ECLI:CZ:US:2014:3.US.836.14.1
sp. zn. III. ÚS 836/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti Mgr. Jana Maška, zastoupeného Mgr. Evou Veltrubskou, advokátkou se sídlem v Kladně, Pekařská 658, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. 19 Co 14/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označený výrok rozhodnutí odvolacího soudu, vydaného v jeho občanskoprávní věci.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Stěžovatel - implicite - odvíjí lhůtu k podání projednávané ústavní stížnosti od doručení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013 sp. zn. 33 Cdo 3530/2013, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti ústavní stížností napadenému výroku rozsudku Krajského soudu v Praze.
Nejvyšší soud v odůvodnění tohoto - petitem ústavní stížnosti nenapadeného - usnesení uvedl, že stěžovatelovo dovolání "odmítl, neboť neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o.s.ř., přičemž tuto vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, žalobce včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o.s.ř.). Konkrétně dovolání neobsahuje řádnou specifikaci údajů o tom, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. považuje za splněné." Dovolací soud současně konstatoval, že stěžovatel vycházel ve svém dovolání z nesprávného očekávání, že věc bude posuzována podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, pakliže toliko uvedl, že "napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř." a že "odvolací soud věc nesprávně právně posoudil podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s .ř.", přičemž obě ustanovení, na která odkazuje, občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 již nezná. V důsledku nesprávné domněnky o použití občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 žalobce předpoklady přípustnosti taxativně uvedené v §237 o. s. ř. řádně nevymezil."
Proti těmto závěrům Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti žádné námitky nevznáší.
V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že zákonem č. 404/2012 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2013 ke změně občanského soudního řádu v ustanoveních §237 až §239 upravujících přípustnost dovolání a v ustanovení §241a o. s. ř., jež konkretizuje podmínky řádně podaného dovolání. Změna právní úpravy vnesla do řízení o dovolání jiné podmínky přípustnosti dovolání, než tomu bylo v době účinnosti občanského soudního řádu do 31. 12. 2012, čemuž se přizpůsobila i nová úprava jeho obsahových náležitostí. Jestliže dovolání stěžovatele (advokáta zastoupeného advokátkou) požadavky těchto náležitostí nerespektovalo (ačkoli o nich byl odvolacím soudem řádně poučen) a pro jeho vady nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat (čemuž stěžovatel neoponuje), pak bylo-li proto dovolání odmítnuto, jde zjevně o situaci, kdy nebylo uplatněno efektivně (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Nevyčerpá-li stěžovatel před podáním ústavní stížnosti tento opravný prostředek, je ústavní stížnost podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná; jím zakotvený požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" však není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což předpokládá - v první řadě - aby dovolání bylo řádně podáno, což se v daném případě nestalo. Stěžovatel tím zmíněné dispozice nevyužil, pakliže je sice podal, učinil tak ale procesně neregulérně, v důsledku čehož nemohlo být meritorně projednáno; takovou situaci je pak logicky nevyhnutelné postavit naroveň té, kdy dovolání bylo podáno opožděně nebo nebylo podáno vůbec.
Lze již jen doplnit, že zákonem č. 404/2012 Sb. bylo ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu změněno v tom smyslu, že mimořádný opravný prostředek, jímž je občanskoprávní dovolání, musí být vyčerpán vždy, resp. i tehdy, může-li být odmítnut jako nepřípustný z důvodů, závisejících na jeho uvážení (přitom i nadále platí, že v takovém případě je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti též proti rozhodnutí odvolacího soudu).
Tím je hodnocení nepřípustnosti ústavní stížnosti odůvodněno; stěžovatel nesplnil podmínku - řádně - vyčerpat všechny procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně jeho práv nabízel. Pro úplnost je namístě zdůraznit, že dovolání stěžovatele nebylo odmítnuto proto, že nevystihl způsobilý dovolací důvod (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013).
Jako nepřípustná ve smyslu citovaného ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pak musela být ústavní stížnost stěžovatele dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona soudcem zpravodajem odmítnuta.
Za této procesní situace nebyl stěžovatel vyzýván k odstranění formální vady jeho podání, spočívající v nedodržení postupu stanoveného v ustanovení §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu, neboť rozhodnutí dovolacího soudu (jež stěžovatel v ústavní stížnosti identifikoval) bylo přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2014
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj