ECLI:CZ:US:2013:3.US.867.12.1
sp. zn. III. ÚS 867/12
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 8. srpna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Stanislavem Šichem, advokátem, AK se sídlem Praze 1, Novomlýnská 3, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 11. 2011 č. j. 7 Tdo 1180/2011-32, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2010 sp. zn. 6 To 150/2010 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30. 11. 2009 sp. zn. 10 T 49/2006, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 3. 2012 a doplněnou dne 9. 3. 2012, se J. S. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v trestní věci Okresního soudu Plzeň - město (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 10 T 49/2006.
II.
Z ústavní stížnosti a ze stěžovatelem zaslaných podkladů vyplývají následující skutečnosti:
Dne 30. 11. 2009 nalézací soud uznal obviněného vinným pod bodem 1) písm. a) - i) trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., pod bodem 2) trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., pod bodem 3) písm. a) - e) trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. a pod bodem 4) písm. a) - m) trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., a odsoudil ho k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř roků, a nad obviněným vyslovil dohled. Dále obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 50 000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2004 sp. zn. 5 T 125/2003, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2004 sp. zn. 3 To 108/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dne 22. 9. 2010 Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") odvolání obviněného proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 30. 11. 2009 usnesením sp. zn. 6 To 150/2010 zamítl jako nedůvodné.
Dne 9. 11. 2011 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 22. 9. 2010, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., usnesením č. j. 7 Tdo 1180/2011-32 odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že rozsudkem nalézacího soudu byla porušena základní práva zaručená v článku 2 odst. 3 a článcích 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť skutek, který je mu kladen za vinu, není trestným činem (rozhodně ne v rozsahu, který je mu kladen za vinu) a tento skutek nespáchal.
Stěžovatel dále polemizoval se způsobem, jakým obecné soudy aplikovaly zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon, a zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a uvedl, že obecné soudy se vůbec nezabývaly tím, že nikoliv veškerá cena podléhá clu, a obdobně nikoliv veškeré náklady podléhají dani z přidané hodnoty. Soud jej odsoudil, aniž by zkoumal, doložil a odůvodnil, v jakém rozsahu a zda vůbec došlo k porušení těchto právních předpisů. Dle přesvědčení stěžovatele nebylo prokázáno, že to byl on, kdo dal pokyn k rozdělení nákladů na pořízení zboží. Jednání k získání oprávněné celní či daňové výhody nemůže být a není trestným činem; navíc stěžovatel ve společnosti vůbec neměl na starosti problematiku fakturace, placení dodavatelů nebo celní a daňové záležitosti, a proto nemohl být pachatelem popsaného skutku, i pokud by byl trestným činem.
Nalézací soud, odvolací soud ani dovolací soud se k ústavní stížnosti nevyjádřily.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
K tvrzení stěžovatele o porušení článku 2 odst. 3 Listiny, jemuž obsahově odpovídá článek 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), Ústavní soud připomíná, že citované články zakotvující tzv. princip legální licence (omezení státní moci zákonem) subjektivní samostatné veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatele nezakládají a nelze se jich dovolávat přímo [srov. např. nálezy ze dne 27. 3. 2003 sp. zn. IV. ÚS 690/01 (N 45/29 SbNU 417) a ze dne 9. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 223/04 (N 27/36 SbNU 319)].
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nesprávným právním posouzením jeho trestní věci porušily základní právo na spravedlivý proces zaručené v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho trestní věci Ústavní soud opakuje, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele neshledal.
Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádějí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí].
Prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo.
Po celkovém posouzení věci proto Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadeného rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Na základě výše uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnuta, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu