ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.1207.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1207/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce P. H., správce konkursní podstaty úpadce CH., spol. s r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. F., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 255.625,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 1135/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2007, č. j. 29 Co 468/2006-216, takto:
Dovolání žalobce se zamítá.
Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25.596,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 14. června 2006, č. j. 6 C 1135/2003-183, zamítl žalobu na zaplacení částky 255.625,- Kč (výrok I.). Současně nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok II.), žalobce zavázal uhradit státu částku 4.276,- Kč (výrok III.) a nepřiznal státu náhradu ve výši 10.224,- Kč na soudním poplatku (výrok IV.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že usnesením Krajského obchodního soudu ze dne 23. 7. 1999, č. j. 88 K 31/99-45, byl prohlášen konkurs na společnost CH., spol. s r.o. Správcem konkursní podstaty uvedené společnosti jako úpadce je žalobce. Dne 23. 8. 1999 uzavřel žalovaný smlouvu o nájmu na dobu neurčitou zděné ubytovny pro česáče na stavební parcele č. 298 v katastrálním území H. s pronajímatelem společností CH., v.o.s., která však nebyla vlastníkem této nemovitosti ani jí nesvědčilo žádné jiné právo k uzavření nájemní smlouvy. Nájemné bylo sjednáno ve výši 135.000,- Kč za rok. Vlastníkem nemovitosti byl úpadce společnost CH., spol. s r.o. již ke dni prohlášení konkursu. Žalobce sepsal uvedenou nemovitost do konkursní podstaty, společnost CH., v.o.s., nepodala žalobu na vyloučení této nemovitosti ze soupisu konkursní podstaty. Žalovaný nemovitost užíval pro své podnikání minimálně v období od 1. 10. 2001 do 30. 6. 2003. Žalovaný v době užívání nemovitosti se souhlasem domnělého „pronajímatele“ do nemovitosti investoval značné finanční prostředky, snad 400 – 500 tisíc Kč. Soud prvního stupně dovodil, že předmětná nájemní smlouva je absolutně neplatná, neboť společnosti CH., v.o.s. nesvědčilo vlastnické ani jiné právo, které by ji opravňovalo nemovitost pronajmout. Žalovaný se na úkor vlastníka nemovitosti obohatil tím, že ji užíval, aniž by za její užívání platil. Získal tedy bezdůvodné obohacení podle ustanovení §451 obč. zák. plněním bez právního důvodu, které je povinen žalobci vydat. Znalkyně B. V. určila částku, která by odpovídala za užívání nemovitosti, ve výši 255.625,- Kč. Ve výpovědi znalkyně dále uvedla, že vycházela z předmětné nájemní smlouvy s tím, že částku v ní uvedenou valorizovala. Při šetření zjistila, že takovéto nemovitosti se nepronajímají vůbec, nebo minimálně, tedy že na trhu nemají uplatnění. Soud prvního stupně žalobu zamítl s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., kdy vydání bezdůvodného obohacení žalovaným shledal v rozporu s dobrými mravy. Poukazoval na investice žalovaného do nemovitosti a rozsah prací, které žalovaný učinil. Soud prvního stupně hodnocení uzavřel s tím, že je více než pravděpodobné, že pokud by nemovitost nebyla „pronajata“ žalovanému, z objektu by dnes nic nezbylo.
