ECLI:CZ:US:2015:3.US.924.15.1
sp. zn. III. ÚS 924/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. dubna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Ing. Vratislava Širokého, zastoupeného Mgr. Alenou Rampasovou, advokátkou se sídlem Nádražní 2417/14, 301 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. ledna 2015 č. j. 30 Cdo 2806/2014-189, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. 3. 2015, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označené rozhodnutí a domáhá se jeho kasace tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").
Porušení výše označeného práva spatřuje stěžovatel v rozhodnutí, jímž dovolací soud zastavil řízení o dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2013 č. j. 62 Co 518/2012-87 (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II).
Stěžovatel k procesní stránce projednávané věci uvádí, že dne 18. 3. 2013 podal sám dovolání proti výše označenému rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci žaloby stěžovatele (dále rovněž "žalobce") proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, jíž se domáhal zaplacení částky 713 766,- Kč s příslušenstvím ve výši 670 766,- Kč.
Stěžovatel požádal o ustanovení právního zástupce z řad advokátů pro podání dovolání. Jeho žádost zamítl Obvodní soud pro Prahu 2 a zamítavé rozhodnutí potvrdil Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 7. 2013 č. j. 62 Co 305/2013-110. Po rozhodnutí odvolacího soudu soud prvního stupně stěžovatele usnesením ze dne 6. 9. 2013 č. j. 42 C 341/2010-151a (doručeným stěžovateli dne 4. 10. 2013) opětovně vyzval ke zvolení advokáta pro podání dovolání, jehož prostřednictvím měl podat v desetidenní lhůtě, ode dne doručení usnesení, řádné dovolání. Stěžovatel byl zároveň poučen o tom, že nesplní-li podmínky výzvy, bude dovolací řízení zastaveno. K těmto úkonům stanovil soud stěžovateli desetidenní lhůtu.
Stěžovatel podáním ze dne 10. 10. 2013 požádal soud o prodloužení lhůty s odůvodněním, že požádal o ustanovení advokáta Českou advokátní komoru (dále jen "ČAK"). Soud prvního stupně usnesením ze dne 29. 10. 2013 č. j. 42 C 341/2010-156 prodloužil stěžovateli lhůtu ke zvolení advokáta do 8. 11. 2013. Stěžovatel, resp. jím zvolená advokátka informovala soud dne 7. 11. 2013, že byla stěžovateli ČAK přidělena k jeho zastupování v dovolacím řízení. Dne 6. 1. 2014 podala advokátka jménem stěžovatele dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2013 č. j. 62 Co 518/2012-87. Dovolání bylo doplněno dne 23. 8. 2014.
Řízení o dovolání Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 7. 1. 2015 č. j. 30 Cdo 2806/2014-189 zastavil.
Stěžovatel nesouhlasí s odůvodněním dovolacího soudu, pokud uvádí, že plná moc stěžovatele pro jeho zastupování v dovolacím řízení byla soudu doručena až po uplynutí soudem stanovené a následně prodloužené lhůtě. Plnou moc udělil stěžovatel advokátce Mgr. Monice Vítovcové pro dovolací řízení dne 7. 11. 2013. Z této skutečnosti a dále z písemné informace Mgr. Vítovcové, doručené soudu prvního stupně dne 7. 11. 2013, stěžovatel dovozuje, že dovolací soud neměl důvod dovolací řízení zastavit, neboť podmínky výzvy splnil včas.
Dovolacímu soudu stěžovatel dále vytýká, že nesprávně interpretoval ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř., tedy otázku včasnosti doplnění dovolání. Pokud by dovolací soud interpretoval citované ustanovení ústavě konformním způsobem, nemohl by prý dospět k závěru, že dovolání mělo být doplněno do konce lhůty stanovené (a později prodloužené) soudem prvního stupně pro odstranění nedostatku povinného zastoupení. Správná interpretace citovaného ustanovení dovolacím soudem by tak prý neměla být doslovná, ale "vstřícná" tak, aby dovolatel měl možnost doplnit dovolání ještě po lhůtě stanovené soudem k odstranění nedostatku povinného zastoupení, tedy ve lhůtě dvou měsíců od 8. 11. 2013.
Stěžovatel závěrem navrhuje, aby mu Ústavní soud přiznal náklady právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
II.
Z připojeného usnesení dovolacího soudu ze dne 7. 1. 2015 č. j. 30 Cdo 2806/2014-189 se zjišťuje, že řízení o dovolání žalobce se zastavuje (výrok I), přičemž žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II).
Ve stručném odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud po rekapitulaci průběhu řízení konstatoval, že dovolatel poté, co byl soudem vyzván, aby si k zastupování v dovolacím řízení zvolil advokáta a jeho prostřednictvím podal řádné dovolání ve lhůtě do 10 dnů od obdržení výzvy (tedy ode dne 4. 10. 2013), požádal podáním ze dne 10. 10. 2013 o prodloužení lhůty, na něž soud prvního stupně reagoval tím, že usnesením ze dne 29. 10. 2013 č. j. 42 C 341/2010-156 dovolateli prodloužil lhůtu ke zvolení advokáta do 8. 11. 2013. Podáním ze dne 7. 12. 2013 dovolatel informoval soud, že mu byla přidělena ČAK právní zástupkyně a k podání připojil plnou moc. Dovolání (sepsané právní zástupkyní) bylo podáno dne 6. 1. 2014 a doplněno dne 23. 8. 2014.
Protože jak plná moc dovolatele, tak právní zástupkyní sepsané dovolání byly podány až po uplynutí soudem stanovené a poté prodloužené lhůty, dovolací soud k dovolání sepsanému právní zástupkyní (podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř.) nemohl přihlédnout, a protože dovolání podané stěžovatelem nebylo sepsáno advokátem a nebyla tak splněna podmínka ustanovení §241 odst. 4 o. s. ř., dovolací řízení zastavil (§241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř.).
III.
Ústavní soud s přihlédnutím ke všem skutečnostem tvrzeným stěžovatelem a k obsahu jím napadeného usnesení dovolacího soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Stěžovatel se mýlí v tom, že pokládá sdělení právní zástupkyně, že převzala zastupování stěžovatele v dovolacím řízení adresované soudy, za perfektní splnění podmínky povinného zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Takový úsudek však není správný.
Požadavek povinného zastoupení není naplněn jen tím, že si dovolatel zvolí zástupcem advokáta (případně je mu ustanoven soudem či rozhodnutím ČAK). Součástí povinného zastoupení dovolatele je i to, že dovolání musí být tímto advokátem sepsáno.
Jestliže si dovolatel zvolí advokáta (je mu ustanoven) až poté, co sám podal dovolání, je ke splnění požadavku povinného advokátního zastoupení nezbytné, aby advokát již učiněné podání (ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř.) nahradil nebo doplnil vlastním podáním či se s původním podáním alespoň písemně nebo ústně do protokolu ztotožnil. Pokud se tak nestane, podmínka povinného zastoupení advokátem není splněna (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 26 Cdo 1121/99, resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013 sp. zn. 29 Cdo 435/2013).
Požadavek povinného zastoupení je splněn teprve v případě, že soud obdrží plnou moc zvoleného či ustanoveného advokáta. V projednávané věci tedy nebyla tato podmínka naplněna pouhým sdělením advokátky soudu, že převzala zastoupení stěžovatele v dovolacím řízení, ale až poté, co byla plná moc soudu skutečně zaslána.
V předmětné věci bylo zjištěno, že plnou moc ze dne 7. 11. 2013 obdržel soud prvního stupně až dne 10. 12. 2013, tedy po lhůtě prodloužené usnesením soudu prvního stupně ze dne 29. 10. 2013 č. j. 42 C 341/2010-156.
Dovolání sepsané advokátkou stěžovatele bylo podáno až dne 6. 1. 2014 a doplněno podáním ze dne 23. 8. 2014. Jestliže nebyla v době podání dovolání stěžovatelem splněna podmínka uvedená v ustanovení §241, běží lhůta k dovolání až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění podmínky povinného zastoupení advokátem. Požádal-li dovolatel, jako v nyní projednávané věci, před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce, běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto. Výklad citovaných ustanovení občanského soudního řádu stěžovatelem, že lhůta k sepisu či doplnění dovolání advokátem běží až od konce lhůty, která mu byla soudem prvního stupně určena k odstranění nedostatku povinného zastoupení (tedy od 8. 11. 2013), nelze akceptovat. Takovým výkladem by docházelo k neúměrnému prodlužování dovolacího řízení a tím i k nespravedlivému zvýhodnění těch dovolatelů, kteří podali tzv. blanketní dovolání.
Závěr dovolacího soudu, že plná moc stěžovatele, udělená právní zástupkyni pro jeho zastupování v dovolacím řízení, a rovněž právní zástupkyní sepsané dovolání byly podány až po uplynutí soudem stanovené a následně prodloužené lhůty, je správný a lze ho považovat i za ústavně konformní.
Ústavní soud nezjistil, že by napadeným usnesením dovolacího soudu bylo porušeno stěžovatelem uváděné ústavně zaručené právo a ústavní stížnost proto odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Zároveň Ústavní soud odmítl stěžovatelův návrh na přiznání nároku na náhradu nákladů právního zastoupení, neboť k tomu neshledal důvody (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu