ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.1286.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1286/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyň a) H. B., b) M. B., proti žalovanému K. S., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 28/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2004, č.j. 1 Co 74/2004-152, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. ledna 2004 pod č.j. 36 C 28/2002-102, výrokem I. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) (dále jen „první žalobkyně“) částku 750.000,- Kč a žalobkyni b) (dále jen „druhá žalobkyně“) částku 150.000,- Kč
z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen “o.z.”). Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení a výrokem III. o povinnosti zaplatit soudní poplatek za řízení.
O odvolání žalovaného proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. října 2004 pod č.j. 1 Co 74/2004-152 tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil potud, že zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil první žalobkyni částku 550.000,- Kč a druhé žalobkyni částku 50.000,- Kč. Jinak
ve vztahu k první žalobkyni rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do částky 200.000,- Kč a ve vztahu k druhé žalobkyni co do částky 100.000,- Kč. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vzal v úvahu, že žalovaný dne 1. května 2001 způsobil dopravní nehodu, při níž byla na místě mimo jiné usmrcena dcera první žalobkyně, resp. sestra druhé žalobkyně, nezletilá K. B. (za což byl žalovaný odsouzen v trestním řízení). Šlo ve smyslu ustálené judikatury o neoprávněný zásah
do osobnostních práv žalobkyň chráněných ustanovením §11 násl. o.z., konkrétně
do práva na soukromí, jehož součástí je i rodinný život, který zahrnuje zejména právo fyzické osoby vytvářet, udržovat a rozvíjet vzájemné vztahy a v jejich rámci uplatňovat vlastní osobnost. V souzené věci nešlo o odškodnění duševních útrap ve smyslu ustanovení §444 o.z. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně shledal předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z., když předmětný zásah je svou povahou trvalý a neodstranitelný.
Při posouzení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích odvolací soud diferencoval mezi vazbami každé z žalobkyň ve vztahu k zemřelé. Vyšel dále
ze zásady, že při úmrtí nemůže žádné zadostiučinění odčinit vzniklou újmu, přičemž je třeba přihlédnout ke všem okolnostem dané věci i k tomu, že hledisko přiměřenosti se vztahuje i k výši náhrady, jejímž smyslem je vyvážit, případně zmírnit nemajetkovou újmu. V souzené věci odvolací soud shledal důvod odchýlit se při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích od výše přiznané soudem prvního stupně. Přihlédl i k satisfakčnímu významu toho, že žalovaný byl odsouzen i v rámci trestního řízení a vzal v úvahu i význam konstatování porušení osobnostních práv ve vlastním řízení o ochranu osobnosti. Připomněl též, že majetkové poměry žalovaného nejsou pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy rozhodujícím hlediskem, když tvoří pouze jednu z okolností, k nimž při rozhodování soud přihlíží.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalovaného dne 16. listopadu 2004, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaný podal v pondělí dne 17. ledna 2005 včasné dovolání, jímž napadl jeho výroky, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Vychází z přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Za způsobilý dovolací důvod považuje naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm b) o.s.ř. a konstatuje tak, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel kriticky hodnotí, pokud soudy odmítly jeho názor, že v souzené věci jde o odškodnění duševních útrap podle ustanovení §444 o.z. Nadto soudy nedostatečně zvažovaly i důvody pro poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v penězích, když nebyl ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 o.z. zjištěn zásah představující značné snížení důstojnosti žalobkyň nebo jejich vážnosti ve společnosti. Dále se dovolatel domnívá, že peněžitou náhradu není možno podřadit pod ustanovení §13 o.z., což potvrdila i novela občanského zákoníku, která pozůstalým přiznává poměrně vysoké částky.
Dovolatel proto žádá, aby napadený rozsudek byl dovolacím soudem v napadených výrocích zrušen, a aby věc byla vrácena Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného nebylo podáno případné vyjádření.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se poté zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci dovolání není přípustné podle ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně sice předcházely jiné, a odvolacím soudem později zrušené rozsudky téhož soudu, avšak žaloba jimi byla vždy též zamítnuta.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Pokud předmětné dovolání vychází z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
O případ, kdy by bylo možno napadené rozhodnutí posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, však v posuzované věci nejde. Jestliže odvolací soud ve věci aplikoval ustanovení §11 násl. o.z. (zejména pak ustanovení §13 téhož zákona), nikterak se neodchýlil od ustálené judikatury vážící se k této právní problematice.
Podle ustanovení §13 odst. 1 a 2 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost
ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle třetího odstavce tohoto ustanovení výši takové finanční náhrady určí soud
s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného ustanovení tak přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě (přičemž je třeba s ohledem na námitku dovolatele připomenout, že výčet možných následků takového zásahu obsažený v ustanovení §13 odst. 2 o.z. je pouze výčtem demonstrativním), tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení §13 o.z.
Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 o.z., je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a která tak současně bude také i účinná (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180násl.).
Soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce musí především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod.).
Jestliže občanský zákoník v §13 odst. 2 za určitých kvalifikovaných podmínek poskytuje možnost přiznat postižené fyzické osobě zadostiučinění v penězích, pak zde ovšem současně nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho výše. Ustanovení §13 o.z. pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se proto stává předmětem volného uvážení soudu. Soud je zde ovšem povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Těmi jsou především zjištěná závažnost nemajetkové újmy a zjištěné okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo.
Je jistě faktem, že určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy
v penězích lze zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení §136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je pak zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu.
Tomu napadené rozhodnutí podle názoru dovolacího soudu vyhovělo. Lze proto uzavřít, že odvolací soud věc samu posuzoval v souladu s četnou a ustálenou judikaturou vztahující se k této otázce. Jen pro úplnost je nutno poznamenat, že ustanovení §444 odst. 3 o.z. se stalo součástí tohoto zákona teprve s účinností od 1. května 2004, takže na posuzovaný případ ani nedopadalo.
Jestliže s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu soud druhého stupně věc posuzoval v souladu s vyloženými názory, pak při vázanosti dovolacího soudu důvody podaného dovolaní, není možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má
na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Protože tedy není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl
(§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, když podané dovolání bylo odmítnuto, odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení
s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v tomto řízení žalobkyním žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu