ECLI:CZ:US:1998:3.US.86.98
sp. zn. III. ÚS 86/98
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 9. 7. 1998, po ústním jednání dne 25. 6. 1998, v senátě ve věci stěžovatelky I. M., zastoupené JUDr. B. G., CSc., advokátem AK, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 1998, sp. zn. 9 To 2/98, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 1998, sp. zn. 9
To 2/98, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 al. 1 zák.
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona)
a za podmínek stanovených zákonem [§30 odst. 1, §31, §34 odst.
1, 2, §72 odst. 1 písm. a), 2, 4 zákona], napadla stěžovatelka
pravomocné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 1998
(ve věci 9 To 2/98) a tvrdila, že tímto rozhodnutím označený
obecný soud porušil její ústavně zaručené základní právo na soudní
ochranu (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen
Listiny), a to tím, že její stížnost podanou v trestní věci jejího
druha T. H. (vedené před Okresním soudem v Benešově pod sp. zn.
1 T 237/95) zamítl jako nepřípustnou; s odkazem na to, že právo na
přezkum soudního rozhodnutí ve dvou stupních je základním
(procesním) právem, z něhož nesmí být účastník (strana) soudního
řízení vyloučen (čl. 36 odst. 2 Listiny), s připomenutím, že
v naznačeném směru je praxe obecných soudů nejednotná a s odkazem
na odlišný názor vyjádřený ve skutkově obdobné věci v rozhodnutí
Městského soudu v Praze (ve věci 7 To 462/96) proto navrhla, aby
Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí svým nálezem
zrušil.
Předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze, z něhož ústavní
stížností napadené rozhodnutí vzešlo, se k výzvě Ústavního soudu
(§42 odst. 4 zákona) za účastníka řízení (§30 al. 3, §76 odst.
1 zákona) vyjádřila tak, že vývody ústavní stížnosti odmítla jako
protiřečící zákonu (§141 odst. 2 tr. ř.), odkázala na odůvodnění
napadeného rozhodnutí a současně s odkazem na komentář
k trestnímu řádu (Šámal a spol. - Trestní řád, komentář, Praha
1995) navrhla, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla zamítnuta.
Vrchní státní zástupce v Praze, ač o svém právu Ústavním
soudem vyrozuměn (č. l. 6 spisu), se k ústavní stížnosti jako
vedlejší účastník (§76 odst. 2 al. 2 zákona) nevyjádřil a ani
následně svého práva z vedlejšího účastenství nevyužil.
Další vedlejší účastník, v řízení před obecnými soudy
obžalovaný T. H., se ve svém vyjádření zcela ztotožnil s vývody
ústavní stížnosti, také on poukázal na povahu porušeného ústavně
zaručeného základního práva a na nejednotnou praxi obecných soudů
a závěrem svého vyjádření, v souladu s ústavní stížností, vznesl
návrh obsahově shodný.
Ústavní stížnost je důvodná.
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v trestní věci
vedlejšího účastníka T. H., stejně jako z obsahu ústavní
stížnosti, vyplývá, že proti odsuzujícímu rozsudku obecného soudu
I. stupně, jak on, tak stěžovatelka jako jeho družka (§247 odst.
2 al. 1 tr. ř.) podali odvolání, přičemž stěžovatelka v průběhu
odvolacího řízení navrhla, aby z opravného řízení byla vyloučena
předsedkyně senátu; svůj návrh odůvodnila tvrzením, že tato
soudkyně (z důvodů blíže rozvedených), v souvislosti s přípravou
veřejného zasedání, nepostupuje vůči osobě obžalovaného ve shodě
s povinnostmi, které pro ni plynou ze zákona, příp. jsou dány lege
artis.
Krajský soud stěžovatelčině návrhu vyhověl a předsedkyni
senátu, proti níž návrh směřoval, prohlásil z dalšího řízení za
vyloučenu (§30 odst. 1 tr. ř.); podle odůvodnění příslušného
usnesení stalo se tak z obsahově jiných důvodů než uváděla
stěžovatelka, totiž proto, že zmíněná soudkyně, s ohledem na
povahu stěžovatelkou tvrzených důvodů, které označila za
nepravdivé, případně zkreslené a podané tendenčně, se cítí natolik
osočena, že by v nastalé situaci nestrannost jejího rozhodování
mohla být potencionálně ohrožena.
Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka, přes poučení dané
soudem II. stupně, že v dané věci není stížnost jako opravný
prostředek přípustná, stížnost podala; vytkla Krajskému soudu
v Praze, že důvody vyloučení dotčené soudkyně, ve smyslu
uplatněných tvrzení, meritorně neprojednal a své rozhodnutí
založil na důvodech zcela jiných, "účelově se soudu lépe
hodících". Napadené rozhodnutí označila proto za nezákonné
a z tohoto důvodu se domáhala jeho zrušení.
Vrchní soud v Praze, svým usnesením ze dne 22. ledna 1998
přijatým v neveřejném zasedání, takto podanou stížnost zamítl (§148 odst. 1 písm. a) tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí
- aniž by meritorně přezkoumával správnost napadeného rozhodnutí
soudu nižšího stupně (§147 odst. 1 tr. ř.) - uvedl, že stížnost
je v dané věci ex lege nepřípustná, neboť "Krajský soud v Praze
zde rozhodoval ve stádiu řízení o odvolání a ne v řízení o věci
v prvém stupni, když pouze v tomto řízení je stížnost proti
usnesení soudu přípustná" a současně poukázal "na obecnou právní
zásadu, že nikdo nemůže, a to ani rozhodnutím soudu, nabýt více
práv než mu dává zákon".
Ústavní soud se neztotožnil se závěry Vrchního soudu
v Praze a ve svém rozhodnutí vycházel z úvah, jak níže jsou
rozvedeny.
Ochrana právům (v oblasti trestního soudnictví vymezená
jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů
a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - §1
odst. 1 al. 1 tr. ř., čl. 40 odst. 1 Listiny) je ústavně svěřena
obecným soudům, jímž je současně uloženo, aby při výkonu
spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem (čl. 90
al. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); postup, jímž jsou obecné soudy ve
své jurisdikční činnosti vázány, je určen těmi kterými procesními
předpisy, ve věci stěžovatelky trestním řádem (zák. č. 140/1961
Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ten - pokud jde o způsob
rozhodování - stanoví, že ve věci samé, tj. o otázce viny
a v případech odsuzujícího rozhodnutí, též o trestu rozhoduje soud
rozsudkem (§119 odst. 1, §120 odst. 3, §122 odst. 1, §225
odst. 1 tr. ř.), zatímco v ostatních případech s věcí samotnou
souvisejících děje se tak usnesením; tento zásadně odlišný způsob
rozhodování obecných soudů, odhlédnuto od toho, že nachází svůj
výraz též v odlišně upraveném režimu opravného řízení, podle
přesvědčení Ústavního soudu je současně též výrazem kritérií,
která materii, o níž je nutno v průběhu celého (trestního) řízení
rozhodnout, zřetelně rozlišují. Jestliže totiž zákon stanoví, že
přezkum vyšším soudem má místo tehdy, bylo-li usnesení vydáno
soudem, který rozhoduje ve věci v prvním stupni (§141 odst. 2 tr.
ř.), nelze - především pod aspektem zásad daných podmínkami
ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu (čl. 36
odst. 1 Listiny) - zákonnou podmínku (rozhodování) "ve věci
v prvém stupni" vyložit tak omezujícím způsobem, jak až dosud,
zřejmě ve své ustálené praxi, činí obecné soudy (a shodně též
Šámal a spol.: Trestní řád - komentář), byť zákonný text sám
o sobě očividně připouští výklad širší, resp. jiný.
Tomu především nasvědčuje zákonem užité slovní vyjádření
(rozhoduje) "ve věci v prvém stupni", čímž - podle přesvědčení
Ústavního soudu - dlužno rozuměti nikoli procesně příslušný soud
prvého stupně (jemuž přísluší rozhodovat o meritu věci), ale soud,
který o té které otázce rozhoduje (usnesením) poprvé a který
v tomto smyslu je třeba pokládat za "soud v prvním stupni". Při
tomto výkladu nelze totiž ztrácet ze zřetele, že přes opakované
novelizace trestní řád (obdobně jako i další procesní normy
a současný právní řád vůbec) již ve své koncepci je stále ještě
poznamenán relikty totalitního systému, ty však nelze judikaturou
obecných soudů posilovat - v posuzované věci - restriktivním
výkladem, a to mimo jiné již také proto, že restriktivní výklad
(rozhodného zákonného ustanovení) na úkor ústavnosti nerozlišuje
vlastní povahu a význam otázek, o nichž se v konkrétní věci
usnesením rozhoduje.
Podle zákona obecné soudy rozhodují usnesením o otázkách,
které buď upravují způsob a průběh řízení, nebo o otázkách, které
sice s věcí samotnou - avšak jen volně - souvisí, nicméně které na
vlastní rozhodnutí v meritu věci (viz vpředu) zpravidla nemají
podstatný vliv [pokud jím obecné soudy nerozhodují (kasací)
o meritu věci]; přesto však některá rozhodnutí vydaná formou
usnesení mohou mít (a zpravidla také mívají) pro obžalovaného ať
procesní, ať jiné nikoli zanedbatelné důsledky; v případech tohoto
druhu stupni závažnosti takového rozhodnutí (na příklad o námitce
stran podjatosti soudce, o vzetí do vazby, o uložení pořádkové
pokuty apod.) dává zákon výraz tím, že proti němu - zřetelně jako
výjimku (§141 odst. 2 al. 2 tr. ř.) připouští opravný prostředek
- stížnost.
Z uvedeného posléze plyne, že v trestním řízení obecné
soudy rozhodují usnesením, jako nižší formou rozhodnutí, toliko
tehdy, jestliže rozhodují v souvislosti s věcí (tj. v souvislosti
s obžalobou) o otázkách k ní sice přidružených, nicméně
o takových, které lze bez obtíží od "věci samé" (jejího merita)
oddělit; takové usnesení je rozhodnutím o samostatném meritorním
(od věci samé odlišném) základu, spravuje se vlastním procesním
režimem, a proto také tam, kde ze zákona je přezkoumatelné vyšším
soudem, má povahu rozhodnutí prvostupňového, a to bez ohledu na
to, v kterém stupni obecného soudu bylo přijato, s tou výjimkou
ovšem, že vyslovená zásada neplatí pro případ, kdyby k vydání
takového usnesení došlo v řízení před Nejvyšším soudem.
K základním zásadám spravedlivého procesu ("stanoveného
postupu" dle čl. 36 odst. 1 Listiny), mimo postulátu nezávislého
a nestranného rozhodování, vyloučení libovůle v soudní jurisdikci
aj., náleží - nikoli v poslední řadě - také ústavní požadavek
přezkumu rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně,
neboť jen tak se naplňuje ústavně zaručené základní právo na
soudní ochranu (hlava pátá Listiny) a z ní vyplývající právo na
spravedlivý proces; proto také tam, kde zákon, ať již
z jakýchkoli důvodů, připouští dvojí výklad, je v intencích zásad
spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu
z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem republiky
co nejvíce souladný (obdobně též nález ve věci Pl. ÚS 48/95 publ.
in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení
- svazek 5., č. 21, vydání 1., Praha, 1997 a ve Sbírce zákonů č.
121/1996 Sb.).
Ve stěžovatelčině věci vycházely obecné soudy z právního
názoru, který s vyloženými ústavními zásadami není v souladu,
a proto Ústavní soud - vycházeje současně ze zásady minimalizace
zásahu do obecného soudnictví - zrušil toliko rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze jako soudu stížnostního [§82 odst. 1, 3 písm. a)
zákona], aniž by se přitom jakkoli zabýval meritorními aspekty
posuzované ústavní stížnosti, resp. námitkami, jež stěžovatelka
proti rozhodnutí nižšího stupně vznáší.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 9. července 1998