Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.06.1997, sp. zn. III. ÚS 95/97 [ nález / ŠEVČÍK / výz-3 ], paralelní citace: N 76/8 SbNU 231 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:3.US.95.97

sp. zn. III. ÚS 95/97 Nález Ústavní soud rozhodl v III. senátě ve věci ústavní stížnosti K. S. proti Krajskému soudu v Českých Budějovicích, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. prosince 1996, sp. zn. 5 Co 2358/96, jakož i rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 22. července 1996, sp. zn. 4 C 303/92, se z r u š u j í . Odůvodnění: Včas podanou (§72 odst. 2 al. 1 zák. č. 182/1993 Sb.) a i jinak formálně bezchybnou [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zák. č. 182/1993 Sb.] ústavní stížností napadl stěžovatel pravomocné rozsudky Okresního soudu v Písku ze dne 22. července 1996 (sp. zn. 4 C 303/92) a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. prosince 1996 (sp. zn. 5 Co 2358/96) a tvrdil, že těmito rozhodnutími obecné soudy, jako orgány veřejné moci, porušily jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak ve stěžovatelově restituční věci, a to především tím, že mezi skutkovými zjištěními obecných soudů na straně jedné a mezi právními závěry napadených rozhodnutí je extrémní nesoulad, neboť obecné soudy obou stupňů aplikovaly právo (zejména §8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 183/1993 Sb.) takovým způsobem, že jím popřely vlastní smysl restitučních zákonů a v důsledku toho "legalizovaly komunistickou zvůli". Pokládaje proto napadená rozhodnutí "nejen za nespravedlivá a nezákonná", stěžovatel tvrdí, že jako taková se "dotýkají podstaty právního státu a tuto podstatu přímo ohrožují". Tuto podstatu věci spatřuje stěžovatel v tom, že nemovitosti, o které v této věci jde (dům čp. 2 - hájenka se stavební parcelou č. 139 a zahrada čp. 1449 v obci a kat. úz. S. L., okr. P.), vedlejší účastník (v řízení před obecnými soudy žalovaný) nabyl se svojí manželkou na základě protiprávního zvýhodnění (§8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb.) a nadto současně též za nepřiměřeně nízkou cenu, tedy způsobem, který zakládá zákonné znaky porušení (tehdy platných) právních předpisů (§8 zák. č. 229/1991 Sb. v současně platném znění). S poukazem na to, že již zmíněné a dříve označené nemovitosti od samotného počátku sloužily pro potřeby výroby stěžovatelova velkostatku (a později pro potřeby socialistické organizace), a proto jako výrobní prostředek se nemohly stát (v období totalitního režimu) předmětem (někdejšího) osobního vlastnictví, dovozuje, že vedlejší účastník je mohl nabýt jen za porušení někdejší vyhlášky o správě národního majetku (vyhl. č. 104/1966 Sb.), a to jen díky svému někdejšímu služebnímu a společenskému postavení. Stěžovatel proto navrhl (též s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1995 ve věci III. ÚS 166/95), aby Ústavní soud svým nálezem obě vpředu označená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Účastník řízení o ústavní stížnosti (Krajský soud v Českých Budějovicích) podáním předsedkyně senátu, z něhož napadené rozhodnutí jako rozhodnutí odvolacího soudu vzešlo, odmítl vývody ústavní stížnosti, popřel, že by rozhodnutím samotným, či řízením, jež mu předcházelo, byl stěžovatel zkrácen na svých ústavně zaručených základních právech a s odkazem na odůvodnění napadených rozhodnutí navrhl, aby Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl. Také vedlejší účastník vývody ústavní stížnosti stěžovatele odmítl, popřel, že by posuzované nemovitosti nabyl za podmínek a okolností popisovaných stěžovatelem a zdůraznil, že ony nemovitosti spolu se svou manželkou nabyl koupí "na základě řádné kupní smlouvy náležitě registrované státním notářstvím a za stanovenou kupní cenu", která - co do své výše - zohledňovala skutečnost, že zejména hájenka (dům čp. 2 označeného kat. území) byla stará přes 170 let, řadu let nebyla udržována, a proto také byla značně zchátralá, takže též proto, že nemovitosti se nachází mimo obec a na samotě, byla sjednaná kupní cena všem rozhodným okolnostem i cenovému předpisu tehdy platnému zcela přiměřená; v podrobné polemice s tvrzeními ústavní stížnosti tato tvrzení odmítl a "nad rámec důvodů uváděných v ústavní stížnosti" se posléze vrátil k právním aspektům rozhodných otázek tak, jak ji ze svého hlediska rozvedl již v řízení před obecnými soudy (nedostatek aktivní legitimace na straně stěžovatele, prekluze uplatněného nároku) a posléze navrhl, aby Ústavní soud o posuzované ústavní stížnosti rozhodl buď odmítavým [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.] nebo zamítavým (§82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.) výrokem. Manželka vedlejšího účastníka, ač o svém procesním postavení a oprávnění (§76 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) byla Ústavním soudem vyrozuměna (č. l. 7 spisu Ústavního soudu), k ústavní stížnosti se nevyjádřila a svých procesních oprávnění v řízení o ní jako vedlejší účastnice nevyužila. Ústavní stížnost je důvodná. Podle odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí obecné soudy základní tvrzení stěžovatele odmítly s poukazem na to, že podle skutkových zjištění, k nimž dospěl obecný soud I. stupně a která za správná pokládá i soud odvolací, tato tvrzení neobstojí neboť stručně shrnuto a) sjednaná kupní cena posuzovaných nemovitostí, snížená oproti znaleckému zjištění (znalce M., tak následného znalce ing. H.) jak u samotné stavby, tak i u pozemků o 50 %, tj. z částky 32 065 Kčs (příp. částky 30 350 Kčs) na částku 16 800 Kčs je plně odůvodněna, a to jak stářím a nevalným stavem budovy, tak i odlehlostí místa, v němž se spolu s pozemky nachází, a že b) právě pro tyto okolnosti o koupi těchto nemovitostí nejevil zájem nikdo jiný než právě odpůrci, jimž ostatně, jako již jejich uživatelům (na základě předchozí nájemní smlouvy z roku 1972) slušelo při jejich prodeji (podle tehdejších směrnic ministerstva financí z roku 1964) dát přednost před případnými jinými zájemci; proto je také - podle přesvědčení odvolacího soudu - zcela "bezvýznamné, že odpůrce (tj. vedlejší účastník) byl zároveň vysoký státní funkcionář (generální prokurátor, případně předtím náměstek), a že na hlavičkovém (sc. úředním) papíře napsal dopis, kterým hodlal prodej nemovitostí uspíšit". Takto dospěly obecné soudy k závěru, že posuzované nemovitosti vedlejší účastník spolu se svojí manželkou (žalovaní v řízení před obecnými soudy) nabyl v souladu s tehdy platnými předpisy, aniž by při uzavírání kupní smlouvy byl jakkoli protiprávně zvýhodněn, a proto pro nedostatek podmínek daných zákonem [§8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. ve znění zák. č. 183/1993 Sb.] žalobu stěžovatele (rozsudkem obecného soudu I. stupně ze dne 22. července 1996, ve znění rozsudku obecného soudu II. stupně ze dne 13. prosince 1996) zamítly. Z Ústavním soudem vyžádaného spisu Okresního soudu v Písku (sp. zn. 4 C 303/92) však vyplývá, že jak skutkové závěry obecných soudů, tak i právní posouzení věci, nejsou v souladu se všemi okolnostmi, které v řízení před nimi vyšly najevo a jimiž bylo třeba se při posouzení věci zabývat (§1, §132 o. s. ř.); v důsledku toho ani napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou v souladu se zákonem (§153 odst. 1, §157 odst. 2 o. s. ř.), přičemž tato pochybení a vady samotných rozhodnutí - jak později bude rozvedeno - svou závažností a intenzitou zasahují již do oblasti ústavně zaručených základních práv; nadto - pod posléze uvedeným aspektem - jeví se skutková zjištění obecných soudů jako neúplná a též rozporná. Podle již zmíněného tvrzení ústavní stížnosti (a obdobných tvrzení stěžovatele v řízení před obecnými soudy) stavba, zapsaná v evidenci nemovitostí v kat. území S. L. jako dům čp. 2 a podle obsahu spisu nazývaná hájenkou, byla určena k hospodářským potřebám někdejšího velkostatku stěžovatele a jako taková také sloužila i později následné socialistické organizaci, a proto jako výrobní prostředek se nemohla ve smyslu tehdy platných předpisů stát předmětem osobního vlastnictví (§127 tehdy platného o. z.); nic z obsahu spisu - nepřihlédne-li se k letmé a zcela obecné zmínce některých svědků (kupř. sv. T. - 27v spisu okresního soudu - dále jen o. s.), že "prodej (posuzovaných nemovitostí) se dělal podle vyhlášky" - nenasvědčuje tomu, že by se obecné soudy stěžovatelovým tvrzením jakkoli zabývaly. Již v této souvislosti nelze přehlédnout, že podle obecnými soudy zcela opomenuté výpovědi sv. M., pracovníka podnikové kontroly někdejších J. s. l. v Č. B. (č. l. 27 spisu o. s.), při prodeji posuzovaných nemovitostí došlo (ve vztahu k tehdy platné právní úpravě) k celé řadě pochybení, a to nejen v samotném (metodickém) postupu, ale - a to nikoli v poslední řadě - též v tom, že vedlejšímu účastníkovi poskytnutá sleva z kupní ceny (oproti ceně vyjádřené znaleckým posudkem) byla neoprávněná; význam této výpovědi je zvýrazněn přípisem Ministerstva lesního hospodářství a dřevozpracujícího průmyslu ČR ze dne 18. dubna 1990 (čj. 168/005/90), který - ač založen v přílohách spisu obecného soudu - zůstal obecnými soudy rovněž zcela nepovšimnut; podle tohoto přípisu, slevy z kupních cen nemovitostí prodávaných organizacemi lesního hospodářství mohly být kupujícím poskytovány toliko do 1. června 1969, neboť po tomto datu novou právní úpravou (vyhl. 43/1969 Sb.) nebylo již další poskytování slev z kupních cen prodávaných objektů přípustné, na což ministerstvo financí (v částce 4/1969 Finančního zpravodaje) organizace zvlášť upozornilo (příloha spisu Ústavního soudu, příloha ve spise obecného soudu). Podle přesvědčení Ústavního soudu již proto neobstojí závěr rozhodnutí odvolacího soudu (č. l. 332 spisu o. s.), že výpověď označeného svědka "není ke zjištění skutkového stavu potřebná a že absence jejího hodnocení okresním soudem nečiní napadený rozsudek (sc. rozsudek soudu I. stupně ze dne 22. července 1996) nepřezkumatelným"; jestliže totiž zákon obecným soudů přikazuje, aby ve svém rozhodnutí stručně a jasně vyložily mimo jiné proč neprovedly i další (tj. též účastníky řízení navržené) důkazy (§157 odst. 2 o. s. ř.), je tím spíš nezbytné - z hlediska zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) - trvat na tom, aby obecné soudy důsledně plnily též svou povinnost hodnotit (podle své úvahy) každý (provedený) důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přihlížejíce při tom pečlivě ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (§132 o. s. ř.). Nelze proto obecným soudem v řízení provedený důkaz v rozhodnutí (jeho odůvodnění) opomenout jen proto, že sám o sobě je v rozporu s tím, co tento soud - s ohledem na své závěry stran skutkových zjištění plynoucích z jiných důkazů - pokládá za skutečnosti prokázané; takovéto opomenutí je zcela zřetelným a současně i protiústavním porušením zásad stran hodnocení důkazů a zejména i kogentně uložené povinnosti (v rozhodnutí) vyložit, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil, když ty které skutečnosti vzal za prokázány. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře, a které opomene. Ostatně co do tzv. opomenutých důkazů Ústavní soud již v nálezu ve věci III. ÚS 61/94 (publ. pod č. 10 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, vydání 1., Praha C. H. Beck 1995) podrobně vyložil, jak procesní vadu jimi založenou pod aspekty čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod chápe a z jakých důvodů je nutno takovou vadu pokládat za rozpornou s ústavními principy včetně toho, který je dán ust. čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.; citované stanovisko odvolacího soudu je tak ve zřetelném rozporu s nálezem Ústavního soudu, jak posléze byl označen. Obdobně je tomu i co do závěru odvolacího soudu stran "důvodného zvýhodnění" vedlejších účastníků (jako uživatelů posuzovaných nemovitostí) při uzavírání kupní smlouvy a případně stran právní povahy souhlasu tehdejšího MNV ve S. L. (č. l. 331 spisu o. s.); zde odvolací soud přehlíží, že užívání těchto nemovitostí podle sdělení samotného prvého vedlejšího účastníka (v jeho dopise ze dne 20. února 1973) skončilo ke dni 1. ledna 1973 a že tak vlastně ke dni uzavření kupní smlouvy (8. prosinec 1975) ji vedlejší účastníci užívali zřejmě bez právního důvodu; nadto nešlo o "rekreační objekt", ale (dle výpisu z pozemkového katastru obce S. L. i dle kupní smlouvy ze dne 16. prosince 1975) o dům, tedy o stavbu určenou k trvalému obývání. Tento charakter nemovitosti a způsob jejího užívání měly ovšem podle tehdy platné právní úpravy (ke dni uzavření kupní smlouvy) svůj zásadní význam, který současně podmiňoval (za dodržení dalších právních předpisů stran zcizení věci z národního majetku) možnost jejího případného prodeje, neboť změna ve způsobu užívání nemovitosti, tj. v posuzovaném případě změna z užívání trvalého v užívání občasné (rekreační), podléhala režimu plynoucímu z tehdy platného zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu (ve spojení s vyhláškou ministra - předsedy Státního výboru pro výstavbu č. 144/1959 Ú. l.); je proto zcela nesprávný i další závěr obecných soudů a zejména pak soudu odvolacího, totiž že v posuzované věci šlo "o převod majetku - rekreačního objektu -"; aby tomu tak mohlo být, bylo by k tomu zapotřebí předchozího rozhodnutí správního orgánu stran povolení změny ve způsobu užívání stavby (§5 odst. 2 zák. č. 87/1958 Sb.). Zcela neúplně a povrchně zhodnotily ve svých rozhodnutích obecné soudy okolnosti a podmínky, za nichž došlo ke snížení kupní ceny prodaných nemovitostí; podle odůvodnění těchto rozhodnutí snížení kupní ceny (oproti znaleckému zjištění) o jednu polovinu bylo dáno "ohledem na nízkou zůstatkovou hodnotu objektu, jeho stáří a odlehlost" (č. l. 330 spisu o. s.). Tento závěr odvolacího soudu je však v příkrém rozporu s provedeným dokazováním; tak především ze znaleckého posudku (č. l. 116 - 125 spisu o. s.) se podává, že stáří a stav domu byly již v ocenění vyjádřeny stupněm amortizace (75 %), ale zejména že nemovitosti se nacházejí v rekreačně atraktivní oblasti a v dobře situovaném prostředí nedaleko obce a u zastávky hromadné dopravy (sv. Č. č. l. 30v spisu o. s.); pro jakékoli poskytování slevy - pokud by ovšem s ohledem na tehdy platnou právní úpravu byla vůbec přípustná - nebylo očividně nejmenšího důvodu, zejména uváží-li se též značný obecný zájem o nemovitosti v rekreačních oblastech (výpověď prvého vedlejšího účastníka z č. l. 15 spisu o. s., odhlédne-li se již od této skutečnosti jako notoriety); za těchto okolností je účetní zůstatková hodnota nemovitostí zcela nerozhodná, stejně jako je nerozhodné stanovisko odborného pracovníka předchozího vlastníka, příp. ředitele podniku. Zcela bez jakékoli skutkové opory a právního podkladu byla náhrada za zřízení práva osobního užívání pozemku stanovena částkou 2 Kčs za 1 m2 a pokud obecné soudy takto stanovenou náhradu pokládaly za důvodnou, stalo se tak nejen v rozporu s dříve platnou právní úpravou, ale i v rozporu se stavem dokazování, které obecné soudy samy provedly; jak totiž plyne z provedených důkazů (ku příkladu sv. L. č. l. 165 a sv. M. č. l. 165 spisu o. s.) cena práva osobního užívání pozemku v dané lokalitě tehdy byla 4 Kčs za 1 m2 a důvody pro její snížení, bylo-li by, jak již dříve řečeno, ovšem vůbec přípustné (č. l. 306v a 307 spisu o. s.), již pro jejich lokalizaci v rekreačně atraktivní oblasti proto neexistovaly a ani existovat nemohly. Je proto závěrečné vyhodnocení odvolacího soudu, dle něhož "skutkové okolnosti zjištěné okresním soudem neodůvodňují závěr, že odpůrci (tj. vedlejší účastník v tomto řízení a jeho manželka) nemovitosti nabyli buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění a za cenu nižší než odpovídající tehdejším cenovým předpisům", v zásadním rozporu se skutečnostmi, které obecné soudy zjistily nebo zjistit mohly a měly a v důsledku toho jsou také jejich "právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními" a jako takové jsou i v rozporu s čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb. a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 166/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 4, vydání 1., č. 79, Praha, C. H. Beck, 1996). Co do procesní stránky věci ostatně pochybnosti budí i okolnosti, za jakých obecný soud I. stupně vydal své rozhodnutí (rozsudek ze dne 22. června 1996); podle obsahu spisu ústní jednání, předcházející vyhlášení rozhodnutí, bylo dne 20. června 1996 odročeno na den 22. července 1996, a to proto, aby "právní zástupci odpůrců mohli nahlédnout do spisu" (č. l. 254 spisu o. s.); na následných číslech listu (255 - 302 spisu o. s.) jsou podchyceny různé písemnosti (aniž by bylo patrno, zda, nakolik a kdy byl jimi proveden důkaz) a poté (na č. l. 303 - 308 spisu o. s.) je ve spise založen (druhý) rozsudek soudu I. stupně nesoucí datum 22. července 1996, aniž by však (pro absenci příslušného protokolu) ze spisu bylo zřejmé, za jakých okolností a zda vůbec byl tento rozsudek veřejně vyhlášen (§156 odst. 1, 2 o. s. ř.). Všechna tato procesní pochybení, jichž se dopustily obecné soudy obou stupňů, vedla Ústavní soud k závěru, že skutková zjištění těchto soudů jsou buď pochybná, nebo z důvodů již vyložených, ve vztahu k právním závěrům, k nimž obecné soudy dospěly, rozporná, a proto, necítiv se jimi vázán (§81 zák. č. 182/1993 Sb.), Ústavní soud sám v řízení o ústavní stížnosti provedl důkaz jednak obsahem již zmíněného spisu obecného soudu I. stupně (zn. 4 C 303/92), jednak obsahem spisu někdejšího Státního notářství v Písku (sp. zn. R I 201/75, R II 320/75), jakož i listinami, jak následně budou označeny, a výslechem vedlejšího účastníka, a takto zjistil: - z kupní smlouvy uzavřené dne 16. prosince 1975, že Československý stát - J. s. l. Č. B., L. z. v M., jako vlastník prodal vedlejším účastníkům rodinný domek, hájenku čp. 2 ve S. L. - K. spolu se stavební plochou č. 139 a zahradou p. č. 1449, a to za částku 16 800 Kčs, když (podle jejího článku VI) bylo současně vedlejším účastníkům sjednáno právo osobního užívání naposledy označených parcel, a to za úhradu 2 Kčs za m2, - ze spisu státního notářství (jak shora je označen), že rozhodnutím tohoto notářství ze dne 16. prosince 1975 kupní smlouva byla se zákonnými účinky registrována dne 28. prosince 1975, - ze znaleckých posudků znalců J. M. (č. l. 5 až 7 not. spisu) a ing. P. H. (č. l. 116 - 125 spisu o. s.), že posuzovaná stavba (dům čp. 2) byla oceněna za použití 70 % (75 %) srážky z důvodu amortizace odůvodněné jejím stářím a tehdejším technickým stavem spolu s ostatním příslušenstvím (chlévy, plot, porosty apod.) celkovou částku 33 600 Kčs (30 350 Kčs), že pozemky (jako úhrada za právo osobního užívání) byly oceněny částkou 2 Kčs za 1 m2 a že tyto nemovitosti se nacházejí v rekreačně atraktivní oblasti vzdálené ca 2 km od obce S. L. - K. u zastávky veřejné dopravy, - ze svědeckých výpovědí sv. L. a sv. M. (č. l. 253, 252v spisu o. s.), že co do náhrady za právo osobního užívání pozemků cena v místě a v rozhodné době obvyklá byla v částce 4 Kčs za m2, - z výpisu pozemkového katastru obce S. L., že dům čp. 2 je evidován jako myslivna, - ze snímku pozemkové mapy shora označené části obce, že dne 28. srpna 1975 byly u pozemku p. č. 449 (zahrady) provedeny úpravy hranic (jejich vyrovnání), - z protokolu o prodeji nemovitosti ze dne 5. 12. 1972, čj. 4634/Výst./za, že účetní zůstatková hodnota hájenky ke dni 31. 12. 1971 dosahovala částky 2 O42 Kčs, - z rozhodnutí podnikového ředitele ing. F. K. ze dne 6. prosince 1972, čj. 4634/72/výst., že byl jím schválen prodej nemovitosti (hájenky K.) za cenu 16 800 Kčs, - z přípisu Ministerstva lesního hospodářství a dřevozpracujícího průmyslu ČR, že počínaje dnem 1. června 1969 byl vysloven zákaz poskytování slev z nemovitostí prodávaných organizacemi v resortu označeného ministerstva a že pokud kontrolou ministerstva financí neoprávněné slevy byly zjištěny, byly po kupujících vymáhány, - z výpovědí sv. M. (č. l. 27v a 28 spisu o. s.), že posuzovaný prodej byl v roce 1977 (1978) předmětem šetření někdejšího Výboru lidové kontroly a byl shledán jako neoprávněný pro vady v jeho provedení (nedostatek oznámení o prodeji, odpíraný souhlas MNV, snížená kupní cena apod.), - z výpovědi sv. Č. (č. l. 30v spisu o. s.), že prodaná hájenka byla v místě dobře situována a pro provoz lesní jednotky byla velmi nutná, - z výpovědi sv. B. (bývalého ředitele závodu, č. l. 42 spisu o. s.), že lesní závod M. neměl právní subjektivitu, - z xeroxových kopií dopisů ze dne 4. dubna 1972 a 20. února 1973 psaných vedlejším účastníkem, že těmito dopisy s vyznačením své tehdejší funkce intervenoval u tehdejšího podnikového ředitele S. l. v Č. B. a - z výpovědí vedlejšího účastníka, že jeho intervence zůstaly nepovšimnuty a že pro odstup času již není s to popsat bližší okolnosti spojené ať s uzavřením smlouvy o užívání (dvou místností) domu čp. 2 (hájenky), ať s uzavřením kupní smlouvy. Z těchto skutkových zjištění vyvodil Ústavní soud následující právní závěry: Převod vlastnictví věcí z národního majetku (do něhož posuzované nemovitosti po jejich převzetí státem přešly) spadá pod režim vyhlášky Ministerstva financí o správě národního majetku č. 104/1966 Sb.; dle tohoto právního předpisu takové věci v hodnotě pod 1 milion Kčs (§16 odst. 1 cit. vyhl.) mimo ústřední orgány, oborové ředitelství trustů, oborové podniky a krajské národní výbory mohly být jinými organizacemi převedeny (úplatně) na jiné subjekty jen za předpokladu, že uzavření příslušné smlouvy bylo schváleno přímo nadřízeným orgánem (§16 odst. 1 al. 1 cit. vyhl.), případně bez takového souhlasu, jestliže tento orgán od takovéhoto schválení upustil (§16 odst. 1 al. 2 cit. vyhl.); z výsledků dosavadního dokazování není zřejmé, že by podnik J. s. l. v Č. B., spadající v rozhodné době přímo pod Ministerstvo lesního hospodářství a dřevozpracujícího průmyslu ČR (č. l. 33 spisu Ústavního soudu), potřebného souhlasu nadřízeného ministerstva dosáhl, případně že by se na něj vztahovala již zmíněná výjimka; za těchto okolností je souhlas podnikového ředitele s prodejem posuzovaných nemovitostí (č. l. 9 not. spisu) právně zcela nerozhodný, protože - pokud v následném řízení nebude zjištěn opak - šlo o souhlas neoprávněné osoby. Samotná kupní smlouva ze dne 16. prosince 1975 je za prodávající organizaci uzavřena zřejmě osobou k tomu neoprávněnou; odhlédnuto od toho, že v jejím úvodu a dále v čl. I a čl. II ztotožňuje československý stát s organizací J. s. l. Č. B., jíž ve skutečnosti (k prodávaným nemovitostem) nenáleželo právo vlastnické, ale toliko užívací právo, resp. právo hospodaření (tzv. operativní správa), jako prodávající vystupuje - ač bez právní subjektivity - L. z. v M., na jehož účet byla také placena kupní cena; na této podstatné vadě nic nemění skutečnost, že smlouva je "za prodávajícího" podepsána (zřejmě) ředitelem J. s. l. Č. B. s vyznačeným podnikovým razítkem; jestliže přesto byla takto vadná kupní smlouva Státním notářstvím v Písku registrována, stalo se tak očividně v rozporu s předpisy o registraci (§63 odst. 1 zák. č. 95/1963 Sb.). Podle obecně závazných cenových předpisů (směrnice č. 10 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům - Věstník ministerstva financí č. 5/1964 - čl. 3), za stanovených podmínek a za souhlasu správních orgánů ve stanoveném režimu mohly být - s výjimkou rekreačních chat - poskytovány slevy z kupní ceny, to však jen do dne 30. května 1969, když po tomto datu nová právní úprava poskytování slev z kupních cen (stanovených dle cenových předpisů) již neumožňovala; jestliže tedy kupní cena posuzovaných nemovitostí - bez ohledu na důvody, proč se tak stalo - byla v kupní smlouvě snížena o polovinu proti ceně stanovené (znaleckým posudkem) podle cenových předpisů, stalo se tak protiprávně a v rozporu s předpisy platnými v té době, zejména pak v rozporu s vyhláškou ministerstva financí o správě majetku č. 104/1966 Sb., resp. s vyhláškou Českého cenového úřadu a ministerstva financí České republiky č. 43/1969 Sb. Bylo již řečeno, že právní vztahy vedlejších účastníků k užívání nemovitostí před uzavřením kupní smlouvy, počínaje nejméně dnem 1. ledna 1973, jsou nejasné a že podle až dosud provedeného dokazování je na místě závěr, že po tomto datu šlo o užívání bez právního důvodu; zmíněné nejasnosti se nepodařilo odstranit ani v řízení o ústavní stížnosti, když výpověď vedlejšího účastníka je neurčitá vlastně i co do existence nájemní smlouvy vůbec; i když není důvodu nevěřit jeho tvrzení, že zmíněná smlouva (byla-li platně uzavřena) i po dni 1. ledna 1972 "fakticky pokračovala", za současného důkazního stavu nelze bezpečně dovodit tak jednoznačný závěr, jak co do "zvýhodnění odpůrců zcela po právu podle tehdy platných předpisů" učinil odvolací soud (č. l. 331 spisu o. s.), zejména když ani právním předpisem přikázaný postup pro zveřejnění nabídky prodeje (veřejným oznámením) nebyl zachován, nehledě již ani k tomu, že ačkoli šlo o dům určený k trvalému obývání, byl vedlejšími účastníky posléze koupen jako dům využívaný občas (rekreační objekt). Lze proto uzavřít, že jak zjištěné právní vady samotné kupní smlouvy, tak i ostatní vpředu popsané skutečnosti s jejím uzavřením spojené zakládají zákonný důvod pro vydání posouzených nemovitostí (§8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb.). Naproti tomu stěžovateli se nepodařilo prokázat, že by - ať již při pronájmu či při koupi nemovitosti - dosáhl vedlejší účastník protiprávního zvýhodnění založeného na svém někdejším postavení; Ústavní soud zde nepřehlíží ani obsah ani formu "intervenčních" dopisů odeslaných někdejšímu řediteli S. l. v Č. B., stejně jako nepomíjí ani obecně známé mocenské postavení generálního prokurátora a prokuratur vůbec v systému represivního aparátu dřívějšího totalitního režimu, ani neobvyklý "korespondenční" způsob sjednávání a posléze i uzavření kupní smlouvy prostřednictvím okresního (a tedy generální prokuratuře podřízeného) prokurátora příslušného jinak pro okres, v němž se nachází i posuzované nemovitosti (okres P.), nicméně jednoznačný vztah těchto dopisů k tvrzenému záměru dosíci pro služební a (tehdejší) společenské postavení jejich autora protiprávního zvýhodnění při nabytí nemovitostí, nebo že by tyto dopisy v naznačeném směru sehrály rozhodující roli, podle přesvědčení Ústavního soudu až dosud prokázány nebyly; jistěže především mocenské postavení I. náměstka generálního prokurátora ČSSR v zásadě a při obecně známé promiskuitě politické a státní moci umožňovaly různé intervence a zásahy, přesto však vycházet při úvaze nad posuzovanou ústavní stížností z naznačených notoriet ve zcela obecné poloze by podle přesvědčení Ústavního soudu nebylo na místě. Zde totiž nelze přehlédnout jednak dobu (téměř dvou let), která uplynula od napsání těchto dopisů ke dni sepsání kupní smlouvy, jednak to, že - alespoň podle dosud provedeného dokazování - zůstaly tyto dopisy vlastně bez jakékoli odezvy (č. l. 1, 101 spisu o. s.). Důvodnosti této úvahy nasvědčuje ostatně i to, že jak z obsahu spisu, tak i z přednesu zástupce stěžovatele u ústního jednání v této věci se podává, že z majetku stěžovatele obdobným způsobem jako vedlejšímu účastníkovi s manželkou byly odprodány podobné nemovitosti i jiným osobám, aniž by však bylo tvrzeno (a o takovém tvrzení byl nabídnut důkaz), že právě jen vedlejší účastník na rozdíl od ostatních kupců byl, co do uzavření kupní smlouvy vůbec a sjednání kupní ceny zvláště, zvýhodněn způsobem, jak v tomto řízení byl zjištěn; zůstává proto tvrzení ústavní stížnosti v tomto směru jen v oblasti nikterak dokázaných méně či více důvodných domněnek, které však samy o sobě nemohou založit spolehlivý základ skutkového zjištění. Zásady spravedlivého a tedy i ústavně souladného procesu tak, jak jsou dány Listinou základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1) a jak je již dříve Ústavní soud ve svých nálezech v ústavním znaku stanoveného postupu (při úsilí o ochranu práva před nestranným a nezávislým soudem) vyložil, nikterak nekorigují procesní principy, na nichž je řízení před obecnými soudy jako spor o právo vybudováno; jejich ústavní ochrana proto jen zvýrazňuje jejich nepominutelnost a zvýrazňuje současně ochranu hodnot, na nichž je Česká republika založena (čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.). Proto také porušení těchto zásad ve svých důsledcích znamená porušení povinností, které pro obecné soudy vyplývají z ústavního příkazu chránit práva a při rozhodování o nich respektovat zákon (čl. 90 al. 1, čl. 95 úst. zák. č. 1/1993 Sb.). Z takto rozvedených důvodů, když Ústavním soudem zjištěnými vadami jsou zatížena obě rozhodnutí, též s přihlédnutím k důvodům procesní ekonomie, bylo rozhodnout, jak z výroku tohoto nálezu je zřejmé a vývody účastníka (Krajského soudu v Českých Budějovicích), jakož i vedlejšího účastníka, současně na tyto důvody odkázat; v této souvislosti je však na místě poznamenat, že s účelem řádného výkonu spravedlnosti (§§1 a 2 o. s. ř.), stejně jako se zákonným požadavkem přesvědčivosti rozsudku (§157 odst. 4 o. s. ř.), není v souladu, jestliže obecný soud I. stupně v téže věci, týmž soudcem a v poměrně krátkém časovém období bez podstatnějších změn ve stavu dokazování a bez přiměřeného zdůvodnění vydal dvě zcela protichůdná rozhodnutí (žalobě vyhovující rozsudek ze dne 21. 2. 1995 a zamítavý rozsudek ze dne 22. 7. 1996). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.). V Brně dne 12. 6. 1997