ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1280.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1280/2018-410
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně České protipirátské unie , IČO 45768706 se sídlem v Praze 8 - Karlín, Sokolovská 24, zastoupené Mgr. Petrem Ostrouchovem, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, proti žalované Raretes s.r.o. , IČO 03602800, se sídlem v Ústí nad Labem, Krásné Březno, U Pivovarské zahrady 690/24, zastoupené Mgr. Janem Krabcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, za účasti vedlejšího účastníka Fusion Media, s.r.o., IČO 24236144, se sídlem v Praze 5 – Smíchov, Holečkova 789/49, zastoupené JUDr. Janem Zrckem, advokátem, se sídlem v Praze 10 - Vršovice, Kodaňská 1441/46 a I&Q GROUP, spol. s r.o., IČO 27488268, se sídlem v Praze 10 – Štěrboholy, Nepravidelná 329/9, zastoupené JUDr. Martinem Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 4 – Nusle, Na Pankráci 1683/127, o zaplacení částky 152.748,45 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 66 C 9/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2017, č.j. 5 Co 103/2016-318, ve znění opravného usnesení ze dne 20. února 2018, č.j. 5 Co 103/2016-381, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Krabce, LL.M., advokáta se sídlem v Praze 1 – Malá Strana, Újezd 450/40.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované I&Q GROUP, spol. s r.o. na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Janouška, advokáta se sídlem v Praze 4 – Nusle, Na Pankráci 1683/127.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem Fusion Media, s.r.o., nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala po původně žalované STAFOR INTERNET PROJECTS s.r.o. v likvidaci, IČO 25729055, se sídlem v Brně – Židenice, Blatnická 4219/4, vydání bezdůvodného obohacení, které žalované mělo vzniknout v souvislosti s tím, že umožnila L. H., P. M., S. M. a V. M. protiprávní umisťování audiovizuálních děl chráněných autorským zákonem na doméně www.uloz-to.cz . Za tuto činnost také byli všichni čtyři jmenovaní pravomocně odsouzeni. Žalovaná pak získávala příjmy od uživatelů internetu za stažení uvedených děl a dále příjmy za reklamu, dosáhla tedy prospěchu získaného z nepoctivých zdrojů.
Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. září 2016, č.j. 66 C 9/2015-276, žalobu zamítl a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 52.819,- Kč. Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §40 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen „autorský zákon“) a §451 odst. 1 zákona č. 40/1964, občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná, protože bezdůvodné obohacení mohlo vzniknout pouze na straně osob, které chráněný obsah neoprávněně zpřístupnily.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. dubna 2017, č.j. 5 Co 103/2016-318, ve znění opravného usnesení ze dne 20. února 2018, č.j. 5 Co 103/2016-381, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a žalobkyni uložil zaplatit žalované a vedlejším účastníkům, každému 18.198,40 Kč. Citovaným opravným usnesením také rozhodl, že v řízení se nadále pokračuje na straně žalované s obchodní společností Raretes s.r.o., IČO 03602800, se sídlem v Ústí nad Labem, Krásné Březno, U Pivovarské zahrady 690/24, namísto zaniklé společnosti STAFOR INTERNET PROJECTS s.r.o., která byla z obchodního rejstříku vymazána 21. srpna 2017. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním názorem. Zdůraznil, že vzhledem k neoprávněnosti počínání čtyř uživatelů, kteří zpřístupňovali veřejnosti předměty autorskoprávní ochrany, je spojen nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku obvyklé licenční odměny ve smyslu ustanovení §40 odst. 4 autorského zákona, popřípadě i náhrada škody. Žalobkyně však tvrdila, že vedle uživatelů se bezdůvodně obohatila i žalovaná, a to tím, že nastavila svou obchodní politiku při poskytování služby tak, že profitovala na popsaných aktivitách uživatelů a nepřímo je podporovala tím, že prodávala spotřebitelům kredity na komfortnější stahování souborů. Dále měla příjem z reklam, kdy tento příjem souvisí s návštěvností webu. Tyto příjmy jsou podle žalobkyně příjmy z nepoctivých zdrojů a žalovaná je povinna je žalobkyni vydat z titulu bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně tuto argumentaci správně nepřijal, protože bezdůvodné obohacení vzniklo pouze na straně všech čtyř uživatelů. Příjmy z kreditů či příjmy z reklam pojmově nemohou být bezdůvodným obohacením na úkor žalobkyně, když při normálním chodu věcí by tento příjem žalobkyně či její předchůdci nezískali, když jako nositelé práv mohli být ochuzeni jen o licenční odměnu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dne 10. listopadu 2017 dovolání žalobkyně (dále též „dovolatelka“). Předpoklady přípustnosti dovolání spatřuje v ustanovení §237 o.s.