K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích I. a III. potvrzuje, v napadeném výroku II. se mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 45.590,- Kč a že nenapadený výrok IV zůstává nedotčen. Současně uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 44.107,30 Kč.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně s tím, že podle jeho názoru se však soud prvního stupně nedostatečně vypořádal s procesní obranou žalovaného o neponajmutelnosti předmětné nemovitosti. Odvolací soud zopakoval dokazování znaleckým posudkem vypracovaným B. V., zprávami zástupců realitních kanceláří, a to P. Ch. a A. B. Z uvedených důkazů spolu s výpovědí svědka Z. R. provedenou soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že předmětná nemovitost v době užívání žalovaným byla fakticky nepronajmutelná, podobně jako obdobné nemovitosti v daném místě a stavu. Uvedené potvrzovala jak znalkyně V., tak zprávy zástupců realitních kanceláří. Zástupci realitních kanceláří působících v oblasti, kde se nemovitost nachází, shodně potvrzovali, že je předmětná nemovitost vzhledem k umístění a technickému stavu na trhu prakticky nepronajmutelná. Rovněž svědek R. ve své svědecké výpovědi uvedl, že před užíváním nemovitosti žalovaným nebyl objekt pronajímán a toliko s ohledem na specifickou podnikatelskou činnost žalovaného došlo k užívání nemovitosti žalovaným. Bez této skutečnosti hodnotil objekt jako nepronajmutelný a bez investic vynaložených žalovaným by se dle svědka nemovitosti doslova rozpadly. Před soudem prvního stupně zprávy realitních kanceláří, rovněž závěry znalkyně a svědka R. o nepronajmutelnosti nemovitosti nebyly účastníky zpochybňovány. K námitkám žalobce před odvolacím soudem o nevěrohodnosti zpráv realitních kanceláří odvolací soud uvedl, že je hodnotil jako nedůvodné, neboť právě zástupci realitních kanceláří se seznámili fakticky se stavem nemovitosti, a mají znalosti s trhem, kde se nemovitost nachází. Odvolací soud uzavřel, že bylo prokázáno, že nemovitost ve vlastnictví úpadce, jehož konkursní podstaty je žalobce správcem, v době jeho užívání žalovaným byla fakticky nepronajmutelná.
Odvolací soud vyšel ze závěru ustálené judikatury, že majetkovým vyjádřením, prospěchu, který účastníku vznikl užíváním cizí věci, je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy s tím, že důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného.
Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že za situace, kdy bylo prokázáno, že daná nemovitost vzhledem ke svému stavu a umístění byla v rozhodném období užívání žalovaným jinak fakticky nepronajmutelná, stejně jako jiné obdobné nemovitosti
ve stejném stavu a místě a k uzavření neplatné nájemní smlouvy došlo toliko vzhledem ke specifickému charakteru užívání nemovitosti žalovaným a jeho vynaloženým investicím, nevzniklo žalovanému užíváním nemovitosti bezdůvodné obohacení na úkor žalobce, které by žalobci byl povinen vydat.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Zejména namítá, že odvolací soud vůbec nevzal v úvahu, že žalovaný jako nájemce a společnost CH., v.o.s., jako pronajímatel, sjednali dne 23. 8. 1999 smlouvu o nájmu předmětné nemovitosti, kterou pronajímatel pronajal za účelem výroby výrobků ze skleněných laminátů za roční nájemné ve výši 135.000,- Kč. Účastníci smlouvy tak dali najevo, že nemovitost je způsobilá k pronájmu. Z této smlouvy a z nájemného v ní sjednaného též vycházela ve znaleckém posudku soudní znalkyně B. V. Odvolací soud, aniž by nařídil vypracování jiného znaleckého posudku, odborný závěr posudku V. přehodnotil, což je nepřípustné. Pro určení výše bezdůvodného obohacení není právně významné to, zda žalovaný na úkor konkursní podstaty užíval nemovitost, která nebyla podle vyjádření realitních kanceláří pronajmutelná, ale to, že žalovaný si pronajal nemovitost, kterou mohl užívat pro svou podnikatelskou činnost. Právně významné bylo to, jakou částku by musel žalovaný jinak vynaložit, kdyby si chtěl pronajmout k sjednanému účelu srovnatelně velkou nemovitost v daném místě a čase. Jelikož odvolací soud vzal v úvahu investice (navíc z hlediska výše neprokázané), které vložil žalovaný po prohlášení konkursu na majetek úpadce
do užívané nemovitosti, dovodil tak, že za trvání konkursu je přípustné započtení pohledávky vzniklé po prohlášení konkursu na majetek patřící do konkursní podstaty. Takové právní posouzení je však v rozporu s ustanovením §14 odst. 1 písm. i) zákona
o konkursu a vyrovnání. Odvolací soud zatížil řízení vadou spočívající v tom,
že nepostupoval podle ustanovení §118 odst. 2 o. s. ř., když nesdělil žalobci, že věc hodlá po právní stránce posoudit jinak než soud prvního stupně. Odvolací soud dále neprovedl důkaz posudkem znalce, který žalobce „založil do spisu“ při odvolacím jednání a jehož předmětem bylo ocenění sporné nemovitosti před uzavřením nájemní smlouvy za přítomnosti žalovaného částkou 0,5 mil. Kč, ačkoli dle právního názoru odvolacího soudu byla fakticky nepronajmutelná. Odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř., když v rozsudku neuvedl, proč důkaz tímto posudkem neprovedl. Odvolací soud se v rozsudku řádně nevypořádal s námitkou žalobce, že zprávy realitních kanceláří jsou nevěrohodné, protože žalobce při jednání odvolacího soudu namítl, že není zřejmé, jak zněl dotaz, který byl soudem prvního stupně realitním kancelářím položen. Odvolací soud na tuto námitku nereagoval a text dotazu soudu prvního stupně adresovaného realitním kancelářím žalobci při odvolacím jednání nezpřístupnil. Žalobce konečně namítá zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., protože senát odvolacího soudu byl obsazen v rozporu s rozvrhem práce Krajského soudu v Praze. V poučení, které bylo připojeno k předvolání na jednání, bylo uvedeno, že senát 29 Co Krajského soudu v Praze jedná ve složení: JUDr. I. S., JUDr. L. C., JUDr. J. D. a JUDr. H. L. Soudcem (členem senátu), jenž zároveň věc referoval a z pověření předsedkyně senátu jednání řídil, byl JUDr. Ing. P. H., jenž však v poučení není uveden jako člen tohoto senátu.
Žalovaný se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl nebo zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Závěr o přípustnosti dovolání nelze ovšem vyvodit jen z toho, zda odvolací soud formálně rozhodl podle ustanovení §219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o. s. ř., neboť tato skutečnost sama neodpovídá na otázku, zda jde o potvrzující nebo měnící rozhodnutí odvolacího soudu. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků obou stupňů v tom, zda a jak posoudily práva
a povinnosti v právních vztazích mezi účastníky. Tam, kde soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v právních vztazích mezi účastníky shodně, jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu. Jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly oběma soudy posouzeny rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto soudů odlišná, jde o měnící rozsudek odvolacího soudu. Z tohoto pohledu nejde v daném případě ve výroku o věci samé odvolacího soudu o potvrzující rozsudek, nýbrž o rozsudek měnící, neboť vymezení práv a povinností účastníků soudy obou stupňů je rozdílné. Uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení shledal soud prvního stupně důvodným, byť tomuto nároku odepřel ochranu pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení §3 obč. zák., zatímco odvolací soud posoudil uplatněný nárok jako nedůvodný. Dovolání je tudíž přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy proti obsahově měnícímu rozsudku odvolacího soudu bez ohledu na to, že výrok byl formulován jako potvrzující.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o. s. ř.).
Žalobce uplatnil jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a to v závěrech, že vztah mezi dovolatelem a žalovaným není právním vztahem o bezdůvodném obohacení, jakož i v závěrech o jeho výši, podle ustanovení §451 odst. 1, 2 a §458 odst. 1 obč. zák., s jejichž výkladem učiněným odvolacím soudem a s důsledky z toho vyplývajícími dovolatel nesouhlasí.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §451 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle ustanovení §458 odst. 2 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Konstantní soudní praxe vychází z toho, že v případě neplatné nájemní smlouvy spočívá obohacení pronajímatele v obdržených platbách nájemného a obohacení nájemce v tom, že užíval cizí věc, přičemž na rozdíl od pronajímatele, který je povinen vrátit inkasované nájemné, nájemce není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit. Je proto povinen vrátit bezdůvodné obohacení peněžitou formou; pokud její výše není předpisem stanovena, určí ji soud podle své úvahy (§136 o. s. ř) opírající se o finanční ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je pak peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl za běžných okolností povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného. Aby mohlo jít o částku skutečně “obvyklou” vzhledem ke srovnávanému stavu, je nepochybné, že při srovnání musí být respektováno jak posuzované místo a období, tak charakter, stav i způsob užívání konkrétní věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 53, ročník 2000 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 25 Cdo 399/2001).
Z uvedených závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - odvolací soud v projednávané věci vycházel.
Vznik bezdůvodného obohacení za užívání předmětné nemovitosti žalovaným a stanovení jeho výše nelze odvozovat toliko z neplatné nájemní smlouvy a sjednaného nájemného, jak dovozuje dovolatel, ale ve smyslu ustálené judikatury se musí odvíjet
od výše nájemného odpovídajícího nájemní smlouvě obvyklé v daném místě a čase, jejímž předmětem jsou obdobné nemovitosti, přičemž je třeba vzít v úvahu i konkrétní podmínky týkající se užívané nemovitosti. Nelze-li tímto postupem obvyklé nájemné stanovit v důsledku zjištění, že srovnávané nemovitosti nejsou pronajímatelné, protože nemají na trhu uplatnění, přičemž k uzavření neplatné nájemní smlouvy došlo toliko vzhledem ke specifickému charakteru užívání nemovitosti žalovaným a jeho vynaloženým investicím, potom je správný závěr odvolacího soudu, že za této nevzniklo žalovanému užíváním nemovitosti bezdůvodné obohacení na úkor žalobce, které by mu byl povinen vydat.
Nelze souhlasit s námitkou dovolatele, že odvolací soud nepřípustně přehodnotil závěr znaleckého posudku B. V. Odvolací soud učinil závěr o neprojímatelnosti předmětné nemovitosti a nemovitostí obdobných v daném místě a čase a o tom, že nemají uplatnění na trhu, z doplňujícího vysvětlení znalkyně, které se opíralo o její vlastní šetření. Tento závěr byl přitom rozhodující pro posouzení vzniku a výše bezdůvodného obohacení, jež měl na úkor žalobce získat žalovaný. Ani námitka o nevěrohodnosti zpráv realitních kanceláří spočívající v tom, že odvolací soud nezpřístupnil žalobci text dotazu soudu prvního stupně adresovaného realitním kancelářím, není opodstatněná, protože uvedené zprávy byly předloženy k důkazu žalovaným. Ze skutečnosti, že odvolací soud při hodnocení otázky bezdůvodného obohacení žalovaného vzal v úvahu investice vložené do užívané nemovitosti nelze dospět k závěru, že odvolací soud dovodil, že za trvání konkursu je přípustné započtení pohledávky vzniklé po prohlášení konkursu na majetek patřící do konkursní podstaty. Skutkový závěr o výši investice se opírá o výpověď svědka Z. R., jejíž hodnověrnost nebyla žalobcem zpochybněna. Neobstojí ani námitka, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením §118 odst. 2 o. s. ř., neboť takové pochybení soudu by přicházelo v úvahu jen v případě, že žaloba by byla zamítnuta proto, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, aniž by byl poučen podle ustanovení §118 odst. 2 o. s. ř. Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že neprovedl důkaz posudkem znalce, který žalobce navrhl při odvolacím jednání a jehož předmětem bylo ocenění sporné nemovitosti před uzavřením nájemní smlouvy, neboť se v daném případě jednalo o novou skutečnost a nový důkaz, jež nemohly být v odvolacím řízení účinně uplatněny (§205a o. s. ř.). Skutečnost, že odvolací soud v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 v odůvodnění svého rozsudku neuvedl, proč uvedený důkaz posudkem znalce neprovedl, sice představuje vadu řízení, ale vzhledem k tomu, že důkaz byl uplatněn v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř., nejedná se o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a pro kterou by bylo nutné napadené rozhodnutí zrušit. Namítaná zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., která měla spočívat v tom, že senát odvolacího soudu byl obsazen v rozporu s rozvrhem práce Krajského soudu v Praze, se z obsahu spisu nepodává.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) správný s tím, že ze spisu se nepodávají dovolatelem tvrzené vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. části věty před středníkem zamítl.
Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení vynaložil.
Žalovaný vynaložil v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1. 1. 2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1. 1. 2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 277/2006 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §3 odst. 1 bod. 5, §10 odst. 3, a §18 odst. 1) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalovaného náleží odměna ve výši 21.210,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3, §11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 276/2006 Sb.), vše zvýšené o 19% DPH v částce 4.086,90,- Kč. Celkovou částku 25.596,90,- Kč je žalobce povinen zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám advokáta, který žalovaného v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. května 2009
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu