ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1228.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1228/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně H. V., zastoupené advokátkou proti žalovanému B. M., v.o.s. (dříve E., kom.spol.), o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 48/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2006, č.j. 1 Co 320/2005-256, takto:
I. Dovolání žalobkyně, pokud směřuje proti výroku rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 19. října 2006, č.j. 1 Co 320/2005-256, kterým bylo uloženo žalované uveřejnit omluvu žalobkyni, a proti výrokům o náhradě nákladů řízení, se odmítá;
ve zbývající části se dovolání zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Výrokem I. rozsudku Městského soudu v Praze ze 13. dubna 2005, č. j.
37 C 48/2004-103, bylo uloženo žalovanému, aby do 14 dnů od právní moci rozsudku uveřejnil na vlastní náklady v časopise R. ž., v rubrice „Titulní story“ na celé straně 5 tohoto časopisu, omluvu žalobkyni tak, že titulek omluvy „Omluva paní H. V.“ bude vytištěn palcovými titulky, pod nimiž bude text tohoto znění:“Omlouváme se paní H. V., že jsme dne 9.3.2004 uveřejnili v časopise R. ž. článek, pod názvem Léta utajovaná tragédie H. V. Život bez dítěte, v němž jsme tvrdili, že paní H. V. měla minulosti podstoupit potrat a popisovali okolnosti tohoto údajného zákroku, a následky tohoto údajného zákroku. Uveřejněním těchto spekulací jsme hrubým způsobem zasáhli do soukromí paní V., a za to se jí omlouváme“. Současně bylo žalovanému uloženo na titulní straně téhož vydání časopisu R. ž., v němž bude omluva uveřejněna, palcovými titulky uvést upoutávku na tuto omluvu, která bude znít:“Omluva paní H. V.. Výrokem II. soud prvního stupně zamítl žalobu, že žalovaný je povinen na vlastní náklady formou placené reklamy v hlavním vysílacím čase, a to nejpozději do 50ti dnů ode dne právní moci rozsudku, uveřejnit prostřednictvím vysílání televizní stanice N. titulek o stopáži 15 vteřin, který bude znít:“Omlouváme se paní H. V., že jsme dne 9.3.2004 uveřejnili v časopise R. ž. článek, pod názvem Léta utajovaná tragédie – H. V. Život bez dítěte, v němž jsme tvrdili, že paní H. V. měla v minulosti podstoupit potrat a popisovali okolnosti tohoto údajného zákroku, a následky tohoto údajného zákroku. Uveřejněním těchto spekulací jsme hrubým způsobem zasáhli do soukromí paní V., a za to se jí omlouváme“. Výrokem III. bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 250.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Výrokem IV. byla žaloba zamítnuta co do dále požadované částky 250.000,- Kč. Výrokem V. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Soud vyšel ze zjištění, že v periodiku R. ž., jehož vydavatelem je žalovaný, byl dne 9. března 2004 uveřejněn článek, podle kterého H. V. v minulosti na nátlak svého tehdejšího přítele podstoupila potrat, v jehož důsledku nemůže mít děti. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně sama informace týkající se intimního soukromí a svého zdravotního stavu někomu podávala. Dovodil, že uveřejněním předmětných údajů, jejichž pravdivostí se nezabýval, došlo k neoprávněnému dotčení osobnostních práv žalobkyně ve smyslu §11 o.z. Předmětný zásah posoudil jako zvlášť závažný odůvodňující přisouzení jak tzv. morálního zadostiučinění, tak ve vymezené míře i relutární satisfakce.
K odvolání žalovaného proti vyhovujícím výrokům rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze, poté co doplnil dokazování obsahem spisů Městského soudu v Praze sp.zn. 37 C 47/2007 a sp.zn. 37 C 49/2004 a výslechem svědkyně M. R., rozsudkem ze dne 19. října 2006, č.j. 1 Co 320/2005-256, vyslovil, že výrok o znění omluvy mění tak, že žalovanému uložil do 14 dnů od právní moci rozsudku uveřejnit na vlastní náklady v časopise R. ž., v rámci rubriky “Titulní story“ na straně 5 tohoto časopisu pod titulem „Omluva paní H. V.“ následující omluvu žalobkyni: “Omlouváme se paní H. V., že jsme dne 9.3.2004 uveřejnili v časopise R. ž. pod názvem Léta utajovaná tragédie H. V. Život bez dítěte!, v němž jsme tvrdili, že paní H. V. měla v minulosti podstoupit potrat. Uveřejněným tvrzením jsme zasáhli do soukromí paní V. a za to se jí omlouváme“. Další napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně, a to aby znění omluvy obsahovalo text „a popisovali okolnosti tohoto údajného zákroku“, „těchto spekulací“, „hrubým způsobem“ a aby omluva byla uveřejněna na celé straně 5 a aby žalovaný zaplatil žalobkyni 250.000,- Kč, změnil odvolací soud tak, že žalobu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud převzal skutkový závěr soudu prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně dala žalovanému souhlas k uveřejnění shora uvedených údajů týkajících se její intimní sféry, jako součásti soukromí. Ztotožnil se rovněž s právním závěrem soudu prvního stupně, že jednáním žalovaného došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně, konkrétně do práva na ochranu soukromí, který má za důsledek odpovědnost žalovaného z hlediska ustanovení §13 odst. 1 o.z. Na rozdíl od soudu prvního stupně však shledal nedůvodným návrh žalobkyně, aby znění omluvy obsahovalo slova „a popisovali okolnosti tohoto údajného zákroku“, který navozuje dojem, že se v řízení zkoumala pravdivost předmětného tvrzení, ačkoliv to nebylo povinností soudu, a dále, aby obsahovala též formulace „těchto spekulací“, „hrubým způsobem“, neboť jde o subjektivní hodnocení, které do omluvy nenáleží. Za nepřiměřený shledal i požadavek, aby omluva byla uveřejněna na celé páté straně časopisu R. ž., a to s ohledem na vlastní rozsah přisouzené omluvy. Za nepřiléhavé považoval i to, aby tzv. palcovými titulky bylo vytištěno „Omluva paní H. V.“, protože termín „palcové titulky“ není výrazem (označením) pro (konkrétní) typ písma.
Odvolací soud rovněž neshledal předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 o.z. Poukázal na to, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně se podílela na přípravě knihy „B. H. ... konečně šťastná?“, obsahující i pasáž „Přáli jsme si děti“, k níž podklady poskytl především její manžel M. M, který autorkám sdělil údaj o potratu. Žalobkyně pak byla i na křtu této knihy. Zcela shodnou pasáž obsahuje i kniha „B. H. ... může být šťastná?“, v níž je údaj o jejím těhotenství a způsobu ukončení při použití slova „malér“. Žalobkyně tím podle názoru odvolacího soudu ve svých důsledcích zveřejnila část svého soukromí, což je okolnost, k níž odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, přihlédl a v důsledku níž dovodil, že v dané věci je zcela postačujícím k vyvážení a zmírnění nemajetkové újmy na osobnosti žalobkyně přisouzení morálního zadostiučinění ve formě omluvy uveřejněné v periodiku R. ž., nikoliv však již náhrada nemajetkové újmy v penězích. Navíc poukázal na to, že žalobkyně neprokázala, že v souvislosti s předmětným tvrzením došlo ke snížení její vážnosti a důstojnosti ve společnosti ve značné míře, což je jedním z předpokladů uvedených v ustanovení §13 odst. 2 o.z.
Rozsudek odvolacího soudu byl zástupkyni žalobkyně doručen dne 1. prosince 2006, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 31. ledna 2007 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Má zato, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci a současně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř.]. Odvolacímu soudu především vytýká, že nedospěl ke správnému skutkovému zjištění, pokud tvrdí, že bylo prokázáno, že žalobkyně sama zveřejnila v knize „B. H.… konečně šťastná?“ a jejím dalším vydání “B. H.… může být šťastná?“ část svého soukromí, když dal přednost jednomu svědectví autorky knihy před svědeckou výpovědí manžela žalobkyně, stejně jako před dalšími (i když nepřímými) důkazy, včetně vyjádření samotné žalobkyně. Upozorňuje, že ve zmíněných knihách není uvedeno, že byla donucena ze strany svého bývalého manžela k popsanému lékařskému zákroku, přičemž to nevyplývá z jejich obsahu a nelze to dovodit ani z kontextu. Domnívá se, že odvolací soud tím, že nejen omezil rozsah jí požadované omluvy, který nebyl nijak neodpovídající brutálnímu zásahu do její intimní sféry, ale nepřiznal ani finanční satisfakci, dospěl k závěru, že žalobkyně nemá de facto právo na ochranu osobnosti. Uvádí, že zveřejnění informace způsobilo lavinu dotazů ze strany novinářů a také vrhlo stín na projekty N. N. d., jejíž je žalobkyně patronkou. Informace, které žalovaný o jejím soukromém životě uveřejnil, neodpovídají skutečnosti. Nadto žalovaný i poté, co ve věci rozhodly soudy obou stupňů, uveřejnil v celostátně vydávaných a veřejnosti snadno dostupných periodicích články, které zkresleně a dokonce lživě líčí průběh celého soudního sporu, eventuálně některé okolnosti případu, čímž se výrazně rozšířil zásah do osobnostní sféry žalobkyně. Navrhla proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Toto dovolání pak doplnila podáními ze dne 29. dubna 2007 a ze dne 4. června 2007. S ohledem na skutečnost, že dovolací lhůta v dané věci skončila dne 1. února 2007 a s přihlédnutím k úpravě obsažené v ustanovení §242 odst. 4 o.s.ř. však k těmto podáním dovolací soud nepřihlížel. Nadto bylo třeba s ohledem na obsah podaného dovolání přihlédnout k tomu, že podle ustanovení §241a odst. 4 o.s.ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě vymezené v §240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti předmětného dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání v označené věci směřuje především proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo vysloveno, “že výrok o znění omluvy mění tak, že žalovanému uložil do 14 dnů od právní moci rozsudku uveřejnit na vlastní náklady v časopise R. ž., v rámci rubriky “Titulní story“ na páté straně tohoto časopisu pod titulem „Omluva paní H. V.“ následující omluvu žalobkyni: “Omlouváme se paní H. V., že jsme dne 9.3.2004 uveřejnili v časopise R. ž. pod názvem Léta utajovaná tragédie H. V. Život bez dítěte!, v němž jsme tvrdili, že paní H. V. měla v minulosti podstoupit potrat. Uveřejněným tvrzením jsme zasáhli do soukromí paní V. a za to se jí omlouváme“. Tento výrok je fakticky výrokem potvrzujícím, neboť jím uloženou povinnost žalovaného vůči žalobkyni obsahuje i příslušný výrok rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání tak v tomto případě nelze vyvozovat z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., avšak ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., protože rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel případný jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu. Eventuální přípustnost dovolání však nelze posoudit ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť je zřejmé, že v této části bylo žalobě vyhověno, takže žalobkyni tak nebyla tímto výrokem způsobena jakákoliv případná újma na jejích právech. Nebyla proto k dovolání proti označenému výroku legitimována (§240 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání též výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení. S přihlédnutím k ustanovením §236 až §239 o.s.ř. však je třeba konstatovat, že není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto dovolání v popsaném rozsahu odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. b/ a c/ téhož zákona).
Pokud se týče výroků rozsudku odvolacího soudu, kterými byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba, aby znění omluvy obsahovalo text „a popisovali okolnosti tohoto údajného zákroku“, „těchto spekulací“, „hrubým způsobem“ a aby omluva byla uveřejněna na celé páté straně 5 a aby žalovaný zaplatil žalobkyni 250.000,- Kč, pak se dovolání opírá o případ přípustnosti podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však
z obsahu spisu seznány nebyly.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelka uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. První z nich se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, který se projevuje především tím, že soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Druhý z uplatněných dovolacích důvodů, uvedený v §241a odst. 3 o.s.ř. dopadá na případy, kdy napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Míří tak na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí tedy jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní a který nemá oporu v provedeném dokazování. Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení.
Soudy obou stupňů žalobu posuzovaly podle §11 a násl. o.z. Podle ustanovení
§13 odst. 1 a 2 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno
od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž pokud by se nejevilo postačujícím toto (tzv. morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby přichází v úvahu pouze
u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech takové osoby.
Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti. Jde mimo jiné i o právo fyzické osoby rozhodnout podle vlastního uvážení zda, popř. v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího osobního soukromí zpřístupněny jiným a zároveň se bránit proti neoprávněným zásahům do této sféry
ze strany jiných osob. Neoprávněnost využívání, resp. zveřejňování skutečností soukromého života je dána v případech, kdy osoba, jíž se týkají, sama o jejich využití nebo zveřejnění nerozhodla, tedy nedala k nim souhlas, který je v tomto případě jediným zákonným důvodem vylučujícím neoprávněnost. Naopak nerozhodný je způsob, jakým uvedené informace byly získány, stejně jako to, zda jsou pravdivé nebo nepravdivé. Právě tak nerozhoduje, jde-li o skutečnosti z osobního soukromí difamující povahy či nikoli. Jinak řečeno, tvrzení týkající se osobního soukromí, není nikdo oprávněn - a to i kdyby tato tvrzení odpovídala skutečnosti - rozšiřovat.
Bylo již uvedeno, že na základě provedeného dokazování soudy obou stupňů dospěly k závěru, že informace dotčených článků týkajících se (možného) lékařského zákroku, který měla podstoupit žalobkyně, je bez ohledu na jeho případnou verifikaci, zásahem do práva na ochranu její osobnosti. Následně se proto zabývaly otázkou přiměřenosti žalobkyní v této souvislosti požadovaného zadostiučinění podle ustanovení §13 o.z. Toto ustanovení dává fyzické osobě dotčené v její osobnostní sféře mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající satisfakci (a to ať morální nebo případně i majetkovou). Jak morální zadostiučinění, tak finanční satisfakce sledují cíl přiměřeně, tj. s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu optimálně, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, představovaný nemajetkovou újmou vzniklou na osobnosti fyzické osoby. Může-li být takováto újma přiměřeně vyvážena některou z forem tzv. morálního zadostiučinění, a tím být naplněn cíl sledovaný ustanovením §13 o.z., má poskytnutí příslušné morální formy zadostiučinění přednost (jak plyne z textace ustanovení §13 odst. 1 o.z.). Petit žaloby postižené fyzické osoby, která se domáhá morálního zadostiučinění, musí vždy znít na určitou formu tohoto zadostiučinění (viz §79 odst. 1 o.s.ř.). Shledá-li soud na základě učiněných zjištění, že forma morálního zadostiučinění navržená postiženou fyzickou osobou je s ohledem na okolnosti daného případu přiměřená, t.j. že je s přihlédnutím k nim schopná odpovídajícím způsobem vyvážit a zmírnit vzniklou nemajetkovou újmu, pak navrženou formu morální satisfakce postižené fyzické osobě přizná. Neshledá-li však navrženou formu morálního zadostiučinění jako přiměřenou, a tím z hlediska §13 o.z. za důvodnou, soud žalobu na přiznání navržené formy morálního zadostiučinění zamítne. Přiměřenost formy morálního zadostiučinění vždy závisí na posouzení povahy a okolností konkrétního případu (např. intenzity a způsobu neoprávněného zásahu, charakteru zasažené hodnoty osobnosti, trvání a šíře ohlasu vzniklé nemajetkové újmy, apod.).
Zadostiučinění v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. plní podpůrnou (subsidiární) funkci, takže nastupuje vždy až poté, kdy se morální zadostiučinění ukáže (ať zcela nebo zčásti) nepostačujícím. Tuto relutární satisfakci je třeba považovat za občanskoprávní prostředek v zásadě výjimečného charakteru. Uplatňuje se pak konkrétní a diferencované objektivní hodnocení případu (srovnej např. Karel Knap a Jiří Švestka, Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti občanů, Právo a zákonnost 6/1991, str. 330 násl.).
Z napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud při svém rozhodování z uvedených zásad plně vycházel, když s ohledem na zjištěné okolnosti případu dovodil (a v rozhodnutí též řádně odůvodnil), že v souzené věci je namístě přisouzení výlučně zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 o.z. Dovolací důvod podle ustanovení
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. proto nebyl v této věci naplněn.
Pokud dovolatelka dále namítá, že soud druhého stupně nedospěl ke správným skutkovým zjištěním, pak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. míří - jak již bylo uvedeno - na případy, kdy skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí tedy jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po právní stránce, přičemž tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože
- soud nevzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo;
- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo;
- v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor;
- nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až §135 o.s.ř.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat (jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř.) jen ze způsobu, jak je soud provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutková zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z již uvedených důvodů, nelze dovoláním úspěšně napadnout. S přihlédnutím k vyloženému však dovolání v posuzované věci neuvádí takové skutečnosti, které by svědčily pro závěr o naplnění zmíněného dovolacího důvodu.
Pokud dovolatelka vyslovuje nesouhlas s tím, že napadeným rozsudkem byla z navrhovaného znění omluvy vypuštěna již výše uvedená slova, pak odvolací soud správně tuto skutečnost odůvodnil požadavkem přiměřenosti dané omluvy, přičemž dovolací soud tento postup pokládá za odůvodněný a ztotožňuje se s ním.
Je tedy zřejmé, že v uvedené části je nutno rozsudek odvolacího soudu pokládat za správný. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto dovolání v tomto rozsahu zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, resp. z části odmítnuto, avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. září 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu