ECLI:CZ:US:2020:3.US.872.20.1
sp. zn. III. ÚS 872/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti IMPAERIA CZECH, s. r. o., sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, zastoupené Mgr. Jiřím Zítkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti výrokům II a III usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2019 č. j. 8 Co 409/2019-111, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a společnosti Vyhlídka Františkov s. r. o., sídlem 1. máje 3236/103, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 409/2019-111 ze dne 16. 12. 2019, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu, stěžovatelka se u Okresního soudu v Ostravě domáhala určení, že je vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí. Rozsudkem č. j. 18 C 95/2019-57 ze dne 24. 9. 2019 uvedený soud žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 12 342 Kč (výrok II).
3. Proti prvostupňovému rozhodnutí podali odvolání oba účastníci, řízení o odvolání stěžovatelky bylo nicméně usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 409/2019-111 ze dne 16. 12. 2019 zastaveno (výrok I). Odvolání žalované směřovalo proti výroku o nákladech řízení, přičemž odvolací soud odvolání vyhověl, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů 90 750 Kč (výrok II), a dále rozhodl, že je stěžovatelka povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 3 231 Kč (výrok III).
4. Důvodem změny prvostupňového rozhodnutí byl odlišný názor odvolacího soudu ohledně otázky, jaké ustanovení advokátního tarifu by mělo být pro vyměření výše nákladů řízení použito. Okresní soud shledal, že v řízení chyběl spolehlivý a ověřitelný údaj o ceně sporných nemovitostí, jelikož z žalovanou předloženého vyjádření realitní makléřky údajně nejde vycházet, jelikož není odborným posouzením skutečností rozhodných pro zjištění hodnoty nemovitostí, neboť žádným způsobem neodkazuje na znalecký posudek stanovící obvyklou výši kupní ceny nemovitosti. Nadto uvedené vyjádření zpracovávala makléřka, kterou žalovaná v řízení zmocnila k nahlížení do soudního spisu. Hodnotu věci tedy dle okresního soudu bylo možné zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, pročež postupoval podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu a za tarifní hodnotu sporu označil částku 50 000 Kč.
5. Odvolací soud oproti tomu poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 2688/15 ze dne 19. 12. 2017, podle kterého soud nemusí při rozhodování o hodnotě předmětu sporu vycházet toliko ze znaleckého posudku, ale i z jiných důkazů, shledá-li je důvěryhodnými. Žalovanou uváděnou hodnotu 4 095 000 Kč lze podle odvolacího soudu akceptovat, přičemž ji je možnost považovat za hodnotu minimální, neboť v ní ani nebyly zahrnuty veškeré nemovitosti, jež byly předmětem žaloby, a je daleko nižší než částka uvedená ve smlouvě o smlouvě budoucí uzavřené mezi oběma účastníky. Bylo proto možno vyjít z §8 odst. 1 advokátního tarifu.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka předně namítá, že se stejnou žalovanou vedla další, v podstatě totožný spor (týkající se jen jiných nemovitostí), v němž odvolací soud rozhodl o nákladech zcela opačně, tedy tak, že aplikoval §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Jediný rozdíl mezi oběma řízeními spočívá dle stěžovatelky v tom, že v nyní posuzované věci žalovaná předložila znalecký posudek ohledně ceny nemovitosti, přičemž soud nepřihlédl k tomu, že byl předložen po koncentraci řízení. Napadené rozhodnutí tak bylo překvapivé a v rozporu s legitimním očekáváním stěžovatelky.
7. V řízení před nalézacím soudem žalovaná podle stěžovatelky předložila toliko potvrzení realitní makléřky, která však spolupracovala s žalovanou, a k tomuto potvrzení tak údajně nelze přihlížet. Stěžovatelka v této souvislosti odkázala i na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1021/2015 ze dne 24. 6. 2015 (na který odkázal i odvolací soud v napadeném rozhodnutí), v němž Nejvyšší soud nepovažoval za odborné posouzení ke zjištění hodnoty nemovité věci vyjádření nezávislé realitní kanceláře. Dále stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2688/15 ze dne 19. 12. 2017 a sp. zn. I. ÚS 269/16 ze dne 17. 10. 2017, z nichž dle stěžovatelky plyne, že bylo na žalované, aby hodnotu předmětu sporu tvrdila a prokázala, což neučinila, neboť k určení hodnoty předmětu sporu nemůže sloužit ani smlouva o smlouvě budoucí vztahující se k nemovitostem. Závěrem stěžovatelka poznamenává, že výše nákladů ani není přiměřená náročnosti věci, délce řízení a počtu úkonů učiněných protistranou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud předně poznamenává, že v rozhodnutích vydaných v nyní posuzované věci se soudy o znaleckém posudku předloženém žalovanou ani nezmínily, z ničeho tedy neplyne, že by z něj vycházely, a není tak potřeba se blíže zabývat stěžovatelčinou námitkou, že došlo k porušení zásady koncentrace.
11. Jde-li pak o samotnou aplikaci advokátního tarifu, Ústavní soud připomíná, že jakožto soudnímu orgánu ochrany ústavnosti mu zásadně nenáleží zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, což platí tím spíše ohledně rozhodování o nákladech řízení. Při posuzování této problematiky postupuje Ústavní soud nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Přestože se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může některého z účastníků řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 536/06 ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 či sp. zn. II. ÚS 1066/12 ze dne 6. 6. 2013).
12. Je pravda, že ve stěžovatelkou citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2688/15 ze dne 19. 12. 2017 Ústavní soud shledal ústavní rozměr i v posouzení, zda má být v jednotlivých případech aplikován §8 odst. 1 či §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Zároveň však nelze přehlédnout, že krajský soud v napadeném rozhodnutí postupoval právě dle požadavků v citovaném nálezu Ústavním soudem vyslovených.
13. V předmětném nálezu, kterým došlo ke zrušení stěžovatelkou i odvolacím soudem citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1021/2015 ze dne 24. 6. 2015, bylo totiž konstatováno, že znalecký posudek není jediným způsobem stanovení hodnoty předmětu sporu. Dle Ústavního soudu by "nemělo docházet k situacím, kdy je evidentní, že předmět řízení má vysokou hodnotu, ale jen proto, že tato hodnota nebyla v řízení vyčíslena zcela pregnantně, je při určení výše nákladů řízení postupováno dle ustanovení §9 advokátního tarifu, odpovídajícího hodnotě mnohonásobně nižší," přičemž dále konstatoval.:
"Není tedy vyloučeno, aby soud pro účely ocenění předmětných nemovitostí využil například účastníkem předložené stanovisko realitní kanceláře, a to zejména za situace, kdy ostatní účastníci řízení obsah tohoto stanoviska nerozporují. Obecným soudům nic nebrání ani v tom, aby případně na základě vlastní úvahy údaj uváděný účastníkem dále korigovaly. Takovýto přibližný odhad bude totiž u věcí s vysokou hodnotou lépe odpovídat základnímu principu vyjádřenému v §8 advokátního tarifu, dle něhož by u sporů, jejichž předmětem jsou věci ocenitelné, měla být odměna advokáta odvozena od jejich ceny. Zatímco v případě ‚laického' odhadu hodnoty nemovitosti lze předpokládat, že odchylka ve výši odměny advokáta (oproti odměně, která by byla určena znaleckým posudkem) se bude pohybovat nejvýše v řádu několika desítek procent, užitím §9 advokátního tarifu se odměna deformuje nesrovnatelně výrazněji (v nyní projednávaném případě jde o rozdíl šestnáctinásobku). Jinými slovy řečeno, k právu vítězného účastníka na náhradu nákladů řízení je i významně podhodnocený odhad ceny nemovitosti mnohem šetrnější, než když soud na určení ceny zcela rezignuje."
14. Pokud se tedy v napadeném rozhodnutí odvolací soud ztotožnil s vyměřením hodnoty předmětu sporu ze strany žalované, která vyšla z vyjádření realitní makléřky, a to i za přihlédnutí k (vyšší) ceně plynoucí ze smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené mezi účastníky řízení, nelze tomuto postupu z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Stěžovatelka ostatně ani vyměřenou výši předmětu sporu samotnou nezpochybňuje. Lze dodat, že jakkoli předmětná smlouva o smlouvě budoucí nemusí sama o sobě být z hlediska ocenění předmětu sporu zcela vypovídající, poskytuje minimálně určité vodítko, díky kterému si může účastník před zahájením soudního řízení učinit alespoň hrubou představu o nákladnosti vedení sporu.
15. Na uvedeném nic nemění, že v paralelně vedeném sporu mezi týmiž účastníky rozhodl odvolací soud odlišně. Rozhodování obdobných věcí odlišně je samozřejmě nežádoucí, bez dalšího však k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nevede. Rozhodnutí jednoho senátu odvolacího soudu není pro ostatní senáty či soudy závazné, a pokud soud řádně svůj "nový" postup vysvětlí, což se zde s odkazem na výše zmiňovanou judikaturu Ústavního soudu stalo, není možné jeho rozhodnutí zrušit s odůvodněním, že neodpovídá jinému rozhodnutí byť téhož soudu. Ačkoli mohlo pro stěžovatelku být napadené rozhodnutí v tomto směru "nečekané", došlo k němu na základě odvolání protistrany věnovaného právě této otázce, stěžovatelka tedy měla prostor se k posouzení této otázky vyjádřit.
16. Stěžovatelka poukázala i na poznámku obsaženou v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2688/15, v němž Ústavní soud "předložil k úvaze" myšlenku, zda by "nebylo vhodnější, resp. spravedlivější, opustit koncept ‚nepoměrných obtíží' a aplikovat ve všech případech ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu". Tato úvaha byla nicméně vyslovena jako obiter dictum s tím, že by předmětná otázka měla být vyřešena Ministerstvem spravedlnosti či Nejvyšším soudem, přičemž "případná změna kritérií pro přiznávání nákladů řízení, mělo-li by k ní dojít cestou judikaturní, by musela být s dostatečným předstihem oznámena účastníkům řízení, aby byl pokud možno minimalizován dopad do sféry jejich legitimních očekávání". Nejde tedy o právní názor, který se měl v nyní napadeném usnesení přímo promítnout, ostatně jak už bylo řečeno, Ústavní soud rozhodnutí, kterým byl §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu aplikován, citovaným nálezem zrušil.
17. Konečně, jde-li o nepřiměřenost přiznané výše náhrady nákladů řízení, Ústavní soud hrubý nepoměr mezi touto výší a hodnotou sporu, který by mohl za určitých podmínek mít ústavněprávní relevanci (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013), neshledává.
18. Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu