ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1020.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1020/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, adresa pro doručování: Územní pracoviště Střední Čechy, Praha 1, nám. Republiky 3, identifikační číslo osoby 69767111, proti žalovanému P. B. , zastoupenému Mgr. Petrem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 1579/24, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 116/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 2012, č. j. 22 Co 229/2012-350, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Příbrami (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. ledna 2012, č. j. 8 C 116/2009-313, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 22. května 2012, č. j. 8 C 116/2009-335, určil, že „výlučným vlastníkem pozemku o výměře 246 m2 ostatní plocha, silnice v obci a k.ú. S., zapsaného na LV pro obec a k.ú. S. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram jako duplicitní vlastnictví žalobce a žalovaného (,) je Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových“ (výrok I.). Dále zamítl žalobu žalovaného na určení, že „vlastníkem pozemku, zapsaného na LV pro obec a k.ú. S. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj Katastrální pracoviště Příbram, je žalovaný P. B.,“ (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Vycházel ze zjištění, že v katastru nemovitostí je ohledně předmětného pozemku duplicitní zápis vlastnictví, když jako vlastníci jsou zapsáni I. B. a Česká republika, s právem hospodaření Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. K vyznačení duplicitního vlastnictví došlo v roce 1998, po obnovení vlastnické hranice pozemku. Vlastnictví žalobkyně bylo do katastru zapsáno podle hospodářské smlouvy č. 8-23/16-Orl. Sol.-506-68, ze dne 20. června 1968. Nabývacím titulem pro I. B. bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. září 2005, č. j. 26 D 9/2005-46, kterým zdědila majetek V. V. V průběhu soudního řízení zdědil majetek I. B. současný žalovaný. Po provedeném řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně nabyla pozemek v S. již na základě platné kupní smlouvy ze dne 15. prosince 1959, a proto I. B. vlastnictví tohoto pozemku dědictvím po zemřelé paní V. nabýt nemohla, neboť zůstavitelka k datu svého úmrtí (26. listopadu 1994) již předmětný pozemek nevlastnila.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem ve smyslu §219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, když uvedl, že neshledává smlouvu ze dne 15. prosince 1959 neplatnou pro neurčitost nebo pro rozpor se zákonem. Žalovaná tedy nabyla touto smlouvou předmětný pozemek od V. V. a její vlastnické právo bylo zapsáno v pozemkové knize. V průběhu řízení nebylo ani prokázáno, že by stát nabyté vlastnické právo pozbyl. Hospodářskou smlouvou č. 8-23/16-Orl.Sol.-506-68, ze dne 20. června 1968, se v rámci existujícího vlastnictví státu již jen převáděla správa (právo hospodaření) k předmětnému pozemku na jinou státní organizaci. Dědické rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. září 2005, pokud deklaruje, že I. B. po V. V. zdědila zmíněný pozemek, je neúčinným nabývacím titulem a nemůže mít na dříve nabyté vlastnictví státu žádný vliv. Obdobně se to má i s nabývacím titulem pro současného žalovaného. Pokud I. B. nebyla ke dni své smrti (18. července 2010) vlastnicí předmětného pozemku, pak bez ohledu na dědické rozhodnutí ze dne 10. prosince 2010 žalovaný nemohl pozemek zdědit.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 a za dovolací důvod výslovně označuje §241a novelizovaného o. s. ř., když uvádí, že odvolací soud v části svého rozhodnutí týkající se vypořádání se s námitkami žalovaného do neplatnosti titulu žalobkyně a v části týkající se posouzení identity pozemku, kde hodnotí ve věci zpracovaný znalecký posudek, rozhodoval nad rámec rozhodnutí soudu prvního stupně a nahradil tak nesprávně jeho činnost. Dále nesprávně hodnotil otázku identity sporného pozemku, k němuž se váže titul žalobkyně. Odvolací soud pouze zkonstatoval, že se plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně ohledně znaleckého posudku, ovšem soud prvního stupně žádný takový závěr neučinil. Odvolací soud tak v tomto rozsahu vlastně přezkoumal jiný rozsudek, než který byl napaden odvoláním, kdy byl navíc ještě vázán svým předchozím zrušujícím usnesením. Dovolatel dále uvedl, že odvolací soud nesprávně posoudil jeho námitky ohledně neplatnosti titulu žalobkyně a neaplikoval na věc §37 obč. zák. , když je zřejmé, že obě strany smlouvy nejednaly přímo, smlouva byla podepsána pouze v jediném originálním vyhotovení a bylo zapotřebí, aby písemná oferta byla také písemně akceptována. Tak se tomu ovšem nestalo, když bylo jediné originální a podepsané vyhotovení použito přímo pro účely zápisového řízení a V. V. se tak nikdy nedostalo písemné akceptace, tudíž vlastně smlouva ani uzavřena nebyla. Taktéž se odvolací soud nesprávně vypořádal s otázkou neurčitosti smlouvy co do neurčitosti kupní ceny. Dle dovolatele měl odvolací soud tedy uzavřít, že se žalobkyni nepodařilo prokázat pravost a existenci namítaného soukromoprávního titulu. Navrhl, aby dovolací soud podle ust. §243d odst. 2 novelizovaného o. s. ř. změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že zruší rozsudek soudu prvního stupně a uloží žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení, případně navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne a vyhoví vzájemné žalobě žalovaného a uloží žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, před odvolacím soudem a před dovolacím soudem. Pro případ, že by dovolací soud neshledal podmínky pro změnu napadeného rozsudku, dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k novému řízení.
Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedla, že toto neobsahuje nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního významu, soudy obou stupňů se velice podrobně zabývaly otázkou možnosti a prokázání nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům jak žalobkyní, tak stranou žalovanou. Odkázala na odůvodnění napadených rozsudků a závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
S přihlédnutím k nálezům Ústavního soudu České republiky ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012, účinnou od 1. ledna 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé, že dovolatel prostřednictvím dovolací argumentace polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, případně, že odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně, příp. vůbec nereagoval na některé odvolací námitky, jež se měly odrazit v nesprávném procesním postupu odvolacího soudu, aniž by z dovolání - prostřednictvím vymezeného dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. - bylo zřejmé, v řešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která odvolacím soudem řešená otázka v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Rozsudek odvolacího soudu splňuje náležitosti kladené na obsahovou kvalitu této formy rozhodnutí ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř., vychází z přehledně vyloženého skutkového stavu, podrobně vymezuje dvě linie tzv. nabývacích titulů, kdy daná situace vyústila v provedení duplicitního zápisu vlastnického práva, přičemž na základě přesvědčivé a racionální právní úvahy, s odkazem na relevantní právní úpravu, zprostředkovává přesvědčivou aplikační úvahu vedoucí k závěru, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětného pozemku. Odvolací soud přitom v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku reaguje na jednotlivé odvolací námitky, jeho závěry nejsou nesrozumitelné, nelogické či svévolné, přičemž sama okolnost, že dovolatel nesouhlasí s procesním postupem odvolacího soudu, především však s jeho právně kvalifikačním závěrem, přípustnost takto podaného dovolání nezakládá, neboť dovolatelem vymezený dovolací důvod není podřaditelný pod skutečnosti, jež jsou pro naplnění závěru o přípustnosti dovolání předvídány v hypotéze §237 o. s. ř.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podané dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (per analogiam), neboť dovolatel s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni podle obsahu spisu v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 o. s. ř. v daném případě osvědčeny nebyly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2013
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu