ECLI:CZ:US:2016:3.US.82.16.1
sp. zn. III. ÚS 82/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Renáty Taxové, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem, sídlem Mendíků 1396/9, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2015 č. j. 17 Co 346/2015-70, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a společnosti ABEWY EXE GROUP, s.r.o., sídlem Táboritská 1000/23, Praha 3, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, neboť jím měla být porušena ustanovení čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením zamítl stěžovatelčino odvolání proti nákladovému výroku usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. července 2015 č. j. 49 EXE 1278/2010-49, kterým byla zastavena exekuce na stěžovatelčině majetku. Odvolací soud posoudil otázku náhrady nákladů řízení v intencích ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tak, že stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení (jež by jí dle ustanovení §89 exekučního řádu ve spojení s ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř. náležela), a to s odůvodněním, že stěžovatelka byla v průběhu předchozího rozhodčího řízení zcela pasivní, čímž přispěla k zahájení exekučního řízení; přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce by proto dle názoru odvolacího soudu nebylo spravedlivé.
3. V předmětném exekučním řízení byla vymáhána částka 471 429 Kč. Exekučním titulem byl rozhodčí nález Mgr. Aleny Léblové ze dne 7. července 2010. Stěžovatelka uzavřela s právní předchůdkyní vedlejší účastnice smlouvu o půjčce, na jejímž základě jí byla poskytnuta půjčka ve výši 15 000 Kč (roční procentní sazba nákladů činila 186,6 %) a smlouva obsahovala mj. ujednání o smluvní pokutě (ve výši 200 Kč denně v případě porušení smlouvy) a rozhodčí doložku. Jelikož však právě tato rozhodčí doložka nebyla platně sjednána, zastavil exekuční soud předmětnou exekuci podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože vedlejší účastnice nedisponovala vykonatelným exekučním titulem.
II. Námitky stěžovatelky
4. Stěžovatelka, akcentující neexistenci vymáhané pohledávky a taktéž skutečnost, že se stala "obětí" de facto lichevní smlouvy, v ústavní stížnosti exekučnímu soudu vytýká, že překročil své pravomoci, neboť se v rámci řešení otázky náhrady nákladů řízení zabýval samotným meritem věci, jejž navíc nesprávně posoudil. V části, ve které se odvolací soud se soudem první instance ztotožnil, je přitom dle stěžovatelky třeba považovat napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť je zjevné, že - z podstaty věci - se tyto závěry obecných soudů neopírají o žádné (provedené) důkazy. Ve vztahu ke své údajné pasivitě v průběhu rozhodčího řízení stěžovatelka namítá, že rozhodkyně sama měla ex offo přihlédnout k neplatnosti rozhodčí doložky, respektive k neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy; v takovém případě by totiž k (posléze zastavené) exekuci nikdy nemohlo dojít. Nadto stěžovatelka zdůrazňuje, že jí vytýkanou procesní pasivitu v návaznosti na publikované závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 sama opustila.
5. Napadené usnesení odvolacího soudu proto stěžovatelka považuje s odkazem na závěry nálezu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 (N 21/64 SbNU 205) za zjevně nespravedlivé; přestože se jí totiž podařilo ubránit zjevné nespravedlnosti (měla plný úspěch ve věci, když proti ní směřující exekuční řízení bylo zastaveno, přičemž stěžovatelka jeho zastavení nikterak nezavinila), nebyla jí přiznána náhrada nákladů řízení. Nadto stěžovatelka namítá, že se soudy obou stupňů odchýlily od relevantní judikatury Nejvyššího soudu, jmenovitě od rozhodnutí ze dne 14. května 2014 sp. zn. 21 Cdo 402/2014, aniž ovšem tento svůj postup jakkoli odůvodnily.
III. Podmínky řízení před Ústavním soudem
6. Ještě dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [dovolání nebylo v dané věci dle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné].
IV. Vlastní posouzení věci
7. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
8. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení jejich základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) nebo usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)].
9. Nemá-li tedy Ústavní soud v projednávané věci plnit funkci (řádné) opravné instance ve vztahu k soudu druhé instance, zvláště pak za situace, kdy tuto funkci v projednávané věci (z důvodu bagatelnosti inkriminované výše nákladů řízení) nemohl splnit ani Nejvyšší soud, a nemá-li se tak stavět do pozice, jež mu v žádném případě Ústavou nebyla svěřena (viz výše), nemůže - bez dalšího - přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného výroku, i kdyby mu prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, jelikož kategorie správnosti - jak již bylo poznamenáno - nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
10. Podstatu projednávané ústavní stížnosti představuje stěžovatelčina námitka, že obecné soudy nesprávně interpretovaly její předchozí procesní pasivitu a nedůvodně z ní dovodily důsledky, odrážející se v napadeném nákladovém výroku.
11. V naznačeném ohledu však Ústavní soud nemůže stěžovatelce jakkoli přisvědčit. Ve smyslu zásady vigilantibus iura scripta sunt totiž nelze - v rámci ústavněprávního přezkumu napadeného nákladového výroku - přehlížet, že stěžovatelka měla k dispozici vícero institutů, pomocí nichž mohla řízení zvrátit již před samotným nařízením exekuce. Vedle soudy uváděné procesní aktivity v rámci samotného rozhodčího řízení (kteroužto možnost stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje poukazem na svoje tehdejší zdravotní obtíže) měla stěžovatelka dále možnost podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu dle ustanovení §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen "zákon o rozhodčím řízení"). Stěžovatelka v postavení spotřebitele (tedy v jí opakovaně zdůrazňovaném postavení slabší smluvní strany) mohla ode dne 1. 4. 2012 (tedy s účinností novely zákona č. 216/1994 Sb., provedené zákonem č. 19/2012 Sb.) podat návrh na zastavení exekuce v souladu s ustanovením §35 odst. 1 písm. b) zákona o rozhodčím řízení (v návaznosti na tento návrh by potom exekuční soud exekuci přerušil a stěžovatelku vyzval v souladu s druhým odstavcem téhož ustanovení k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu). Jestliže tudíž se zřetelem ke zde uvedenému stěžovatelka vyčkávala až do 20. 2. 2015 s podáním návrhu na zastavení exekuce, nelze odvolacímu soudu, jenž v procesní pasivitě stěžovatelky spatřoval důvod pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., z ústavněprávních pozic co vytknout.
12. V kontextu skutečností uvedených v předchozím bodě pak nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat ani to, že se odklonil od závěrů přijatých v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 402/2014, ze kterých ostatně zjevně vycházel (srov. předposlední odstavec na str. 2 napadeného usnesení), neboť právě tyto skutečnosti dostatečně odůvodňují daný "odklon" od obecných závěrů vyjádřených v odkazovaném judikátu.
13. Pouze pro úplnost je potom ve vztahu k namítanému porušení principu rovnosti možné dodat, že práva stěžovatelky jakožto spotřebitele (tj. slabší smluvní strany) byla ochráněna již samotným zastavením exekuce, když obecné soudy v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie [zejména v souladu s rozhodnutími ve věci C-169/05 (rozhodnutí "Mostaza Claro") a ve věci C-40/08 (rozhodnutí "Astucom")], tak judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 31 Cdo 958/2012), předmětnou exekuci na stěžovatelčin majetek zastavily; následné rozhodnutí o nákladech řízení již pouze reflektovalo výše uvedené skutečnosti, ke kterým došlo v průběhu předchozího řízení.
14. Je tedy zřejmé, že se stěžovatelce porušení jí dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy prokázat nepodařilo; okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadeném usnesení odvolacího soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost její ústavní stížnosti.
15. Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu