ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1148.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1148/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Ing. J. K. , zastoupeného Zuzanou Nussbergerovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Čajkovského 8, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 231/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2011, č. j. 23 Co 523/2009-103, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 5. 2009, č. j. 12 C 231/2008-42, zamítl žalobu o 8,436.017,40 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.
Rozsudkem ze dne 20. 1. 2010, č. j. 23 Co 523/2009-71, Městský soud v Praze potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně co do částky 8,362.017,40 Kč (výrok I.), dále ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 74.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2011, č. j. 30 Cdo 2139/2010-89, zrušil rozsudek soudu odvolacího ve výrocích I. a III. Stalo se tak z toho důvodu, že odvolací soud nesprávně nepřihlédl při stanovení celkové výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení (čehož se mimo jiné žalobce žalobou domáhal) k celkové délce řízení, a to včetně té doby, která se odehrála před tím, než se pro Českou republiku stala závaznou Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem ze dne 12. 11. 2011, č. j. 23 Co 523/2009-103, odvolací soud ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 8,253.642,40 Kč a co do částky 108.375,- Kč jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 108.375,- Kč. Ve výroku II. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, a to za řízení před soudy všech stupňů.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí a jeho důvodnost v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel předně nesouhlasí s částkou 600 EUR (15.000,- Kč), z níž odvolací soud vycházel při určení základní částky zadostiučinění za jeden rok trvání řízení. Tuto částku pokládá za nízkou a nesouhlasí s tím, že by zadostiučinění mělo být sníženo s ohledem na „vyšší dostupnost odškodnění podle vnitrostátní úpravy“. Zadostiučinění z tohoto důvodu může, nikoliv musí, být sníženo. Odvolací soud také podle dovolatele nezohlednil tu skutečnost, že v řízení, v němž došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, došlo k nečinnosti soudů po dobu čtyř let (od 5. 10. 1995 do 12. 10. 1999) v důsledku nepředložení dovolání Nejvyššímu soudu. Minimálně po tuto dobu nelze hovořit o skutkové složitosti sporu, neboť v tomto časovém úseku řízení se nedělo nic.
Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že pouhý nesouhlas dovolatele s výší přiznaného zadostiučinění sám o sobě obecně nezakládá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Posouzení přiměřenosti výše zadostiučinění je otázkou posouzení okolností konkrétního případu, a jestliže pochybnosti o výši zadostiučinění nejsou podloženy právní otázkou, nemůže být dovozen zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a tedy ani přípustnost daného dovolání (viz např. usnesení téhož soudu ze dne 22. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1215/2009 nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2329/2011 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení směřující byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 2022/2012; všechna zde citovaná rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ).
Odvolací soud při stanovení výše zadostiučinění postupoval v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 nebo stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 04. 2011, sp. zn. Cpjn206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pečlivě odůvodnil to, z jaké základní částky za jeden rok trvání řízení vycházel, a z jakých důvodů a v jaké výši základní částku zadostiučinění zvýšil, případně snížil. Odvolací soud hodnotil všechna zákonem (§31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.) či judikaturou stanovená kritéria pro posouzení výše přiměřeného zadostiučinění. Celková výše zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu (358.375,- Kč, cca 14.300 EUR) se vzhledem ke skutkovým okolnostem daného případu nejeví ani jako zcela zjevně nepřiměřeně nízká.
K námitce dovolatele, že soud nepřihlédl k době nečinnosti soudů po dobu čtyř let, je nutno uvést, že odvolací soud zvýšil částku zadostiučinění o 10%, a to vzhledem ke „zcela nestandardnímu postupu soudů, které nepostupovaly vždy ve snaze o maximální urychlení řízení“. Nečinnost soudu proto byla ve výši zadostiučinění zohledněna.
V dalším dovolatel brojí proti závěrům týkajícím se uplatněného nároku na náhradu škody, k níž mělo dojít v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení (znehodnocení nemovitosti a zvýšení nákladů řízení). V tomto ohledu však pouze zpochybňuje závěry, k nimž se dovolací soud vyjádřil již ve svém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2139/2010. Na těchto závěrech dovolací soud nemá důvodu nic měnit. K dovolatelem namítanému zhoršení stavu nemovitosti (coby vzniklé škodě) je možné jen znovu poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/1997 (uveřejněný pod č. 11/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, není dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu), na nějž dovolací soud odkazoval již ve svém dřívějším rozsudku v této věci (sp. zn. 30 Cdo 2139/2010). Z něj vyplývá, že škoda – spočívající v dovolatelem tvrzeném znehodnocení nemovitosti – nemohla být žalobci způsobena v důsledku nepřiměřené délky řízení. Probíhající řízení nebránilo žalobci v tom, aby do nemovitosti investoval, a tím zabránil jejímu znehodnocení. Na výši vypořádacího podílu by případné investice z jeho výlučného majetku nic nezměnily. Jestliže by nemovitost nepřipadla žalobci, byly by investice jím učiněné zohledněny při vyrovnání podílů účastníků na vypořádávaném majetku ve smyslu §150 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 7.1998 (nyní §149 odst. 2 věta druhá cit. zákona).
Protože dovolací soud neshledal dovolání přípustným, postupoval podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. a dovolání odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu