Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.02.1996, sp. zn. III. ÚS 85/95 [ nález / HOLLÄNDER / výz-2 ], paralelní citace: N 14/5 SbNU 91 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:3.US.85.95

sp. zn. III. ÚS 85/95 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Okresního úřadu v Chomutově a Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky, za účasti vedlejšího účastníka R. K., o zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 1995, sp. zn. 5 Cmo 378/94, kterým bylo odmítnuto odvolání Okresního úřadu v Chomutově do usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. září 1993, č. j. 8628/91/21-15, o zastavení řízení, takto: 1. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 1995, sp. zn. 5 Cmo 378/94, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. září 1993, č. j. 8628/91/21-15, se z r u š u j í . 2. Návrh Okresního úřadu v Chomutově se odmítá . Odůvodnění: I. Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu České republiky dne 24. dubna 1995, podaným ve lhůtě, stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., se stěžovatelé domáhají zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 1995, sp. zn. 5 Cmo 378/94, kterým bylo odmítnuto odvolání Okresního úřadu v Chomutově do usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. září 1993, č. j. 8628/91/21-15, o zastavení řízení, týkajícího se vymáhání částky 392.869,25 Kč za převzaté zásoby vydražené provozní jednotky. Uvedeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze se stěžovatelé cítí být dotčeni na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 90 Ústavy České republiky. Ústavní soud si podle §42 odst. 3 a §76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyžádal od Vrchního soudu v Praze k předmětné ústavní stížnosti vyjádření a dne 30. května 1995 od Krajského soudu v Ústí nad Labem spis sp. zn. 8628/91/21. Uvedený spis byl Ústavnímu soudu Krajským soudem v Ústí nad Labem doručen dne 5. října 1995 až po další urgenci a po ní následující žádosti ministru spravedlnosti o zjednání nápravy. Ve svém vyjádření ze dne 22. ledna 1996 předsedkyně senátu 5 Cmo Vrchního soudu v Praze, odkazuje na odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 1995, č. j. 5 Cmo 378/94-30. Zdůrazňuje v něm zejména tu skutečnost, že v případě zániku státního podniku likvidací je pojmově vyloučena univerzální sukcese. Ve vyjádření dále upozorňuje na skutečnost, že Vrchní soud v Praze dospěl k názoru, že smlouva o postoupení pohledávky, uzavřená mezi státním podnikem v likvidaci V. a Okresním úřadem v Chomutově, obchází zákon, je tudíž podle §39 občanského zákoníku neplatná, v důsledku čehož nedošlo ve vztahu obou subjektů ani k sukcesi singulární. Konstatování neexistence hmotněprávní sukcese vedlo Vrchní soud v Praze i k odmítnutí možnosti procesního nástupnictví Okresního úřadu v Chomutově po státním podniku v likvidaci V.. Na základě uvedeného závěru Vrchní soud v Praze odmítá tvrzení stěžovatelů, že bylo porušeno Ústavou zaručené právo na soudní ochranu. Zdůrazňuje, že pokud se Okresní úřad v Chomutově domníval, že je účastníkem řízení v dané věci a Vrchní soud v Praze jeho odvolání neprávem odmítl, čímž mu jako účastníku řízení byla odňata možnost jednat před soudem, pak měl využít možnost podat dovolání podle §237 písm. f) o. s. ř. Pakliže tak neučinil, nevyčerpal, podle názoru obsaženého ve vyjádření, před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, v důsledku čehož vrchní soud navrhuje ústavní stížnost odmítnout, resp. v případě jejího věcného projednání zamítnout, a to z důvodu nepřípustnosti podle §75 zákona č. 182/1993 Sb. II. V. Ch., s. p. v likvidaci, návrhem ze dne 3. října 1991 uplatnil u Krajské státní arbitráže v Ústí nad Labem právo na zaplacení částky 392.869,25 Kčs, kterou mu dlužil R. K., podnikatel, na úhradu zásob, jež převzal v souvislosti s vydražením provozní jednotky Vzorkovna a půjčovna průmyslového zboží, Ch.. Jelikož byl žalobce v řízení před obecnými soudy, zapsaný ve vložce č. A XIX 37 obchodního rejstříku Okresního soudu v Ústí nad Labem, s účinností ke dni 10. března 1993 z obchodního rejstříku vymazán, Krajský soud v Ústí nad Labem v usnesení ze dne 24. září 1993, č. j. 8628/91/21-15, z důvodu překážky v řízení zánikem způsobilosti navrhovatele být účastníkem řízení, s odkazem na §20 o. z. a §107 odst. 1 o. s. ř., řízení zastavil. Proti uvedenému usnesení podal Okresní úřad v Chomutově odvolání, ve kterém namítá své procesní nástupnictví (účastenství) v řízení z důvodu singulární sukcese, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. prosince 1992. Touto smluvou Okresní úřad v Chomutově převzal od postupitele, V. Ch., s. p. v likvidaci, veškeré jeho pohledávky, a to s účinností dnem zániku právní subjektivity postupitele výmazem z obchodního rejstříku. Odvolání Okresního úřadu v Chomutově bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 1995, sp. zn. 5 Cmo 378/94, odmítnuto. Ve svém rozhodnutí Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, podle něhož pokud došlo k likvidaci navrhovatele a k jeho výmazu z obchodního rejstříku, pak takto zaniklý subjekt nemůže mít právního nástupce. Podle názoru odvolacího soudu smlouva o postoupení pohledávek, uzavřená mezi státním podnikem v likvidaci a okresním úřadem, je podle §39 o. z. neplatná, protože obchází platnou právní úpravu likvidace státních podniků. S odkazem na ustanovení §761 odst. 3 obchodního zákoníku a §27 odst. 2 písm. c) hospodářského zákoníku se přitom poukazuje na povinnost likvidátora státního podniku vypořádat závazky a pohledávky likvidovaného státního podniku. Vrchní soud v Praze považuje z uvedeného důvodu za vyloučené, aby určité pohledávky státního podniku byly po jeho zániku převedeny na jiný právní subjekt. III. V ústavní stížnosti, doplněné podáním ze dne 19. května 1995, stěžovatelé vytýkají obecným soudům tu skutečnost, že se v řízení o návrhu V., s. p. v likvidaci, zabýval pouze podmínkami řízení a nikoli uplatněným právem, v důsledku čehož mělo na straně vydražitele dojít k bezdůvodnému obohacení podle §451 odst. 1 o. z. Konstatují dále, že požadoval-li státní podnik V. splnění dražební podmínky, tj. zaplacení převzatých zásob vydražené provozní jednotky, uplatňoval v podstatě právo státu na úhradu příslušné částky, a to na zvláštní účet, spravovaný Fondem národního majetku (§11 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dle názoru stěžovatelů v daném případě bylo oprávněno jménem státu jednat Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky. Jelikož v postupu likvidátora státního podniku V. nespatřují žádné porušení příslušných právních předpisů, neztotožňují se konečně s názorem Vrchního soudu v Praze o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, uzavřené mezi V., s. p. v likvidaci, a Okresním úřadem v Chomutově. Ze všech uvedených důvodů se stěžovatelé, jak bylo již uvedeno, cítí být dotčeni na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 90 Ústavy České republiky. IV. IV/1 Podle §72 odst. 2 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, mezi něž nutno zařadit i dovolání. V opačném případě je dán důvod odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. f) citovaného zákona. Ústavní soud se v posuzované věci proto zabýval i možností stěžovatele podat proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 1995, sp. zn. 5 Cmo 378/94, kterým bylo odmítnuto odvolání Okresního úřadu v Chomutově do usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. září 1993, č. j. 8628/91/21-15, o zastavení řízení, dovolání podle §237 písm. f) o. s. ř. Otázkou tudíž je, zdali usnesení o odmítnutí odvolání podle §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. lze kvalifikovat jako postup soudu, jímž byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem. Při jejím řešení judikatura obecných soudů dospívá k odmítavému stanovisku. Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 30. června 1993, sp. zn. 3 Cdo 144/93, v této souvislosti konstatoval: "Postupem odvolacího soudu, jímž byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem (§237 písm. f) o. s. ř.), je třeba rozumět takový postup, kterým účastníku nebylo umožněno buď účastnit se jednání (§214 odst. 1, §211, §115 a násl. o. s. ř.), anebo realizovat procesní práva, jež mu občanský soudní řád pro tento úsek řízení přiznává. V prvé eventualitě jde o případy, kdy soud vůbec účastníka k jednání nepředvolal (případně kdy jej nebo jeho procesního zástupce o konání jednání nevyrozuměl, nebo bylo-li osobní přítomnosti účastníka třeba), nebo byla-li lhůta mezi doručením předvolání (vyrozumění) a jednáním tak krátká, že se účastník nemohl k jednání dostavit, případně se na ně dostatečně připravit, popř. uskutečnilo-li se jednání jindy, než ve stanovenou dobu apod. Ve druhé eventualitě pak jde o situace, kdy účastníkovi, přítomnému u jednání (zástupci účastníka), bylo soudem znemožněno činit přednesy a důkazní návrhy, vyjadřovat se k provedeným důkazům apod. Takový nesprávný postup soudu v případech druhé eventuality přichází tedy v úvahu jen při jednání (§214 odst. 1, §211, §115 až 119 o. s. ř.). ... Důvod přípustnosti dovolání podle §237 písm. f) o. s. ř. dopadá totiž jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně projednání věci, nedopadá ale na samotné rozhodnutí soudu." Stanovisko shodné s judikaturou obecných soudů zastává i právní teorie (J. Bureš, L. Drápal, Dovolání podle občanského soudního řádu, Praha 1994, s. 56-57). Jelikož Ústavní soud v soudní interpretaci §237 písm. f) o. s. ř. nenachází rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky, zbývá mu jen konstatovat, že v posuzované věci stěžovatelům dovolání podle §237 písm. f) o. s. ř. nepřísluší, v důsledku čehož jim nelze vytknout nevyčerpání všech procesních prostředků, poskytovaných zákonem k ochraně práva. Neodmítnutí ústavní stížnosti vedlo proto podle §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. k jejímu projednání v senátu Ústavního soudu. IV/2 Odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatele, se zakládá na dvou argumentech: prvním je negativní stanovisko k možnosti právní sukcese v případě zániku státního podniku likvidací a druhým je neakceptování smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené mezi státním podnikem v likvidaci a okresním úřadem, z důvodu její neplatnosti jednáním in fraudem legis. Podle §107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit anebo zda v něm může pokračovat. Soud na základě uvedeného ustanovení o. s. ř. objasňuje ex officio, kdo po zaniklém účastníku řízení převzal práva a povinnosti, které jsou předmětem řízení, neboť procesní nástupnictví je důsledkem sukcese materiálněprávní. Jelikož k procesnímu nástupnictví dochází ze zákona, není vázáno na návrh. Podle §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn. V takovémto případě odvolací soud není oprávněn zkoumat věcnou stránku napadeného rozhodnutí a jemu předcházející řízení. Na základě §201 o. s. ř. napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně může účastník řízení, z čehož lze dovodit oprávnění k podání odvolání i pro právního nástupce účastníka. Klíčovou otázkou posouzení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z hlediska dodržení příslušných ustanovení o. s. ř. je tudíž naplnění podmínek právního nástupnictví Okresního úřadu v Chomutově po státním podniku v likvidaci V. Ch. podle §107 odst. 1 o. s. ř. IV/3 Právní předpisy, upravující postavení státních podniků, v rozhodující míře vycházejí z právních teorií, neslučitelných s právními systémy demokratických států, spjatými s ochranou základních práv a svobod a tržního hospodářství. Při interpretaci těchto předpisů si je Ústavní soud vědom skutečnosti, že je nelze systémově sladit s tradiční civilistickou naukou, na které je postaven stávající občanský a obchodní zákoník, což je úkolem demokratického zákonodárce, a tudíž lze v této souvislosti řešit jenom otázky parciální. Podle §761 odst. 3 obchodního zákoníku se likvidace státních podniků do vydání nové právní úpravy řídí ustanoveními §27 až 27d hospodářského zákoníku, jakož i ustanoveními §71 odst. 3 až 6, §72 a §75 odst. 2 a 3 obchodního zákoníku. Podle §27 odst. 2 písm. c) hospodářského zákoníku je likvidátor v průběhu likvidace povinen vypořádat závazky a pohledávky likvidovaného státního podniku. Smyslem povinnosti vypořádat pohledávky je přitom nejen ochrana státního vlastnictví, nýbrž i ochrana třetích osob při uplatňování jejich pohledávek vůči likvidovanému státnímu podniku. Smyslem a účelem zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je privatizace majetku ve státním vlastnictví. Tato se uskutečňuje převodem vlastnictví k některým věcem ve státním vlastnictví, k nimž měly právo hospodaření státní organizace, přičemž podle §19 uvedeného zákona v případě, kdy právo hospodaření vykonával státní podnik, pak je po vykonané privatizaci jeho provozních jednotek zakladatel státního podniku povinen, za podmínky, že jeho další existence již není odůvodněna, jej zrušit. Jedním z důsledků naplnění účelu zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je tudíž zánik státních podniků. Podle §5 odst. 2 zákona č. 111/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stát neodpovídá za závazky podniku, pokud zákon nestanoví jinak. Takovou zákonnou výjimku stanoví §19 zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle něhož stát uspokojí v případě likvidace státního podniku věřitelům zbývající pohledávky. Uvedená výjimka souvisí s dosažením smyslu a účelu zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kterým je privatizace majetku ve státním vlastnictví, současně však zabezpečuje právní jistotu třetích osob. Dodržení povinnosti, vyplývající z již zmíněného ustanovení §27 odst. 2 písm. c) hospodářského zákoníku, však znemožňuje dosažení účelu zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Vypořádání pohledávek likvidovaného státního podniku, nota bene v období zanikající státní arbitráže a vznikajícího obchodního soudnictví, by znamenalo prakticky znemožnění likvidace privatizovaných státních podniků. Zároveň, a to s ohledem na cit. ustanovení §19 zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ztrácí povinnost vypořádat pohledávky státního podniku smysl, spočívající v zabezpečení práv třetích osob. V konkurenci uvedených ustanovení §27 odst. 2 písm. c) hospodářského zákoníku a §19 zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nutno považovat druhé z uvedených za ustanovení speciální, a tudíž nutno upřednostnit dosažení smyslu a účelu zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, před povinností vypořádat pohledávky likvidovaného státního podniku. Podle §11 odst. 4 zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zaplatí vydražitel cenu zásob organizaci, a to do 30 dnů ode dne dražby. Uvedené povinnosti vydražitele koresponduje pohledávka organizace. V daném případě povinnost zaplatit cenu zásob státnímu podniku v likvidaci V. Ch. tížila R. K., podnikatele, subjektem jí odpovídající pohledávky se stal zmíněný státní podnik. Ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že podnik hospodaří s věcmi a majetkovými právy, svěřenými mu při jeho založení, a dále s věcmi a majetkovými právy, nabytými v průběhu jeho podnikání, přičemž věci, s nimiž podnik hospodaří, jsou ve státním vlastnictví. Do rámce práva na hospodaření patří tudíž podle §64 odst. 1 hospodářského zákoníku i majetková práva státního podniku. Jelikož státní podnik hospodaří pouze s věcmi ve státním vlastnictví (sám není a nemůže být subjektem vlastnického práva), v případě majetkových práv státního podniku se jedná o závazky ve prospěch třetího (obligationes in favorem tertii), přičemž oprávnění státu, jako subjektu, v jehož prospěch se uzavírá závazek, není založeno jeho souhlasem, nýbrž přímo ze zákona. Pořadí aktivně solidárních věřitelů v posuzovaném případě není založeno právem předstihu, nýbrž zákonem, tj. věřitelem prvním je státní podnik a až druhým v pořadí je stát. Zánikem podniku likvidací tudíž zaniká pouze subjekt majetkového práva (závazku ve prospěch třetího), nezaniká však subjekt vlastnictví. Dochází proto k univerzální sukcesi státu, přičemž nový subjekt hospodaření je stanoven příslušnou zákonem vymezenou posloupností. Subjekty hospodaření s pohledávkami státu určuje §72 hospodářského zákoníku. Jelikož žádný zvláštní předpis nestanoví jinak, a protože zánik státního podniku likvidací vylučuje aplikaci odstavce 1 citovaného ustanovení hospodářského zákoníku, přísluší podle §72 odst. 2 hospodářského zákoníku právo hospodaření s pohledávkami příslušnému ústřednímu orgánu, jehož oboru působnosti se pohledávka týká, popřípadě té z podřízených organizací, kterou určí tento orgán. Podle §5 zákona č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů, jakož i podle §1 a §15 odst. 1 zákona č. 500/1990 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů, je tímto ústředním orgánem Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky. Na této skutečnosti nic nemění ani ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 500/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na základě kterého okresní úřad přebírá některé správní činnosti, související s převody národního majetku podle zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to až po přijetí rozhodnutí o zrušení komise pro privatizaci národního majetku. Touto správní činností tudíž není právo hospodaření, nýbrž administrativněprávní kompetence. Protože univerzální sukcese do práva hospodaření státního podniku s národním majetkem je stanovena zákonem, nutno považovat smlouvu o postoupení pohledávek, uzavřenou mezi státním podnikem v likvidaci a okresním úřadem, za neplatnou nikoli z důvodu jednání in fraudem legis, nýbrž z důvodu jednání contra legem (§39 občanského zákoníku). Procesním nástupcem státního podniku v likvidaci V. Ch. se tudíž podle příslušných ustanovení obchodního a hospodářského zákoníku a podle §107 o. s. ř. ex lege stal stát, tj. Česká republika. Za stát na základě §21 o. s. ř. jedná pracovník toho státního orgánu, jehož se věc týká (tj. v případě existence příslušné právní úpravy státního orgánu právním předpisem k tomu určeného), nebo pověřený pracovník jiného státního orgánu. Nesprávné určení orgánu, oprávněného jednat jménem státu, jak tomu bylo i v předmětné věci (kdy za stát místo Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky jednal okresní úřad), neznamená nedostatek věcné legitimace, nýbrž má povahu nedostatku podmínky řízení. Podle §104 o. s. ř je soud v případě nedostatku podmínky řízení povinen zkoumat, jde-li o nedostatek odstranitelný nebo neodstranitelný. V případě, kdy se jedná o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, je povinen učinit k tomu vhodná opatření. Nedostatek podmínky řízení je neodstranitelný, jestliže jejímu odstranění brání objektivní právo nebo ji nelze odstranit z důvodů nemožnosti faktické. Správné určení státního orgánu, oprávněného jednat jménem státu, nutno tudíž, na rozdíl od jiných překážek v řízení (např. nedostatku pravomoci, překážky litispendence, překážky rei iudicatae), považovat za překážku odstranitelnou. V dané věci byl tedy odvolací soud povinen učinit k jejímu odstranění vhodná opatření. IV/4 Ústavní úprava řádného procesu je obsažena zejména v čl. 90 Ústavy a čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod. V souvislosti se závěrem, konstatujícím rozpor usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 1995, sp. zn. 5 Cmo 378/94, s ustanoveními §107 a 104 o. s. ř., nutno zodpovědět otázku, zdali tento rozpor svým obsahem a intenzitou představuje zároveň porušení citovaných ústavních norem. Nesprávné posouzení procesního nástupnictví a z toho vyplývající absence zkoumání odstranitelnosti nedostatku podmínek řízení ze strany obecných soudů má za následek ztrátu možnosti právního subjektu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Abnegatio iustitie nutno tudíž podřadit mezi procesní principy, chráněné ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky. IV/5 Ústavní stížnost o zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 1995, sp. zn. 5 Cmo 378/94, podali společně dva stěžovatelé: Okresní úřad v Chomutově a Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky. Podle §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. je ústavní stížnost oprávněna podat i právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. V posuzované věci se v důsledku procesního nástupnictví podle §107 o. s. ř. po státním podniku v likvidaci V. Ch. účastníkem řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem, vedeném pod sp. zn. 8628/91/21, stal stát, tj. Česká republika (§21 obč. zák.). Stát se tím stal i tou právnickou osobou, jež je oprávněna podle cit. ustanovení zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost podat. Na základě §72 odst. 2 hospodářského zákoníku, ve spojení s ustanovením §5 zákona č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo v dané věci oprávněno jednat jménem státu Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky (a nikoli okresní úřad). Z uvedeného důvodu Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb. kvalifikoval podání Okresního úřadu v Chomutově jako návrh, podaný zjevně neoprávněnou osobou, v důsledku čehož jej odmítl. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. V Brně 22. února 1996