ř., konkrétně pak v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Touto otázkou je, zda osoba, která v rámci své obchodní činnosti umožnila veřejnosti za úplatu přístup k autorským právem chráněnému dílu, jehož rozmnoženinu bez svolení nositele práv nahrála u žalované třetí osoba uznaná vinnou trestným činem podle §270 tr. z., je povinna vydat svůj výnos z trestné činnosti takové třetí osoby (úplatu přijatou od veřejnosti za „prodej“ takového díla) nositeli práv jako majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů . Poukazuje při tom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2016, sp. zn. 28 Cdo 5435/2015. Jako další otázku, kterou nesprávně soudy vyhodnotily, která dosud nebyla vyřešena dovolacím soudem, ale byla vyřešena Soudním dvorem Evropské unie, konkrétně rozsudkem Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 14. června 2017. - Stichting Brein v. Ziggo BV a XS4All Internet BV, je otázka, zda osoba, která zpřístupňuje a spravuje platformu pro sdílení na internetu, která prostřednictvím indexace metadat týkajících se chráněných děl a poskytování vyhledavače umožňuje uživatelům této platformy tato díla nacházet a sdílet je, vykonává sdílení veřejnosti ve smyslu §18 autorského zákona . Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná a vedlejší účastnice I&Q GROUP, spol. s r.o. Žalovaná podrobně specifikuje, proč dovolání žalobkyně považuje za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl. Vedlejší účastnice považuje dovolání žalobkyně rovněž za nepřípustné vzhledem k tomu, že nárok žalobkyně se skládá z více bagatelních částek. Dále pak vyvrací argumenty dovolatelky a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně buď odmítl nebo zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř. a splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o.s.ř.). Proto se dovolací soud dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Jak již bylo uvedeno shora, dovolatelka se domnívá, že dovolání je přípustné podle §237 o.s.ř., protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Základem rozhodnutí odvolacího soudu v nyní posuzované věci je konstatování, že bezdůvodné obohacení mohlo vzniknout pouze čtyřem uživatelům, zatímco případné příjmy z kreditů, či příjmy z reklam pojmově nemohou být bezdůvodným obohacením na úkor žalobkyně, když při normálním chodu věcí by tento příjem žalobkyně či její předchůdci nezískali, když jako nositelé licenčních práv mohli být ochuzeni jen o licenční odměnu.
Uvedený závěr nemohou nikterak ovlivnit úvahy dovolatelky o tom, že by právě ona mohla mít nárok na vydání údajného zisku, který žalovaná případně získala z nepoctivých zdrojů, ani poukaz na rozsudek ESDU.
Je tak zřejmé, že napadené rozhodnutí nespočívá na řešení otázek, které klade žalobkyně, a proto nelze dovodit přípustnost tohoto dovolání ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšné žalované a vedlejší účastnici uvedené ve výroku III. vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejich zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 120/2014 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. III vyhl. č. 120/2014 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. červenci 2014. Žalované a vedlejší účastnici dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400 Kč. Rovněž jim náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 588 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalované, stejně jako vedlejší účastnice tak činí 4.114 Kč.
Výrok IV. není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 10. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu