní stížností napadeno rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení předběžného opatření, projevuje se o to důrazněji zásada minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů. Předmětem jeho přezkumné činnosti jsou totiž dílčí rozhodnutí obecných soudů, resp. postup k jejich nařízení směřující, pouze výjimečně. Pokud jde o ústavní stížnosti proti předběžným opatřením, Ústavní soud je toho názoru, že s ohledem na jejich omezenou způsobilost zasáhnout ústavně zaručená základní práva nebo svobody lze je jen výjimečně podrobit ústavnímu přezkumu, aniž bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto (nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 24, str. 327).
Podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na proces celkový). Jde o posouzení, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda o něm bylo rozhodnuto příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Podle přesvědčení Ústavního soudu uvedeným požadavkům stěžovatelem napadené usnesení vyhovuje.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu