Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 01.10.1998, sp. zn. III. ÚS 87/98 [ nález / JURKA / výz-3 ], paralelní citace: N 110/12 SbNU 113 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:3.US.87.98

sp. zn. III. ÚS 87/98 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v ústním jednání v senátě o ústavní stížnosti navrhovatele P. V., zastoupeného JUDr. B. G., CSc., směřující proti rozhodnutí Obvodního státního zástupce pro Prahu 5, sp. zn. Zn 33/98, ze dne 21.1.1998 a proti rozhodnutí Policie ČR, správy hl. m. Prahy, odboru stížností a kontroly, č.j. PSP-57/OSK-TČ-97, ze dne 24.11.1997, o uložení pořádkové pokuty podle §66 trestního řádu, takto: Usnesení Obvodního státního zástupce pro Prahu 5, sp. zn. Zn 33/98, ze dne 21.1.1998 a usnesení Policie ČR, správy hl. m. Prahy, odboru stížností a kontroly, č.j. PSP-57/OSK-TČ-97, ze dne 24.11.1997, se zrušují. Odůvodnění: Navrhovatel podal osobně dne 23.2.1998 ústavní stížnost, která směřuje proti usnesení Obvodního státního zástupce pro Prahu 5, sp. zn. Zn 33/98, ze dne 21.1.1998, kterým byla podle §148 odst.1 písm.c) trestního řádu (dále tr.ř.) zamítnuta jako nedůvodná stížnost, kterou podal proti usnesení policejního orgánu Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, odboru stížností a kontroly ze dne 24.11.1997, č.j. PSP-57/OSK-TČ/97, kterým mu byla podle §66 odst.1 tr. ř. uložena pořádková pokuta ve výši 1 000,- Kč. V postupu uvedených orgánů potom navrhovatel spatřuje porušení čl.2 odst.2 a čl.36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále Listiny). Ústavní soud si vyžádal spis Policie ČR, správa hl. m. Prahy, odboru stížností a kontroly, č.j. PSP-57/OSK-TČ-97, který je veden na základě trestního oznámení M. K., které je směrováno vůči nprap. J. N. V rámci zmíněného oznámení byl M. K. označen navrhovatel P. V. svědkem události v důsledku, které bylo oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin učiněno. Za těchto okolností byl navrhovatel podle §12 odst.1 zák. ČNR č. 283/1991 Sb., o Policii ČR a podle §158 tr. ř. předvolán k podání vysvětlení. Navrhovatel se na předvolání dostavil, ale ještě před podáním vysvětlení došlo v hale budovy Policie ČR, která stojí v ulici S. č. 1, P. 4, ke konfliktu mezi ním a orgány policie. Následně byla navrhovateli shora zmíněným rozhodnutím podle §66 tr.ř. uložena pořádková pokuta ve výši 1 000,- Kč. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se potom uvádí, že navrhovatel se dostavil na uvedené místo k podání vysvětlení ve smyslu ustanovení §12 odst. 1 zák. ČNR č. 283/1991 Sb. ve společnosti M. Š. Ten posléze nabádal navrhovatele, aby požadované vysvětlení nepodával, což také i přes upozornění orgánů policie o této jeho povinnosti učinil a přes snahu policistů z místa odešel, přičemž uvedl, že policisté se chovají jako gestapo. Protože tedy navrhovatel bez dostatečné omluvy neuposlechl příkazu a nevyhověl výzvě policejního orgánu, která mu byla dána podle zákona a k policejnímu orgánu se choval urážlivě, byla tedy zmíněným rozhodnutím podle §66 tr.ř. uložena uvedená pořádková pokuta. Proti tomuto usnesení podal navrhovatel stížnost, kterou odůvodnil tím, že policisté v daném případě svým postupem vybočili z mezí svých pravomocí daných jim zákonem, a to do té míry, že v dané chvíli ani nejednali jako veřejní činitelé, a proto ani nepožívali ochrany ve smyslu ustanovení §155 a §156 trestního zákona. Především ovšem poukázal na to, že policejní orgán za daného stavu řízení nebyl oprávněn k postupu podle §66 tr. ř. (uložení pořádkové pokuty) s tím, že k takovému rozhodnutí je oprávněn předseda senátu a pouze a jenom v přípravném řízení vyšetřovatel nebo policejní orgán. To s poukazem na ustanovení §12 odst.10 tr. ř. podle kterého je přípravným řízením úsek od zahájení trestního stíhání... Uzavírá potom s tím, že v uvedené věci nebylo dosud trestní stíhání zahájeno a nepřichází tak uvedené rozhodnutí (o pořádkové pokutě) ze strany policejního orgánu vůbec v úvahu. O podané stížnosti následně rozhodoval státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, který již shora uvedeným usnesením podanou stížnost jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že postup policejních orgánů, včetně uložení pořádkové pokuty podle §66 tr. ř. je v souladu se zákonem. Za dané situace podal navrhovatel ústavní stížnost v rámci které brojí proti oběma uvedeným rozhodnutím za užití těchže důvodů, které uplatnil již dříve, tedy v rámci stížnosti podané proti rozhodnutí Policie ČR, správy hl. m. Prahy, odboru stížností a kontroly, č.j. PSP-57/OSK-TČ-97, ze dne 24.11.1997. Zdůraznil znovu, že za daného stavu věcí (zejména skutečnosti, že dosud nebylo zahájeno trestní stíhání) nebyl policejní orgán oprávněn napadené rozhodnutí vůbec vydat, pokud by respektoval procesní postup stanovený trestním řádem a pokud se tak již stalo, měl státní zástupce ke stížnosti navrhovatele napadené rozhodnutí zrušit. Protože se tak nestalo, porušil takto základní práva navrhovatele zaručená čl.2 odst.2 a čl.36 odst.1 Listiny, a to stejně jako předtím policejní orgán. Navrhl proto, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se obě napadená rozhodnutí zrušují. Na žádost Ústavního soudu se k věci vyjádřil Obvodní státní zástupce pro Prahu 5. Ve svém vyjádření uvedl, že při rigidním výkladu ustanovení §66 tr.ř. by bylo možno navrhovateli přisvědčit. Dále však má za to, že nelze přehlédnout, že ustanovení §66 tr.ř. je systematicky zařazeno do hlavy třetí trestního řádu, která pojednává o obecných ustanoveních a úkonech trestního řízení, tedy řízení podle trestního řádu a tedy i úkonů prováděných před zahájením trestního stíhání. Při zúženém výkladu ust. §66tr. ř. by potom osobu, která odmítá či různými obstrukcemi maří podání vysvětlení podle §158 odst.3 tr.ř. nebo podle §12 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, nebylo možno nijak postihnout, když vzhledem k vymezení pravomocí stanovených v §158 odst.3 tr.ř. nelze použít ustanovení §16 odst.5 zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Proto také státní zástupce při rozhodování užil širšího analogického výkladu podle systematického zařazení §66 tr.ř. Posouzení uvedených skutečností potom závěrem ponechává na úvaze Ústavního soudu. Ústavní soud, po zvážení všech okolností plynoucích zejména z uvedeného spisového materiálu, potom dospěl k závěru, že ústavní stížnost důvodná je. V daném případě nutno znovu připomenout, že trestní řád je procesní předpis, který má pro trestní řízení naprosto zásadní význam a je to právě on, který tento proces řídí, upravuje a vymezuje. Jeho součástí je i namítané ustanovení §66, které pojednává o pořádkové pokutě, důvodech jejího uložení a její výše. Z dikce, které toto ustanovení obsahuje, potom zcela zřejmě a jednoznačně plyne, že takovéto ustanovení lze orgány činnými v trestním řízení užít za základního předpokladu, totiž tehdy a jenom tehdy, jestliže trestní stíhání dospělo minimálně do stadia přípravného řízení. Tedy do takového stadia, které svůj začátek odvozuje od zahájení trestního stíhání, případně od provedení neodkladných nebo neopakovatelných úkonů (§160 odst.1, 2 tr.ř.). Přitom zahájením trestního stíhání nutno rozumět sdělení obvinění osobě, u níž je odůvodněn závěr, že spáchala trestný čin. Trestní stíhání potom zahajuje vyšetřovatel tím, že oné osobě nejpozději na počátku prvního výslechu sdělí, že ji stíhá jako obviněného a učiní o tom záznam. Projednávaná věc se však v okamžiku uložení pořádkové pokuty, nacházela ve stadiu, kdy byly prověřovány oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, mimo jiné i zamýšleném vysvětlení, které měl poskytnout navrhovatel. Pokud tak neučinil (ať už z jakýchkoli důvodů, a to případně ani z těch, se kterými nelze souhlasit), není policejní orgán za popsané situace oprávněn volit postup podle §66 tr. ř. Nelze ani akceptovat názor, že při tzv. širším analogickém výkladu (systematické zařazení §66 tr.ř. do hlavy třetí trestního řádu) lze takto postupovat i v rámci úkonů konaných před zahájením trestního stíhání. Výklad ustanovení §66 tr.ř., opřený o důvody již naznačené, potom nelze označit za rigidní, ale za právě tak jednoznačný jak je v uvedeném ustanovení zachyceno. Lze tedy uzavřít, že napadenými rozhodnutími byl zasažen čl.2 odst.2 Listiny, který hovoří o tom, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. V této souvislosti snad je na místě připomenout, že právě zmiňované zahájení trestního stíhání je institutem, který odděluje předprocesní, převážně operativně pátrací stadium, od stadia procesního, pochopitelně se zásadními důsledky z toho plynoucími. K namítanému zasažení čl.36 odst.1 Listiny pak v daném případě nedošlo, když bezpochyby navrhovateli nebyla odepřena možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva. Nutno uzavřít, že s poukazem na uvedené Ústavnímu soudu nezbylo rozhodnout než jak uvedeno ve výroku tohoto nálezu s tím, že zejména z hlediska procesní ekonomie zrušil potom obě napadená rozhodnutí. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. V Brně dne 1.října 1998