ECLI:CZ:US:2013:3.US.804.13.1
sp. zn. III. ÚS 804/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Jaroslava Novotného, zastoupeného Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem Kotlářská 51a, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2012 č. j. 14 Co 260/2012-675, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2012 č. j. 14 Co 260/2012-675 a požaduje, aby Ústavní soud "ve smyslu ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyslovil stanovisko, že usneseními Okresního soudu Břeclav sp. zn. 8 C 262/2006-64 ze dne 6. 2. 2007 a sp. zn. 8 C 262/2006-141 ze dne 21. 12. 2007, a dále Krajského soudu v Brně sp. zn. 14 Co 625/2008-209 ze dne 24. 4. 2009, k této stížnosti doloženými, kterými znemožnily stěžovateli vystupovat jako obecný zmocněnec dcery žalobkyně, bylo porušeno právo na respektování jejich soukromého a rodinného života, zaručené zněním čl. 8 Úmluvy".
Dále stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ve smyslu jím uvedeného zákonného ustanovení "vyslovil stanovisko" formulované pod body 3) a 4) návrhu.
II.
Stěžovatel po obšírné a vyčerpávající rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy v projednávané věci namítá, že jak Okresní soud v Břeclavi, tak i Krajský soud v Brně rozhodovaly bez účasti stěžovatele, okresní soud stěžovateli neumožnil nahlédnout do spisu. Tento postup obou obecných soudů shledává stěžovatel rozporným s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a s čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Další část námitek stěžovatele směřuje proti té části výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, jímž stěžovateli (v procesním postavení vedlejšího účastníka řízení na straně žalobkyně Ing. Barbary Kočí) soud uložil povinnost zaplatit žalovanému MVDr. Dušanu Kočímu na náhradu nákladů řízení částku 32 652,- Kč. Tímto rozhodnutím došlo, podle názoru stěžovatele, k porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, neboť soud tak rozhodl, aniž se blíže zabýval majetkovými a výdělkovými poměry stěžovatele a nezkoumal, jestli v předmětné věci ve vztahu ke stěžovateli nelze v otázce nákladů řízení aplikovat ustanovení §150 o. s. ř.
I když stěžovatel navrhuje zrušení napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, je brojí toliko proti té části výroku I napadeného usnesení, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit MVDr. Kočímu náhradu nákladů řízení ve výše uvedené částce.
III.
Z obsahu ústavní stížnosti se zjišťuje, že Krajský soud v Brně v napadeném usnesení pod bodem I výroku potvrdil usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 4. 2012 č. j. 8 C 262/2006-637 v odvoláním napadeném výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným a změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalovaným a stěžovatelem tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 32 652,- Kč.
IV.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud především uvádí, že k problematice rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování; Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné.
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ustanovení §150 o. s. ř., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
Vymezení obsahu neurčitého právního pojmu "okolnosti hodné zvláštního zřetele" je úlohou obecných soudů vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení. V projednávané věci Krajský soud v Brně uvedl, jaké skutečnosti považoval za důvody k tomu, aby stěžovateli s ohledem na jeho procesní postoje v průběhu řízení i se zřetelem na jeho majetkové poměry uložil povinnost zaplatit žalovanému náhrady nákladů řízení v uvedené výši.
Pokud jde o námitky stěžovatele, že odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání, je třeba připomenout, že soud postupoval podle ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť jednání nebylo třeba nařizovat za situace, v níž se odvolání týkalo pouze nákladů řízení. Ve vztahu k návrhu stěžovatele na zrušení napadeného usnesení Krajského soudu v Brně v části týkající se povinnosti stěžovatele zaplatit žalovanému náklady řízení, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ve zbývajících částech uvedených pod body 2), 3) a 4) petitu návrhu je ústavní stížnost opožděná. Ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ustanovení §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu "jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo".
Je očividné, že v bodech 2), 3) a 4) petitu ústavní stížností zmiňovaná rozhodnutí a postupy obecných soudů časově spadají do roku 2007; je tedy vyloučeno, aby jejich údajná protiústavnost byla napadána nynější ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu teprve dne 5. 3. 2013.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost zčásti odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu