ECLI:CZ:US:2016:3.US.895.16.1
sp. zn. III. ÚS 895/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti JUDr. Františka Mozgy, sídlem Špitálka 41, Brno, správce konkursní podstaty úpadce Rodinná záložna, spořitelní a úvěrní družstvo, sídlem náměstí ČSA 43, Moravské Budějovice, a advokáta sídlem Špitálka 41, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2016 č. j. 29 Cdo 317/2016-4431, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 2015 č. j. 2 Ko 15/2015-4406 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. září 2015 č. j. 44 K 6/2000-4397, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená usnesení Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a domáhal se jejich zrušení, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. K věci uvedl, že byl ustanoven správcem konkursní podstaty úpadce Rodinná záložna, spořitelní a úvěrní družstvo, přičemž dle schválené konečné zprávy zbývala k vyplacení konkursním věřitelům částka 208 421 330 Kč. Z důvodu neposkytnutí potřebné součinnosti (nereagování na písemné výzvy) ze strany cca 4.500 věřitelů bylo navrhnuto místně a věcně příslušným okresním soudům jednotlivých věřitelů přijetí úschovy. Vzhledem k nečinnosti a mnohdy neochotě některých soudů docházelo k průtahům, které měly za následek mimo jiné růst nákladů spojených s ukončením konkursního řízení. Protože se nepodařilo vyplatit několika tisícům věřitelů částky na ně připadající, byly z důvodu hospodárnosti řízení na základě usnesení č. j. 44 K 6/2000-4211 ze dne 21. 1. 2014 krajským soudem přijaty do úschovy částky na tyto věřitele připadající v souhrnné výši 3 546 104 Kč, a na realizaci rozvrhového usnesení se tak podílí konkursní soud. Stěžovatel požádal krajský soud o vydání usnesení, kterým by bylo konkursní řízení zrušeno na základě splnění konečného rozvrhu. Usnesením ze dne 29. 9. 2015 č. j. 44 K 6/2000-4397 krajský soud stěžovatelův návrh na zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení [§44 odst. 1 písm. b) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"] zamítl s odůvodněním, že rozvrhové usnesení nebylo dosud splněno. Toto usnesení napadl stěžovatel odvoláním. Vrchní soud usnesením č. j. 2 Ko 15/2015-4406 ze dne 19. 11. 2015 usnesení soudu prvního stupně potvrdil, což odůvodnil tím, že v přezkoumávané věci došlo k úschově u konkursního soudu dle §352 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů, a s takovou úschovou nejsou spojeny účinky splnění závazku; rozhodnutí konkursního soudu o této úschově je svou povahou rozhodnutím vydaným při dohledové činnosti konkursního soudu dle §12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Usnesení vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 317/2016-4431 ze dne 28. 1. 2016 odmítl. V odůvodnění odkázal na svoje judikaturní závěry vycházející z §33 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, podle nichž úschova částek učených (správně má být "určených") k rozvržení mezi věřitele u konkursního soudu nemá soluční účinky.
3. Stěžovatel má za to, že ačkoli nedošlo k uložení částek k jednotlivým věcně a místně příslušným soudům z důvodu hospodárnosti (některé obecní soudy vyžadovaly nekompromisně bezdůvodně zaplacení soudního poplatku), byly peníze určené věřitelům uloženy do soudní úschovy u krajského soudu, a tedy muselo dojít k splnění podmínky pro zánik dluhu stejně tak, jako by došlo při uložení částek u jednotlivých věcně a místně příslušných soudů. Jinak by takto dohodnutá úschova s krajským soudem postrádala smysl. Je přesvědčen, že správce konkursní podstaty, jemuž brání objektivní překážka v uspokojení zjištěné pohledávky k rukám (na účet) přihlášeného konkursního věřitele, může svou povinnost vyplývající z rozvrhového usnesení splnit plněním do soudní úschovy (k tomu srov. důvody stěžovatelem blíže neidentifikovaného rozhodnutí R 21/2007), přičemž tzv. náhradní splnění dle §1953 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, soudní úschova (srov. i §289 až §302 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), má účinky splnění dluhu. Plnění zde poskytuje správce konkursní podstaty, který je povinen splnit rozvrh, a to v případě neposkytnutí součinnosti ze strany konkursních věřitelů i tzv. náhradním splněním. V této souvislosti poukazuje stěžovatel na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1962/15, a na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1646/2015, připouštějící soluční úschovu.
4. Stěžovatel dále tvrdí, že jak usnesením krajského soudu, tak i usnesením vrchního soudu bylo zasaženo do jeho vlastnických práv, kdy oba soudy ve svých rozhodnutích dovodily, že nedošlo ke splnění závazku uložením do soudní úschovy. Zásah do svých vlastnických práv spatřuje stěžovatel v tom, že je po něm, jako pro správci konkursní podstaty, finančním úřadem požadováno předložení daňového potvrzení po tom, co byly všechny zbylé finanční prostředky určené k vyplacení věřitelům uloženy do soudních úschov, a tedy jako správce konkursní podstaty již nedisponuje žádnými prostředky, kterými by tyto náklady mohl umořit. Tímto vznikají nemalé náklady na pořízení zmíněného daňového tvrzení. Za takové situace by bylo nutné takto vzniklé náklady hradit ze soukromých zdrojů správce konkursní podstaty, v čemž je spatřován zásah do výše zmíněných vlastnických práv. Práva stěžovatele neochránil ani Nejvyšší soud.
II.
5. Z předložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel opakovanými přípisy domáhal u krajského soudu zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení. Krajský soud usnesením ze dne 29. 9. 2015 č. j. 44 K 6/2000-4397 zamítl s odůvodněním, že přijetí částky 3 546 104 Kč bylo vstřícným krokem ze strany konkursního soudu učiněným pouze s ohledem na složitost řízení, že však nemá za následek splnění dluhu ze strany správce konkursní podstaty, protože právní účinek zániku dluhu nastává až v momentě připsání částky na účet poskytovatele platebních služeb věřitele nebo vyplacením částky věřiteli v hotovosti, popřípadě složením do soudní úschovy u obecných soudů jednotlivých věřitelů, tj. u věcně a místně příslušných okresních soudů. Za situace, kdy nebylo rozvrhové usnesení splněno, považoval návrh správce konkursní podstaty na zrušení konkursu za předčasný. Na základě stěžovatelova odvolání vrchní soud usnesením ze dne 19. 11. 2015 č. j. 2 Ko 15/2015-4406 potvrdil usnesení krajského soudu, když se ztotožnil s jeho závěrem, že dosud nedošlo ke splnění rozvrhového usnesení, tudíž nejsou dány podmínky pro zrušení konkursu. Odmítnutí stěžovatelova dovolání Nejvyšším soudem, k němuž došlo usnesením ze dne 28. 1. 2016 č. j. 29 Cdo 317/2016-4431, bylo založeno (s odkazem na jeho dřívější rozhodnutí) na stejném závěru, podle kterého úschova částek určených k rozvržení mezi věřitele u konkursního soudu nemá soluční účinky.
III.
6. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byly vydána usnesení napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je advokátem, tudíž nemusí být podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (č. 290/2015 Sb.) právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a s předloženými usneseními obecných soudů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů obecných soudů o splnění rozvrhového usnesení, neboť jeho splnění je předpokladem pro zrušení konkursu. Ústavní soud z předložených podkladů zjistil, že stěžovatel setrvává na svém právním názoru o účincích úschovy peněžních prostředků u konkursního soudu, který je ovšem právně vadný. Všechny obecné soudy výstižně stěžovateli objasnily právní povahu této úschovy a její účinky a především zdůraznily, že není tzv. soluční úschovou. Za dané situace tak nemohly vyhovět stěžovatelově návrhu na zrušení konkursu, jejich rozhodnutí jsou v souladu s právní úpravou, a Ústavní soud neshledal, že by způsobila tvrzená porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu